František Stefanides

* 1942

  • „Ze školy všechny děti chodily… Ta knihovna byla v prvním patře, to byla modlitebna a takhle byly všude svazky knih. Některé byly v kůži, pergamen a tak dále… Tak jsme to snášeli po schodech, z prvního patra do přízemí a každý měl vozíček, tak se to na to nakládalo a tou dlouhou chodbou směrem na zahradu, kde stálo nákladní auto bez plachty, a byly tam prkna, že se jelo rovnou z té chodby, se vynechaly ty schody, se rovnou najíždělo na to auto, a tam se to takhle házelo, jako když to jde do sběru. A to se vozilo do Králík, tam do toho zabaveného kláštera. A jestli tam na chodbě, když ty bachaři to vyrabovali, se válely ty knížky, tak jednou kopl do tohodle, jednou do toho. A v kuchyni byly kompoty a měli naložený sud vajec, jak se to dříve nakládalo do vápna a do vodního skla, no a jak se sežrali, tak ty vejce házeli po zdech, nebo kompoty… Takhle tam řádili. A třeba byli tam dva psi, nevím, jestli to byli vlčáci, v klášteře je vždycky pouštěli na noc. No a tam byla sakristie a asi tři metry pás a tady byla vysoká zeď ke statku, tak tam ti psi byli. A když odvezli ty kněze, tak ti psi žádného nechtěli k sobě pustit. Tak je z okna zastřelili.“

  • „V obci byl švec Koudela, který dělal spojku brdským partyzánům a nosil jim jídlo. No a tatínek mu dával salámy a tyhle trvanlivé věci, posílal to po něm do těch lesů. Nejsmutnější bylo to, že po válce, v osmačtyřicátém, jeden továrník z Prahy si k tomuto ševci schoval kůže, které měl na kabelky, aby mu to nezabrali, a dali to do stodůlky a řezal dříví a házel na to ty špalíky. Ale sousedka vedle – velká soudružka – to udala. Tak přijela Lidová milice, všechno to naložili na valník a dovezli to do JZD, že se to bude druhý den vystavovat. No a ono přes tu noc tam nic nezbylo, všechno to lidi rozkradli. To samé, když vyvezli kněze, tak každej nějaký koberec, a co mohli, tak si ukradli. A tam byl třeba jeden, který se jmenoval Svoboda, který, říkala maminka o něm, když byla schůze agrárníků, tak, že se bil v prsa, že má i krev zelenou. Ale změnou režimu se přebarvil a už byl soudruh. No a on právě v tom klášteře ukradl asi šest kalichů, rozbil to, udělal z toho nějakou takovou kouli a šel to prodat… Já nevím, která firma to tenkrát vykupovala. No a ono jim to bylo podezřelé, tak na něj vydali zatykač. No a v obci byl okrskář, esenbák, ten se jmenoval Touš a ten mu říkal: ,Pepíku, ve tři hodiny tě mám přijít zatknout‘. No a Pepík nic lepšího neuměl, šel na půdu, dal si provaz a oběsil se. Jenže ten provaz udělal dlouhej a on se dotýkal prstama země, že mu to trvalo daleko dýl, než se oběsil.“

  • „Když třeba stěhovali toho Zemana, jak je v Obořišti vedle kostela ten velkostatek, tak už za těmi vraty, tam je takhle ten vjezd, tak už tam čekal nějaký Kusovský, který měl naložený nábytek, a jak tohohle vyvezli, tak už tam jel s tím svým. A to byl zedník a dělal předsedu JZD a rozhodoval o všem. A během dvou let krmili došky, jestli víte, co to je, tu slámu. Neměli co krmit, tak někde někdo shazoval z baráku došky, tak to vozili kravám. To byli hospodáři – dneska máme všechno, zítra nic.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 12.06.2023

    (audio)
    duration: 01:57:07
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 07.07.2023

    (audio)
    duration: 01:21:58
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Pozemská spravedlnost není ta poslední

František Stefanides, 1973
František Stefanides, 1973
photo: Archiv pamětníka

František Stefanides se narodil 20. prosince 1942 v Příbrami, manželům Josefu a Marii Stefanidesovým, majitelům vyhlášeného řeznictví a uzenářství v Obořišti. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 byl otec obviněn za provozování černého obchodu a odsouzen na sedm měsíců nucených prací. Když byla zavedená provozovna zestátněna a rodinný statek vzat do nuceného nájmu zemědělského družstva, stali se z vážených občanů města občané druhé kategorie. Matka vykonávala v družstvu pomocné práce a otec přijal místo kočího. Cejch kulackých synů znemožnil staršímu Václavovi cestu ke studiím a mladšímu Františkovi vzal možnost pokračovat v rodinné tradici a vyučit se řezníkem. Svůj profesní život pamětník prožil za volantem autobusu ČSAD. V roce 1968 vstoupil do manželství s Marií Mužíkovou, se kterou společně vychovali čtyři děti. V životě pamětníka hrál vždy významnou roli vztah k Bohu. Osobní pouto si vytvořil především k poutnímu místu na Svaté Hoře u Příbrami, kam putovával již ve svém dětství s maminkou a které rád navštěvuje dodnes. V roce 1989 se účastnil poutního zájezdu do Říma na svatořečení Anežky České. S radostí přivítal společenské změny po roce 1989, díky kterým se komunisty ukradený majetek vrátil zpět do rodinné správy.