The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimila Šrůtková (* 1918)

Všechno mi dělá radost – už sto let

  • narozena jako Vlastimila Radová 2. října 1918 ve Vídni

  • po několika letech se rodina přestěhovala do Uhříněvsi

  • vystudovala Českoslovanskou obchodní akademii v Resslově ulici v Praze

  • pracovala jako administrativní síla pro Společnost přátel žehu

  • provdala se za ředitele sítě hotelů a restaurací hoteliérů Urbanových

  • po válce si s manželem pronajali turistickou chatu u propasti Macocha, kde pracovala jako kuchařka

  • roku 1968 její tři dcery emigrovaly do Spojených států amerických a do Kanady

Vlastimila Šrůtková, za svobodna Radová, přišla na svět jen několik dnů před vyhlášením Československé republiky, 2. října 1918. Narodila se ve Vídni, kam se její otec-automechanik vydal z Čech za prací. Na taneční zábavě tam potkal svou budoucí ženu. „Dědeček byl velký vlastenec, takže když chtěla jít maminka někam na tancování, musela jít v českém národním kroji. Ona by si bývala radši vzala moderní šaty, ale dědeček řekl: ,Buď půjdeš v kroji, nebo nepůjdeš nikam,‘“ usmívá se pamětnice.

Dědeček, který ve své dílně vyráběl holínky pro důstojníky, také vybral jméno pro svoji budoucí vnučku – jméno Vlastimila se mu líbilo i proto, že se nedalo poněmčit. „Nechtěl, aby ze mě byla nějaká Fräulein Mitzi.“ Na dědečka vzpomíná jako na pohledného muže, který vždy chodil rovně a před nikým se nehrbil. Vyznával Tyršovo sokolské heslo „přeskoč, přelez, ale nepodlez“. Se svou vnučkou chodíval na procházky po zasněžené Vídni a kupoval jí pečené kaštany do kornoutu. „Měla jsem ruce v takovém štuclu, a abych mohla jíst ty kaštany, musela jsem je vyndat. Dědeček měl strach, abych nenastydla, takže pak jsme šli brzo domů.“

Z Vídně do Uhříněvsi

Později se Vlastimila s rodiči přestěhovala do Uhříněvsi, kde začala chodit cvičit do Sokola. Nejraději měla běh a skoky do dálky. Pamětnice je přesvědčena, že tehdejší sportovní aktivita jí pomohla udržet si dobrou kondici až do současnosti: „Je mi přes sto let, ale pořád chodím, do druhého patra ke svému bytu vyjdu bez zastavení a doma si vše sama obstarám.“

O prázdninách jezdila s rodiči do Jimramova ke vzdáleným bezdětným příbuzným, které Vlastimila oslovovala babičko a dědo. Tamější „dědeček“ byl obecní strážník a jedním z jeho úkolů bylo sdělovat veřejnosti důležité informace. Obecní rozhlas ještě neexistoval – dědeček je musel doslova vybubnovat. „Když šel bubnovat, vzal mě za ruku a chodila jsem s ním. Na to jsem byla velice hrdá. Bubnoval na bubínek a něco vyhlašoval – třeba, že bude výstava králíků.“

V polovině dvacátých let nastoupila pamětnice do obecné školy v Uhříněvsi a později šla na měšťanku. „Tam byla učitelka – taková dobračka. Měli jsme všichni dobré známky, ale nic nás nenaučila.“ Když později nastoupila na Českoslovanskou akademii obchodní v Resslově ulici, znamenalo to pro ni potíže, protože s učební látkou byla značně pozadu. Do Prahy dojížděla každý den vlakem z Uhříněvsi a od Wilsonova nádraží ji několikrát doprovázel tatínek, aby nezabloudila. „Holky ve třídě říkaly: ,Cos to měla s sebou za fešáka?‘ – ,To byl tatínek,‘ odpovídala jsem. ,Ale nepovídej,‘ smály se. Tatínek byl elegán, vysoký a štíhlý, vždy pečlivě oblečený…“

Zamilovaná? To jsem asi nebyla

Po maturitě začala pracovat jako administrativní síla ve Společnosti přátel žehu, ale dlouho tam nezůstala. Již několik let si šetřila na cestu k moři a teď konečně mohla v létě vyrazit do tehdejší Jugoslávie. Místní průvodci tam nabízeli turistům projížďky na loďkách, Vlastimila však na to neměla peníze. Právě tehdy poprvé potkala svého budoucího muže, který za ni projížďku zaplatil.

„Manžel byl o dvacet let starší než já, ale velice na sebe dbal. Ráno se zavřel do koupelny a neotevřel, dokud z ní nevyšel úplně tip top. Byl v tomhle trochu zvláštní,“ říká Vlastimila Šrůtková a zmiňuje se také o dalších zvláštnostech jejich vztahu, který vydržel až do manželovy smrti. Její muž byl velice autoritativní, Vlastimila mu celý život vykala, zatímco on jí tykal. „Zamilovaná? To jsem asi nebyla. Spíš jsem k němu měla takovou úctu. On byl velice chytrý, jako když otevřete naučný slovník. Uměl perfektně německy, anglicky a rusky, částečně maďarsky a srbochorvatsky a stále se v jazycích procvičoval.“ Dával si záležet na elegantním životním stylu, do divadla chodili jedině do lóže a na večeře do Alcronu.

