The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Staněk (* 1939)

• narodil se 19. března 1939 v Kateřinicích na Valašsku

• maminka byla svobodná, vyrůstal u prarodičů Štěpána a Františky Staňkových

• za války byl svědkem partyzánské činnosti i výcviku mladých německých vojáků

• po válce odjel s dědečkem osidlovat pohraničí do Starého Městě pod Králickým Sněžníkem

• po návratu do Kateřinic aktivně skautoval

• ve třinácti letech se přestěhoval k matce a otčímovi do Hanušovic

• vystudoval Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvolenu

• v roce 1964 vstoupil do KSČ

• řídil závod v Ostravě-Porubě, byl zařazen do kádrových rezerv

• byl příznivcem hospodářských reforem Oty Šika

• od roku 1973 až do sametové revoluce pracoval v České plánovací komisi

• po roce 1989 podnikal ve zpracování dřeva

• v době natáčení žil s manželkou střídavě v Praze a Pekařově na Šumpersku

„Vstup vojsk byl ten největší nesmysl, co se udál. Mohli jsme být daleko. Kdyby to takhle pokračoval dál, museli bychom se akorát vzpamatovat z toho, že cesta není stavět hutě, ale co nejvyšší zpracování a zhodnocení surovin,“ říká Josef Staněk, člen KSČ a příznivce hospodářských reforem pražského jara, jenž prožil přítomnost valašských partyzánů a poválečný skauting.     

Narodil jsem se do nacistické okupace  

Josef Staněk se narodil 19. března 1939 v Kateřinicích u Vsetína svobodné matce Štěpánce Staňkové. Jeho otec si ji s tak malým věnem nevzal, a tak chlapec vyrůstal u babičky a dědečka, zatímco maminka pracovala ve Zlíně a domů jezdila jen v době pracovního volna. „Svého otce jsem prakticky neviděl. Nabízel mi, když už jsem byl ve věku asi dvanácti nebo třinácti let, že by měl zájem se setkat. Odmítl jsem to. Za to, co mi udělal, jsem ho už nechtěl vidět,“ vypráví Josef Staněk, kterého v nelehké době vychovali prarodiče Františka a Štěpán Staňkovi. Kateřinice mohla být idylická vesnička, s tetičkami deroucími peří a evangelickým panem farářem chodícím po chalupách, nebýt války.  

Střelbu jsme sledovali jako v kině

Valašsko bylo známou odbojovou oblastí, v které působila např. 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Malý Josef byl vícekrát svědkem německé razie, jednou se v Kateřinicích i střílelo: „Zřejmě buď na udání, nebo jinak, zjistili, že jeden z těch partyzánů je ve vzdálenosti několik set metrů od nás, měl být u své holky. My jsme si venku hráli s dospělejšíma a teď vidíme, jak přijíždí antony a vybíhají Němci. A ten partyzán byl zřejmě těsně předtím varován a utekl do kopců. Stříleli po něm a on střelbu opakoval. Ti Němci se pak samozřejmě už neodvážili pronásledovat ho do hor, protože se blížili jeho kamarádi a ochránili by ho. Takže to byl takový můj konkrétní zážitek, kde jsem viděl skutečný odboj,“ vzpomíná Josef Staněk. Tehdy ho jako pětiletého ani nenapadlo běžet se schovat. „Vyloženě jsme to sledovali, jako dítě se zřejmě asi nebojíte. Pro nás to bylo něco, jako kdybychom to viděli v kině.“

