The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Karel Stanslický (* 1949  †︎ 2020)

• narodil se 1. dubna 1949 v Praze

• žil v Říčanech u Prahy

• dědeček Adolf Stanslický za války zachránil rodinu ministra Feierabenda

• otec Adolf Stanslický byl za války nuceně nasazen

• otcův bratranec Zdeněk Slavík byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou

• profesí porodník a gynekolog

• 21. srpna 1968 jako sanitář na III. chirurgii v Londýnské přijímal zraněné od Rozhlasu

• v listopadu 1989 spoluzaložil Občanské fórum v Říčanech

• v listopadu 1990 kandidoval za Občanské fórum v prvních svobodných komunálních volbách

• v letech 1990–1997 byl říčanským zastupitelem

• zemřel 3. prosince 2020

I když měl samé jedničky, na střední školu ho pro „buržoazní původ“ nedoporučil uliční výbor. V rozhodující chvíli však pomohli stateční kantoři, na školu ho protlačili, a on tak mohl směřovat ke studiu medicíny. „Získal jsem tím určitý životní náhled,“ říká k tomu dnes MUDr. Karel Stanslický, „že jsem se snažil celý život pomáhat lidem. Podávat tu ruku.“ Stal se gynekologem a porodníkem. „To je strašně těžký obor, ale úžasně pozitivní. Přivést na svět zdravé dítě, to je největší dar, kterého člověk – i lékař – může dosáhnout.“

Karel Stanslický se narodil 1. dubna 1949 v Praze. Dědeček z otcovy strany, Adolf Stanslický, byl národohospodář a agrárník, znal se s Antonínem Švehlou i Edvardem Benešem. Za války dědeček zachránil rodinu JUDr. Feierabenda, druhorepublikového a protektorátního ministra zemědělství, který v roce 1940 uprchl do exilu a zanechal v protektorátu ženu a dvě malé děti. „Celou válku je mí prarodiče schovávali, živili. Za to byl trest smrti,“ říká Karel Stanslický. Také dědečkův bratr, strýc Sláva, podporoval během války několik rodin, jejichž otcové byli v koncentračním táboře či v německém vězení.

Rodina se tedy nezalekla možných represí, třebaže sama měla důvod k obavám: Karlova babička Apolena Stanslická, rozená Kriszová, byla židovského původu. Dědeček ji naštěstí dokázal zachránit před transportem a pravděpodobně v této záležitosti pomohl místní evangelický farář Pařík, který zařídil falešný zápis v evangelické matrice. Starosti měli Karlovi prarodiče také se svým jediným synem, Karlovým otcem Adolfem – ten byl nuceně nasazen na práci v Říši, kde vážně onemocněl. „Otec měl zánět středního ucha, který se dostal do spánkové kosti,“ vypráví pan Stanslický, „a to byl vlastně ortel smrti. Poslali ho tedy z Reichu domů a můj děda sháněl a sehnal pana profesora Přecechtěla.“ Přednosta ORL kliniky na Karlově náměstí Karlova tatínka okamžitě operoval. „To byla soukromá klinika, děda nevěděl, kolik to bude stát. Tak když se šel po operaci zeptat, jak to dopadlo, měl v tašce padesát tisíc protektorátních korun. To byla obrovská částka, někde to sehnal.“ Pan profesor si ovšem vzal jen pět. „Záchrana života za pět tisíc!“

Tatínek tedy přežil, a tak se v roce 1947 mohl narodit Karlův starší bratr – v souladu s rodinnou tradicí taktéž Adolf – a o dva roky později Karel sám. Celá rodina žila v Říčanech u Prahy, kde dědeček jako úspěšný podnikatel a bohatý člověk nechal postavit vilu s velkou zahradou. „Já měl nádherné dětství a mládí. Bylo to v lese, samostatná, oplocená parcela. Díky dědovi jsme měli aspoň tohle, když ti komunisti nás trochu trápili.“ V Říčanech strávil Karel Stanslický nakonec více než padesát let a dodnes se považuje za říčanského patriota.

Bezmoc byla nezměrná

V roce 1967 se Karel Stanslický přihlásil na medicínu. Přijímací zkoušky složil, znovu však narazil na svůj nevyhovující původ. Ale podobně jako v případě střední školy, i tentokrát se našel člověk, který pomohl: profesor Trefný, spolužák Karlova dědy, byl lékař a na školu ho dostal. Dobu „uvolňující se atmosféry“ během Pražského jara tedy pamětník prožil jako vysokoškolský student. „My byli všude, chodili jsme na ta setkání: Smrkovský, Čestmír Císař – úžasní lidi. My jsme jim věřili. Mysleli jsme si, že to myslí vážně s tím socialismem s lidskou tváří, protože jsme nevěděli, jak to dopadne.“ Učitelé se politicky angažovali, chodilo se na schůze nově založeného Klubu angažovaných nestraníků, všichni žili politikou. Filmy z této doby všeobecného, i kulturního, vzepětí zná pan Stanslický podle svých slov všechny: „Forman, všichni tihle úžasní lidé. Nebo i cizí – Antonioniho Zvětšenina a tak dále. Něco nádherného, protože my jsme chodili na Serjožu nebo Čuka a Geka, ty hloupé ruské filmy – ale tohle nás uchvátilo.“

