The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Staša (* 1926  †︎ 2014)

K PTP mě dali prý proto, že jsem neměl kladný vztah k práci. Já, který jsem vyrůstal na statku a musel jsem pracovat už jako dítě

  • narozen 8. února 1926 v Hroznové Lhotě na jihovýchodní Moravě

  • pocházel z katolické rodiny ze šesti dětí

  • do roku 1942 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, poté škola uzavřena

  • 1942–1944 navštěvoval dvouletou školu pro lidové umění Jana Uprky v Hroznové Lhotě

  • po válce studoval na učitelském ústavu v Kroměříži, maturoval v roce 1948

  • 1. října 1950 nastoupil povinnou vojenskou službu

  • v prosinci 1950 přiřazen k PTP

  • pracoval jako horník v Orlové, poté v Karviné

  • člen vojenské hudební skupiny

  • do civilu propuštěn v roce 1953

  • působil jako učitel a vychovatel v dětském domově

  • zemřel 29. října 2014

Jan Staša se narodil 8. února 1926 v obci Hroznová Lhota na jihovýchodní Moravě, nedaleko Veselí nad Moravou. „Jsem hrdý na to, že jsem Moravák z Moravského Slovácka. Moravské Slovácko bylo, jest a bude zvláštní okrsek, který znamená pro českou kulturu mnoho,“ říká hrdě. Obec měla tehdy asi tisíc obyvatel. Již před druhou světovou válkou byli ve vesnici dva doktoři a řada živností – tři hospody, čtyři truhlářství, tři krejčovství, klempíř, čalouník, dva kováři či firma na výrobu malovaného vyřezávaného nábytku. „Nábytek od Strýčka rozváželi po celé Evropě a prý až do Austrálie,“ vzpomíná na úspěchy tamějšího podnikatele Jan Staša. Jednou ze zvláštností Hroznové Lhoty je, že tam byla hned po válce umístěna socha Jožky Šrámka, který utekl za války do Anglie a později padl nešťastnou náhodou ve Francii. Jeho socha, znázorňující ho v britské uniformě, tam kupodivu zůstala po celou dobu, i v dobách komunismu. V obci také řadu let působil a měl zde ateliér Jožka Uprka, světoznámý moravský malíř.

Zajímavou kapitolou v novodobých dějinách obce byly počátky místního JZD: „Družstvo se zakládalo těžko. Došlo k tomu až v osmapadesátém roce. Nikdo jim nechtěl dát pole, tak družstvo vzniklo na obecních pozemcích. Od okresu přijeli dělat nábor a půdu prostě rolníkům sebrali. Můj tatínek se zachoval památně. ‚Všechno vám dám, ale podpis vám nedám,‛ prohlásil. Nepodepsal, že vstupuje do JZD. ‚Pole si vemte, ale podpis nedám!‛ A nikdy v JZD nepracoval.“

Jan Staša měl šest sourozenců, tři z nich ale zemřeli v dětském věku. Jeho bratr Antonín byl později zavřen za distribuci protikomunistických letáků: „Na dráze pracoval jeden úředník, jmenoval se Janek Šivel. Když komunisti došli k moci, tak začal tisknout letáky. Vyrobil toho haldy a pak to rozdával známým a kamarádům. Dal takový stoh těch letáků i mému bratrovi Tondovi. Jednou jsme tam přijeli na návštěvu s manželkou. Už nevím, kdy přesně to bylo. Ptal jsem se, kde je Tonda. A oni, že Tondu sebrali, že je v Hradišti v kriminále. Ptal jsem se proč a že prý nějaké letáky. Šel jsem se podívat, jestli je nemá někde schované. Šel jsem do stodoly, tam jsem nic nenašel, tak jsem pokračoval za humna do zahrady. Byla tam kůlna na dřevo, u rohu byla hromada kamení. Zdálo se mi, že tam vidím papíry. Jeden kámen jsem vytáhl a tam byl štos letáků. Měl jsem strach, aby mě neviděl policajt, tak jsem to sebral, utíkal jsem do kuchyně a nastrkal jsem to do sporáku.“ Pravděpodobně díky tomu, že Jan Staša takhle zničil důkazy a Antonín se k ničemu nepřiznal, strávil ve vězení jen asi čtyři měsíce.

Oba jejich rodiče pracovali v zemědělství, rodina obhospodařovala asi sedm hektarů půdy a vinohrad. Otec byl mimo jiné i v obecním zastupitelstvu. Matka, za svobodna Apolena Šrámková, pocházela z dvanácti dětí. „Maminka byla hodná, taková tichá a pečlivá. Ráda vyšívala, obyčejně v zimě, když nebyla práce na poli.“ Otcův otec měl celkem devět synů, mezi které rozdělil svou půdu. Výjimkou byli dva z nich, kteří se rozhodli odjet v polovině dvacátých let do Ameriky za živobytím. Bohužel oba zemřeli při těžbě v dolech v Pensylvánii.

