The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. František Srovnal (* 1947)

• narozen v roce 1947 v Bludově

• vystudoval ČVUT v Praze

• vystudoval teologickou fakultu v Olomouci

• v době normalizace jeden z organizátorů bytových seminářů na Zábřežsku

• v listopadu 1989 se zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě

• počátkem 90. let starosta Zábřehu na Moravě

• v současnosti žije se svou ženou v Zábřehu na Moravě

Výlety do hor, rodina a skálopevná víra v Boha. To jsou pilíře jeho života, díky kterým se dokázal vyrovnat s bezútěšnou dobou totality, šikanou ze strany estébáků i tím, že se mu utopil pětiletý syn.

Narodil se 12. dubna 1947 v Bludově. Jeho otec Anděloslav Srovnal si po válce zařídil obchod s látkami v domě příbuzných na náměstí v Zábřehu na Moravě. Pohodový život netrval dlouho. Když v roce 1948 komunisté převzali moc v zemi, Srovnalovi se stali jednou z obětí znárodňování. Přišli o obchod i o firemní auto.

Zatímco mnozí zaměstnanci se přidali ke komunistům, a tak mohli v obchodě dál pracovat, pamětníkův tatínek s nimi nechtěl mít nic společného. Odmítl nabídky na vstup do strany a raději šel pracovat jako účetní do stavebního podniku.

Manželé Srovnalovi pocházeli z katolických rodin, přátelili se s kněžími a přirozeně tak vedli k víře i Františka, jeho dva bratry a sestru. Pamatuje si, jak se u nich doma otevřeně mluvilo o tom, že komunismus je špatný a že jednou skončí. „Když zemřel Stalin, strýček u nás seděl, kouřil a říkal, že si všichni oddechnou, když je pryč člověk, který má na svědomí smrt milionů lidí. Ve škole jsem přitom slyšel něco úplně jiného. Tam se přes Stalinovy portréty dávaly černé pásky a pořádaly se tryzny. Naše rodina se upnula k víře. Brali jsme to tak, že když budeme žít jako Kristus, který se nebál a stál za svými názory, nemůže se nám nic stát a budeme svobodní, i když žijeme v této nesvobodné zemi,“ vypráví.

Jako kluk prožíval pěkné dětství plné her v přírodě. Charakterizuje je slovy: peněz bylo málo, ale mládí bylo krásné. Byl členem skautské skupiny, která v padesátých letech musela fungovat v ilegalitě, protože jedinou povolenou organizací pro děti byla ta pionýrská. Babiččina sestra, švadlena, chlapcům ušila krátké kalhoty a zelené košile, které rádi nosili, protože je považovali za vymezení se vůči pionýrům. „Dávali jsme tím najevo protest proti těm bílým košilkám a červeným šátkům, taková dětská vzpoura to byla,“ vysvětluje.

Otrhanci, kteří lezli po horách

Přestože na jedenáctileté škole chodil do náboženství a učitelé mu říkali, že kvůli tomu bude mít špatný posudek, po maturitě v roce 1965 se dostal na České vysoké učení technické. Vysvětluje to tím, že měl výborný prospěch a ve společnosti v polovině šedesátých let začínalo být cítit, že moc komunistů polevuje. Příležitost se prosadit už dostávali občas i lidé, kteří by před deseti lety za své názory končili ve vězení. Studia v Praze ho pohltila. Bavila ho škola, ale také to, že se ocitl ve společnosti zajímavých lidí. „Nabral jsem nový dech. V Zábřehu jsme byli profláknutá rodina, ale v Praze jsem se cítil svobodnější,“ říká. Dostal se mezi lidi, kteří si promítali zakázané filmy, předávali si literaturu, která běžně nebyla dostupná. Chodil často do divadla. Ve volném čase jezdil na hory. Byl součástí party horolezců, což bylo také svobodné prostředí, ve kterém si lidé dělali z komunistů legraci: „Byli jsme nekonformní a nešli jsme s přímou linií strany a vlády. Byli jsme otrhanci, kteří lezou po horách. Jednou jsme měli sraz na Pálavě a tam na nás dokonce místní předseda poslal policajty a psy, protože jsme mu připadali jako protistátní živly. Horolezectví, lyžování a přátelé, to byl únik z marasmu nesvobody.“

