The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lilly Štěpánová (* 1917)

• 1917 narozena v Kozolupech

• židovská, nenábožensky založená rodina

• před válkou stěhování do Prahy

• studium gymnázia nedokončeno z finančních důvodů

• 1939 svatba

• 1942 rodiče a bratři deportováni do ghetta v Lodži

• 1943 s manželem deportována do ghetta Terezín

• říjen 1944 manžel transportován do Osvětimi

• v ghettu Terezín zůstala do konce války

• květen 1945 osvobozena v Terezíně

• ostatní členové rodiny zavražděni za války

• práce v Jílovém u Děčína, později v Praze

• 1968 zvažovala s manželem emigraci

• žije v Kozolupech

Paní Lilly Štěpánová, rozená Bendová, se narodila 29. 10. 1917 v Kozolupech na Plzeňsku. Její rodiče pocházeli ze židovských rodin a z chudých venkovských poměrů. V rodině kromě dcery Lilly vyrůstali dva starší bratři. Rodina před válkou bydlela v Praze na Kampě. Otec provozoval obchod s galanterií v Dlouhé třídě, matka byla v domácnosti. Lilly studovala na smíchovském gymnáziu, ale nedokončila je, jelikož rodinu postihla krize. Oba bratři stačili vystudovat vysokou školu a oba se uplatnili ve vystudovaných oborech. Lilly si musela kvůli rodinné finanční krizi najít zaměstnání, pracovala jako pomocná kancelářská síla a v práci zůstala až do začátku války.

O emigraci jsme neuvažovali

Po okupaci nastaly židovské rodině Bendových velké potíže, živila se, čím se dalo. Většina Čechů se ale k Židům podle zkušeností pamětnice chovala dobře. Rodina zažila pomoc od lidí, kteří sami neměli dostatek. Ačkoli se k židovskému náboženství nehlásili, museli se podřídit protižidovským zákonům a dalším omezujícím opatřením – jako Židé nesměli například do tramvaje, do parků, do kaváren ani do divadla.

Zatímco jiní Židé zvažovali emigraci nebo ji rovnou podstupovali, pro rodinu Bendovu bylo prioritní zůstat spolu: „My jsme o emigraci neuvažovali. Říkali jsme, že pokud je rodina pohromadě, tak je všechno v pořádku. Později uvažoval jeden bratr, že by šel do Izraele, už se i někde přihlásil. Druhý bratr měl v Anglii dívku, se kterou chodil, a chtěl za ní. Šel na nádraží pro lístek na vlak, ale v ten den právě spadla klec. Skončila tak možnost emigrace. Bratr, který chtěl do Izraele, se tam také nedostal, protože všechno padlo tím určitým datem. Takže jsme zůstali pohromadě.“

Ještě jsme měli mnoho příbuzných

Lilly Štěpánová se v roce 1939 vdala. Také díky tomu, že změnila příjmení, nebyla vedena v evidenci spolu se svými rodiči. Transporty je zatím s manželem míjely, až nakonec zůstali sami. Rodiny obou manželů totiž postupně Němci deportovali do ghett. „Když začaly odjíždět transporty, tak jsme si řekli, že to uděláme tak, aby s každou rodinou šel nějaký mladý člověk. Ještě jsme měli plno příbuzných. Oba dva bratři se oženili, takže s rodinami šel každý z nich. Jeden šel s našimi a druhý s rodinou té ženy. Mysleli jsme, že tak bude o všechny postaráno, že si budou nápomocní.“

Rodiče a oba bratři Bendovi odjeli do Lodže. Jen z předepsaných korespondenčních lístků Lilly Štěpánová s manželem věděli, že rodina byla v Lodži nějakou dobu naživu. Později ale v ghettu zahynuli, pravděpodobně zemřeli hladem. Více vypovídající byla korespondence s manželovou známou. Pomocí smluveného kódu se dozvěděli, že podmínky v táboře nejsou dobré. Přestali tak myslet na možnost dobrovolného odchodu do transportu, ale rodině pomáhali zejména posílanými penězi.

Vždyť je už nikdy neuvidíte

Lilly Štěpánovou a jejího manžela čekalo předvolání do transportu v březnu roku 1943. V noci přišel posel s výzvou, kam a s jak velkým zavazadlem se mají dostavit. Odjeli do ghetta v Terezíně. Její manžel tam zůstal do října roku 1944, kdy byla většina mladých mužů deportována dále na východ. Nikdo nevěděl, kam míří, názvy Osvětim nebo Březinka vězni neznali, nevěděli, že z Terezína vede cesta do táborů smrti. Ženy zůstaly v Terezíně, protože netušily, co je po možném transportu z ghetta čeká. Přesto se některé chtěly vydat za svými muži. „Co je Osvětim, to jsme se dozvěděli až potom, co začali přijíždět lidé z Prahy. Ti nám vyprávěli, co je na východě, co znamená Osvětim. To my jsme vůbec netušili. Vlaky z Terezína jezdily přímo do Polska a odvážely 3000 mladých mužů do neznáma. My, jejich ženy, jsme měly zůstat v Terezíně. Tak jsme šly a řekly, že pojedeme za nimi, že když naši muži budují nový tábor, že tam chceme být s nimi. Naštěstí jsme měly takovou moudrou vedoucí, která řekla: ‘Neblázněte, vždyť už je nikdy neuvidíte.’ Tak jsme se nepřihlásily a zůstaly v Terezíně. Ale některé s nimi šly. Ty už jsme nikdy neviděly.“

