The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Stigler (* 1960)

• narozen 14. března 1960 v Klatovech,

• 21. srpna 1968 cestoval s rodiči do Vídně k příbuzným

• od 20. listopadu 1989 inicioval podporu stávkujících studentů v Břeclavi

• 22. listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Břeclavi

• 27. listopadu 1989 organizoval a účastnil se generální stávky v Břeclavi

• 17. prosince 1989 se podílel na happeningu - živém řetězu mezi Břeclaví a rakouským Reintalem

Těžce jsem nesl zrušení skautu

Bedřich Stiegler se narodil 14. března 1960 v Klatovech, od tří let žije v Břeclavi: „Otec byl mašinfíra, původem Němec, tak nás to řadilo do sorty lidí, kteří nebyli až tak v oblibě.“ Otec měl rodinu kolem Ulmu a ve Vídni, do roku 1970 se bez problémů navštěvovali. „K režimu měli rodiče vztah neutrální, ale určité trable asi měli, otec měl problémy se zaměstnáním. Rodičům šlo o to nějak to zvládnout. Snažili se to brát tak, jak to je.“

Do Vídně se rodina k příbuzným dostala naposledy v roce 1968, shodou okolností zrovna v srpnu. „Vzpomínám si, že jsme ve čtyři hodiny ráno odjížděli do Vídně. Prý jsme byli poslední vlak, který pustili. O okupaci jsme se dověděli až ve Vídni.“ Bedřich vzpomíná, že u příbuzných zůstali určitě déle než povolených deset dní. Rodiče asi napadlo zůstat v Rakousku, ale rozhodli se pro návrat. „Zrušil se skaut. Když jsem jako děcko chtěl pokračovat, tak to vím, že mi otec řekl, že nikdy. Tím se vyhranil, nechtěl mě pustit do pionýra.“

Výtvarná díla mi chodila z celého světa

Bedřicha lákala fotografie a po vyučení studoval školu výtvarné fotografie v Opavě: „Chtěl jsem si rozšířit obzory, ale pracoval jsem jako automechanik nebo údržbář.“ Fotografií se živil částečně, spíš náhodně. Zajímal se o hudbu, literaturu: „Vadilo mi, že se nemohu dostat k tomu, co by mě zajímalo. Začal jsem se vyhraňovat.“

V roce 1983 Bedřich přišel o řidičský průkaz. Oficiální důvody byly nesrovnalosti v dokumentech. Veřejná bezpečnost dokumenty vzala a nevrátila. „Trochu jsem se vyhýbal vojně, ale hlavně jsem se jako fotograf účastnil akce Mail-art. Poštou jsme si posílali dílka z celého světa, a ta díla pak chodila i mně. Přicházelo mi čím dál víc dokumentů ze zahraničí, začali se v tom šťourat.“ Nikdy z toho nebyla nějaká perzekuce, ale když Bedřich hledal zaměstnání, zůstala na něj jen kotelna na poště: „Považoval jsem to za docela dobré, protože tam bylo moře času na sebe. Na malém městě to bylo něco jiného než v Praze nebo Brně. Bylo to víceméně v klidu, věděli tam o nás, ale nepociťovali jsme příkoří.“

Zprvu jsme jen postávali a kolem se motali lidi

Podzim roku 1989 zastihl Bedřicha v přípravách na výstavu fotografií v R ateliéru: „Ta byla krvavě vybojovaná, to byl úspěch, že nás nechali vystavovat.“ Vernisáž výstavy byla v úterý před 17. listopadem, tedy čtrnáctého. „O víkendu osmnáctého jsem byl na fotografické dílně v Brně a tam jsem se dověděl o Národní. Jel jsem zpátky a víceméně jsem jen poslouchal zprávy. V Břeclavi jsme chytili rakouskou televizi, takže informací bylo docela dost.“

V pondělí 20. listopadu společně s dalšími organizátory vysněné výstavy akci uzavřeli a do návštěvní knihy jako důvod uvedli podporu stávkujících studentů: „Byli jsme upozorněni na to, že toho budeme litovat. Dokonce tam byli návštěvníci, kteří připsali, že s tím souhlasí. Pak jsme šli do filmového klubu a řekli jim, že by bylo dobré, aby nepromítali.“ V kině skupina nepochodila, tak se vydala směrem na náměstí. „To nezačalo tak, že bych začínal revoluci. Na začátku to ani nebyla demonstrace, to nás tam bylo pět, šest lidí. Jenom jsme postávali a oni se tak kolem motali lidi. Diskutovali jsme o situaci.“

