The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Šteflová (* 1955)

• narozena 23. května 1955 v Českých Budějovicích

• v roce 1968 její otec emigroval, nějaký čas žil ve Švýcarsku, později v Kanadě

• od počátku 70. let pamětnice chodila na tzv. čaje – večery s hudbou a koncerty

• 30. března 1974 zažila rozehnání koncertu v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic

• v letech 1970 až 1974 studovala gymnázium v Českých Budějovicích

• od poloviny 70. let spolu s dalšími přáteli vytvořili undergroundovou komunitu, tzv. barák v Krašovicích

• stýkala se s lidmi z československého undergroundu a disentu

• od poloviny 70. let byla soustavně pronásledována Veřejnou i Státní bezpečností

• popisuje šikanu a perzekuci komunistického režimu

• jako těhotné jí příslušníci StB při výslechu vyhrožovali odebráním dítěte

• v roce 1989 podepsala Několik vět

• dodnes spoluvlastní chalupu v Krašovicích

• v roce 2023 byla oceněna ministerstvem obrany za Třetí odboj

Po koncertě na Rudolfově v březnu 1974 se atmosféra v Českých Budějovicích výrazně zhoršila, komunistický režim přitvrdil a mnoho prostoru pro mladé už nezbylo. Aby unikla zájmu Veřejné a Státní bezpečnosti, koupila skupina mladých kamarádů z Prahy a jižních Čech zdevastovaný statek v Krašovicích u Písku, který společnými silami proměnili v tzv. undergroundový barák. Zájmu režimu se ale nakonec nevyhnuli, právě naopak. „Chodili tam, když jsem tam byla sama. Když jsme tam začali bydlet, tak tam chodili,“ vzpomíná Ivana Šteflová na neustálé přepadovky příslušníků StB a VB. Povětšinou se nebála, na neustálý dohled režimu si už nějak přivykla, jinak to ani v totalitním Československu nešlo. Opravdu se bála jen jednou, když jí, těhotné, při výslechu příslušníci StB vyhrožovali odebráním nenarozeného dítěte. 

O otcově emigraci se dozvěděli od cizích lidí 

Ivana Šteflová se narodila 23. května 1955 jako starší ze dvou dětí Růženě a Ivanu Černým. Manželství jejích rodičů nepatřilo mezi šťastné. Otec měl výbušnou, násilnickou povahu a děti i matku bil. Jako malí se ho s bratrem Tondou báli. Když bylo Ivaně Šteflové asi osm let, rodiče se rozvedli a domácnost se zklidnila. Růžena Černá se po čase znovu vdala, za Aloise Hůlku, a narodil se jim syn Jan. 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 otec Ivany Šteflové emigroval, několik let žil ve Švýcarsku a poté našel útočiště v Kanadě. „On o tom nikdy nemluvil. My jsme se to dozvěděli, až když přišli nějací lidé, kteří s ním byli na zájezdu, a přinesli nám snubní prstýnek,“ vzpomíná. Po otci zůstala jen mlhavá stopa a z Ivany Šteflové se stala dcera emigranta. Zprvu tomu nikdo moc pozornosti nevěnoval, rodina se v této době s otcem ani příliš nestýkala. Významu to nabylo až o pár let později, až když se o ni začala zajímat StB.

Rodina s otcem zůstala nějakou dobu v kontaktu, matce posílal peníze na děti, potom se ale na několik let úplně odmlčel. V emigraci se pravděpodobně dostal do problémů a skončil ve vězení. Kontakt sice obnovili někdy na počátku osmdesátých let, ale tváří v tvář se setkali až o dvacet let později, v létě 1989, kdy Ivaně Šteflové a jejímu malému synovi Járovi dali soudruzi výjezdní doložku a mohla za otcem do Kanady na měsíc vycestovat. 