Záhy ovšem přišla studená sprcha v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Medik Stanslický v té době pracoval jako sanitář na sále III. chirurgické kliniky FVL UK v Londýnské ulici – tam také prožil 21. srpen 1968. Cestou do práce vystoupil na Floře a šel dolů Vinohradskou ulicí. „Tam stály tanky, obrněné transportéry, špinaví, hnusní vojáci. Říkal jsem si: ‚Třetí světová válka?‘ To byl opravdu děsivý šok, jak nás přepadli.“ Také směna, kterou toho dne odsloužil v nemocnici, se mu vryla do paměti. „V jedenáct hodin dopoledne přijeli dva kluci na motorce: ‚Připravte se, stojedenáctka tatra vjela do lidí u Rozhlasu!‘ Začaly jezdit sanitky a první tahám ven poraněného – prostřelené tříslo. A umíral. Strašné. Ten den bylo třiadevadesát příjmů a z toho třináct mrtvých. Od Rozhlasu. Říkal jsem si, že uteču, ale nebylo kam.“

Nejstrašnější pocit je podle pana Stanslického zklamání očekávání a bezmoc. „A ta bezmoc byla u nás v tom osmašedesátém nezměrná.“ Přesto medici na škole stávkovali, některé vůdce studentského hnutí, vesměs studenty šestého ročníku, kvůli tomu chtěli vyhodit. Naštěstí je tehdejší děkan, profesor Vojtěch Šnaid, ještě dokázal zachránit, ač sám musel posléze, v roce 1970, odejít. Pan Stanslický vzpomíná i na další statečné pedagogy, kteří na stranické schůzi bezprostředně po vpádu vojsk vrátili stranické legitimace. „Oni byli v komunistické straně – co mohli dělat, že ano – a on vstal a řekl: ‚Víte, mně nevadí, když mi někdo sere na hlavu. Ale že mi začnou hovna zastírat výhled, tak to teda ne!‘“ cituje tehdejší student obdivovaného učitele anatomie, docenta Doskočila. „‚Tady máte tu stranickou legitimaci.‘ A položil to na stůl. Vystoupil pan profesor Charvát a říká: ‚Souhlasím plně s kolegou Doskočilem.‘ Všecky je potom vyhnali. Ale to byli stateční lidé.“

Poučeni jsme byli, ale jinak

V prosinci 1970 schválilo ÚV KSČ Poučení z krizového vývoje, normalizační dokument, který interpretoval období Pražského jara jako období krize a následný vstup vojsk Varšavské smlouvy jako bratrskou pomoc. Jediný povolený výklad pronikl také do vysokoškolských osnov a medik Stanslický musel z Poučení z krizového vývoje skládat zkoušku: „Šel jsem na tu zkoušku naštvaný, říkal jsem si: ‚Co jim tam budu povídat?‘ Zkoušela mě nějaká paní docentka Picmausová a ptala se mě, co jsem dělal 21. srpna. Tak jsem jí všechno vypodobnil – kolik mrtvých jsem odvezl do márnice a tak dále. Ona říká: ‚Kolego, dejte mi index.‘ A napsala mi jedničku, aniž jsem na něco odpověděl. Statečná to žena! Taky ji vyhodili. Takže poučeni jsme byli, ale jinak.“

Od třetího ročníku se Karel Stanslický začal orientovat na porodnictví, po absolvování přijal místo sekundáře na gynekologii a porodnictví v České Lípě. Tam vydržel čtyři roky, následně se, už s atestací, vrátil do Říčan jako samostatně pracující obvodní gynekolog. Krátce pracoval také na genetice. Pak se na dvacet let etabloval v Uhříněvsi v Praze 10 a zároveň sloužil na klinice na Vinohradech. Když dnes vzpomíná na atmosféru té doby, říká MUDr. Stanslický, že zatímco v sedmdesátých letech „to bylo utaženo až na krev, v osmdesátých letech se to komunistům začalo rozpadat. Už neměli tolik síly a neměli tolik schopných lidí, kteří by ten režim – jak oni říkali – poctivě dělali. Už to byli většinou kariéristi, kteří šli za svým a nemohli tu společnost dostatečně ovládat. Což se pak ukázalo díky perestrojce.“

Jedním z prvních náznaků, že ledy začínají pukat, byla v červenci 1985 cyrilometodějská pouť na Velehradě, jíž se zúčastnilo až čtvrt milionu věřících a která vyzněla jako akt nenásilného občanského odporu. „My jsme chodili tři roky na školení – vědecký ateismus se to jmenovalo. Nějaká soudružka, ředitelka školy, nás školila. A když přišel ten Velehrad, tak ona po těch letech, co to do nás vtloukala, říkala: ‚Prosím vás, to je divné, sto tisíc lidí na Velehradě, a samí mladí!‘ líčí dnes pan Stanslický vzdělávací kurzy, které musel absolvovat v rámci Okresního ústavu národního zdraví, kde v polovině osmdesátých let také pracoval. „Asi na tom náboženství něco bude,“ reagoval prý tehdy ze zadních lavic na soudružčin údiv.