V dětství chodil Jan Staša do Orla, podobně jako ostatní děti ve vesnici, kde politickou moc měla převážně v rukou strana lidová a hlubokou tradici zde měla katolická církev. Orel je česká sportovní organizace, která byla založena na počátku 20. století katolickými sportovci. V době první republiky měl zhruba 35 000 členů, a byl tak druhou největší tělovýchovnou organizací v tehdejším Československu. Orel staví svoji činnost na křesťanských základech a věnuje se především sportu pro všechny a práci s mládeží.

Centrem kulturního života obce byl lidový dům, tzv. „liďák“, postavený koncem dvacátých let, kde se odehrávala také cvičení Orla: „Já jsem byl členem Orla jako všichni. V liďáku byl veliký dvůr, kde bývala veřejná cvičení. Orlové z Hroznové Lhoty a ze všech okolních měst a vesnic sem jezdili. Bývalo to hodně slavnostní. Vždycky šel průvod z lidového domu do kostela s muzikou a potom zase zpátky. A na dvoře pak bývala veřejná cvičení. Bylo to velice pěkné.“

Malý Jan Staša nejprve navštěvoval místní obecní školu. Po pěti letech se začal připravovat na zkoušky na gymnázium: „Já jsem se prý dobře učil, tak mi paní učitelka, která mě měla, říkala: ‚Janku, chtěl bys jít studovat?‛ Já říkám: ‚Já nevím, co to je studovat.‛ Tehdy jsem chodil do obecné školy. V páté třídě mi paní učitelka říkala: ‚Víš co, budeš chodit ke mně a já tě budu připravovat na přijímací zkoušky.‛ Tak jsem k ní začal chodit. Jmenovala se Jiřina Blažková.“

Brzy následovaly přijímací zkoušky na církevní gymnázium v Kroměříži. Společně s ním šel zkusit štěstí ještě Jenda Smetka, o rok starší chlapec ze stejné vesnice. Pan Staša popisuje úžas a vzrušení, které se zmocňovalo nejen jich, ale také ostatních mladíků: „Jenda Smetka a já jsme jeli dělat zkoušky do Kroměříže do arcibiskupského gymnázia. Vezli nás tatínkové. Přijeli jsme tam a já na to gymnázium koukal jak na zjevení, protože takovou budovu jsem v životě neviděl. To je obrovský ústav vedle kroměřížského zámku, spojené jsou chodbou. A vedle zahrady. Vešli jsme hlavním vchodem, kde byly sestřičky, které nás přijímaly. Tatínkové museli zůstat v hovorně u hlavní brány, určené pro konání návštěv. Pro nás přišel jeden profesor a zavedl nás do poschodí do jedné třídy. Nikoho jsem neznal, jen Jendu Smetku. Koukal jsem, jak se někteří klepou strachem, někdo byl červený, jiný bledý. Celkem v místnosti sedělo asi třicet studentů, samí chlapci.“ Tehdy to byla chlapecká škola. V rozsáhlém komplexu byly nejen vyučovací místnosti, ale také internát, kde byli studenti ubytováni. Vyučující byli vesměs kněží. Na tehdejší dobu se jednalo o poměrně nákladnou školu: „Rodiče tam museli dost platit. Za první republiky to stálo tři sta korun měsíčně. To byly tenkrát velký peníze!“

Školu navštěvoval Jan Staša až do kvinty. Rodiče nejprve předpokládali, že po gymnáziu nastoupí do semináře a stane se knězem, to se ale nestalo. Škola byla totiž v roce 1942 uzavřena a zabrána Němci a ubytování studentů bylo přesunuto do Hulína. Mladý Jan Staša, podobně jako mnoho jeho dalších spolužáků, se rozhodl, že se raději vrátí domů a pokusí se najít si volné místo na gymnáziu tam. Bohužel se to neukázalo jako příliš prozíravý tah, alespoň v případě Jana Staši: „Když to zavřeli, tak nás přestěhovali do Hulína. […] Dojížděli jsme každý den do Kroměříže a chodili jsme do vedlejšího Benešova gymnázia. Potom jsem se rozhodl jako většina ostatních, na co jezdit z Hulína do Kroměříže, když můžeme být doma. Říkal jsem si, že budu chodit ve Strážnici na gymnázium, jenomže na této škole gestapo vyšetřovalo Marušku Kudeříkovou, tak jsem se tam nedostal. V Uherském Hradišti taky zavřeli gymnázium, takže jsem zůstal doma.“