Chtěly prožít bolest za Palacha 

Ještě jí nebylo ani čtrnáct let, když jí do života zasáhly dvě zásadní události, okupace Československa a smrt Jana Palacha. Obě ji zastihly v citlivém období křehkého dospívání a zanechaly v ní hluboké stopy. Když v srpnu 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa, byla na prázdninách u babičky v Jílovicích. Z rádia a řečí dospělých rychle pochopila, že ti, kteří míří na civilisty kalašnikovy a mluví při tom o záchraně a spojenecké pomoci, jsou ve skutečnosti okupanti. „Trochu jsem se bála, ale zase jsem si říkala, že by do nás přece nestříleli,“ vybavuje si svou tehdejší reakci na bezprostřední přítomnost ozbrojených vojáků, po chvíli ale dodá: „Ale stříleli. Jen ne tam u nás, v Jílovicích. Tam se nic nestalo.“

O několik měsíců později se dozvěděla o smrti jí generačně blízkého Jana Palacha. „Působilo to na nás hrozně, že se někdo upálil kvůli okupaci,“ říká Ivana Šteflová a vzpomíná, jak se s kamarádkami pokusily jeho čin nějak pochopit, nějak na něj odpovědět. „Díky Palachovi jsme si každá něco udělaly. Já jsem se pořezala tady na ruce. Doteď mám památku. Jedna se tloukla sekyrkou do ruky, jedna si taky něco rozřízla. Bylo nás asi pět ve škole a všechny jsme si udělaly kvůli tomu nějakou bolest.“ V době, kdy většina společnosti mlčela a veřejný prostor byl zaplněný lží a propagandou, si našly vlastní, bolestný způsob, jak se s Palachovou obětí vyrovnat. 

Bavit se a žít si po svém 

V roce 1970 nastoupila Ivana Šteflová na gymnázium a zároveň se ponořila do světa hudby a mladické zábavy. Začala chodit na první „čaje“, odpolední a večerní akce s poslechem hudby, a koncerty. S kamarády obráželi diskotéky v okolí Českých Budějovic, občas zavítali na koncert do hospody Na Ameriku v nedalekém Rudolfově nebo na čaje do Besedy. „Tam vás nepustili, když jste měli barevné ponožky,“ vzpomíná a s úsměvem dodává, že je do sálu nakonec vždycky nějak pronesli. 

I přes dusivou atmosféru normalizace pořádali mejdany, scházeli se po bytech a poslouchali hudbu z gramofonových desek, které sháněli, kde mohli. Jako většina náctiletých se chtěli bavit a žít si svůj mladý život po svém.

Děvčata, utečte, tady to bude ostrý!

V pátek 29. března 1974 vyrazila Ivana Šteflová s partou jako jindy na koncert Na Ameriku do Rudolfova. Věděli jen, že by tentokrát měly kromě místních kapel zahrát i pražské skupiny The Plastic People of the Universe (PPU) a DG 307, obě tehdy už s protirežimní pověstí. Přestože se v pátek v hospodě Na Americe sešlo na čtyři sta lidí, koncert českobudějovické kapely Infinitas proběhl v poklidu a nic nenasvědčovalo, že by to následující den mělo být jinak. 

Když druhý den dorazili Na Ameriku, opět byly všude mraky lidí a hospoda narvaná k prasknutí. „Tak jsme si našli místo a čekali jsme. A dočkali jsme se – policajtů.“ Když Adepti hráli třetí píseň, příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) vtrhli do sálu hospody a koncert ukončili. „Potom začala najíždět auta, policajti řvali, abychom opustili sál. My jsme čekali. Odcházeli jsme jako poslední. My jsme byli v poslední řadě lidí. Když jsme šli v tom štrúdlu, v tom průvodu, tak začali zpívat Ktož jsú boží bojovníci, a to policajti úplně šíleli. Začali troubit a začali zezadu najíždět na lidi.“ Jeden starý příslušník VB je varoval: „Děvčata, utečte, tady to bude ostrý! Oni do těch lidí najedou.“

Když mladé, vyděšené holky běžely z hospody na autobus do Českých Budějovic, místní ženské sedící na balkonech domů podél cesty na ně křičely: „To jsou ty lepší, to jsou ty barový.“ „Na to nikdy nezapomenu,“ říká Ivana Šteflová, kroutí hlavou a pokračuje: „Ta jedna vzala kámen a hodila ho.“ Na zastávce je vzal autobusák „a ten nás trošku zachránil, protože tam pak došlo na ty obušky, na to mlácení, na to najíždění“.

