The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Štiková, roz. Chytilová (* 1927  †︎ 2014)

• narozena 23. listopadu 1927 na Prostějovsku

• navštěvovala rodinnou školu Milosrdných sester sv. Kříže v Napajedlích

• do této kongregace vstoupila a pokračovala ve studiu v Ostravě a v Brně

• s ostatními sestrami byla internována v Bohosudově

• 11. března 1951 vstoupila do noviciátu, při obláčce získala jméno S. M. Klementa

• 12. března 1951 odjela se čtyřmi dalšími sestrami pracovat do nemocnice v Kladně

• na nátlak církevní tajemnice odešly do civilu; tři sestry pak odešly úplně

• vystudovala zdravotní školu

• pracovala v nemocnici v Kladně

• po odchodu své spolusestry do důchodu se vdala

Marie Štiková se narodila ve věřící rodině 23. listopadu 1927 na Prostějovsku jako třetí z devíti dětí. Do kláštera vstoupila v Napajedlích, kde navštěvovala u Milosrdných sester sv. Kříže rodinnou školu. Prostředí a sestry na ni velmi zapůsobily a z toho důvodu, když se jí jednou zeptaly, co bude dál dělat, řekla, že vstoupí do kláštera.

„Nikdo ze sourozenců nebyl v řeholi. Já jsem ani nikomu doma nic neřekla, až pak jsem jim napsala, že jsem v klášteře, a maminka za mnou přijela. Byli překvapeni. Rodiče byli věřící.“

Potom nastoupila do kláštera Milosrdných sester sv. Kříže v Kroměříži, kde strávila čtyři měsíce z kandidatury, což je první formační období. Protože v té době navštěvovala rodinnou školu, kongregace se usnesla, že půjde do dietní školy v Ostravě. Zde strávila jeden rok studia. Další rok studovala vyšší školu výživy v Brně.

„Já jsem do kláštera nastoupila s tou chovankou v Napajedlích u sester sv. Kříže. Tam jsem dělala rodinnou školu a tak to na mě působilo, že když se mě jednou sestřičky zeptaly, co budu dělat potom, řekla jsem, že půjdu do kláštera. A tak jsem nastoupila do Kroměříže, to bylo 21. listopadu, a byla jsem tam do března, to byla předvýchova, kandidátka, a jelikož jsem měla rozdělanou rodinnou školu, která nebyla dokončená, jeden rok to byl, tak padlo rozhodnutí, že mě dají do dietní školy do Ostravy, to byla vyšší škola výživy, jednoroční. Další studium bylo na dietní škole v Brně. Tam jsem dělala školu necelý rok. Když jsme měly ukončit rok, tak nás jako ovce odvezli. Když jsme přišly ze školy, bydlela jsem tam v takové rodinné vilce, tam bylo asi jenom šest sester, učila jsem se na housle a na klavír. Byla to taková hezká rodinná vilka.“

Internace v Bohosudově

Tuto hezkou rodinnou vilku našla společně s kamarádkou Pavlou jednoho dne obklíčenou vojáky.

„Jednoho dne jsme přišly ze školy domů a domek byl obklíčený vojáky. Vešly jsme tam a již jsme nemohly ven, bylo to kruté. A tak spolužačky přišly druhý den, proslýchalo se, že se cosi děje, a přišly se zeptat, co se tedy děje. My jsme jim říkaly, že již do školy nepůjdeme, že již nesmíme a že zítra odjíždíme a nevíme kam. Sebraly jsme si do kufříku nejnutnější věci a malým nákladním autem nás odvezli. Jely jsme a vůbec jsme nevěděly kam. Přijely jsme do Bohosudova. V Bohosudově napřed byla taková práce po domě, protože tam předtím byli řeholníci, jezuité, a byl tam veliký nepořádek, protože i oni museli narychlo odjet, a tak jsme to tam dávaly do pořádku, abychom tam mohly bydlet. Brzy nato nám vyřídili, že půjdeme do té šroubárny. Tam jsem byla s Pavlou a ještě asi třemi sestrami. Mně se tam velice líbilo, protože to byl pro můj duchovní život nejlepší čas. Dělaly jsme tam takovou jednotvárnou práci, takové šroubky, činnost, na kterou jsme nemusely myslet. Špinavé jsme byly jako montéři. To jsme se bály na sebe sáhnout, ale myšlenky mohly být dobré. (...) A tak na to vzpomínám, že to byl nejhezčí úsek toho života, v klidu, v klášteře. (...) V březnu přišlo nařízení, že musíme jít pryč od sester, a honem se z nás tedy staly novicky.“