O den později přišlo na náměstí už asi dvacet obyvatel. „Řekli jsme si, že v tom budeme pokračovat. Nicméně nás tam v to úterý navštívila policie a mám takový dojem, že nás upozorňovali, že si to s námi dělnická třída jednou vyřídí, a odjeli.“ To bylo všechno, nic jiného se nestalo.

Ve středu 22. listopadu už byl na náměstí nepřehlédnutelný dav. „Už jsme se bavili o programech, co studenti napsali, co mají za požadavky a už to začalo mít formu demonstrace. A ti lidi se nabalovali, nabalovali a nabalovali.“ Zaměstnanci Okresního národního výboru, který sídlil na náměstí, se dívali z oken a nijak nereagovali: „Já si myslím, že ani nevěděli co a jak, neměli instrukce.“ Na náměstí ale už začaly tábořit lidové milice: „Vzpomínám si, že vařili čaj a nadávali, že musí držet pohotovost. To bylo všechno.“ Tento den bylo založeno v Břeclavi Občanské fórum a vydalo první prohlášení. „Když jsme pak reagovali na článek v místním tisku, že jsme kriminální živly a rozvracíme republiku, tak jsem šel v noci s obavama domů. Ono je to teď docela vtipné, ale tehdy jsem měl strach, že mě zavřou. Nezavřeli.“

Břeclavské Občanské fórum bylo založeno mezi prvními v jihomoravském kraji: „Vydali jsme prohlášení, o co nám jde. Snažili jsme se to dostat mezi lidi, ale to byla úmorná práce. Tiskárna, kopírka, o tom se mohlo každému jen zdát. Takže to bylo devět průklepáků do psacího stroje.“ Mezi lidi se to dostalo a Bedřich společně s dalšími museli na jednání Okresního výboru KSČ. Upozorňovali na nepořádek po demonstracích. „A že bychom neměli polepovat plakátama výlohy, že tam mají vánoční výzdobu. To bylo takové směšné z dnešního pohledu.“ Ve všech městech události nabíraly na intenzitě. „Tenkrát jsem ani já netušil, že doopravdy to ten komunista bude muset položit.“

Pak už nebyl nikdo, kdo by nechtěl, aby se komunisti vzdali vedoucí úlohy

Občanské fórum v Břeclavi se v prvních dnech zabývalo především přípravou plánované generální stávky, která se měla uskutečnit v pondělí 27. listopadu. „Řešili jsme třeba ozvučení. Na demonstracích jsme měli jen ampliony, na generální stávku poskytla ozvučení jedna místní hudební skupina.“ Organizátoři se snažili navázat spolupráci s velkými podniky z Břeclavi. “Víceméně tu sobotu před stávkou bylo jasné, že bolševik půjde od válu. Mně to bylo jasné, určitě. Když jsem viděl přípravy na stávku, že lidi do toho opravdu jdou, tak jsem věděl, že se to už nezastaví.“ V sobotu 25. listopadu vyzvalo Občanské fórum lidi k aktivní účasti na generální stávce.

Neděle před generální stávkou se nesla ve znamení promítání. V M-klubu v Břeclavi byly k vidění záběry z Prahy ze 17. listopadu. „Měli jsme k tomu komentář, objasňovali jsme lidem, že to nebylo jen tak, že ta nespokojenost mezi lidmi byla už dřív.“ Pondělní generální stávka byla v Břeclavi poměrně masová.

