The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Václav Strupek (* 1918)

• narozen 24. července 1918 v Praze

• brzy sirotek, zajištěn sestrami

• elektrikář

• práce v Norimberku u firmy Siemens–Schuckert

• útěk do Francie

• účast na bojích ve Francii v cizinecké legii jako radiotelegrafista

• přesun do Anglie, studium angličtiny, další výcvik

• v Anglii technický důstojník u 310. a zejména 312. československé stíhací perutě

• vyznamenání: Československý válečný kříž, dvě medaile Za chrabrost, Defence Medail...

• po válce práce v Energoprojektu, překládání z angličtiny a francouzštiny

• přítel Milana Píky (syn Heliodora Píky), Františka Fajtla

Dětství a rodina

Václav Strupek se narodil 24. července 1918 v pražských Střešovicích v Potockého ulici jako třetí potomek dílovedoucího Elektrických podniků Praha. Jeho matka byla v domácnosti, pocházela z bohaté rodiny soukromníka Nechojdomy, majitele vináren a restaurací, který každé ze svých šesti dcer postavil dům. Rodina byla tedy poměrně dobře finančně zajištěna. Václav Strupek měl dvě starší sestry, Marii a Kamilu. On sám chodil od pěti let do Sokola Hradčany. V roce 1932 zemřela Václavu Strupkovi maminka ve věku 42 let, když jemu ještě nebylo ani 14 let; otec Václava ji o několik let později následoval. „Zajistil mne táta tím způsobem, že u Elektrických podniků si vymohl, že mně budou platit takovou určitou rentu jako bejvalýmu zaměstnanci, kterej byl u podniku asi čtyřicet let zaměstnanej, tak že to musím dostudovat elektroktrotechnickou průmyslovku.“ Po měšťanské škole byl V. Strupek přijat na II. státní vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze na Smíchově. Maturoval v roce 1938 a 1. října téhož roku měl narukovat. Vzhledem k mobilizaci byl jeho nástup několikrát odložen a nakonec nastoupil 1. března následujícího roku do záložní důstojnické školy první rychlé divize na Vinohradech, odkud byl po okupaci a zřízení Protektorátu propuštěn.