Stejně tak necítili strach, když se v místní škole koncem války ubytovali mladí vojáci wehrmachtu a chodili se učit střílet do nedalekého kamenolomu. Dětská zvědavost a touha po suvenýrech byla totiž větší. „Hitler už posílal do války téměř i děti. Byl jsem svědkem toho, že tam ve škole byli ubytovaní takoví patnáctiletí, šestnáctiletí kluci, měli s sebou pár vysloužilých vojáků. Umístili se tam na tři, čtyři týdny a pak měli postupovat dál. Mezitím tam probíhal jejich výcvik. Asi pár set metrů od mého bydliště byl kamenolom a oni tam cvičili střelbu. Nijak nás neodháněli pryč, tak jsme tam chodili, jak přestali střílet, sbírali jsme patrony. Někdy se nám podařilo najít ještě nevystřelené, se kterými jsme si pak hráli a házeli je do ohně. Bavili jsme se tím jako děti, ale samozřejmě ti starší kluci, my jsme tomu jenom přihlíželi. Čili jsme to brali jako dobrodružství,“ vypráví pamětník, kterému tehdy bylo asi pět let. 

V pohraničí koňařem

Po válce se dědeček Štěpán Staněk rozhodl využít nabídky osidlování pohraničí. Po Němcích dostal statek s malým hospodářstvím ve Starém Městě na Šumpersku a začal koňařit. „Děda měl dva koně a živil se tím, že vozil dřevo z Jeseníků dvacet pět kilometrů na pilu do Hanušovic,“ vzpomíná pamětník. „Vždycky jeli dva tři ve skupinách, navzájem si pomáhali a já jako chlapec jezdil s nimi. Samozřejmě cesta zpátky byla přes hospodu a já jako šestiletý byl jediný střízlivý, tak můj úkol byl, že jsem seděl na tom prvním voze na koni, vždycky jsem řekl ‚prr‘ u statku, kde ten koňař bydlel, protože on by třeba domů ani netrefil. Peníze dostávali na ruku, tak to samozřejmě většinou končilo v té hospodě. Takový byl tehdy život.“ 

Nakonec to ale prarodiče táhlo zpátky domů do Kateřinic, takže se vrátili, než přišel rok 1948. Komunistický převrat proběhl, aniž by vstoupil malému Josefovi do povědomí. To spíš pak vnímal kolektivizaci, vstup do JZD a pád největšího živnostníka ve vsi, špajdlového krále, který lidem ve vesnici dodával na výrobu dřevěné špejle. Jedno ale zůstalo v Kateřinicích stále při starém – skautovalo se zákazu navzdory.

Nejdřív skautem, pak komunistou

Skautem se Josef Staněk stal ve třetí třídě. „Byly to tvrdé podmínky. Než nás vzali, museli jsme plnit bobříky odvahy, mlčení. Takové úkoly jako jít na hřbitov a tam ze schránky vytáhnout nějaký dopis. Pro osmiletého kluka to chtělo dost odvahy. Oni každého nebrali. Pro každého kluka to byla čest, že ho vzali,“ hrdě vzpomíná pamětník. „Synové sedláků měli po válce už auta a traktory, tak nás naložili na vlečku a vozili na přehradu Bystřičku, kde nás učili plavat. Člověk měl bidlo v ruce, vyházel nás okolo loďky, a když už někdo nemohl, dal mu bidlo a vytáhl ho. Tak takhle jsem se naučil plavat,“ směje se Josef Staněk. Také si vybavuje, jak jako skauti vypomáhali rodinám se zemědělskými pracemi. 

Když komunistický režim v roce 1950 Junáka zakázal, v Kateřinicích pořád po lesích běhali skauti v šátkách. Josef Staněk si nevybavuje, zda fungovali ilegálně, nebo přešli pod hlavičku turistického oddílu. Ve třinácti letech se totiž odstěhoval k matce, která se vdala a syna si vzala k sobě do Hanušovic. Tím skončilo skautské období Josefa Staňka, ačkoli sportu se věnoval nadále. V Hranicích vystudoval průmyslovku se zaměřením na zpracování dřeva a v roce 1958 odešel na Vysokou školu lesnickou a dřevařskou do Zvolenu. Na vojně pak v roce 1964 vstoupil do KSČ, což odstartovalo jeho strmý kariérní postup. „Neměl jsem důvod nevstoupit,“ komentuje svůj tehdejší krok pamětník. 