Koukal jsem, jak se to vlastně zakládá

Definitivně ale ledy pukly až o čtyři roky později, v listopadu 1989. „Když to bouchlo, já jsem vybuchnul taky. Já byl nadšený! Rok jsem nosil trikoloru, ‚Havel na Hrad‘ a všechno, byl jsem na všech schůzích, na všech demonstracích.“ Brzy po 17. listopadu Karel Stanslický spoluzaložil Občanské fórum v Říčanech. „Já jsem hned vyrazil na Národní třídu a koukal jsem, jak se to vlastně zakládá. Tam byl Palác Adria – sídlo Občanského fóra. My jsme si nějak zavolali s mými spolužáky – s Jaromírem Jechem – že uděláme schůzi. Tak jsme udělali schůzi Občanského fóra a tam přišlo přes tisíc lidí! Dali mi mikrofon, já jsem tam roztřeseným hlasem vykládal, co ti komunisti dělají.“ Později se „parta z Občanského fóra“ vydala na národní výbor a sesadila zde působící funkcionáře. „A už jsme začali zasedat jako národní výbor – představte si, my jsme byli s Jaromírem Jechem členové národního výboru!“

Tak se pan Stanslický dostal ke komunální politice. V této euforické době jako by se v něm, jak říká, probudil odkaz jeho dědečka národohospodáře – věřil, že bude možné starat se o město „s péčí dobrého hospodáře“. Až osudové zaobírání se politikou měli ostatně v rodině: těsně po revoluci se z exilu v Kanadě vrátil bratranec Karlova otce, novinář a národní socialista Zdeněk Slavík, který byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou nejprve k trestu smrti, později mu byl trest zmírněn na doživotí. „Seděl v těch nejhorších kriminálech,“ vypráví Karel Stanslický, „Valdice, Leopoldov, Bory, Mírov. Říkal, že nejhorší to bylo na Mírově, tam byl soudruh Grebeníček, který mu vykopal přední zuby.“ V šedesátých letech, nejspíš v rámci Novotného amnestie, byl Zdeněk Slavík propuštěn na svobodu a v roce 1967 podle vzpomínek pana Stanslického uprchl přes Vídeň do Kanady. Za novinové články kritizující Gustáva Husáka mu bylo v nepřítomnosti odňato československé občanství, prezident Husák ho o tom informoval osobním dopisem. Přesto se v roce 1990 Zdeněk Slavík vrátil do Československa a znovu se přidal k národním socialistům, kteří v prvních svobodných volbách kandidovali proti Občanskému fóru. „Tak jsme se sázeli, kdo vyhraje,“ líčí Karel Stanslický, „a samozřejmě já vyhrál, protože Občanské fórum je porazilo na hlavu. Ale toho on nelitoval. Dožil se svobody.“

Po prvních svobodných parlamentních volbách se v listopadu 1990 konaly i volby komunální – v souvislosti s nimi vzpomíná Karel Stanslický, jak spolu s ostatními spali za dveřmi volební místnosti, aby se dovnitř nemohl dostat nikdo, kdo by mohl chtít volby zmanipulovat. Stejně jako na celostátní úrovni zvítězilo i v Říčanech drtivě Občanské fórum a MUDr. Stanslický se jako známý lékař dostal do zastupitelstva. „Ale dostali se tam i někteří zvláštní lidé. Byl tam jeden, který donášel na mladého Palouše. My jsme to zjistili,“ líčí pamětník počátky deziluze. „Tak jsme mu to řekli, ale on neodstoupil. On zůstal na radnici celou tu dobu. A myslím si, že inicioval i to, když nás potom po třech letech sesadili. Takže vidíte, je potřeba lidi prověřit. My jsme byli tak šíleně nadšení, říkali jsme si, že pluralita bude fungovat. Kdepak! Musíte jenom svoje, to se nedá nic dělat.“

V komunální politice zůstal Karel Stanslický do roku 1997, a přestože momentů přinášejících rozčarování postupně přibývalo, je vděčný za svobodu, která „přes veškeré zakopávání v tomto státě existuje“. Osobně mu listopad 1989 přinesl mnoho: mohl se stát soukromým lékařem, mohl začít vydělávat, takže už „nebyl takový chudák, který si pořád půjčuje peníze“. Ale především se stal svobodným občanem, a jak říká, „svoboda je nade vše“. Když byla v roce 1991 v říčanském parku znovu vztyčena socha prvorepublikového předsedy vlády, agrárníka Antonína Švehly, kterou místní občané čtyřicet let schovávali před komunisty ve studni, prožíval to jako svátek. „Můj děda byl agrárník. Tak jsem měl pocit, že vztyčují sochu a že ten můj děda, který mi byl celý život vzorem, tam je taky.“

Karel Stanslický zemřel 3. prosince 2020.