„Potřebovali jsme, aby lidi veřejně známí v Břeclavi, anebo takoví ti zasloužilí, aby se taky přidali, ale on se nikdo do toho nehrnul, že by se nějak vymezil a vyjádřil veřejně. Každý říkal: ‘Hoši, to je správné a bezvadné, co děláte, ale já už jsem se spálil, nemám chuť teď se nějak angažovat.’ Ale až byly věci jasné, tak měli chuť se angažovat až moc. Přišlo mně to jako takové to vyčkávání, až kam se to obrátí. S odstupem času se o tom kriticky lehce hovoří, tehdy ti lidi mohli mít všelijaké důvody, ale opravdu je pravda, že po generální stávce nebyl v Břeclavi nikdo, kdo by nechtěl, aby se komunisti vzdali vedoucí úlohy.“

Řetěz rukou do Evropy

Začátkem prosince 1989 napadlo Bedřicha a další, že by se mohli pokusit vytvořit symbolicky řetěz rukou na hranice a navázat kontakt s lidmi z Rakouska. „Chtěli jsme aspoň sousedům podat ruku na znamení, že chceme zpátky do Evropy.“ Bedřich se směle vydal na tehdejší posádku pohraniční stráže oznámit záměr akce. „Mluvili jsme s nějakým důstojníkem a on odvětil, že porušíme zákon, že je to hraniční pásmo. Já na to, že jsem se nepřišel zeptat na povolení, ale že jsem mu to přišel oznámit.“ Reakce důstojníka byla překvapivá. Doporučil, aby se uskutečnila o dva kilometry dál v místě, které už nespadá pod jeho velení. „Taky jsme museli zaručit, že nikdo nepřekročí státní hranice.“

Informaci o plánované akci dostal i starosta nejbližšího rakouského města Reintal. V neděli 17. prosince došlo ke spojení města Břeclavi s Rakouskem. „Při té akci tam mohlo být tři, čtyři tisíce lidí. Byl to opravdu řetěz rukou.“ Co se nepodařilo, byl slib, že účastníci nepřekročí státní hranici. „Češi moc na to nedbali, tak to byla kuriozita a večer jsme jezdili po Reintalu a vyzývali české občany, aby se vrátili do republiky. Jak jsem se tak díval, tak to byl nejmasovější ilegální přechod hranice,“ směje se Bedřich. Na konkrétním místě nakonec celníci prostříhali průchod ostnatými dráty. Netrvalo dlouho a dráty byly postříhány všechny.

Nejdůležitější bylo dosáhnout svobodných voleb

„Mně šlo o ten počáteční impulz, tam jsem měl dojem, že se má do toho vložil každý, kdo může a cítí se na to. Pak jsem to chtěl nechat na profesionálech a na lidech, kteří se tím chtějí zabývat i dál. Do prvních svobodných voleb jsem se angažoval, pak už mi přišlo, že karty jsou rozdané.“ Bylo zbytečné hovořit o opozici, všichni spolupracovali. Obnovovaly činnost strany dávno zaniklé. Do prvních voleb nebylo nutné se profilovat. „Šli jsme jako Občanské fórum, jako nepolitické sdružení. U prvních voleb šlo o to porazit komunisty, přehlasovat je.“

První svobodné volby po pádu komunismu se konaly v červnu 1990. Po nich už se Bedřich neangažoval ve veřejném životě. „Nejen já, ale i další lidi začali dělat co, co mohli a chtěli a za bolševika to nešlo. S Martinem Bruchterem jsme měli chvíli ateliér, živili jsme se focením a pak jsme užívali života. Měli jsme dojem, že musíme dohnat, co nám bolševik sebral.“

Nejde srovnávat nesrovnatelné

Bedřich pracuje jako řidič kamionu, politický vývoj stále sleduje. „Já osobně jsem zklamaný. Lidi srovnávají, ale ono to nejde. Je to paráda, máme se bezvadně, ale jsem zklamaný. Nechápu, že se ještě zabýváme drzostí komunistů a nechápu, co si někteří lidé nebo politické strany mohou dovolit.“ Podle pamětníka byla revoluce moc sametová. „Tady jsme se pořád dohadovali, jestli zakázat komunistickou stranu, a pak se s tím vylezlo pozdě. Komunisti fungují dál, nemají potřebu se omluvit, kát a to mě štve.“

„Myslím, že se oklikami vracíme tam, kde jsme byli před třiceti lety. Vadí mi, že lidi jsou schopni vyměnit nepředstavitelnou svobodu za nějaké jistoty, které se slibují. Ale je bezvadné, že se to před třiceti lety stalo. Zaplať pánbůh, že se podařilo získat svobodu.“