Všude po městě hledali lidi z koncertu

S kamarádkami skončily na náměstí v restauraci Zvon. „Všude projížděly antony, tam byli ti policajti s bílýma obuškama, ty bílé přilby, bílé velké štíty,“ vzpomíná. Přes to všechno měly oproti jiným štěstí, ačkoliv se celé město hemžilo příslušníky VB a dalších ozbrojených složek, dostaly se domů bez úhony, nikdo je nelegitimoval, ani nemusely k výslechu. Kdyby se její účast na koncertu prozradila, hrozilo by jí pár měsíců před maturitou vyloučení z gymnázia.

Ivana Šteflová už párkrát před Rudolfovem zažila zásah VB. Vždycky se ale jednalo o běžné přestupky – o rvačky nebo výtržnosti v opilosti, nešlo o politiku a zásah nikdy neskončil tak krvavě. Tehdy na Rudolfově to bylo jiné, poprvé zažila brutální, politicky motivovaný zásah bezpečnostních složek. „Uvědomila jsem si, že je to tady dost drsný, že komouši tady vládnou tvrdou rukou, a proto jsem nikdy nevstoupila do KSČ. Nic takového, protože jsem komunisty úplně nenáviděla, a policajty, a tu jejich zvůli.“ 

Odpor k režimu v ní rostl postupně, ale koncert Na Americe považuje za jeden z momentů, kdy si uvědomila zrůdnost totalitního režimu v plné síle a pochopila, že socialistická společnost tvrdě trestá ty, kteří nejdou s ní. „Rudolfov, ty ponožky a vůbec jiné. Dlouhé vlasy. Jiné oblečení. Můj brácha měl takovou bundu s třásněmi z Kanady. Koženou, jediný v Budějicích. I za to ho zastavovali policajti. Proužkaté kalhoty jsem měla, i za to mě nechtěli nikam pouštět. Rostlo to. Nesvoboda byla čím dál horší.“

Krašovice pro nás znamenaly hrozně moc, byl to náš ostrov svobody

Po koncertě Na Americe se atmosféra v Českých Budějovicích změnila. „Já myslím, že tenkrát přitvrdili,“ říká Ivana Šteflová a dodává, že ubylo koncertů i čajů a přibylo kontrol a šikany. V krajském, ale stále relativně malém městě většina mladých, kteří byli pro svou výraznou vizáž označováni jako máničky nebo hároši, neušla pozornosti. Už se nemohli jen tak někde sejít a poslouchat hudbu nebo zorganizovat mejdan. Všechno a všichni byli pod kontrolou. Situace do značné míry kopírovala stav v celé zemi. Po brutálním zásahu policejních složek v Rudolfově se příznivci undergroundu v celém Československu stáhli a scházeli se povětšinou v soukromých domech, tzv. undergroundových barácích, či na tajných akcích. 

Někdy v roce 1976 začala Ivana Šteflová jezdit do Krašovic, malé vesnice u Písku, kde v závěru roku 1975 tři kamarádi z Prahy a Českých Budějovic – Jaroslav Hruška, Stanislav Klimt a Jaromír Štefl – koupili starou hospodářskou usedlost. Stejně jako i další mladí lidé z okruhu, pro který se vžilo označení underground, hledali v tehdejším normalizačním Československu prostor k životu ve společenství přátel, k svobodnému sebevyjádření a kulturním aktivitám. „Krašovice vznikly právě na popud toho, že tady byla taková situace a nikde nic nebylo, tak jsme chtěli mít takový ostrov svobody,“ vysvětluje pamětnice. 