Práce u firmy Siemens

Zatímco hledal zaměstnání, živily ho starší sestry s manžely. V té době bylo práce nedostatek a zvláště pro mladé chlapce bylo obtížné získat práci. V červnu 1939 nastoupil v Praze k firmě Siemens-Schuckert jako konstruktér s tím, že bude pracovat na území Protektorátu. „A já jsem se seznámil s jedním takovým kamarádem svým, kerej říkal: ,Hele, Vašku, já mám jednoho známýho, kerej bere lidi do práce.‘ A já povídám: ,Do prdele, tak´s to měl říct hned. Kde to je?‘ A tak dále. Bylo to Kino Skaut, byl to ňákej inženýr, kerej byl v Praze a pracoval pro firmu Siemens-Schuckert. Firma Siemens-Schuckert Aktiengesellschaft, jak jsme říkali, měla tohoto zástupce v Praze. A ten se nějakým způsobem dověděl o mně, tak zavolal do krámu mý sestry Mráčkový, která byla v Nerudovce a která si vzala obuvníka, jak krám měl, tak opravárnu bot – Karel Mráček. A u něho jsem žil prakticky, páč ta druhá sestra byla v Brně. No a tady mě naheftovali, abych se šel podívat do toho Skautu. Nemůžu bejt bez práce, že jo. Tak jsem šel do toho Skautu, tam byl takovej velmi vlídnej prima inženýr. Představil se a tak dále. Říkal, že zastupuje tuhle firmu a že by byl velmi rád, kdybych moh pro tuto firmu v Praze pracovat. Já jsem říkal, to by se mi strašně hodilo, páč v Praze bydlim, pochopitelně. No výborně, podepsal jsem smlouvu. A ta sekretářka mluvila s ním německy chvilkama, já jsem se do toho chvilkama přimísil. Já jsem perfektně neuměl, ale moh jsem rozumět a tak dále. No a ta písařka mi potom vyhotovila takovou smlouvu prozatímní pro firmu Siemens-Schuckert Aktiengesellschaft. No a když jsem přišel domů, tak jsem tomu mýmu švagrovi Karlovi Mráčkovi ukazoval, že jsem zaměstnanej. A on říká: ,Ty jsi se zaměstnal u firmy Siemens-Schuckert?‘ A já jsem říkal: ,Jak to víš?‘ A von říká: ,Protože jsi tady nechal takovou pozvánku a to je firma Siemens-Schuckert. A tobě se chce do Německa?‘ A já říkal: ,Néé, mě přijal pro Prahu.‘ On říká: ,Jo? Ukaž tu smlouvu.‘ Tak já jsem mu ukázal tu smlouvu a von k ní takhle čuch – Karel Mráčků, to byl srandista chlap – a říká: ,Kamilo (mojí sestře), cejtíš to? To smrdí. Vašíku, to smrdí, buď vopatrnej.‘ No jo, vopatrnej nevopatrnej, já jsem podepsal smlouvu. A když jsem podepsal smlouvu, tak oni říkají: ,Tak jděte domů, tady nemáme zatím místo pro vás, ale půjde vám plat.‘ A to už jsem i já zavětřil, protože jsem si říkal – do prdelky, to je divný, zaměstnanej, plat – krásnej plat ještě k tomu, jako inženýr. A domů jít. Tak jsem říkal tomu inženýrovi: ,Ale já bych taky rád makal.‘ A von říká: ,No právě se o to jedná. Podívejte se, tady jste podepsal smlouvu a firma Siemens-Schuckert vás zaměstná, ale bohužel zatím musíte do Norimberku.‘“ A tak musel Václav Strupek jet do Norimberku. Na nádraží zjistil, že není sám, podobným způsobem byli podvedeni i další inženýři a technici. V Norimberku pracoval v oddělení velkých transformátorů, což byl jeho obor, byl spokojený. Ale vtom vypukla válka. Hned po vypuknutí druhé světové války přemýšlel s ostatními Čechy, jak z norimberského závodu uprchnout do svobodného světa. S několika úředníky a techniky utvořili s požehnáním zaměstnavatelů tzv. Pěvecký spolek českých zaměstnanců firmy Siemens, který se změnil na platformu pro Čechy, kteří chtěli uprchnout nejlépe do nedalekého Švýcarska a pak do Francie – a tam se přidat k armádě. Jeden kolega inženýr měl možnost vyšetřit čas na své cestě do Kostnice a obhlédnout situaci. Zjistil, že tam je velký park, který je na jednom konci ještě německý, ale na konci druhém už je Švýcarsko. „Šlo o to oblafnout jen několik těch policajtů tam…“

Útěk do Francie, boje ve Francii

Václav Strupek vedl první uprchlickou trojku, ve které byli kolegové Adolf Scheffel z Vratislavic, poloviční Němec, který později sloužil jako četař II. tankového praporu československé armády a padl 5. listopadu 1944 u Dunkerque, a Ladislav Němeček z Korita, který se také nedožil konce války a padl jako střelec bombardovacího letadla u 311. perutě v roce 1942 při náletu na Brémy. Scheffel byl Strupkovi starším bratrem a spolubojovníkem až do Velké Británie. Smrt tohoto kamaráda byla pro pana Strupka velmi bolestná.