Jan Uprka, syn akademického malíře Jožy Uprky, založil v roce 1942 v Hroznové Lhotě dvouletou školu pro lidové umění. Do ní se Jan Staša přihlásil a vystudoval ji. Zajímavé bylo, že školu si vystavěli sami svépomocí. Vedle běžných předmětů se zde studenti učili etnografii. Ve vyučování se dozvídali o zvycích, krojích, písních i umění jednotlivých krajů a oblastí. Uprka měl v obci též živnost: „Uprka měl taky dřevařskou dílnu. Měli i soustruhy, takže vyráběli všelijaké talíře. Děvčata to malovala. […] A ještě dělal keramiku.“

Jan Uprka byl ale poněkud kontroverzní osobou. Stál v čele slovácké etnografické skupiny Národopisná Morava, která po okupaci zbytku Československa Německem v roce 1939 neúspěšně usilovala o přičlenění Slovácka ke Slovenskému státu a v době Protektorátu Čechy a Morava kolaborovala s německými okupačními úřady. Jan Uprka byl navíc předmnichovským členem Národní obce fašistické. Po válce byl souzen jako kolaborant. Škola pro lidové umění byla po válce uzavřena a již nikdy nedošlo k jejímu obnovení.

Po dokončení školy začal Jan Staša vypomáhat na statku u ing. Kostihy: „Dělal jsem mu závozníka. Když jel někam autem, tak jsem jel s ním. Jednou mi dal pušku a řekl mi, abych mu šel hlídat lán tabáku. Za války se pěstoval tabák a on toho měl velký lán. Hlídal jsem, aby tam v noci nechodili zloději a nekradli. Obcházel jsem pole, ale naštěstí jsem nikoho neviděl. Potom jsem řekl: ‚Podívejte, pane inženýre, naši by mě doma potřebovali. Pustíte mě?‛ A on na to: ‚Vaši mají taky pole, tak jeďte domů a budete pomáhat rodičům.‛“ Jan Staša se tedy vrátil domů a zbytek války strávil tam.

Obec byla v květnu 1945 osvobozena Rumuny. „Kraj od Břeclavi až po Napajedla osvobozovali Rumuni. […] O naši obec se bojovalo celý týden. Ona je na rovině. Skoro na konci obce bylo takové trhovisko, jmenovalo se to Zelničky, a tam si Němci postavili několik kulometných hnízd. Sledovali odtud asi kilometr dlouhou rovinu. Ve dne se tam nikdo nedostal, protože jak se někdo pohnul, okamžitě kulomety spustily. Večer když se setmělo, tak nebylo vidět, a tenkrát ještě neměli dalekohledy s nočním viděním. U nás bylo asi šest rodin schovaných ve sklepě. Bylo asi devět hodin, když přiběhl můj kamarád: ‚Stašo, su tady Rumuni!‛ Otočili jsme se a za ním stála skupina asi pěti šesti vojáků. Oni nám říkali: ‚Hitler kaput! Viktoria!‛ Tak jsme je přivítali úsměvy a podáním ruky. Mluvit jsme nemohli. Dali jsme jim víno. Tatínek otevřel jeden pětadvacetilitrový sud. To bylo za chvíli pryč,“ usmívá se pan Staša. V obci padlo během bojů asi šedesát Rumunů. Ještě předtím bylo na statku Stašových asi dvanáct Němců, kteří se tam několik dní schovávali. Hned potom se na statek nastěhovali zase rumunští vojáci a byli tam také několik dní.

Po válce se Jan Staša rozhodl, že už se nevrátí na církevní gymnázium v Kroměříži. Jak již bylo zmíněno, šlo o poměrně nákladnou školu. Nastoupil na učitelský ústav v Kroměříži. Díky tomu, že měl vystudováno několik tříd gymnázia, byl přijat do druhého ročníku. „Bydlel jsem u soukromníků a pomáhal jsem jim v domácnosti. Byli to takoví staří rodiče. Vždycky jsem jim poklidil nebo naštípal dřevo, takže jsem nemusel tolik platit.“ Součástí výuky byla i povinná hra na housle, pan Staša však už tehdy hrál na jiný hudební nástroj: „Já už jsem hrál na trubku, takže když jsem udělal maturitu, housle jsem věnoval svému synovci. On na ně hraje dodnes.“ Maturoval zde v roce 1948. Ještě na střední škole tak Jan Staša zažil únor 1948: „Na učitelák chodil dělat takové agitační přednášky budoucí ministr obrany […] Čepička. K nám chodil ještě jako student advokacie. Zajímavé je, že byl ministrem národní obrany a přitom nikdy nebyl na vojně.