V Krašovicích zpočátku vládl program spíš pracovní než kulturní. Objekt léto před koupí vyhořel a byl v dezolátním stavu. Na části budovy zcela chyběla střecha, musely se udělat nové podlahy, obyvatelné byly asi tři místnosti. „Plán byl, že to společnými silami opravíme. Taky se vkládaly určité peníze každý měsíc na ty opravy a tak,“ vzpomíná Ivana Šteflová. Vzhledem ke stavu budov se do Krašovic první dva roky jezdilo pouze na víkendy. 

Jezdila tam první kultura, druhá kultura 

„Bylo nás tam dost,“ odpovídá pamětnice na otázku, kolik lidí do Krašovic jezdívalo. Zároveň dodává, že se počty návštěvníků velmi různily, někdy se jich o víkendu sešlo deset nebo dvacet, ale našly se i víkendy, kdy jich na statek přijelo ke dvěma stovkám. „Byli jsme nápadní, ale většina lidí na to kašlala. My jsme je nějak nerušili.“ Přestože měli s místními vztahy víceméně dobré, Ivana Šteflová nemůže nezmínit souseda odnaproti, na jehož udání prý často přijížděly kontroly VB.

„Jezdila tam první kultura, druhá kultura a všechny tyhle kultury a pořádali jsme tam koncerty. Hrála tam Umělá hmota. Kdo tam ještě hrál? Karásek,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem na své přátele. Kromě hudební produkce často promítali zakázané filmy, které vozil Zdeněk Papež z Prahy. „Dostávali jsme Vokno, ten časopis, a další jiné samizdaty, to nám zase vozil Čuňas.“ Hodně se dbalo na to, aby toho na chalupě moc nezůstávalo. „Měli jsme strach, oni nám domovní prohlídkou vyhrožovali. Ale nakonec nebyla.“

Kromě kulturní produkce se v Krašovicích pořádaly oslavy narozenin, svatby a různá výročí. V roce 1978 svou svatbu v Krašovicích oslavila i Ivana Šteflová s manželem Jaromírem, vyučeným elektrikářem původně z Jindřichova Hradce. Po svatbě společně jako jediní z komunity asi dva roky natrvalo obývali chalupu. Ivana Šteflová v této době pracovala ve střediskové knihovně v Miroticích jako knihovnice. 

Vyhrožovali, že jí seberou dítě

Do Krašovic přijížděli podobně smýšlející lidé zdaleka a všichni tam vždy byli vítáni. Často se tam objevovaly výrazné osobnosti tehdejší neoficiální kultury – František „Čuňas“ Stárek, Ivan Martin Jirous, Josef Vondruška, Miroslav Skalák Skalický. Všichni sdíleli podobný pohled na svět, jehož nejvyšší hodnotou byla svoboda jedince a kritický postoj vůči totalitnímu státu a většinové společnosti. Z původně apolitické skupiny přátel se postupem času stalo společenství s jasným, politicky kritickým názorem, díky čemuž se podobně jako ostatní komunity i tato velmi brzy stala trnem v oku komunistickému režimu. 

„Přišli a ptali se: ,Co děláte?‘ A tohle. ,Jak to, že tady bylo minulý týden tolik lidí?‘“ Tak nějak prý začínala většina návštěv příslušníků StB a VB. Někdy přicházeli po každé akci, někdy se na delší dobu odmlčeli, přicházeli bez udání důvodů, přicházeli, když byla pamětnice doma sama. Ivana Šteflová říká, že se jí s vědomím neustálého dohledu, s tím, že se může ocitnout na výslechu nebo přímo ve vyšetřovací vazbě bez udání důvodů nebo za banalitu, nežilo lehce, ale časem nějak přivykla. 

