The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Diego R. Suárez (* 1926  )

Měl jsem štěstí, že jsem žil ve Spojených státech, ale měl jsem smůlu, že jsem nežil ve své vlasti

  • narodil se 11. 11. 1926 do rolnické kubánské rodiny

  • vystudoval technické lyceum, které určilo jeho budoucí kariéru

  • v roce 1944 odešel Diego do Havany, kde ho čekala první práce

  • technika ho zajímala natolik, že brzy vlastnil první továrnu na výrobu zemědělských strojů

  • po revoluci se stal poradcem zemědělského institutu a osobně se několikrát setkal s Fidelem Castrem

  • v roce 1961 odešel i s rodinou do USA

  • také v USA se nadále věnoval výrobě zemědělské techniky, vybudoval velkou společnost, dařilo se mu

  • díky svému postavení a dobré finanční situaci podporoval kubánský exil

  • stál u zrodu několika nadací, finančně podporoval projekty bojující za svobodu Kuby

  • setkal se se světovými státníky, s nimiž hovořil o možnostech nastolení svobody a demokracie na Kubě

  • nepřestává doufat, že Kuba bude opět svobodnou zemí, do které se snad jeho vnoučata budou moci vrátit

Diego Suárez se narodil 11. listopadu 1926 do chudé rolnické rodiny na Kubě. Měl osm sourozenců. Vystudoval vyšší technické lyceum, což byla škola založená pro děti ze sociálně slabších rodin. Již na této škole v sobě objevil vášeň pro techniku, technické stroje a jejich výrobu. V roce 1944 odešel do Havany, kde ho tato záliba neopustila a podařilo se mu vybudovat velký podnik na výrobu zemědělských strojů a techniky, zejména na zpracování cukrové třtiny. Po revoluci chvíli spolupracoval jako poradce s kubánským zemědělským institutem a vláda od jeho firmy kupovala vybavení a techniku potřebnou pro vládní účely. Začátkem šedesátých let ale situace  přestala být únosná a Diego se rozhodl i s rodinou odjet do USA. Měl na vše potřebná povolení. Po příjezdu do Spojených států se snažil i nadále pokračovat ve své práci. Diegovi se podařilo vyvinout nový typ pneumatik pro zemědělské stroje a stal se uznávaným průmyslníkem. Nejen díky svému postavení, ale také díky dobré ekonomické situaci podporoval kubánský exil v boji za svobodu a demokracii na ostrově. Financoval různé projekty, pomáhal zakládat nadace, stál u zrodu rádia Martí a později také televizního kanálu Martí. Byl vždy přesvědčen, že lidé musí slyšet pravdu nejen o Fidelu Castrovi, ale také o hrůzách, které lidé na ostrově musí zažívat. Diegovi je jasné, že už se do vlasti nikdy nevrátí, ale doufá, že jeho dětem nebo vnoučatům se to podaří. Jeho přání, snahy a touhy, aby byla Kuba opět svobodnou zemí, neutichají. Naopak, jeho společnost propůjčila dokonce jedné z nadací letadlo, v němž se její zástupci přepravovali po celém světě na jednání s významnými státníky.

 

Spolupráce s vládou Fidela Castra

Když byl Diego mladší a byl ještě studentem, věřil, že lidé jako Fidel Castro mohou Kubě pomoci. Pocházel z chudé rodiny a věřil v lepší budoucnost. Příliš o tomto období nechtěl mluvit, možná proto, že brzy z ideálů Fidela Castra vyrostl. Několikrát se osobně s Fidelem Castrem setkal. Šlo o pracovní schůzky, lépe řečeno porady, na které byl Diego zván jako poradce, protože zemědělství a strojům velmi dobře rozuměl. Dělo se tak v rámci Kubánského zemědělského institutu. Pokud se Diega zeptáte na Fidela Castra dnes, neřekne vám o něm nic lichotivého. Dle jeho názoru to byl člověk, který se ničeho neštítil, neměl mnoho přátel a byl osobou, kterou si Sovětský svaz vybral za lídra kubánské revoluce a později za hlavu celého ostrova. Ovšem po tom všem, co Diego viděl a slyšel, se rozhodl z Kuby odjet. Varoval také několik svých přátel. Dle jeho slov s režimem nikdy nespolupracoval, pouze s ním obchodoval, a pokud stál režim o jeho rady a pomoc, poradil a pomohl.