Tato skupinka ilegálně překročila hranici 2. října 1939 v prostoru Bodamského jezera a byla chycena Švýcary. „My jsme na švýcarském komisařství prohlásili, že jsme Češi, že chceme utéct a bojovat proti Němcům. On se na nás takhle podíval, divně, starší pán, který to vyšetřoval a říká: ‚Aha, tak vy jste nás jen využili, abyste utekli.‘ Přitakali jsme... Řekl nám dále, že můžeme do Francie, ale musíme podepsat přihlášku do cizinecké legie. Podepsali bychom v té chvíli za vstup do Francie cokoliv.“ Švýcaři je zadržovali do 19. října ve věznici v St. Gallen, odkud byli téhož dne předáni do Francie s podepsáním vstupu do cizinecké legie. To bylo později ve francouzském Dell změněno s přihlédnutím k československé národnosti a mohli se hlásit v Agde u československé armády. Tam byl pan Strupek zařazen do radiotelegrafické školy, jíž velel kpt. Zdeněk Gold. Po jejím absolvování byl v hodnosti desátníka aspiranta a ve funkci velitele radiodružstva přidělen k druhému praporu 1. pěšího pluku. Se zmíněným plukem odešel na frontu, protože došlo k napadení Francie Německem. „Nic jsme neuměli, byli jsme vojáci, kteří se teprve začínali učit. […] Poslali nás na frontu, my jsme byli z toho celý vyjevený, protože jsme dostali nějaký francouzský důstojníky, kterým jsme ani pořádně nerozuměli, a dostali jsme český důstojníky, kteří z toho byli vyjevení stejně jako my, protože byli poprvý v životě na frontě a to není žádná sranda.“  Na frontě zjistili, že nejsou ani pořádně vybavení, měli pušky z roku 1914 a bez patřičného střeliva. Oproti výborně vyzbrojené německé armádě neměli šanci, ztráty na životech i zajetí byly tedy velké. Dobrovolníky nejprve čekal těžký pochod. Pan Strupek byl sokol, fotbalista, vytrénovaný, takže mu pochod nedělal potíže, hůře na tom byli starší dobrovolníci. „,Pane poručíku,‘ ten jeden na mne, ,prosím vás,‘ ležel u silnice, ,pučte mi revolver, já se musim zastřelit. Mě nesměj Němci dostat do rukou, já mám určité znalosti zpravodajského charakteru a voni vědí, jak z člověka dostat všechno. Prosím vás, pučte mi ten revolver.‘ Já jsem říkal – do prdele, je to vlastizrada de facto, no ale co můžu dělat. Tak jsem naládoval revolver a říkal jsem: ,Vopatrně musíte střílet, protože vono to kope hrozně, to je hajzl.‘ No a von se bacil, já jsem ho nahlásil jako mrtvýho. A utíkal jsem za těma ostatníma dolů.“  Pan Strupek se zúčastnil bojů na Marně, Seině a Loiře a za účinkování na frontě byl vyznamenán medailí Za chrabrost, která mu byla předána v roce 1941 v Anglii a v roce 1942 převzal z rukou prezidenta Beneše také Československý válečný kříž.

Pan Strupek byl ve Francii také zajat, s ostatními vojáky se vydávali za Francouze, takže se jim podařilo uniknout a dostat se do přístavu, kde se nalodili na anglickou loď.

Ve francouzské armádě bylo 3300 československých dobrovolníků, z těchto lidí se dostalo na anglickou loď jen 560 osob. Ostatní padli, nebo byli zajati Němci.

Vojna ve Velké Británii

Se zbytkem 2. praporu se pan Strupek dostal k Seté, kde byl naloděn na britskou loď Rod al Farak, plující přes Gibraltar do Liverpoolu. Tam se o ně postarali s ohromující péčí. Na špinavé hladové vojáky čekaly v přístavišti prostřené stoly s jídlem a elegantní bíle oděné ženy. Připadali si v tu chvíli jako v ráji.

V prvé řadě se museli ve škole naučit anglicky. Strupek strávil s kamarádem Scheffelem tři měsíce ve škole s technickým zaměřením. „Žili jsme si tam jak v pohádce, spousta jídla… Francie byla bordel, ani svým vojákům nedala, natož nějakým dobrovolníkům. [...] Dokončili jsme školu a šli jsme k jednotlivým perutím. A tam potom začala skutečně dobrá vojna, protože jsme byli dobře obléknutí, dobře jsme spali, dobře jsme žrali. Dobrá péče byla o nás, já si nemůžu vynachválit anglický způsoby jednání k nám. Pomalu, ale jistě jsme se za několik let stávali Angličanama tam. Jejich chování, ale i výstroj a výzbroj, jejich zbraně, to mělo kvalitu…To nebyla Francie, aby nám upadl kus pušky. Vojákovali jsme tam pět let.“

V Cholmondeley vybrali Strupka k letectvu a poslali do Henlow. Vzhledem k vadě zraku nenastoupil po škole jako letec, ale zůstal u pozemního personálu u 312. stíhací perutě ve Speke a Liverpoolu, kde sloužil až do roku 1942. Pak byl poslán do Bristolu do školy technických důstojníků – EE branch. Ještě předtím ale udělal zkoušky u československé armády a 28. října 1942 byl povýšen na podporučíka. Po absolvování letecké inženýrské školy nastoupil jako technický důstojník, který měl na starosti vybavení letadel, u stíhacích perutí 310. a hlavně 312. a posléze u 68. noční stíhací perutě. „Na počátku roku 1944 jsem byl z mně neznámých důvodů poslán do Aeronautical Inspection Department School v Bristolu.“ Po absolvování této školy působil Strupek jako inspektor v řadě továren na výrobu elektrických zařízení pro letadla. Na konci roku 1944 ještě učil matematiku a fyziku na české střední škole v Cosfortu. Do Prahy se vrátil v září 1945 a na vlastní žádost byl v následujícím měsíci demobilizován. Za války byl příslušníkem zahraniční župy sokolské.

V Anglii pan Strupek sloužil pod velitelem Františkem Fajtlem, mimo jiné také se synem generála Píky Milanem, přes nějž se znal i s generálem Heliodorem Píkou. V době komunismu se mu tato známost příliš nevyplatila.

Po válce, za komunismu

Pan Strupek po špatné zkušenosti z Francie odmítl pracovat pro zpravodajské služby, spíše tíhl k technické práci. V osvobozené republice Strupek nastoupil do Středočeské energetiky jako hlavní bezpečnostní technik a vedoucí výchovy učňů. V roce 1946 se oženil a založil rodinu. S manželkou měli krásný vztah a dvě děti – dceru a syna. Po únoru 1948 pana Strupka „převedli“ do spalovny odpadků k pásu, aby se „seznámil s pořádnou prací“. S komunisty měl mnoho problémů. „Mě zachránila jediná věc, že ti rošťáci neuměli ani anglicky, ani francouzsky, ani německy a nutně potřebovali překlady různých technických i netechnických věcí.“ Díky známým, kteří mu pomohli, mohl v roce 1950 nastoupit do Energoprojektu v Praze, kde potřebovali technika znalého jazyků. „...tak jsem jim zakládal technickou dokumentaci. Když se mi skutečně podařilo toto oddělení vybudovat, byl jsem z kádrových důvodů, jako bývalý důstojník RAF, z tohoto vedoucího místa poslán k prknu dělat kresliče.“ Vzhledem k přátelství s Milanem Píkou musel absolvovat nejeden výslech. Po popravě generála Píky utekl Milan Píka do zahraničí a více o něm neměl pan Strupek informace. „Když měl Píka ten průser, tak mě haftli, zpravodajský výslechy a podobně. Ale já jsem říkal: ,Já nevím, toho neznám, to víte, to jste narazili na špatnou firmu, já jsem ho neznal. Jo, kdyby byl hrál šachy... Honem jsem couv někam jinam. Kdyby byl hrál šachy, tak šachy jsem hrál. Možná že jsem s ním hrál taky šachy.‘ A voni po několika měsících takovýho zkoušení si řekli, asi ten Strupek je příliš mazanej, než abysme ho na něco nachytali, ať nám políbí prdel.“ Pan Strupek si přivydělával někdy se souhlasem zaměstnavatele, někdy načerno překládáním pro různé organizace. Až v roce 1958 ho na podnět tehdejšího generálního ředitele ČEZu jmenovali v Energoprojektu hlavním specialistou bezpečnosti a hygieny práce při projektování závodů a zařízení. Z této funkce odešel do důchodu, při kterém nadále překládá.

Za své životní krédo pan Strupek považuje: „Chovej se vždycky slušně a musíš očekávat, že taky lidi budou slušný k tobě. Nebudeš-li ty slušnej, vodprsknou tě, kde budou moct. A nepléct se do věcí, který smrděj takovým způsobem, že nejsi s to jim čelit. To byla ta zpravodajština, kterou mě naučili angláni, kdežto já jsem cejtil, že to není ono. Protože byla válka, tak jsem to dělal, protože to všecko směřovalo proti Němcům. Ale pak po válce už jsem si řek, a voni zrovna mne – jak generál Píka, tak někteří moji kamarádi – furt mne cpali k tý zpravodajštině. A já jsem říkal: ,Víte co, polibte mi se zpravodajštinou prdel, já jsem teď v Energoprojektu a starám se o Energoprojekt a víc nechci nic komu dělat.‘“