Marta Sturt

* 1928

  • „Ta škola, penzionát, byla trochu na kopci, pod ním byla chlapecká škola, taky penzionát. Měli velké hřiště, na které jsme viděly, když jsme byly na kopci a oni dole. Viděly jsme každý den v určitou dobu chodit rukojmí, kteří tam byli zavření, a každý den byli na jednu hodinu puštěni na čerstvý vzduch, museli tam chodit dokola. Jednou mě zavolala sestřička a říkala, že mám jít s jednou holkou a chodit po pěšině okolo plotu a mluvit hodně nahlas a smát se, ale nedívat se na chlapeckou školu a plot, jenom na cestu, a hodně vykládat a smát se. Její tatínek tam byl zavřený, byl jedním z těch rukojmích, byl novinář. Sestřička chtěla, aby slyšel hlas své dcerky, aby ho to alespoň trochu povzbudilo, aby měl sílu.“

  • „Měli jsme tři výslechy, každý měsíc za sebou, ptali se na víceméně stejné otázky, ale jiným způsobem, zaznamenávali si to a chtěli poznat, jestli jsme skutečně utíkali, nebo jsme nějací švindlíři a chceme se dostat zadarmo do ciziny. Nedali vědět předem, volali rozhlasem: ,Přijďte! Kontrola!‘ Pak jsme měli zdravotní prohlídky, taky byly oznámeny na poslední chvilku. Všechny ženy v jedné řadě se vysvléknout a čekat, až na ně přijde řada. Nebylo třeba dělat to takovým způsobem a nevím, proč to tak dělali.“

  • „Církev se snažila, aby Češi mluvili správnou češtinou, aby se neponěmčovali. To byl triumf, ona mi dala tu knihu. Já jsem to krásně vypracovala, naučila jsem se to zpaměti. Šla jsem na stupínek a přednesla jsem to. Všichni poslouchali a najednou začali tleskat, stáli na lavicích, křičeli. Všichni byli rádi, že jsem prokázala, že říkal nesmysly. To byl ráj, nejlepší okamžik života, ta sláva. Bylo tam čtyřicet dětí, dělaly randál, dupaly, dělaly co největší rámus. On [učitel] utekl z místnosti. Pan ředitel mě zavolal a říká: ,Víš, ono je dobře říct svůj názor, ale musíš to dělat trošku jiným způsobem.‘“

  • „Řekl nám, že je tam potůček, že se musí přejít na druhou stranu. Utíkali jsme přes louku, přes ten potůček, já jsem samozřejmě spadla do vody. Brzy byla cesta a přes celou cestu stáli němečtí pohraničníci. Nechali nás jít stále dál, že přijdeme k budově, kde nás zapíší, dají nám najíst a pošlou nás do nějakého lágru. Tak jsme to udělali, jenomže v budově nás přivítala paní, která byla Němka z pohraničí a byla z Česka vyhozena. Neměla Čechy moc ráda. Dala nám lístky na vlak a jídlo na cestu, chleba, a že musíme pospíchat na nádraží, abychom stihli vlak. Přišli jsme na nádraží, kde nikdo nebyl, úplně prázdno, vlak nejel. Byla zima, chodili jsme sem a tam, tak že si sníme to jídlo. Rozbalili jsme sáček, chleba byl s marmeládou. Kousli jsme a bylo to vysypané solí, na marmeládu dala vrstvu soli.“

  • Full recordings
  • 1

    Melbourne, Distanční natáčení, 18.10.2022

    (audio)
    duration: 39:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Melbourne, Distanční natáčení, 18.10.2022

    (audio)
    duration: 39:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Melbourne, Distanční natáčení, 18.10.2022

    (audio)
    duration: 38:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 4

    Melbourne, Distanční natáčení, 19.10.2022

    (audio)
    duration: 01:24:40
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 5

    Melbourne, Distanční natáčení, 28.10.2022

    (audio)
    duration: 01:47:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Když utíkala do Německa, spadla do potoka. Pohraničníkům ale unikla

Marta Sturt v devatenácti letech, maturitní fotografie
Marta Sturt v devatenácti letech, maturitní fotografie
photo: Archiv pamětníka

Marta Sturt se narodila 14. dubna 1928 ve Frýdlantu nad Ostravicí jako Marta Winklerová. Se sestrou Marií vyrůstala u prarodičů, tatínek pracoval jako účetní ve Vítkovických železárnách a žil s maminkou v Ostravě. V jedenácti letech nastoupila do gymnázia Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Masarykově čtvrti v Brně. V roce 1939 jim Němci zabrali školu. Za války zažila nálety na Brno, tajně vezla v tašce mouku koupenou načerno, viděla příslušníky SS zatýkat lidi. Bratranec Pavel Tofel byl navigátor RAF. Po válce pamětnice dokončila gymnázium a v roce 1948 nastoupila na Ústav moderních řečí v Brně. Sousedka ze svobodárny ji udala, že poslouchá anglické rozhlasové vysílání. V říjnu 1948 přešla hranice do Německa a osm měsíců strávila v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu. V červenci 1949 doplula na lodi The Nelly z Itálie do Melbourne. Pracovala v Darwinu a později se usadila v Melbourne. V roce 1957 se provdala za Miroslava Šťovíčka a v šedesátých letech si změnili příjmení na Sturt. Měla dvě dcery. Své rodiče již nikdy neviděla, sestra Marie ji po roce 1989 navštívila v Austrálii. V roce 2022 žila v Melbourne.