Barbora Štěpánová

* 1959

  • „On (Václav Havel – pozn. ed.) se stal takovým jakoby nekorunovaným prezidentem disentu. Protože všichni, všechny ty iniciativy vlastně vždycky chtěly, co na to Václav. Všichni chtěli, aby jim Václav projevil přízeň. Václav byl prostě ten nejvýš, on byl arbitr. Nevím, zajímalo by mne, co říkají ti ostatní, ale já si myslím, že to tak vnímám správně. On si nás jako Společnost za veselejší současnost oblíbil, dokonce s námi dělal takový happening. My jsme, teď říkám nafoukaně, byli z těch iniciativ nejlepší, Společnost za veselejší současnost. Takže jsme si udělali takový happening, pozvali jsme zástupce Mírového klubu Johna Lennona, prostě bylo jich tam pět a plus Václava na písek. Každému jsme dali jejich bábovičky, ať tam něco dělají. A to mělo symbolizovat, jako že každý si dělá na tom pískovišti to svoje. A teď přijela – my jsme chtěli velký náklaďák, ale to tehdy nešlo za toho totáče – taková kára s nápisem Společnost za veselejší současnost. To bylo plné písku a ten náš písek vlastně překryl, všechno se to vysypalo nad všechny ty bábovičky a hrady všech těch ostatních a vlastně už tady byla jenom ta hromada písku pod názvem Společnost za veselejší současnost.“

  • „Šla jsem na ten Václavák, a tak jsem zažila zas ten pocit. Šla jsem k tomu koni, tam byla děla, antony a policajti v bílých přilbách a: ‚Stůjte, stůjte!‘ Pamatuji se, že jsem zvolala svým školeným hlasem: ‚Tvoje máma by se za tebe měla stydět!‘ Vždycky ze mne něco takového vypadlo a rozhodla jsem se, že k tomu koni tu kytku položit půjdu. Šla jsem a věděla jsem, že tam nedojdu. A ve chvíli, kdy mne ten pán, pamatuji si jeho jméno, major Šára, toho jsem měla pak mlátit, tak ten mne vzal, praštil a hodil mne do toho autobusu. Tam byly ty autobusy připraveny. A mně se vlastně v tu chvíli strašně ulevilo. Říkala jsem si jo, teď už je to tak, jak má být, takhle to je v pořádku. A na to nezapomenu, to byla situace. Ale já jsem na to zapomněla, co se vlastně dělo v tom autobuse, protože mi to připomněl člověk, kterého jsem před rokem potkala, a říkal mi: ‚Vy si mne nepamatujete, ale já jsem seděl v tom autobusu, jak jste tam přišla a začala zpívat.‘ A já: ‚Ježíš, no jo, ano!‘ Ten člověk mi připomněl, co jsem udělala. Tam seděli ti nešťastní lidé, nikdo vlastně nevěděl, co s námi budou dělat. Protože se nepopravovalo, ale to, že se lidé někam odvezli za Prahu a tam se zmlátili a nechali se tam, tak to se dělo. Takže tam seděli lidé v autobusu u oken a já jsem tam vlezla, a jak jsem viděla ty vystrašené obličeje, tak najednou říkám, tam vedle seděl ten policajt: ‚A zpívat se může, co?‘ A on na mne čuměl a já jsem začala zpívat: ‚Čechy krásné, Čechy mé…‘.“

  • „Takže na základě toho, jak mne sebral ten major Šára, jsem byla obviněna z útoku na veřejného činitele. Takže byl soud, tam si bohužel nepamatuji jméno té soudkyně, která mne zprostila obžaloby, protože to byl samozřejmě nesmysl. Ale oni se odvolali, takže znovu, dostal to pan doktor Bělohradský, krásný soudce, takový vysoký, jak absolvent Oxfordu. Tak ten už to měl jasné, ten už mne musel odsoudit. A my jsme tehdy s některými těmi lidmi poznali, že jsme na ty soudy chodili alespoň jako morální podpora. A tehdy už dlouho fungoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Takže díky tomu, že jsem byla odsouzena k nějakému peněžitému trestu… a pokud bych to nezaplatila, tak k trestu dva měsíce odsedět, ten peněžitý trest byl docela výrazný. Musím říci, že když jsme tehdy přišli k Petrovi Uhlovi, který se o tyto věci staral s panem Bendou, tak oni za nás ty peníze zaplatili.“

  • Full recordings
  • 1

    v bytě pamětnice, Zákolany, 14.03.2017

    (audio)
    duration: 01:40:02
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Když mi dá někdo důvěru, tak se rozkrájím

15 - Bára - mladá.jpg (historic)
Barbora Štěpánová
photo: Jan Holík

Česká herečka a moderátorka Bára Štěpánová se narodila 18. prosince 1959 v Praze. Od mládí inklinovala k umění, zpívala v dětském Kühnově sboru, jako dítě hostovala v Národním divadle a v divadle Semafor. Po maturitě na státní konzervatoři na hudebně dramatickém oddělení se stala členkou Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Dostala se do sporu s vedením divadla a odešla do Prahy. Stala se členkou divadla Františka Ringo Čecha, kde hrála do roku 1991. V roce 1986 v Brně podepsala prohlášení Charty 1977. V roce 1988 byla při protikomunistické demonstraci zatčena na Václavském náměstí a obviněna z útoku na veřejného činitele. V tom samém roce spoluzaložila recesistickou Společnost za veselejší současnost. V letech 1990 až 1992 pracovala jako osobní sekretářka prezidenta republiky Václava Havla. V současné době se věnuje své herecké profesi a žije s rodinou v Zákolanech u Prahy.