Luděk Štipl

* 1949

  • „‚Milá maminko, tak se nám konečně podařilo dostat se do Kanady.‘ Popisoval jsem let, jak jsme viděli lodě na hladině jako krabičky od sirek a jak jsme přistáli. Jaké bylo krásné počasí v Torontu. A že Josef tam na nás čekal a že jsme už v pořádku a že moc děkujeme. Nalepil jsem známky svojí vlastní slinou, protože jsem věděl, že podle sliny se dá získat informace o krevní skupině, kterou měli, protože jsem byl dárcem krve atd. Napsal jsem tam datum deset dní dopředu, poslal to v obálce Josefovi a ten to ve stejný den, kdy bylo napsáno datum, dal na poštu, aby razítko souhlasilo, a měli jsme pokoj. Už nás nikdo neotravoval...“

  • „Snažili jsme se přispět aspoň na dálku tím, že jsme kupovali českou literaturu od Škvoreckého apod. Snažili jsme se některé knihy poslat do Česka. Knihám, které by určitě neprošly, jsme dávali nové vázání, kde byl titul a vše jako něco jiného, aby nedošlo k prozrazení. Když se tady [v Československu] dělo něco nepravého, tak jsme psali svým členům parlamentu. Psali jsme i ministrovi zahraničních věcí Joe Clarkovi nebo Walter McLeanovi, to byl náš Member of Parliament, aby poslali, urgovali, aby se [Čechoslováků] zastali při setkání s československými politiky. Ronaldu Reaganovi jsme přáli k narozeninám. Utvrzovali jsme ho, že s protistranou zachází správně. V rámci svých možností jsme přispívali a radovali se, že se to někam pohybuje.“

  • „Člověk už potom seděl ve vlaku na Břeclav a říkal si, možná už za půl hodiny tam budeme, nebo nebudeme. Mohli si najít nějakou záminku. Nervy to byly. Už jsem nebyl tak troufalý a neloučil jsem se s transparentama, protože se mi to už jednou nevyplatilo. Měl jsem v sobě takovou pokoru. Problém byl, když přišla průvodčí kousek od hranic. Dívala se na ty naše lístky a říkala: ‚Jé, vy se máte. Vy jedete s celou rodinou do Itálie!‘ A teprve v ten okamžik se děti dozvěděly, že jedeme do Itálie. Jeli jsme jako do Brna k tetě. Tak vyvalený oči a: ‚Proč nejedeme k tetě? Proč jedeme tam?‘ – ‚Prosím vás, teď se mě na nic neptejte, všechno si vysvětlíme za chvilku, koukejte se z okna a buďte ticho.‘ Potom přišly ty známé prohlídky, že pohraničník chodí se samopalem, pod vagonama prolézá vlčák, jestli tam nic není. Ty nervy, že jsme jen pár metrů od toho. A konečně se vlak rozjel a my byli v Rakousku. Bylo nádherný vidět uspořádané vesničky a políčka. Tekly nám slzy, že se to po pěti letech vypětí nervů a peněz podařilo, a byli jsme šťastní.“

  • „Otec nám o tom [všem] odmalička vyprávěl – věděli jsme přesně, že byly koncentráky, gulagy, jak byla revoluce, od legionářů jejich zážitky z Ruska. Tam na samotě jsem to neměl komu vyprávět, ale když jsem pak byl v Mohelnici, tak možná jsem chtěl dělat chytrého nebo mě to prostě bavilo, tak v té druhé, třetí i čtvrté třídě jsem se svěřil, spolužákům vysvětloval, jak to doopravdy je, že ta učitelka opravdu nemá pravdu. Ale potom jsem se dozvěděl o udavačích a věděl jsem, že tenkrát byli i v Mohelnici zatčení sedláci, kteří asi nechtěli do družstva (Šrámek, Kuba a podobně), a dostal jsem strašný strach, že ten, komu jsem to řekl, to může říct doma. A ty rodiče jsem neznal. Říkal jsem si, možná je to také udavač nebo nějaký pomocník, a dostal jsem strach, že někdo přijde a mého otce zavřou. Tenkrát se dávalo deset patnáct roků jen kvůli mé upovídanosti... Tak jsem ty lidi pořád pozoroval – ne, ten se na mě usmál a maminka mě potkala a dala mi na zmrzlinu, tak přece nemůžou udávat... A žil jsem v tom několik roků, nikdo nás neudal, ale člověk má potom strach z maličkostí – říká se, že strach má velké oči – a já se nemohl s tím několik roků svěřit a ten strach jsem měl...“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 22.06.2020

    (audio)
    duration: 01:43:53
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Podíval jsem se do schránky a tam byla pohlednice z Jugoslávie

L. Štipl, 1978
L. Štipl, 1978
photo: archiv pamětníka

Luděk Štipl se narodil 10. února 1949 v Šumperku a prvních sedm let života prožil jen s rodiči a bratrem Ctiradem v hájovně na samotě Střítež, kde jeho otec pracoval jako správce lesů města Mohelnice. V době, jak ji sám nazývá, „předtelevizní“ a v domě bez elektřiny slýchával vyprávění lesních dělníků, z nichž byli někteří ruští legionáři z první světové války, a také vyprávění svého otce, komunistického odbojáře z druhé světové války. V důsledku znárodnění mohelnických lesů se rodina v polovině 50. let přestěhovala. Od druhé třídy tak chodil Luděk do školy v Mohelnici a žili v malém domku přímo v parku, o který se otec začal starat. Ačkoliv by nejraději vystudoval střední lesnickou školu a následoval otce, rodiče rozhodli o jiném směru. Ve volnější době druhé poloviny 60. let absolvoval elektrotechnickou průmyslovku a s kamarádem Josefem Vránou si plánovali, že vyrazí po maturitě na zkušenou do světa. V roce 1968 ale bylo všechno jinak. Pamětník se oženil, krátce nato se mu narodil syn a z cest po Evropě nebylo nic. Kamarád, kterého nepoutaly závazky, ale skutečně po srpnové invazi emigroval a zakořenil v Torontu. V průběhu normalizace se i Luděk s manželkou a dětmi několikrát pokusili o odchod z Československa, ale marně. Až roku 1979 pod záminkou Luďkova studijního pobytu v Itálii vyjeli Štiplovi do Rakouska a přihlásili se jako političtí uprchlíci. Po různých peripetiích se jim povedlo získat víza do Kanady. Usadili se poblíž Toronta a s podporou přítele Josefa strávili v provincii Ontario řadu let. Žili také v Quebecu a Britské Kolumbii. Ještě v Československu se Luděk profesně přeorientoval na konzervátora a v Americe v tomto směru pokračoval. Zaměstnání našel v prodejní galerii a poté v muzeu a tehdy se také poprvé seznámil se živou židovskou kulturou. Tato zkušenost ovlivnila i jeho tvůrčí aktivity v době, kdy se do České republiky po roce 2000 vrátil. Navázal na své lektorské zkušenosti z kanadských univerzit a v Lošticích se zasloužil o obnovu tamější synagogy a přiblížení osudů loštických Židů veřejnosti. Spoluzaložil sdružení Respekt a tolerance, které pečuje o hmotné i nehmotné židovské dědictví Loštic, Mohelnice a Úsova. Pod hlavičkou sdružení se podílí na tvorbě expozic a dokumentaci vzpomínek pamětníků. Roku 2020 žil v Radnici (obec Pavlov).