Ota Šik a pražské jaro

Nejprve Josef Staněk nastoupil do Severomoravských dřevařských závodů, kde se rychle vypracoval na vedoucího. Zařazení do kádrových rezerv mu poté otevřelo další příležitosti a on se v pouhých dvaceti osmi letech stal ředitelem závodu v Ostravě-Porubě. Ačkoli mu komunistický režim pomohl v kariéře, na padesátá léta nahlíží kriticky: „Samozřejmě to všechno bylo špatně. Ta změna byla špatně pojatá a s nástupem takových lidí, jako byl Gottwald, začal ten socialismus úplně špatně. A pak samozřejmě i to, co následovalo – Zápotocký nebyl žádný ekonom. Byl to výsměch, protože den předtím vyhlásil, že žádná reforma nebude, a druhý den byla vyhlášena. To byly nesmírné kotrmelce, které dělali s důvěrou lidí.“ 

Druhou polovinu šedesátých let ale hodnotí Josef Staněk jednoznačně pozitivně. Díky školením, která jako odborný kádr pravidelně absolvoval, se dostal k Otu Šikovi a jeho hospodářským reformám. A nadchnul se pro pražské jaro. „Doba se výrazně změnila. Museli jsme procházet různými školeními, odbornými, ekonomickými, nejen politickými. Bylo to skutečně takové období rozmachu k dobrému.“ Ekonomika státu prý tehdy opravdu byla na vzestupu, přehodnocoval se předchozí vývoj. 

„Levně jsme dostávali suroviny, stroje a vybavení fabrik, akorát že už nedošlo na jejich konečné a plné zpracování. Zůstali jsme někde uprostřed. A přitom jsme mohli zpracovávat za málo peněz. Tohle období bylo výhodné, ale nedokázali jsme ho využít a budovali jsme to nejhloupější, co jsme mohli dělat – zpracovávali jsme rudu ze Sovětského svazu. V Huti Klementa Gottwalda, Vítkovicích a jinde z toho vznikaly haldy štěrku, odpadu ze zpracování rud. Podívejte se na Ostravu, dodneška to není vybrané,“ vzpomíná pamětník s nechutí na glorifikaci těžkého průmyslu. To se ale mělo změnit zaměřením na zpracovatelský průmysl, podniky měly dostat určitou míru samostatnosti. Snahy Oty Šika, nejprve ředitele Ekonomického ústavu ČSAV a od začátku roku 1968 místopředsedy vlády pro ekonomiku, o prosazení třetí cesty mezi centrálně řízenou a tržní ekonomikou ale ztroskotaly se sovětskou invazí. 

Invaze vojsk v roce 1968 byla od Sovětů hloupost

21. srpna 1968 jel tramvají do práce, bydlel kousek za Ostravou. „Někdo běžel a říkal ‚Rusáci nás napadli.‘ Lidi to brali jako žert, nevěděli vůbec, co se děje. Až když jsem přijel do závodu, dozvídal jsem se podrobnosti,“ vzpomíná Josef Staněk. Ze samotného napadení si nevybavuje žádné incidenty, až na jeden: „Akorát v Bělském lese, kde byla naše posádka. Když do toho vojenského areálu chtěly vjet sovětské a polské tanky, naši hoši postavili svoje tanky proti nim. Pak se to nějak řešilo a zřejmě nějakým rozkazem z vyššího vedení naší armády dostali ti vojáci rozkaz, aby se stáhli a pustili je dovnitř.“

Vstup vojsk Varšavské smlouvy byl pro něj šok. „Samozřejmě, že to byl nesmysl, hloupost a blbost toho sovětského vedení, protože to nemělo žádný smysl. Vzhledem k tomu vývoji, který u nás byl a že se nedohodli v té Moskvě, tak to řešili tímhle způsobem. Já se spíš podivuju tomu, jak snadno se u nás objevili prakticky všichni vojáci z těch států. Že všichni uposlechli a šli napadnout nás, kteří jsme se nepodrobili tomu, co Sověti chtěli. To mě nemile překvapilo. Myslel bych si, že měli odmítnout,“ říká kriticky.