Palach a Zajíc byli hrdinové

V Praze prožil dobu, které se říká pražské jaro. „Svoboda najednou byla znát všude. Někdo vzal špalek, postavil se na něm na Národní třídě a začal něco vyprávět jako v Hyde parku. Psali jsme a množili různé petice. Bylo to nezapomenutelné období,“ vysvětluje.

Srpen roku 1968 prožíval na výletě v Jeseníkách. Šel spát k rodičům a maminka ho pak vzbudila se slovy: Rusi nás obsadili. Vrátil se do Prahy, strahovské koleje, kde bydlel, byly obsazeny vojáky. „Měli tam vysílací stanice. Byla tam spousta vojska, měli obsazenou Petřínskou rozhlednu. Ze začátku se lidé aspoň dozvídali, co se děje, protože se koumákům podařilo napojit vysílání do trolejového vedení. Na Strahov vedly troleje, a tak se do nich prostě vysílalo. Rusi jezdili po Praze a nemohli najít ten zdroj, odkud se vysílá. A ono se vysílalo odevšad,“ vypráví pamětník a vzpomíná, že řada jeho přátel tehdy emigrovala. On o tom uvažoval, ale rozhodl se, že to neudělá kvůli rodičům.

Říká, že se v té době s kolegy vůbec nedokázali soustředit na studium. Stále jen seděli v hospodách, diskutovali, přemýšleli, co mají dělat. Velmi silně si pamatuje na upálení Jana Palacha a následnou mohutnou manifestaci. „Palach a pak i Zajíc pro nás byli hrdinové, ale nevěděli jsme, jak reagovat. Pro každého z nás byli důvodem k zamyšlení. Rozhodl jsem se, že budu žít tak, abych režimu nepřikládal nic, co mu pomůže, a nepřispíval ke kolaboraci s ním.“

Ukončil školu a v roce 1972 absolvoval základní vojenskou službu. Pak nastoupil do práce v projekční kanceláři v Šumperku. Jeho odpor ke komunismu posílilo ještě to, že jeho snoubenka Jitka Franková měla problémy s přijetím na vysokou školu a její rodina byla perzekvována, protože její otec protestoval proti srpnové okupaci.

Svatba nebo manifestace?

V roce 1976 se s Jitkou Frankovou vzali. Měli svatbu v kostele v Zábřehu na Moravě. Početný svatební průvod šel městem do kostela pěšky, a tak na Jitku, která už tehdy studovala v Brně, přišlo udání, že svatba byla manifestací jejich víry. „Návrh na Jitčino vyloučení ze školy řešil dokonce náměstek ministra školství, ale nakonec to naštěstí hodil do koše,“ říká František Srovnal. Přijal nabídku na práci stavbyvedoucího v Praze, a protože dostal byt v panelovém domě, přestěhovala se do Prahy i Jitka. Narodil se jim syn Jakub. Brzy se stali součástí skupiny katolických aktivistů a disidentů.

Pracoval na různých stavbách, například na výstavbě pražského hotelu Budovatel (nynější hotel Prezident). Byla to pro něj doba plná paradoxů. Na jedné straně stavěl hotel, jehož investorem byla Ústřední rada odborů, na straně druhé byl svědkem toho, jak sekretářka v podniku Ingstav klidně přepisuje v průklepech na psacím stroji Chartu 77. „Moji šéfové byli fajn lidi, kteří Chartu šířili. Měli jsme svobodu a přitom nás estébáci dost proklepávali, protože hotel Budovatel byla sledovaná stavba. Je na nábřeží vedle Nemocnice Na Františku, což byla Husákova trasa.“