 

Cukrovarnický průmysl

Diego byl velice úspěšným podnikatelem, zejména v rámci cukrovarnického průmyslu. Jeho závody vyráběly stroje na sklizeň a další zpracování cukrové třtiny. Kuba byla v tehdejší době světovým číslem jedna v pěstování cukrové třtiny, měla velký potenciál a stále patří k jejím předním producentům. Kubánská vláda věděla, že je Diego v tomto oboru velkým znalcem, a proto se na něj obracela nejen s otázkami ohledně zemědělství, ale také v případě potřeby pořízení větších strojů na transport jiných zařízení. Mezi Diegem a kubánskou vládou tedy fungovala dohoda výhodná pro obě dvě strany. Když se Diego rozhodl odejít do USA, dostal nejen pro sebe, ale pro celou rodinu povolení. Odešel v roce 1961.

 

Práce v USA

Po příchodu do USA si byl Diego vědom toho, že bude muset začít částečně od začátku. Chtěl se věnovat podobné práci jako na Kubě, a tak se ihned zajímal o továrny, které vyrábějí stroje a různá technická zařízení. Měl štěstí, narazil na člověka, který byl ochotný mu jednu fabriku pronajmout. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a Diego si založil nejen firmu, ale nechal si patentovat svůj první vynález. Z nepoužívaných pneumatik jednoho typu letadla začal vyrábět pneumatiky na zemědělské stroje. Začal vydělávat velké peníze, a tak začal pomýšlet i na to, jak by mohl pomoci vlasti, kterou se rozhodl opustit. Vlivných a úspěšných kubánských osob bylo v USA více, a když spojily své síly, zaznamenaly několik úspěchů. Ačkoli Diego prožívá v USA spokojený život, nikdy nepřestal myslet na Kubu a je mu líto, že se zřejmě už nikdy nebude moci vrátit domů. Snahu ale nevzdává a doufá, že když ne jeho děti, tak snad jeho vnoučata se do své vlasti budou moci vrátit. Během vzpomínání se často vracel do historie, k vysvětlování okolností kubánské revoluce, protože právě v tom vidí velký zlom nejen politický, ale zejména společenský. Sliby Fidela Castra se brzy ukázaly být lživé a dobře promyšlené, protože skutečnost i plány manipuloval tak, jak bylo nutné a jak to přišlo vhod.

 

Založení nadace, rádia Martí a televize Martí

Diego se nikdy nevzdal myšlenky na demokratickou a svobodnou Kubu. Byl úspěšný, měl vliv, známosti a také peníze. Právě dobrá ekonomická situace byla důležitá, protože umožnila lidem z nově založené nadace navštívit mnoho světových státníků a hovořit s nimi o svobodě Kuby a o případné pomoci zemi v nouzi. Do čela Národní americko-kubánské nadace se v roce 1979 dostal Jorge Mas Canosa. Podařilo se mu s tématem kubánské tiranie dostat až do Washingtonu k získání podpory Severní Ameriky. V této souvislosti srovnával Diego kubánskou situaci se současným vývojem ve Venezuele, jen s tím rozdílem, že v době dnešních médií a sociálních sítí se ihned ví, co se kde děje. Kuba byla od roku 1970 v kompletní izolaci a nevědělo se nic. Lidé jako Jorge a Diego vynaložili mnoho úsilí, času, financí a energie na to, aby svět informovali o hrůzách, které se na ostrově dějí, včetně toho, co všechno lidé musí vytrpět. Jedna z Diegových společností dokonce propůjčila nadaci letadlo, díky němuž navštívili téměř všechny světové státníky. Podařilo se založit rádio Martí a později v roce 1990 také televizní kanál Martí, které se situaci na Kubě věnují. Jorge Más Canosa v roce 1997 zemřel a po vnitřních neshodách vznikla nadace nová, Nadace Empire América. Změny na papíře ale neznamenají změny ve snaze a uvažování. Diego věří, že Kuba bude jednou svobodným demokratickým státem a po vzoru jiných dnes úspěšných postkomunistických zemí bude i ona opět prosperovat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation