Jiřina Straková

* 1932  

  • „Jednou jsem byla ve škole, chodila jsem do měšťanky do Vizovic, a paní učitelka mi říká: ‚Jiřinko, půjdeš dneska se mnou domů.‘ Tak jsem šla. A ona povídá: ‚Vysvleč si to. Já ti dám oblečení. Tak přece nemůžeš chodit. Ve vlňáku a v takových šatech.‘ Řekla jsem, že to vím, ale že nic jiného na sebe nemám. Dala mi černý tříčtvrteční kabátek, károvanou skládanou sukýnku a halenku. Byla jsem ráda, že můžu chodit oblečená jako ostatní holky.“

  • „Partyzáni byli v lese a my jsme žili kousek pod lesem, takže to k nám měli velice blízko. To byla chyba. Vždycky mě posílali ke strýci, tatínkovu bratrovi, který bydlel ještě dál v lese, asi půl hodiny od nás. Tam se šlo jenom přes les. Maminka vždycky říkala: ‚Proboha, neposílejte mi tam tu dcerku, dyť mi ju tam zabijú.‘ A tak jsem tam chodila, jako partyzánka, a nestalo se mi nikdy nic. U strýce se partyzáni zdržovali ještě více než u nás, protože bydlel už úplně v lese. Měli to blízko do hory a vždycky, když jsem přišla, tak honem, honem pryč. Do hor Němci nechodili. Tam si nebyli jisti, jestli za každým stromem nečíhá partyzán.“

  • „Někdo nás udal. Tehdy jsme to nevěděli, ale pak už ano. Bylo normální ráno. Maminka dojila krávy a poslala mě podívat se na husu, která měla sedět na vejcích, aby byla housata. Vyšla jsem z chléva a viděla jsem tatínka, jak tam stojí jenom v košili. Byli tam už Němci. Byla veliká zima. Povídám: ‚Tatínku, vám je zima. Přinesu vám kabát.‘ On jenom řekl: ‚Nenos, Jiřinko. Mně už dlouho zima nebude.‘ Byla to vina partyzánů, že jsme tak dopadli. Zakopali u nás do hnoje nějaké třaskaviny. Nevím, kde to vzali. A někdo je viděl a udal nás, protože Němci šli najisto.“

  • Full recordings
  • 1

    v Ostravě, 17.01.2020

    (audio)
    duration: 02:29:30
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    v Ostravě, 03.02.2020

    (audio)
    duration: 31:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nebýt partyzánů, měla bych rodiče a můj život by možná nebyl tak těžký

Jiřina Straková / Zlín / 1952
Jiřina Straková / Zlín / 1952
photo: Archiv Jiřiny Strakové

Jiřina Straková, za svobodna Turýnová, se narodila 14. března 1932 v Prlově na Vsetínsku. Rodiče, Anna a Jan Turýnovi, měli velké hospodářství na prlovských pasekách. Asi od podzimu 1944 rodina pomáhala partyzánům, kteří patřili k brigádě Jana Žižky. Jiřina jim dělala jako sotva třináctiletá spojku. Informovala partyzány o přítomnosti Němců ve vesnici. V pondělí 23. dubna 1945 obklíčily jednotky SS vesnici, vypálily osm usedlostí a zavraždily přes dvacet lidí, kteří pomáhali partyzánům. Mezi upálenými oběťmi byli i oba její rodiče. Osiřelá Jiřina pobývala do svých šestnácti let u příbuzných. Pak pracovala sedm let jako dělnice v gumárnách komunisty znárodněných Baťových závodů ve Zlíně. Po svatbě se přestěhovala do Ostravy-Zábřehu. Narodily se jí tři děti. Manželství však nebylo šťastné a skončilo rozvodem. Až do důchodu dělala kuchařku ve školní jídelně. Získala status válečného veterána a příslušníka protinacistického odboje.