Po emigraci Jaroslava Hrušky, kamaráda a spolumajitele Krašovic, v roce 1979 strávila na výslechu osm hodin. „Odvezli si mě z knihovnického srazu, akorát v poledne si pro mě přijeli,“ pamatuje si dodnes. Ivana Šteflová tehdy čekala své první dítě. Nedlouho nato za ní přijeli znovu, tentokrát přímo do Krašovic: „Ptala jsem se: ,Co tady děláte, co chcete?‘ – ,My se jdeme tady podívat.‘ A já: ,Jak? Vy máte nějaké povolení nebo co?‘ – ,To my nepotřebujeme.‘ No, nepotřebovali ho tenkrát, to byla jejich vůle a hotovo dvacet. A řekli mi: ,Jestli budete drzá, tak my vám to dítě sebereme.‘ Tak mi vyhrožovali, že mi seberou dítě, až se narodí.“ Pamětnice říká, že to bylo asi to nejhorší, co zažila. Syna Járu jí neodebrali, ale poslední týdny před porodem prožila ve strachu. Z příběhů lidí kolem sebe totiž věděla, že Státní bezpečnost může cokoliv. 

Až poměrně nedávno, v době, kdy žádala o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu, které obdržela v roce 2023, se z archivních materiálů dozvěděla, kolik lidí z jejího okruhu spolupracovalo s StB. Bylo jich několik, jednoho znala velmi dobře, byl to Petr Hruška, bratr spolumajitele Krašovic a jejich dobrého kamaráda Jaroslava Hrušky.1 „Cítila jsem zklamání a odpor. Oni tam jezdí, hrají si na kamarády a jsou to takové mrchy,“ říká pamětnice, nechápavě kroutí hlavou a je jasné, že ji to tehdy velmi zasáhlo. 

Zvoníte, nic se neděje a pak přijde pohled, že tam zůstali

„My jsme sehnali byt po emigrantovi v Budějovicích,“ vypráví Ivana Šteflová, jak v roce 1980 využili nabídky kamaráda Ladislava Svobody a přestěhovali se do jeho prázdného bytu v Krajinské ulici v Českých Budějovicích. Ačkoliv Krašovice milovala, měl i pro ni komunitní život své meze. Po narození syna potřebovala více soukromí a celkově byl pro ni život ve větším městě s malým dítětem pohodlnější. Do Krašovic jezdili pořád, ale scházeli se s přáteli spíše v soukromí a v menším počtu. „Během času většina lidí odešla. Byly tam různé důvody a pak tam asi bylo, že takhle prostě nechtěli žít,“ vysvětluje Ivana Šteflová okolnosti, proč na chalupu jezdilo v osmdesátých letech čím dál méně lidí. 

Mnoho z jejich dobrých přátel v této době odešlo do emigrace. Každou chvíli někde zvonili na dveře, nikdo neotvíral, a až po čase přišel pohled s lakonickým: „Zůstali jsme.“ Pamětnice se smutně podívá a říká: „Vadilo mi to hrozně, opravdu se mi po nich stýskalo.“ Někdy i ona sama uvažovala o emigraci: „Jenže víte co, mě nepustili ani do Jugoslávie, tak já nevím, jak bych odešla. Jak táta emigroval v 68., tak mě nikam nepustili.“ Jejího muže to prý nikdy ani nenapadlo. „On chtěl být tady, hodně lpěl na chalupě, tam měl zahradu a celý den tam ryl v záhonech.“

Devadesátá léta byla nejlepší léta v jejím životě

Po sametové revoluci přišla nejlepší doba jejího života: „Všechno bylo tak uvolněné...“ Už ji nikdo nesledoval, nikdo jí nevyhrožoval, nekontroloval. Před plotem v Krašovicích už nepostávali příslušníci, nikdo jim bez dovolení nevstupoval do domu. Totalitní režim a s ním i VB a StB nad ní ztratily moc. „Jako by ze mě spadl kámen,“ vzpomíná Ivana Šteflová s úsměvem. To stejné prý cítil i její muž, který do té doby mohl pracovat jen u Technických služeb. Po sametové revoluci nastoupil v divadle jako osvětlovač a byl prý nejspokojenější na světě. 

Nejdůležitější pro ni ale možná bylo to, že se znovu mohla setkat s těmi, kteří odešli do exilu a tolik jí chyběli. „Na moje čtyřicáté narozeniny jsme leželi s Jardou po obědě. Zvonek. Já jdu otevřít a tam táta s flaškou,“ uzavírá Ivana Šteflová své vyprávění s širokým úsměvem. 

 

1 Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.