Naštěstí se Lilly Štěpánová do transportu nedostala a zůstala v Terezíně. Jak sama říká, pro mladé byl Terezín k přežití. Během války v ghettu fungovali tzv. kápové, kteří se starali o chod baráku. Pamětnice vzpomíná, že většinou s nimi nebyla potíž, i když se sama přesvědčila o opaku: „Kápové většinou neubližovali. Jen jednou mě zavřeli, a to když můj muž nastupoval do transportu. Okna na naší ubikaci vedla na nádraží, kudy jezdily vlaky. Já jsem ho chtěla ještě vidět, tak jsem otevřela okno a volala na něj. Kápové to dole slyšeli, tak pro mě přišli nahoru, že se to nesmí, ale já jsem se s nimi začala prát, ať mě nechají, že ho chci ještě vidět. Oni mě sebrali a zavřeli do vězení na jednu noc. Pak mě zase pustili, ale už jsem věděla, jak vězení vypadá.“

Dostat se k jídlu znamenalo výhru

Většina terezínských vězňů pracovala. Vězňům rozděleným do malých skupinek se přidělovaly různé práce podle potřeby chodu ghetta. Umístění bylo různé - truhlárna, pekárna, zemědělství, stavby, nejhorší byl úklid mezi umírajícími v nemocnici. Největší výhru pak znamenaly služby, kde se člověk dostal k jídlu. Jedna skupinka dostala přidělené pracovní místo na týden nebo deset dnů a pak se práce změnila. Lilly Štěpánová byla zvolena tzv. parťačkou, vedoucí skupiny. Tou se stávala většinou nejoblíbenější členka skupiny, která pak zajišťovala kontakt s vedením tábora a organizovala přesun skupiny.

Pamětnice zmiňuje i volný čas v Terezíně, především kulturní pořady. V Terezíně si vězni sami zorganizovali koncertní i divadelní představení, na které se chodilo dívat i vedení tábora. Většina umělců však táborem jen procházela a odjížděli transporty dál. Proto se některé role v Terezíně předávaly dál jako štafeta. V ghettu si jeho obyvatelé našli i jiný způsob trávení volného času - legálně se hrál fotbal, ilegálně probíhalo vyučování.

Až ke konci války se terezínští vězni dozvídali o tom, co se dělo v jiných táborech. Od manželova spoluvězně, s nímž se sešla na konci války, když do Terezína přijížděly tzv. evakuační transporty z lágrů v Německu a Polsku, pamětnice zjistila, že její muž zemřel v Dachau. Stejně jako mnoho dalších bývalých vězňů, ani Lilly Štěpánová se neměla kam vrátit. V Terezíně tak po osvobození zůstala ještě další měsíc a pomáhala nemocným.

Zůstat, nebo se vrátit?

Lilly Štěpánová přežila jediná z původní rodiny, ale snažila se začít nový život. Po návratu domů se setkala se známým a díky němu se přestěhovala do Jílového u Děčína. Tam našla v červnu 1945 nové zaměstnání v podniku, jehož národním správcem byl jmenován muž, za kterého se později znovu vdala. Na Děčínsku zažila i odsun německého obyvatelstva, který tam podle jejích slov probíhal bez excesů. Mezi lety 1945 a 1948 někteří Židé z Československa zvažovali odchod do Izraele, ale Lilly Štěpánová zůstala věrná vlasti a neodjela.

Už v mládí, mezi dvěma válkami, se pamětnice hlásila ke komunismu, ostatně jako velký počet mladých lidí. Po válce a především v roce 1948 si uvědomila, jaký komunismus doopravdy je, a její nadšení ochablo. V roce 1968 jela s manželem na dovolenou do Jugoslávie, kde je zastihly srpnové události. V té chvíli řešili dilema, jestli zůstat v cizině, nebo se vrátit do Čech. Konečné rozhodnutí oddálil dvouměsíční pobyt u kamarádky ve Vídni, ale nakonec se rodina rozhodla pro návrat do vlasti. Po návratu se Lilly Štěpánová vrátila do zaměstnání, žila v Praze a v sedmdesátých letech se přestěhovala s manželem do rodných Kozolup.