Povinnou součástí vyučování se stala politická školení: „Než jsme maturovali, museli jsme navštěvovat politická školení. Vyhrožovali nám, že kdo se nepřihlásí do Svazu mládeže nebo nepovede Pionýra, že nebude připuštěn k maturitě. Naštěstí to dopadlo dobře. Já jsem nebyl ani ve Svazu, ani jsem nevedl Pionýra, ale odmaturoval jsem.“

Před dokončením školy uspořádal mladý Jan Staša národopisnou výstavu: „Když jsem chodil do posledního ročníku učitelského ústavu, tak mě před maturitou napadla taková bláznivá myšlenka, a to uspořádat národopisnou výstavu v aule ústavu. Od nás z Hroznové Lhoty jsem si dovezl různý malovaný a vyřezávaný nábytek, starodávný a moderní, různé výšivky, keramické věci a malby na skle, kolovraty a části krojů a podobně. V Kroměříži bylo hodně škol, říká se jí moravské Atény, a všechny tam chodily, ale také školy z okolí. A samozřejmě také veřejnost. Vstupné bylo dobrovolné. Výstava se strašně líbila. A protože já jsem byl organizátor a také při zahájení jsem tam byl v kroji s děvčatama, tak jsem se najednou stal úžasně populární mezi profesory, mezi studenty i mezi občany,“ směje se pan Staša. Díky výstavě se seznámil i se svou budoucí ženou.

Hned o prázdninách po škole, 4. července 1948, se oženil. Jeho manželka se narodila ve východních Čechách, ve Skřivanech u Nového Bydžova. Pocházela z jedenácti dětí. Vzdělání získala na hospodyňské škole. Vyrůstala ale od čtyř let u své bohaté tety v Kroměříži, kam byla dána na vychování. Teta měla větší pekárnu a obchod. Dodávala chleba vojákům do místních velkých kasáren a také návštěvníkům, kteří přijeli do Kroměříže na výlety nebo na dovolenou. Brzy si mohli dovolit přistavět domů. „Dnes je to jeden z největších dvoupatrových domů na Riegrově náměstí v Kroměříži,“ říká pan Staša.

Po škole začal na základě umístěnky vyučovat v Nivnici, jedné z nejbohatších vesnic v okolí. Zde učil následující dva roky. Pro něj jakožto silně věřícího člověka měla pedagogická činnost na počátku padesátých let mnohá úskalí, se kterými se jen těžko smiřoval: „Pro mě a jistě pro všechny učitele, kteří byli katolíci nebo byli vůbec věřící a chodili do kostela, to bylo špatné. Vyžadovalo se po nás vystoupit z církve, vychovávat v marxismu-leninismu, zúčastňovat se školení a chodit na pracovní brigády. To byla taková práce navíc a zadarmo. Potřebovali jsme ale osvědčení od JZD nebo obecního úřadu pro odbor školství, že jsme se zúčastnili brigády. Já jsem i přesto zůstal svému přesvědčení věrný a nikdy jsem do kostela nepřestal chodit. Chodil jsem tam s celou rodinou veřejně. Když jsem učil v Nivnici, tak pan řídící i všichni učitelé už byli vypořádaní s církví a do kostela nechodili.“

Začínající učitelé si povinně na každou hodinu psali přípravy, které předkládali ke kontrole: „Měli jsme povinnost na každou hodinu psát přípravy: co budeme učit, co budeme kreslit na tabuli nebo jaké pomůcky použijeme. Já jsem si na první stránku těch příprav namaloval křížek a k tomu jsem si napsal latinské heslo: In hoc signo vinces. To znamená česky: V tomto znamení zvítězíš. Pan řídící, když to uviděl, tak se ptal: ‚Co tohle? Co to má být?‛ […] On to hnedka žaloval na odbor školství, ale pak jsem tam ještě dva roky byl.“ Měsíc předtím, než měl nastoupit povinnou vojenskou službu, byl přeložen na národní školu v nedalekém Slavkově. Pravděpodobně to bylo proto, že se nijak neskrýval se svou vírou. S tamějším ředitelem se spřátelili. Prvního září se rozhodli, že zahájí školní rok, jak bývalo ještě několik let předtím zvykem: „Ředitel mi povídá: ‚Jendo, abys věděl, že katolíci ještě nevymřeli, tak ti slibuju, že 1. září, to znamená zítra, celá naše škola i s učiteli půjdeme na mši do kostela do Horního Němčí.‛ Ve Slavkově kostel nebyl, tak jsme šli do vedlejší vesnice. To bylo v roce padesát. Byl zákaz a my jsme byli jediná škola, která šla veřejně zahajovat školní rok do kostela, jak to bývalo vždycky za první republiky. On z toho měl potom potíže.“

