The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Štixová (* 1941)

• narozena 13. května 1941 v Plzni v židovské rodině

• otec Bedřich Fischer zatčen pro odbojovou činnost, vězněn v Terezíně

• 26. ledna 1942 deportace do ghetta Terezín s matkou a babičkou

• otec z Terezína deportován do Mauthausenu, kde zahynul

• v Terezíně zůstala až do osvobození

• květen 1945 návrat do Plzně

• vystudovala střední ekonomickou školu v Plzni

• zaměstnána v obchodě Prior, později Tuzex jako vedoucí oddělení a zástupce ředitele

• od roku 2007 předsedkyně Židovské obce v Plzni

Eva Štixová, rozená Fischerová, se narodila 13. května 1941 v Plzni v rodině obchodního příručího. Pochází z židovské rodiny, a tak neuplynul ani rok jejího života a ocitla se společně se svojí matkou a babičkou v terezínském  ghettu. V terezínské Malé pevnosti již před tím nacisté věznili také jejího otce Bedřicha Fischera. Zapojil se předtím do pomoci odbojářům, skupina však byla odhalena gestapem. 

„Tatínek nešel v transportu, ale byl zatčen, protože on a jeho kamarádi dali příspěvky na děti zavřených komunistů. A ten dotyčný, který to vybíral, tak si udělal seznam, přišlo k němu gestapo, on se sice na záchodě oběsil, ale ten seznam gestapo získalo a všechny, kteří na tom seznamu byli, zatkli a odvezli je do koncentračního tábora ještě před transporty. Tam tatínek se všemi byl ještě nějaký čas a potom ho přesunuli do Mauthausenu a už jsme ho nikdy neviděli.“

V ghettu Terezín

Do Terezína Eva Štixová odjela v transportu 26. ledna 1942. V terezínském ghettu pobývala po celou dobu s maminkou a společně s několika dalšími lidmi z Plzně.

„Zůstala jsem s matkou v jedné místnosti ve velkém domě, kde se střídalo padesát lidí ve dne a padesát v noci, podle toho, jak pracovali. A já jsem tam byla s nimi. Tím se mi možná zachránil život. Moje matka pracovala na nádraží, nosila kufry a já jsem byla v tom domě. Chvilku jsem byla v nějakém tom dětském domově nebo školce, ale to bylo jen krátce. No, tak jsme prožívali Terezín.“

V době, kdy matka nebyla v domě, protože pracovala, pečovali o maličkou (roční) Evu ostatní lidé obývající dům. Pamětnice se domnívá, že v místnosti byla jediným malým dítětem. Celkově v domě bylo ještě několik dalších plzeňských židovských dětí. Všechny tyto děti válku přežily a Eva Štixová s nimi udržovala kontakt po celou dobu až dodnes. Jednalo se konkrétně o bratry Petra a Hanuše Rieslovy, Miroslava Weinera a Evu Zedrovou-Švecovou. Bratři Rieslovi žijí v Praze, pan Weiner je v Kanadě a paní Zedrová v Plzni.

Osud dalších rodinných příslušníků a přátel

Jak uvádí pamětnice, do ghetta v Terezíně šla v zásadě celá rodina. Otec, matka, babička s dědečkem, strýc a teta (otcova sestra). Mimo přeživší matku ve válečných letech zahynuli takřka všichni příbuzní. „Z naší rodiny se nikdo nezachoval. Jedině strýc, bratr mého otce, který v roce třicet šest odešel do Izraele budovat Izrael a de facto si tím zachránil život.“

Znárodnění majetku komunisty

Eva se dočkala osvobození terezínského ghetta v květnu roku 1945. Z tábora se společně se svou matkou vrátila do rodné Plzně. Tam s matkou nejprve pobývala u své tety, která terezínskému ghettu unikla pouze proto, že byla ze smíšeného manželství. Od tety se o něco později s matkou přemístila do rodinného domku na hlavní třídě.

Eva Štixová absolvovala základní a poté střední školu. Na střední, ekonomicky zaměřenou, se jako dcera živnostníka dostala ne zcela bez komplikací. Po jistou dobu také pracovala ve (velko)obchodě s textilem, který založil její dědeček a také jí tento obchod odkázal. V obchodě, v němž pracovala i její matka, však nezůstala dlouho. Obchod byl totiž znárodněn komunisty. Proto byla pamětnice většinu nadcházejících let svého života zaměstnána v plzeňské prodejně Prior, kam nastoupila nejprve jako brigádnice.

Z Prioru časem vznikl Tuzex a Eva Štixová se v něm postupně propracovala na pozici zástupkyně vedoucího a vedoucího oddělení. Je možné dodat, že pozici zástupkyně vedoucího a vedoucího oddělení nezískala snadno, nýbrž jen na základě intenzivního zájmu svých nadřízených. Příslušní kádroví úředníci na krajském výboru strany totiž měli k této pracovní pozici Evy Štixové velké výhrady, jelikož jednak nebyla členkou KSČ a jednak byla židovského původu. Celkově však nakonec Eva Štixová strávila v Prioru a v pozdějším Tuzexu pětatřicet let.

Dlouhá cesta postupného poznávání

Vzhledem k tomu, že Eva Štixová byla do terezínského ghetta transportována nedlouho po svém narození, je její svědecká výpověď pochopitelně založena v zásadě jen na informacích, které získala až v pozdějším věku. Komplexně se o významu koncentračních táborů, respektive o nelidských hrůzách spojených s koncentračními tábory dozvídala v průběhu dlouhé řady let, protože její blízcí – matka ani pozdější nevlastní otec, jenž byl rovněž židovského původu – o tom odmítali mluvit. Očití svědci a lidé se zkušeností z koncentráků, uvádí pamětnice v zaznamenaném vyprávění, totiž o dané zkušenosti buď vůbec nedokázali hovořit, nebo se o ní prostě hovořit báli. Celkový obraz o holocaustu a koncentračních táborech si tak Eva Štixová vytvořila po roce 1989. Díky pádu komunistického režimu a příchodu svobody mohla vycestovat do Izraele.

V roce 2014 Eva Štixová působila jako předsedkyně Židovské obce v Plzni. Současně ale, věrna rodinné obchodní tradici, dlouhá léta úspěšně provozovala obchod s keramikou, kosmetikou a tabákem. Jakožto předsedkyně obce každoročně pořádá Vzpomínku na transporty.

Do někdejšího terezínského ghetta se i přesto vrátila jen jednou v životě, vícekrát k tomu nenašla odvahu. Pevně věří a doufá, že nic podobného, co zažila v terezínském koncentračním táboře, ani teror, který přinesla druhá světová válka, se ve světě již nebudou nikdy opakovat.