Manžel pracoval jako ředitel sítě hotelů a restaurací rodiny Urbanových, která vlastnila hotel v Jáchymově, v Hradci Králové, kavárnu na Václavském náměstí či kavárnu Savoy na Smíchově. Společně se nastěhovali do bytu v Myslíkově ulici, kde prožili několik desítek let a jejich čtyři děti – Miroslava, Eva, Jiří a Vlasta – tam vyrůstaly.

V období heydrichiády tak žili jen kousek od kostela sv. Cyrila a Metoděje,  kde se do 18. června 1942 ukrývalo sedm československých parašutistů. „Tam to bylo obklíčené, báli jsme se vyjít na ulici,“ říká Vlastimila Šrůtková.

Radost na konci války

Na konci války byla Vlastimila Šrůtková ve vlaku z Prahy do Uhříněvsi svědkyní náletu „hloubkařů“, letadel útočících v nízkých letových hladinách na pozemní cíle. Mnohokrát také doma zažili letecké poplachy, při nichž se běželi ukrýt do sklepa. Vzpomíná, že její manžel jednou omylem nechal puštěnou vodu, a když proud vody začal stékat až do sklepa, všichni sousedé v úkrytu propadli panice, že dům zasáhla bomba. „Ale když vyšlo najevo, co se stalo, nikdo nenadával. Naopak, smáli se tomu!“

Konec války jim přinesl radostnou událost: tatínek pamětnice, který byl od roku 1939 vězněn v Německu, se vrátil domů. Zatkli ho za poslech zpráv ze zahraničního rozhlasu, které navíc sděloval dalším lidem. „Babky na ulici se tatínka vždycky ptaly: ,Pane Rada, tak co je novýho?‘ A on jim to říkal. Pak ho za rozšiřování těch zpráv zavřeli.“ K překvapení celé rodiny si její otec ve vězení vyléčil nemocný žaludek – lékaři před válkou totiž ještě netušili, že by mu pomohla dieta, takže stále konzumoval máslo a tučná jídla, což mu příliš neprospívalo. Skromná vězeňská strava naopak na jeho žaludek zapůsobila blahodárně.

Třicet let u Macochy

Vlastimila Šrůtková se nikdy nezajímala o politiku, takže ani komunistický převrat v únoru 1948 ve svých vzpomínkách příliš nezmiňuje. Citelně se jí však dotkl osud bývalého zaměstnavatele jejího manžela, hoteliéra Urbana. „On se musel vystěhovat z Prahy a bydlel v nějaké sokolovně. Manžel mu občas šoupnul stovku,“ vzpomíná. Nejvíce ji zasáhlo, když pana Urbana jednoho dne viděla, jak zametá nádraží v Uhříněvsi: „Říkal, že to je dobré, že v prachu na zemi občas najde nějakou tu korunku. Že si nestěžuje. Pan Urban!“

Její muž ale v době únorového převratu už pro pana Urbana nepracoval. Stal se nájemcem turistické chaty u propasti Macocha, kam Šrůtkovi od té doby jezdili každý rok na celou turistickou sezonu, od jara do podzimu, až do sedmdesátých let.

„Zpočátku tam byla zaměstnaná kuchařka, ale ta už následujícího roku nemohla na nohy, tak jsem se vaření ujala já. To jsem si dala!“ konstatuje Vlastimila Šrůtková. Od té doby musela každý všední den pro návštěvníky chaty uvařit asi 200 jídel, o víkendu 300. Jejich přesný počet nikdy předem neznali a jen se jej snažili odhadnout podle předpovědi počasí. Její manžel ji podle jejích slov nijak nešetřil a stále ji honil do práce: „Nadřela jsem se tam tak, že mi personál prorokoval: ‚Paní vedoucí, vy z toho umřete.‘“

Nic nehledám, jen mám radost

Všechny tři dcery Vlastimily Šrůtkové, Miroslava, Eva i Vlasta, v létě roku 1968 odjely na dovolenou do Spojených států amerických a po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa tam už zůstaly – Vlasta a Miroslava v okolí New Yorku, Eva v kanadském Vancouveru. „Situace tady nebyla růžová, takže jsem byla ráda, že odešly,“ říká pamětnice. „Hlavně o Vlastu jsem měla strach, protože ona byla taková prostořeká.“

Poslední rok před důchodem už Vlastimila Šrůtková v chatě na Macoše nepracovala. „Poprvé v životě jsem se manželovi postavila a řekla jsem: ‚Já už to dělat nebudu,‘“ vzpomíná. Onen poslední rok do důchodu proto pracovala v kanceláři a šokovala ji zcela odlišná pracovní morálka státních zaměstnanců během normalizace: „Ty ženské tam vůbec nepracovaly. Jenom seděly a bavily se. Říkalo se: ,Kam jdeš?‘ – ‚Do flinkárny.‘“

Nyní žije Vlastimila Šrůtková ve svém bytě na Kampě, kde ji kromě syna navštěvují hlavně bývalé spolužačky její nejstarší dcery Miroslavy. Je zcela soběstačná a ráda chodí na procházky. „Když jdu sama, chodím rázněji, větším tempem. Když jdu s někým jiným, přizpůsobím se tomu člověku,“ konstatuje. A především si stále udržuje pozitivní, téměř bezstarostný pohled na svět: „Dnešní svět se mi líbí. Někteří lidé stále něco hledají… Já ne. Jsem spokojená. Nerada bych to zakřikla, ale nemám žádné choroby, k doktorům nechodím. Co mi dělá radost? Abych vám pravdu řekla, dělá mi radost všechno. Ráno se probudím, dám si dobrou snídani... Mám slušné sousedy, obchody jsou blízko. Jen přeběhnu ulici a jsem na Petříně...“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)