Prvního října roku 1950 nastoupil Jan Staša na povinnou vojenskou službu. Nejprve byl umístěn ve Vyškově, respektive v kasárnách v Dědicích. V polovině listopadu byl celý útvar přestěhován do Tábora, včetně veškeré techniky a zbraní. „Jednou nechali nastoupit celou rotu a začali nás rozdělovat. Jmenovali každého vojáka a někdo šel na levici a někdo na pravici. Já jsem se ke svému překvapení dostal na levici. Říkal jsem si: ‚To je nějaký divný znamení.‛ Už si nepamatuju, kolik nás na levici bylo. Měli jsme hned přípravu na odjezd. Z Tábora nás měli někam převážet, ale neřekli nám kam. Sebrali nám pušky a měli jsme si připravit bandalír, tedy oblečení a podobně. A že v noci odjedeme. O půlnoci nás dva poddůstojníci s revolverama nechali nastoupit a vezli nás na nádraží. Byli jsme zvědaví, kam nás povezou, protože nám nic neřekli,“ vzpomíná pan Staša. Nakonec zjistili, že se vrací do Vyškova.

Z nádraží je ale nedovezli zpátky do kasáren, ale asi o dva kilometry dál do lesa, do původního zajateckého tábora, který byl používán za války Němci pro zajaté ruské vojáky, zběhy nebo trestance. Jednalo se vlastně o starý, zanedbaný dřevěný dům, který se již několik let nepoužíval: „Jenomže tehdy bylo už pět let po válce a o tu budovu se nikdo nestaral. Byla v hrozném stavu. Řekli nám, ať si najdeme ubikace, tak jsme si každý našli místnost a museli jsme ji dát do pořádku. Vydrhnout podlahy, postele vyčistit. Pak nám dali slamníky, tedy takové plátěné pytle, které jsme si nacpali slámou. To jsme měli do postelí místo matrací.“ Stravovat se měli v kasárnách: „Na stravu jsme měli chodit do kasáren, ale v žádné vojenské jídelně nás nevzali. Po několika jednáních se nás někde ujali, ale řekli nám, že tam budeme stravu jenom fasovat. Každý měl ešus, tak mu tam dali polívku a nějaké to jídlo. Pak jsme se seřadili a šli zpátky, ale protože to bylo už v listopadu a mrzlo, tak než jsme přišli do toho zajateckého tábora, měli jsme to na kost zmrzlé. Chlapi se rozčilili: ‚Tohle mám žrát?‛ Někteří to vyházeli. My, co jsme chtěli jíst, museli jsme si najít nějaké dřevo a ohřát to na kamínkách v baráčku.“ Přes den pracovali na úklidu kasáren.

Když byla práce dokončena, předpokládali, že se vrátí do Tábora, to se ale nestalo. Místo toho byli odvezeni do Orlové. Od začátku prosince 1950 fáral Jan Staša v dolech. Byl umístěn na Dole Žofie.

Poručík Bauer, jejich velitel, se rozhodl, že založí vojenskou kapelu: „Nechal si nás nastoupit a položil otázku: ‚Kdo umí hrát na nějaký hudební nástroj?‛ Že kdo má doma hudební nástroj, tak dostane dovolenku, aby si pro něj dojel, a že založíme hudební skupinu. Začali jsme se koukat jeden po druhém a pak jsme se rozesmáli. Nikdo se nehlásil, tak poručík říká: ‚To nevěřím, že by nikdo z vás na nic nehrál. Já to myslím doopravdy!‛ Několik kluků se přihlásilo. Jak se potom ukázalo, tak se přihlásili i ti, kteří nástroj neměli a hrát neuměli. Když pak přijeli bez nástroje, dostali za trest basu. A ti, co měli nástroj, začali zkoušet. Já jsem se nehlásil. Říkal jsem si, že to bude nějaký podfuk. Jak to na vojně bývá – přihlásí se a pak je pošlou škrábat brambory. Potom když skupina začala zkoušet, zajímalo mě to. Šel jsem se podívat, zrovna zkoušeli nějakou skladbu a byly tam nějaké vyšší tóny. Trumpetista to nebyl schopen zahrát. ‚Půjči mi to, já to zkusím,‛ říkal jsem mu. Já jsem si liboval ve výškách. Zahrál jsem to a zrovna přišel velitel roty a slyšel mě, jak troubím. Říkal mi, proč jsem se nepřihlásil. Já na to, že nástroj mám, ale doma. Dal mi dovolenku, to bylo zrovna na Vánoce, tak jsem si jel domů pro trumpetu. Pak jsem s nimi začal hrát.“ Skupinu vedl bývalý vysokoškolák Jožka Marva a měla nejprve sedmnáct členů – housle, harmoniky, kytary, trubky, pozouny, klarinety a klavír. „Začaly být organizovány soutěže. Tam bylo několik útvarů na různých dolech a všude se založily nějaké kroužky. Hrávaly většinou tak pěti- nebo šestičlenné skupiny. Dávaly většinou takové lidové písničky, jak se tenkrát říkalo častušky, ale my jsme hráli obsažnější skladby, třeba ouvertury, valčíky, polky nebo pochodové písničky. Ale také foxtroty, slowfoxy nebo tanga. Začali jsme soutěže vyhrávat. Na jedné té soutěži byl také velitel ostravsko-karvinského revíru, a ten když slyšel, jak hrajeme, tak si zavolal našeho velitele Bauera a říkal, že s okamžitou platností má přemístit hudební soubor do Karviné. Že budeme posádková hudba.“ Společně s ostatními hudebníky byl Jan Staša přemístěn do Karviné. Kapela byla doplněna o další muzikanty, nakonec jich bylo dvacet čtyři. Postupně se vypracovali. Nahrávali dokonce do ostravského rozhlasu, koncertovali na nejrůznějších kulturních akcích a při slavnostních příležitostech vojenských a záhy i civilních. Nacvičili dokonce i operetu z ukrajinského prostředí Svadba v Malinovke.