Přesun řeholnic na práci do nemocnic

V březnu 1951 bylo pět sester z kongregace Milosrdných sester sv. Kříže odvezeno do Kladna, kde pracovaly v nemocnici. Z toho důvodu se z kandidátek před odjezdem staly novicky. Řeholní jméno pamětnice bylo S. M. Klementa. Nejprve se ubytovaly v internátu zdravotní školy – nyní domově důchodců – kde strávily asi měsíc. Odtud se přestěhovaly do budovy plicního oddělení, do suterénu, kde jsou nyní umístěny laboratoře. V těchto prostorách žily asi dva roky. Pak je přestěhovali do nemocnice na půdu nad kuchyní. Zde byly stále v plném počtu pěti řeholnic. Protože se však mnoha lidem v nemocnici zdálo toto bydlení nedůstojné, našlo se pro ně místo v obytném domě nemocnice, kde opět zůstaly asi dva roky. V dalším bydlení, které našly na pile u Švarců, již nebydlely všechny.

„Jedna se dostala zpátky k sestřičkám. My další jsme chtěly také, ale již nám to pražský úřad nedovolil, nemohly jsme. V Praze nám to zakázali. My jsme byly čtyři. Ta jedna pak také odešla, vdala se. Zůstaly jsme tři. Nakonec odešla i ta kamarádka, a tak jsme zůstaly jen my dvě, já a sestra Kuželová, Jiřinka. Tak jsme tam bydlely u těch Švarců a pak jsme zase našly pokoj v obytném domě. Tam jsme bydlely do konce. Pak šla Jiřinka Kuželová do důchodu a já jsem se seznámila s manželem.“

Působení církevních tajemníků

Všechny sestry nejprve chodily v řeholním oblečení, udržovaly kontakty s představenými v Broumově a jezdily tam. Dostat se tam se však podařilo jen jedné z nich. Nakonec jim to církevní tajemnice i pražský církevní úřad zakázaly. Bylo jim vyhrožováno tím, že zavřou matku představenou, protože s nimi udržuje styky. Matka představená nakonec řekla svým svěřenkyním: „Děvčata, nedá se nic dělat, ale musíte jít do civilu. Tak jsme již pak chodily v civilu.“

V nemocnici pamětnice nejprve působila na dětském oddělení v mléčné kuchyňce. Když byla postavena nová budova, pracovala v mléčné kuchyni tam. V té době si mohla dokončit při práci zdravotní školu. Všechno ovšem vždy záleží na lidech. Vrchní sestra na dětském oddělení, byť to nebyla komunistka, jí nijak nepomohla. Všechno se událo v době, kdy sestry počítaly s tím, že se budou moci odstěhovat za svými sestrami do Broumova. Nevyšlo to. Pamětnice se rázem stala v mléčné kuchyni přebytečná a byla přeložena na ušní oddělení. Nedalo se nic dělat, ale již za dva týdny si vedla tak dobře, že byla schopná samostatně pracovat. Na oddělení byl zaměstnán MUDr. Rais, který jí zařídil studium na zdravotní škole. I když do školy přišla s dvouměsíčním zpožděním, všechno dohnala a stala se jednou z nejlepších studentek. Později pracovala na krčním oddělení, které však opustila, protože ze zdravotních důvodů nemohla sloužit ve směnném provozu. Proto se vrátila do mléčné kuchyně, kde měla jednu, ranní směnu. Po letech, kdy se již pamětnice blížila důchodovému věku, se uvolnilo místo v kojeneckém ústavu v Kladně-Rozdělově, kam společně se sestrou Jiřinkou Kuželovou šla. Tam působila asi pět nebo šest let před důchodem.

V Kladně přímo vedle nich bydlela v obytném domě nemocnice další řeholní sestra, Eliška, „urbanka“, sestra řeholního institutu sester Apoštolátu III. řádu sv. Františka. Druhá „urbanka“ Anička bydlela na jiném místě. Sestra Eliška pracovala na chirurgii a po úrazu biskupa Hlada ho ošetřovala.

Život v Kladně a kostel v Rozdělově

„Pan biskup Hlad byl tajně vysvěcený. (...) Jel na motorce, v Praze měl havárku a přišel o nohu. Myslím, že to měl nad kolenem. Eliška ho chodila ošetřovat, byla taková hodná, a ta Anička, kde bydlela, to nevím. Mám dojem, že pracovala na infekci, ale nevím to určitě. S paní Jiřinkou jsme chodily pomáhat do kostela do Rozdělova. Nejdříve jsem pomáhala sama. Chodila jsem s panem biskupem Hladem, on to dělal sám, ty květiny, a já jsem mu asistovala. Přinášela jsem vodu a obstarávala jsem mu kytičky u zahradníka. On měl rád tou dobou hodně květin na oltáři, bohatou výzdobu. Když přišel z vězení, tak říkal, už bych to tak nedělal. Již to byla skromnější výzdoba. Tak třeba na Vánoce jeden rok jsem dělala v mléčné kuchyňce, tak tam krabičky sunaru měly na sobě staniolový papír. Já jsem to schovávala, pak jsem je slepovala a vystřihovala hvězdičky. Na Vánoce se to navěsilo na nitky. Dalo to práci. (...) Ale bylo to krásné, jako žárovky to bylo, lidé chodili i za panem biskupem a ptali se, z čeho se to dělalo. On říkal, to nemůžete, to je od jedné sestřičky. Pana biskupa Hlada sledovala pořád policie, měli takové tušení, že se něco děje. Potom ho přeložili Tachlovic. Tam byl tři roky. Naproti faře byla policie, a tak ho stejně měli na mušce a zavřeli ho. Byl na Mírově, asi tři roky, a vrátil se oblečený v biskupském. Když jsem ho tam byla navštívit, tak říkal: ‚Již nejsem důstojný pán a již mně musíte říkat biskupe.‘ O vězení moc nemluvil, to každý snášel sám. Po něm přišel farář Lebeda a to byl velmi duchovní člověk. Byl zde asi pět roků a pak ho poslali do Staré Boleslavi a byl též zvolen za biskupa. Nás s manželem oddával ve Staré Boleslavi, protože byl na té faře. Byl zde s maminkou a s malým pejskem, Cigánkem, on spával s nimi v ložnici, byli zvyklí takto spolu spávat. Když jsme tady byly, tak jsme jim udržovaly zahrádku. On byl s maminkou zvyklý jezdit často do Mariánských Lázní. S Jiřinkou jsme jim vždy, když nebyli doma, zahrádku upravovaly, měli rádi klid, abychom je nevyrušovaly. Respektovaly jsme to. Oni to ale brali jinak a mysleli si, že se jim vyhýbáme. Až jednou tam byla jedna stará paní Slavníčková a já jsem říkala, že budou mít radost, že to mají tak hezké, až se vrátí. Ona to panu Lebedovi pak řekla a oni teprve otevřeli oči, věděli, proč to děláme, že to děláme jim pro radost. Pak s námi začali jednat jinak, tak přátelštěji. Mysleli si, že se jich straníme, a my jsme zatím respektovaly jejich klid. On psal i básně, já jsem to již dala do kostela v Rozdělově, tam byla výstava i to, že jsem to tam dala já.“

Odchod do důchodu, manželství

Do důchodu pamětnice nastoupila v čase nároku na něj. Měla nemocnou maminku, o kterou se sourozenci s rodinami nestíhali starat. V tomto čase již byla vdaná. Za maminkou do Prostějova dojížděla od bratra z Olomouce. Dělala, co mohla, ale péče sester z LDN byla velmi špatná a dodnes na to s hořkostí vzpomíná. S manželem se vzali, když jeho nejmladší dceři bylo přes dvacet let. Měl čtyři děti a sedmnáct let se o ně staral sám. Nechtěl jim domů přivést jinou ženu, aby neměly macechu. S manželem byli pětatřicet let, již zemřel. Její vnučka se stala sestrou kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie a je na misijní službě v Estonsku. Do kongregace vstoupila ve dvaceti letech. Nejprve byla v Králíkách. V Olomouci měla obláčku. Věčné sliby složila někdy v roce 2010, kdy jí bylo asi třicet let. A jak ji napadlo vstoupit do kláštera?

„Slyšela to od Pána Boha, když v kostele adorovala, a bylo jasné, že ji Pán Bůh volá do kláštera, Boží hlas úplně, ze dne na den, a byla šťastná a rozhodnutá.“  

Poznámky

http://www.klaster-km.cz – Kongregace byla založena P. Theodosiem Florentinim a Matkou Marií Terezií Schererovou, první generální představenou, kolem roku 1856. V roce 1950 působilo v Československé republice 1846 Milosrdných sester svatého Kříže ve 103 domech, zařazených do tří provincií: Čechy (645 sester), Morava (646 sester) a Slovensko (555 sester).

http://www.ustrcr.cz – Sestry byly internovány především v klášterech v Bohosudově, Broumově, Hejnicích a v Oseku a pracovaly v zemědělství nebo v lehkém průmyslu. Dalším z významných centralizačních míst byla i Bílá Voda u Javorníku. Do začátku října 1951 sem (do Bohosudova) bylo bezpečnostními složkami postupně svezeno 317 sester z deseti kongregací, nejpočetnější komunitou byly Milosrdné sestry sv. Kříže.

http://cs.wikipedia.org/ – V roce 1927 založil PhDr. Jan Evangelista Urban (20. února 1901, Praha – 7. ledna 1991, Nespeky, římskokatolický kněz a františkán, jeden z předních českých teologů a filozofů 20. století) řeholní institut sester Apoštolátu III. řádu sv. Františka (lidově „urbanky“), jehož posláním byl laický apoštolát, katecheze a sociální a charitní služby.

http://www.sestry-nppm.cz – Kongregace vznikla roku 1856 sloučením dvou skupin františkánských terciářek z Moravské Třebové a z Přerova. Její původní název „Školské sestry III. řádu sv. Františka pod ochranou Neposkvrněného Početí Panny Marie“ byl v roce 1923 změněn na „Sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie III. řádu sv. Františka z Assisi“. Již v roce 1936 zahájily misijní činnost v Estonsku. Estonsko bylo v roce 1940 obsazeno sovětskými vojsky. Sestry mohly pokračovat ve svém řeholním životě jen tajně, pracovaly na klinice, pomáhaly farníkům a staraly se o kostel. Jejich stáří bylo také důvodem, proč byly sestry v roce 1987 povolány zpět do Čech. Komunita navázala na jejich službu a obnovila v roce 1997 řeholní život v tomto druhém největším městě Estonska, Tartu. Nejvíce energie a času věnují službě v místní katolické základní škole. Jedna sestra jako prezidentka školy, druhá jako učitelka náboženství na prvním stupni a v mateřské škole a třetí sestra s předškolními dětmi.