The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Stehlíková (* 1935)

• narozena 9. srpna 1935 v Praze

• vyrůstala u svých prarodičů v Horních Počernicích

• vystudovala střední pedagogickou školu, pracovala jako vychovatelka

• od roku 1960 vyučovala na prvním stupni národních škol

• v srpnu 1968 odjela na studijní pobyt do Paříže, vrátila se v únoru 1969

• v roce 1973 se podruhé vdala, s manželem má dva syny

• napsala několik knih, připravuje knihu o své přítelkyni Ludmile Jiřincové

Jana Stehlíková, dívčím jménem Oulíková, se narodila 9. srpna 1935 v Praze. Rodiče, ač nebyli rozvedeni, spolu nežili a malou Janu od jejích tří let vychovávali babička s dědou v Horních Počernicích. Matka, která si v Praze vybudovala vlastní modiství, za ní jezdívala co 14 dní. Otec Jany Stehlíkové zemřel, když jí bylo šest let.

Školní docházku nastoupila v roce 1941. Na válečná léta má několik výrazných vzpomínek. Když bylo kvůli přídělovému systému málo jídla, babička jezdila k Havlíčkovu Brodu za sedláky na výměnný obchod. „Pak už jsem neměla mrkací panenku, protože babička ji vyměnila. Nevím už, za co. Babička neměla kožich, protože ho taky vyměnila. Projedli jsme i prošívané deky.“

Dědeček poslouchal vysílání z Londýna o postupu fronty, na svém přijímači měl jako spousta jiných červenou cedulku informující o zákazu poslechu tohoto vysílání pod trestem smrti. „Chodil pracovník a povinně každý musel dát rádio k dispozici a on mu doslova vykuchal ty krátké vlny – a na ničem jiném, než na těch krátkých vlnách, se to nedalo poslechnout.“ Stejně jako spousta jiných ale rádio uměl opravit a vnučku posílal hlídat před dům. „Měla jsem si u domu házet s míčem, a kdyby někdo šel, tak jsem měla zazvonit.“

 

Z trosek domu vyhrabali jen babiččin budík

Dědeček na zahradě také zbudoval provizorní kryt, kam se s babičkou utíkávaly schovat. Skutečné bombardování se jim vyhnulo, babičce Janina bratrance ne. Ke konci války zasáhlo její dům na Vinohradech. „Pamatuji si, že se doslova hrabali lidi v troskách domu a že jsem se toho taky zúčastnila jako malá holka a že jsme vyhrabali jenom její budík, pár kousků nádobí a vůbec nic jiného.“

S koncem války se pojí i další vzpomínka. „Bydleli jsme blízko nádraží a viděli jsme, jak lidi houfně chodí na nádraží a odnášejí si v nůši nebo v trakaři pytle mouky a jídlo a na dědečka taky volali, aby šel, že tam jsou vlasovci, že tam je vlak a že vlasovci rozdávají potraviny.“ Dědeček se ale bál, že u strategického místa jako je nádraží, a navíc u státní silnice, boje ještě zcela neskončily a pro potraviny nešel. Rodina se raději uchýlila ke známým do Svépravic. Když se 9. května vracela do Počernic, silnice byla plná sovětských tanků mířících do Prahy. „Slyšeli jsme rozhlas. První slova, která jsme slyšeli, byla: ‘Vnimanie, vnimanie, govorit Praga.’ Volali na pomoc všechny lidi, aby šli bránit Československý rozhlas. To bylo první seznámení s ruštinou.“

O týden později šla Jana Oulíková s babičkou vítat na Staroměstské náměstí Edvarda Beneše vracejícího se z exilu do Prahy. „Přijela ta kolona, nepoznala jsem, kdo je prezident, ale mávali jsme a mávali jsme a byli jsme strašně šťastní, že už je po válce a opravdu svoboda.“

 

Maminka se podnikání vzdala 

Z páté třídy Jana přestoupila do primy dívčího reálného gymnázia v pražských Vysočanech. Po únoru 1948 ale přišla reorganizace školství a víceletá gymnázia byla zrušena. Vrátila se tedy do třetího ročníku devítiletky. Tam vstoupila do pionýra, protože se vědělo, že je to pro budoucí studia výhodné. Díky taneční průpravě z baletu dělala kulturní vložku na různých schůzích a v jejím kádrovém profilu stálo, že je vzornou pionýrkou. Našla se ale také ve foglarovkách a s kamarádkami založily klub Amazonek. Matka pamětnice v obavách ze zestátnění ukončila své podnikání v modiství a v Poděbradech si našla uplatnění v lázeňství. Dcera se k ní zpět přestěhovala ve svých 15 letech.

Už od dětství Jana věděla, že se chce stát učitelkou. Přihlásila se proto na pedagogické gymnázium zaměřené na vzdělání učitelů základních národních škol, které bylo jedinou školou svého druhu ve Středočeském kraji. Jako dcera bývalé živnostnice neměla nejlepší kádrový posudek, pomohla jí ale její bývalá učitelka ruštiny, která na školu nastupovala na pozici zástupkyně ředitele. Po přijímacích testech se jí u pohovoru komise ptala, kolik má matka červených knížek. Odpověděla, že určitě dvě. Myslela si, že je tázána na harlekýnky, nikoli na členství v komunistické straně či revolučním odborovém hnutí. I přes tuto vtipnou záměnu byla přijata.

 

Soudruzi, rozejděte se, bude politická aktualita

Se studiem se pojil i pobyt na dívčím internátu, kdy několik prvních měsíců šlo o provizorium kavalců naskládaných vedle sebe v místní sokolovně. „A teď to začalo. Všechno bylo na povel.“ Večerka v devět hodin, ráno začalo rozcvičkou, při zpěvu budovatelských písní pak šli společně do školy. „Tam čekal školník, každému strčil plechový hrnek s mlíkem nebo kafem a dva suché rohlíky. Takže my postávali po chodbě a každý do sebe ládoval ty rohlíky, než se ozval rozhlas: ‘Soudruzi, rozejděte se do svých tříd, bude politická aktualita.’“ Jeden z žáků si vždy musel prostudovat Rudé Právo a seznámit ostatní s obsahem. „Měli jsme i meetingy, kdy jsme se sešly všechny třídy v aule a tam jsme si odhlasovali, že všichni budeme nosit svazácké košile do tanečních, do školy, na brigády.“ Odhlasovali si i tykání všem profesorům a oslovování ‘soudruhu’, což Janě Stehlíkové nešlo přes pusu. Stejně tak si odhlasovali, že budou studovat pouze na jedničky a dvojky. „No byla to katastrofa, protože byly i trojky v pololetí i nějaká pětka a ten závazek se prostě nesplnil.“ Hrozba vyloučení z ČSM se však nenaplnila. „To byla opravdu nejhorší doba, já jsem tam vydržela dva roky.“

Po druhém ročníku přestoupila na pedagogickou školu v Praze a vrátila se tak zpět k babičce. Ve čtvrtém ročníku začaly její problémy s očima a musela zvlášť nosit brýle na dálku, aby viděla na tabuli, a zvlášť brýle na blízko, aby viděla do sešitu. Problémy jí to činilo obzvlášť během matematiky, kdy zadání příkladů testů byla napsána na tabuli. Nestíhala je vypočítat a opakovaně dostala za pět. Učitelka pro to neměla pochopení a v pololetí dala Janě Stehlíkové nedostatečnou. Ta se rozhodla jít na vlastní žádost pryč. „Bylo to bez problému, protože už jsem byla nahlášena tou matikářkou jako neperspektivní, že nebudu moci vychovávat děti v socialistické společnosti. Že jsem prostě takový podvratný živel.“ Maturitu si pak dodělala na jiné škole o tři roky později.

Předtím, než v roce 1960 začala vyučovat, dělala pedagogický dozor na škole v přírodě nebo skupinovou pionýrskou vedoucí na střední škole. Jako učitelce malých prvňáčků se jí příčil dril a nedýchatelná atmosféra, její nadřízené se zase nelíbilo, že si s dětmi občas v hodině zazpívá nebo zacvičí, aby udržela jejich pozornost. „To už jsem začínala učit děti hrou a poznáním, aby si na všechno přišly samy.“

 

První hranolky

V roce 1963 se Jana Stehlíková poprvé vdala a s manželem několikrát vycestovala do zahraničí. Na pozvání známých navštívili Varšavu, sama pak byla za přítelkyní v Tunisu. Štědrý večer roku 1967 strávila s manželem v Paříži u jeho tety. Ohromilo je metro nebo samoobsluha s širokým sortimentem. Poprvé se setkali s alobalem nebo hranolky. Do Prahy se nestihli vrátit včas na první lednový vyučovací den, protože Jana Stehlíková v Paříži onemocněla. Mezitím, než o několik dní později přijela, v práci už se šuškalo o emigraci a ona musela vše vysvětlovat před školskou správou. „Bylo to na vyhazov a velký politický škraloup. Ale doučila jsem a byl rok 1968 a už byla celá situace taková uvolněná.“

A to tak, že si v Paříži vyjednala roční pobyt za účelem studia francouzštiny. Odjela 18. srpna 1968, první dny si vyřizovala všechny náležitosti spojené se studiem. „Asi dvacátého druhého jdu na ulici a vidím noviny: ‘Occupation de Prague’. Říkám: ‘Ti teda už taky nevědí, tady ti kapitalisti, co by napsali o Československu, co se to děje.’ Neměla jsem ani ponětí, že 21. srpna 1968 nás Rusové obsadili.“

 

Vzdala jsem to

Na nějaké bližší zprávy z domova čekala Jana Stehlíková několik měsíců. Tamní noviny pražské události pokrývaly jen velmi málo. Její známý jí dokonce nabízel, ať s ním emigruje do Spojených států, Jana Stehlíková to odmítla a začala se v Paříži živit jako au-pair. „Pořád jsem čekala na dopis, na nějakou zprávu, co se děje doma. Já neměla televizi, já neměla rozhlas. Byla jsem odkázána jenom na noviny a v těch novinách vždycky bylo jen pár větiček. Ale že se nikdo nedovolá domů, tam psané nebylo.“

Dopis nakonec přišel, ale jiný, než čekala. „Já jsem dostala zprávu nějak po Mikuláši od muže: ‘Chci se rozvést okamžitě, jde to i na dálku, nevracej se, našel jsem jinou ženu. Naše manželství považuji za skončené.’“ Po této zprávě se už v zemi, kde neměla své přátele, neznala dokonale jazyk a měla jen málo informací o situaci doma, necítila dobře. „Nevydržela jsem to a v únoru to vzdala. Tím jsem si ukončila cestu na Západ. Přijela jsem do Prahy v únoru 1969, nějaký čas jsem byla nezaměstnaná, protože jsem měla až do 1. září 1969 volno.“ Poté nastoupila jako učitelka na jazykovou školu do Ostrovní ulice.

 

Nejstarší matkou v porodnici

V roce 1973 se Jana Stehlíková znovu vdala, o rok později se jí narodil první syn. „A já jsem byla už devětatřicetiletá matka, čili v porodnici jsem byla takovou raritou, takové monstrum, každý se chodil na mě dívat, jukat. Sestřičky: ‘To je ta, co tady porodila, ta stará, porodila toho čtyřkilového kluka.’ No ale porodila jsem ještě za dva roky druhého syna.“

Kromě dvou synů vyvdala s druhým manželem ještě třetího nejstaršího syna. Ten se se svou manželkou účastnil pochodu studentstva a následných událostí na Národní třídě 17. listopadu 1989. „To vzpomíná syn s Evou, že si chránili jenom hlavu, že taky dostali pendrekem, že pořád: ‘Rozejděte se, rozejděte se,’ ale nebylo kam, protože všechno bylo zatarasené lidmi, až pak nějak uvolnili Mikulandskou, takže kdo mohl, tak se dal tou Mikulandskou ulicí, ale na cestu vždycky dostal přes záda obuškem.“

 

Co blbnou v Praze ty Pražáci

Manžel Jany Stehlíkové vstoupil do Občanského fóra. „Jezdil po venkově informovat lidi, protože v televizi, v rozhlasu nic nebylo. Ta neinformovanost na venkově byla strašná. Lidi říkali: ‘Co blbnou v Praze ty Pražáci, co to je?’“ Ona sama odešla dva roky po revoluci do důchodu. Bylo jí 56 let. V roce 1997 se s manželem přestěhovali na Jihlavsko do Batelova. V roce 2007 ovdověla.

Svůj volný čas začala Jana Stehlíková věnovat psaní, původně na starém psacím stroji, pak jí syn koupil a naučil obsluhovat počítač. Napsala několik kuchařek a povídek ze života své rodiny. V roce 2011 zúročila svou dlouholetou pedagogickou praxi, když jí vyšla Pohádková čítanka, kde zdramatizovala dílo Němcové nebo Erbena.

Koncem roku 2019 připravovala Jana Stehlíková na základě vzájemné korespondence knihu o své dlouholeté přítelkyni, malířce a grafičce Ludmile Jiřincové a stále žila v Batelově se svou dvacetiletou kočkou.