Během hraní vojáci samozřejmě dál fárali. Byli ale přece jen osvobozeni od některých mimořádných směn a brigád. Podobně jako ostatní se ale museli účastnit politických školení nebo pochodových cvičení.

I po letech se Jan Staša diví, proč byl vlastně u PTP: „Já jsem prý neměl kladný vztah k práci. Já, který jsem vyrůstal v rolnické rodině a musel jsem pracovat už jako dítě. To musel být vážně pitomec. Já jsem to neviděl napsané, ale bylo mi řečeno, že je to v mém posudku. Prý abych se jako učitel naučil manuálně pracovat. Byli tam vyhození vysokoškoláci, těch byla spousta. Byli tam kulaci, to znamená synové rolníků, kteří obhospodařovali pole. Já si dodnes neumím vysvětlit, kdo vlastně měl být kulak. Byli tam takoví, co měli třeba sedm osm hektarů, jiní měli přes deset, čtrnáct nebo rodina jednoho trumpetisty, co jsem s ním hrával, měla čtyřiadvacet. Kulak byl prostě syn většího zemědělce. Byli tam synové živnostníků, to byli buržuové. Byli tam chlapi, kteří měli už dávno po vojně, ale protože nechtěli vstoupit do JZD, tak je povolali na vojnu a šli k černým baronům. Byli tam i takoví, co tam byli už čtyři pět roků. Skoro víc jak za Marie Terezie.“ Poznal zde ale mimo jiné Zdeňka Hejzlara, československého politika Komunistické strany Československa a poúnorového poslance Národního shromáždění ČSR, který byl v padesátých letech postižen v rámci čistek v KSČ. V šedesátých letech byl rehabilitován a krátce působil jako poslanec České národní rady. Po roce 1969 žil v emigraci.

Podle pana Staši jim nejprve tvrdili, že byli do dolů nasazeni proto, že republika potřebuje pomoct, brzy ale zjistili, že je všechno jinak: „Napřed nám říkali, že jsme byli vybraní jako dobří vojáci a že republika potřebuje pomoct v těžbě uhlí, a že proto budeme místo vojenské služby pracovat v dolech. Říkali jsme si, že jestli to republika potřebuje, tak rádi pomůžeme. Je přece běžné, že vojáci pomáhají vždy, když je potřeba. Brzy jsme poznali, že se nejednalo o žádnou pomoc.“ Tzv. pétépákům byly odebrány zbraně. Nikdo z nich také neměl žádnou vojenskou hodnost a místo výložek měli jen černé nárameníky – odtud lidové označení černí baroni.

Na první fárání do dolu Jan Staša nikdy nezapomene. „Byl to hroznej pocit. Já měl strach. Jak jsem říkal, dva moji strýcové, bratři mého tatínka, odjeli do Ameriky a oba tam zahynuli v dolech. Už když jsem uviděl tu šachtu, tak to na mě působilo. Teď otevřeli bránu a nastupovali jsme do klece. Klec měla dvě patra. Do té horní jsme nastupovali, dvanáct chlapů do jednoho patra. Pak dal narážeč znamení, potáhl klec a do druhého patra dalších dvanáct. Čtyřiadvacet chlapů v jedné kleci. Dal znamení knoflíkem a klec sjížděla dolů. Jela takovou rychlostí, že se mně zdálo, že padá. Ušní bubínky se mi začaly ucpávat, sluch jsem ztrácel, dech jsem ztrácel. Podíval jsem se nahoru a tam byl takový malý otvůrek a lano, na kterém jsme viseli, silné jen jako ruka. Dole bylo lano jen jako provázek, skoro nic. Já měl hrůzu, že jestli se to utrhne, poletíme tisíc metrů a některé byly ještě hlubší. Jímal mě děs, že se zabijeme,“ popisuje své tehdejší pocity.

