Marta Stehlíková

* 1950

  • „Jednou se nám stalo, že po třech letech působení jsme měli jet do Vídně a bylo schváleno, že s námi mohou jet děti. Dva byli kluci Pospíchalovi, dvě děvčata Gromychovy a dvě děti byly Stehlíkovy. Ve skupině hrály dva manželské páry: Gromychovi a Stehlíkovi, jinak tam byly ostatní děti. Celkem jich bylo osm nebo devět. Všechny papíry jsme museli posílat na Ministerstvo vnitra do Prahy. Říkali jsme tomu Jáchyme, hoď ho do stroje. Muselo se to posílat s předstihem jednoho měsíce, kdy oni si nás zřejmě lustrovali a vyzvídali na soudruzích ve Znojmě, jestli jsme, či nejsme vhodní. Pokud měl někdo třeba nastoupit na půl roku na vojnu, tak absolutně nemohl jet do ciziny. Tehdy jsme to poslali do Prahy a všechno bylo v pořádku. Byli jsme ještě pod městskou osvětovou besedou, protože shromáždění jsme měli na městské radnici, kde jsme měli dostat osvědčení, že můžeme vyjet do Vídně. Den před odjezdem jsme se tam shromáždili i s dětmi. Děti byly natěšené, že poprvé pojedou, takové malé děti. Teď je to pro každého samozřejmost. Dnes jezdí s dětmi od jednoho roku nebo i méně. Ale tehdy! Copak někdo někdy byl za hranicemi? My to máme deset kilometrů, a už bychom byli v Rakousku. Ale nebyl nikdo! Všichni byli úplně nadšení se svým repertoárem a se svou muzikou. Přišlo vyjádření, že děcka nepojedou. Důvod: protože bychom tam dvě rodiny mohly emigrovat. Takže jsme děcka museli nechat doma. Nedovedete si představit, jak to ty děti obrečely.“

  • „Museli jsme hrát na různých vyznamenáních soudruhů. Byly to velké recepce a členské schůze okresního formátu. Když nějaká vládní delegace navštívila Znojemsko, tak to bylo pod hlavičkou nejen znojemského okresu, ale i OV KSČ [Okresní výbor Komunistické strany Československa], ten to všechno řídil. Řídil shromáždění, pokud přijela nějaká vládní delegace nebo zahraniční návštěva. Všichni byli zvědaví na zemědělství ve Znojmě, všichni chtěli Znojemsko poznat. Pořádaly se konference, oslavy míru, na kterých jsme hráli. Přijel i předseda vlády Korčák do JZD Mír Práče. To bylo v té době proslavené a nejlepší JZD v České republice s panem Švrčkem, kterého jsem si vážila, protože byl pracant. To se odehrávalo za těchto podmínek v těchto prostředích v nádherném kulturním domě se vší obsluhou, s velkou recepcí. Tam jsme hráli pochopitelně zadarmo.“

  • „Ti lidé, kteří někde hráli a teď se usadili ve Znojmě za prací: Dáša Gromychová byla ze Znojma a hrála ve Znojemčanu, její manžel ale pocházel ze Zlínska a tam hrával ve dvou cimbálovkách, Zdenek Puček pocházel z Kyjovska, Honza Vajčner hrál u Miltáka a pocházel ze Strážnice. Ve všech to bylo. Oni si řekli, že přenesou své písničky na Znojemsko a budou tam rozšiřovat folklor. Nebo je budou seznamovat s folklorem. Ono to není jednoduché. Nejdřív jsme se chtěli zaměřit na Podluží. Potom, když jsme dostali horňácké kroje, tak se kluci snažili i o nějaký horňácký folklor, jenže tam je to stavěné úplně na něčem jiném. Tam jsou nádherné mužské sbory. Já jsem odjakživa oplývala Valašskem. Na základě toho, že se do Nového Šaldorfu přestěhovalo tolik Valachů, tak jsem prosadila, že si necháme ušít valašské kroje. Bylo to v době, kdy se Nový Šaldorf osamostatnil od Znojma. Takže teď je posvícení ve valašských krojích a se zvyky, které se dřív udávaly. I když je tam napůl Slovácko, napůl Valašsko.“

  • „Mně bylo osmnáct let. V ten den dvacátého prvního jsem sbírala s maminkou za jasany, to je na konci za sklepy, okurky. To se sbíralo od čtyř hodin od rána, protože byla vedra. To byl takový kopec. A najednou od spodu toho kopce utíká naše spolubydlící Anička Holzbauerová, dodnes žije. Ta, která snila o těch třešních, pocházející s Valašska. A křičela: ‚Holky, zabrali nás Rusáci.‘ My jsme všichni zůstali stát, byli jsme úplně zkoprnělí. Já jsem si nedovedla představit, co to je zabrat. Naši jo, protože prožili válku. Takže jsme stáli a jeden tam povídá: ‚No jo, holky, ale ty okurky musíme posbírat, ony by tady shnily.‘ Tak jsme pokračovali v práci. Já jsem ten den měla mít schůzku se svou bláznivou studentskou láskou z gymnázia. Krásná láska to byla, poznali jsme se na chmelu. Měl ten den přijít. Tak jsem ho čekala, a on nepřišel. On už byl rok na studiích v Brně, tak se nakonec neozval. Myslím, že ani nešly pošty a televize. To bylo to hrozné. Bylo to smutné. My jsme aspoň jednou týdně chodívali na diskotéky, ale tentokrát nic. Ten můj přítel se od té doby neozval. Takže v tom roce 1968 jsem přišla o tu svoji lásku a už jsme se neviděli.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 08.12.2021

    (audio)
    duration: 02:29:53
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Snažila jsem se prožít každý den tak, aby byl hezký

Marta Stehlíková v roce 2021
Marta Stehlíková v roce 2021
photo: Post Bellum

Marta Stehlíková (rozená Palátová) se narodila 7. dubna 1950 v Novém Šaldorfu nedaleko Znojma. Tuto vesnici obývalo až do roku 1945 ryze německy mluvící obyvatelstvo. Po jejich odsunu oblast dosídlili obyvatelé z různých částí země, převážně z Valašska, Slovácka a Vysočiny. Rodiče Marty Stehlíkové pocházeli právě z Vysočiny a přistěhovali se sem na podzim 1945 s vidinou toho, že budou moci v úrodnějším kraji obhospodařovat statek. Kvůli kolektivizaci zemědělství však byli donuceni v druhé vlně vstoupit do JZD. Během invaze v roce 1968 skládala přijímací zkoušky na střední školu. Kvůli všeobecnému chaosu v zemi bylo poměrně obtížné se na zkoušky dostavit. Nakonec v roce 1971 úspěšně absolvovala střední pedagogickou školu v Třebíči a nastoupila jako učitelka v mateřské škole v Hevlíně a záhy v Dyji na Znojemsku. Na počátku 70. let se jako zpěvačka připojila k dechové hudbě Znojemská desítka, kde se poznala se svým budoucím manželem Antonínem Stehlíkem. Sňatek uzavřeli v roce 1973 a společně vychovali syna Antonína a dceru Martinu. V druhé polovině 70. let se oba manželé připojili k cimbálové muzice Polajka, Antonín Stehlík jako houslista, Marta Stehlíková jako zpěvačka. Pamětnice v roce 1989 vstoupila do KSČ, po sametové revoluci stranickou knížku společně s manželem odevzdali. V současné době (2022) se i nadále věnuje folkloru, sběratelství a výtvarné činnosti.