Pro socialistické hospodářství znamenal dle pamětníka srpen 1968 vyloženě krok zpátky. „Spoustu schopných lidí ve všech úrovních vedení nesouhlasilo se vstupem vojsk, nesouhlasilo s nějakou centralizací. Ti, kteří nesouhlasili, byli mnohdy ti nejschopnější, a opouštěli to. Do funkcí se dostávali zpátky lidé, kteří toho využili a neměli na to. Čili ta ekonomika se bortila a šla zpátky.“ Zajímavé ale je, že on ve funkci zůstal a dokonce si později i polepšil.

Věrný straně až do sametové revoluce

V roce 1969 čekaly Josefa Staňka prověrky. I když se vstupem spřátelených vojsk nesouhlasil, prošel – onu klíčovou otázku mu totiž údajně nepoložili. „Samozřejmě že když nás napadli, všichni jsme nesouhlasili. Zpívali jsme ‚Ivane, běž domů, čeká tě Nataša‘, to bylo spontánní. Spoustu z nich ale zpívat přestalo,“ hodnotí pamětník situaci u prověrek. Sám přitom nechce spekulovat o tom, jak by odpověděl, kdyby se ho tehdy skutečně zeptali. Dokonce zůstal i ve straně, která ho tolik zklamala. Vyplatilo se mu to, protože hned v roce 1969 ho povolali do Středočeských dřevařských závodů a o čtyři roky později se dostal do Prahy do České plánovací komise. 

Tam se seznámil s jejím ředitelem Stanislavem Rázlem. Mužem, který se v roce 1969 stal po federalizaci prvním předsedou ČSR, účastnil se pohřbu Palacha a po nástupu normalizace byl odstaven. „Patřil jsem, jak se říká, mezi jeho vyvolené. Třeba když jel Rázl na jednání na Slovensko, já tam měl také práci se svými kolegy, tak jsem ho doprovázel a měli jsme možnost celou řadu věcí probrat. Rázla si všude vážili,“ vzpomíná Josef Staněk s obdivem na svého nadřízeného. Sám v roce 1986 dostal státní vyznamenání Za vynikající práci, na které je dodnes hrdý. „Jeden nejmenovaný ministr řekl, že kdo za komunismu poctivě pracoval, tak byl kolaborant. Prakticky po deseti letech, kdy jsem dostal to státní vyznamenání. Mě to tak urazilo, že jsem chudáka rádio, které jsem poslouchal, rozbil vzteky o lípu. A chtěl jsem zničit i to vyznamenání,“ dodává s hořkostí.

Sametovou revoluci ale přijal smířeně, ačkoli musel samozřejmě opustit zaměstnání. „Neměl jsem nic proti té změně, protože to, co jsem viděl, stranu okolo Jakeše a předtím ještě ty roky zpátky, když se dostávali do funkcí funkcionáři, kteří na to vůbec neměli a nedělali to dobře a prakticky tahali ta kola zpátky, tak to nemohlo jinak skončit… Vedení strany pod Jakešem bylo úplně neschopné a sám Jakeš byl úplně neschopný,“ hodnotí Josef Staněk, který se po roce 1989 vrátil ke svému původnímu profesnímu zaměření a začal podnikat ve zpracování dřeva. Na socialismus nahlíží jako na dobrý systém, nesprávně aplikovaný: „Nebylo všechno špatné, akorát to lidi dělali blbě. Špatně není systém, ať už je to kapitalismus, socialismus nebo komunismus, což je utopie, protože v komunismu je ‚každému podle jeho potřeb‘. Socialismus je nejvyšší, protože ‚každému podle jeho zásluh‘. Ale je to nesprávně dělané – není to systémem, ale dělají to špatní lidé.“ V době natáčení v roce 2024 žil s manželkou Mariannou Staňkovou střídavě v Praze a jejím rodném Pekařově na Šumpersku, kde se rád věnoval práci se dřevem.