V Orlové pracoval pan Staša v hloubce pět set až šest set metrů pod povrchem. Fáral zde od 1. prosince 1950 do 30. dubna následujícího roku. V Karviné byl potom na Dole Mír. Původně nesl tento důl název Gabriela. Ve starších dobách bylo totiž zvykem, že doly se jmenovaly po nějaké světici nebo světci (patronovi). Existoval např. Důl Ludmila nebo Důl Václav. Dále se často používala křestní jména podnikatelů nebo jejich rodinných příslušníků. Další byly pojmenovány podle představitelů správních rad důlních společností (např. Barré, Bresson, Wannieck…). Třetí skupinu tvořily názvy podle jmen panovníků nebo politiků (Ferdinand či František Josef). Do čtvrté skupiny se řadila nejrůznější jména pomístní i jiná (Pustinka, Naděje, Studna). Názvy některých dolů se v průběhu doby měnily, obzvláště po druhé světové válce. Vznikl například Důl československé armády, Důl Mír, Důl Zápotocký či Důl Gottwald.

Nejprve byl přiřazen ke staršímu, zkušenému havířovi, který byl ale polského původu, a Jan Staša mu tak vůbec nerozuměl. Jejich první prací bylo zpevňování poškozených částí chodeb. „Zavedl mě do závalu. Od hlavní šachty jsme šli hodinu! To znamená pět nebo šest kilometrů, než jsme přišli na pracoviště. Po hlavní chodbě to byla pěkná chůze – všude čisto, svítila elektrika. Postupně byly chodby užší a užší, výdřevy někde polámané, někde balvany vysypané. Začalo to na mě působit. Myslel jsem, že mě ten havíř vede k nějaké nestvůře. Tři čtvrtě hodiny jsme šli a mě už nohy bolely. Pak jsme konečně přišli do závalu. Tam se zřítila chodba, strop se protrhnul a zavalily to balvany. My jsme to měli probírat a stavět novou výdřevu a novou chodbu, aby tam tudy mohl procházet vzduch.“ Pan Staša si dále vzpomíná, že zpočátku vůbec nevěděl, jak se nazývají jednotlivé hornické nástroje, a vůbec nebyl předem seznámen s tzv. havířskou hantýrkou. Na stavbě výdřev pracoval s polským horníkem několik týdnů.

Následně byl přidělen na dopravu dřeva. Klády a prkna se dopravovaly na vozících. Někdy se však stalo, že to tímto způsobem nešlo: „Chodby po závalu mívaly nízké stropy, tak jsem si musel kulatinu uvázat za nohu. Používali jsme většinou drát nebo řetízek. Plížením po břichu jsem dotáhl dřevo havířovi.“ Práce ale někdy bývala náročná i s vozíkem. „Nejhorší bylo, když se pracovalo v zamáčených chodbách. Když třeba vypadl vozík z kolejí, musel jsem vyhrnout rukávy až po rameno, vrazit ruku do vody, hledat, kde je výhybka, a dát ji na správné místo. Pak jsem nadzvednul vozík a posadil ho na koleje, aby mohl jet dál. Někdy to byla hrozná práce, když se vezlo uhlí nebo kamení, vážilo to tunu,“ popisuje pan Staša náročnou a často velmi špinavou práci.

Kromě bláta a velké vlhkosti práci v dolech ztěžovaly také extrémně rozdílné teploty v různých částech jam: „Kdo pracoval ve vyšších patrech, třeba dvě stě metrů pod povrchem, musel se teple oblékat, protože tam byly studené průvany. My, co jsme pracovali v hloubce, jsme měli teplo. Já jsem v zimě, v létě pracoval bez košile. Venku mrzlo a byl sníh, a já pracoval bez košile.“

Poslední prácí, kterou Jan Staša vykonával v Orlové, byla obsluha šibíku, tedy výtahu mezi dvěma patry nad sebou. Dopravoval se jím pouze jeden vozík s kamením nebo dalším materiálem. Brzy po výše popsaném založení kapely byl převelen do Karviné, kde pracoval v Dole Mír: „V Karviné byly stojaté sloje. Doly velice trpěly vlhkem, dešťovou vodou. Někdy se také stalo, že se geologická vrstva nějak utrhla a třeba celé jezero prostě zmizelo, jenom to zasyčelo. Tam bylo hodně chodeb podmáčených vodou. Já sám si vzpomínám, že v prvních týdnech a měsících jsem někdy pracoval celou šichtu ve vodě. Do holin jsem si nabíral, boty plné špinavé vody.“

Na Dole Mír byl dokonce zařazen mezi nejlepší pracovníky: „Velice brzy štajgři prokoukli, že umím makat, tak mě vybrali jako jediného vojáka od roty. Pak tam přidali ještě jednoho vojáka, ale to byl havíř z povolání z Ostravy, a jednoho vojáka z Jugoslávie. My tři jsme byli vybraní mezi nejlepší havíře toho dolu! Ta skupina havířů se jmenovala Úderka štábního kapitána Emila Zátopka. To byli nejlepší havíři, měli deset tun nad plán. V úderce jsem začal hodně vydělávat.“ Za měsíc si tehdy přišel i na více než třicet tisíc korun, a to i přesto, že bral polovinu toho, co běžný havíř. To byla, ve srovnání s počátečním platem okolo pěti tisíc, opravdu značná suma. Vojákům z PTP byla navíc z platu strhávána určitá částka, údajně na byt a stravu. Zbytek jim měl být ukládán na vkladní knížku: „My jsme dostávali jen výplatní pásku, kolik jsme vydělali, ale peníze nám nedali. Říkali, že nám to dávají na knížku. Zajímavé ale je, že jsem nejen já, ale žádný pétépák tu knížku neviděl a nevěděl, kolik tam má peněz. Pak jsme se nakonec dozvěděli, že z toho čerpali političtí pracovníci a důstojníci, naši velitelé. Že prostě žili z našich peněz. Oni nefárali, my jsme vydělávali. Já jsem tu vkladní knížku nedostal, ani když jsem odcházel z vojny. Ani korunu!“

Jeho odchod do civilu byl velmi zdlouhavý. Poprvé mu oznámili, že bude propuštěn už počátkem roku 1953. Po několika měsících mu ale bylo řečeno, že rozkaz o jeho propuštění se na velitelství ztratil. Jeho manželka se proto rozhodla napsat ministru Alexeji Čepičkovi, který následně nechal případ pana Staši přešetřit. Propuštění se pak odehrálo v podstatě z hodiny na hodinu: „Když manželka napsala Čepičkovi, tak to netrvalo dlouho a jednou večer přiběhl politický důstojník, asi v devět hodin, a říkal: ‚Soudruhu Stašo, Herr Gott, rychle, pospěšte si, do dvanácti hodin vás tady nikdo nesmí vidět. Čepička řádí, že jsme to ještě neprovedli. Do dvanácti hodin musíte být z kasáren pryč!‛ Já na to: ‚Ale já jsem poslal civil už domů, když jste mi řekli před několika měsíci a nepustili jste mě.‛ On že za to nemůže: ‚Pojďte rychle, musíme napsat protokol.‛ […] Něco tam napsal na stránku a říkal, ať si to přečtu. Já dodneška nevím, co jsem tam podepsal.“ Pak už následovalo jen rychlé rozloučení s kamarády a cesta domů.

První kroky z vojny směřovaly logicky do Skřivan za manželkou a dětmi. Hned poté se ale rozjel na Moravu, aby zjistil, jak je to s jeho zaměstnáním. Odborem školství byl posléze umístěn ve Starém Hrozenkově na nově zřízené osmileté střední škole jako třídní posledního ročníku. Potom byl přeložen na obecnou školu v téže obci. Od roku 1954 působil jako ředitel ve Vápenicích, bylo mu tehdy pouhých dvacet osm let. Pan Staša se nechtěl smířit s neutěšeným stavem obce: „Já jsem si říkal, že je to hrozné. Národní výbor tady není, škola stará, žádná kultura, mosty žádné, silnice tam končila. Napadlo mě, že musím začít něco podnikat. Přišel jsem na myšlenku postavit novou školu a národní výbor, ze staré školy udělat kulturní dům a přes potoky zbudovat mosty. Všechno jsme během několika roků udělali.“  Podařilo se mu i probudit alespoň částečně místní kulturní život. Byl členem okresní školské a kulturní komise, dirigentem místního chrámového sboru a hrával s dechovou hudbou.

V polovině šedesátých let se s manželkou rozhodli pro odchod do východočeského Hradce Králové, protože se jim naskytla možnost získat zde výhodně byt. Stěhovali se 1. února 1967. Situace se ale zkomplikovala poté, co pan Staša nedostal slíbené pracovní místo. Údajně proto, že byl u PTP a že pravidelně navštěvoval bohoslužby. Přímý důvod mu ale nikdy sdělen nebyl. Několik týdnů tak zůstal bez práce. Jediným řešením bylo učit na základní škole v Uherském Hradišti, což znamenalo přes půl roku dojíždět do zaměstnání více než dvě stě kilometrů. Nakonec dostal místo vychovatele v Dětském diagnostickém ústavu, kde po několika letech získal místo zástupce ředitele.

K organizaci Orel viz oficiální stránky této organizace: http://www.orel.cz/?ukaz=pocatky_orla_cechy 

K Jožovi Uprkovi viz Sečková, Bohumila: Škola Joži Uprky. Výtvarní umělci Moravského Slovácka v první polovině 20. století, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, Bakalářská diplomová práce, 2008, dostupná online: is.muni.cz/th/322516/ff_b_a2/FINAL_OPRAVA.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hana Kučerová)