Narodila se mu dcera, pak začal často jezdit zpět do Zábřehu na Moravě. Donutily ho k tomu okolnosti. Jeho rodina v Zábřehu na Moravě vlastnila malé políčko. V jeho blízkosti se začal stavět panelák a hrozilo, že se stavba rozšíří i na jejich pozemek. Srovnalovým došlo, že proti tomu něco zmůžou jen tím, že co nejrychleji na svém pozemku postaví domek. Jeho dva bratři ani sestra stavět nechtěli, tak se do toho pustil on. Bylo to těžké období. Přes týden pracoval v Praze, o víkendech jezdil do Zábřeha stavět. V roce 1980 se tam definitivně přestěhoval.

Našel si znovu místo jako projektant v Šumperku, tam, kde původně po škole začínal. Narodila se jim další dcerka a vzápětí přeťala klidný rodinný život neuvěřitelná tragédie. V roce 1981 se jeho syn Jakub utopil ve studni. Na sousedním pozemku na ni někdo nedal víko, chlapec do ní nešťastnou náhodou spadl. Hledali ho, ale když zjistili, co se stalo, bylo už pozdě. Bylo by mu pět let. Srovnalovým zůstaly dvě dcery a zármutek, se kterým se dlouho nedokázali vyrovnat.

Se sousedem estébákem

Pamětník tvrdí, že právě v té době mu pomohla přežít jeho pevná víra v Boha a přátelé z katolického společenství. Tehdy začalo i jeho velké přátelství s knězem Josefem Zvěřinou, velkou osobností disentu a signatářem Charty 77. V domě Srovnalových se začala scházet mládež, probíhaly tam tajné teologické semináře, šířily se tam informace ze života disidentů. Josef Zvěřina tam pořádal přednášky.

František Srovnal se stal pro StB nejzajímavější osobou v Zábřehu na Moravě. Jednou ho cizí člověk vylákal do auta a začal ho přesvědčovat, že by se s disidenty neměl stýkat. Tehdy mu došlo, že je estébáky sledován a že vědí o každé akci, která se v jeho domě koná. Později zjistil, že dotyčný muž bydlí v panelovém domě naproti jeho vilce a má na ni přímo výhled z okna svého bytu. Uvědomil si, že roky žije pod neustálým dohledem souseda estébáka.

Šifry a konspirace

Osmdesátá léta pro něj byla hektickou dobou plnou konspirací, skrývání se a obav. S přáteli se dorozumívali v šifrách, často se otevřeně bavili jen na procházkách v přírodě, protože se doma obávali odposlechů. „Kolikrát mi Josef Zvěřina poslal korespondenční lístek a na něm bylo napsáno jen: Vsacan 12:45. Znamenalo to, že bude projíždět Zábřehem v rychlíku Vsacan v tu dobu, já už věděl, který den. Tak jsem pak čekal na nádraží, on vyšel z vlaku, podal mi obálku, zase nasedl a jel. Tak jsme si předávali různé tiskoviny, samizdat, který jsme potřebovali dostat mezi lidi,“ vypráví.

Sám však Chartu 77 nikdy nepodepsal. Přemýšlel nad tím, ale rozmluvil mu to právě chartista Josef Zvěřina. Tvrdil, že by tím dal estébákům záminku k výraznějším zákrokům. Ale takto je prý pro disent cennější, protože na něj StB takzvaně nic nemůže najít.

V osmdesátých letech se Srovnalovým narodily další dvě děti. „Tomu bychom po smrti Jakuba nevěřili, tehdy jsme mysleli, že už žádné děti mít nebudeme,“ podotýká.

Stále věřil, že se dočká pádu komunismu. Přibývalo situací, které tomu nasvědčovaly.

V roce 1985 se zúčastnil pouti na Velehrad, která se změnila ve velký protest. Věřící se naštvali poté, co vystoupil ministr kultury Milan Klusák a snažil se mluvit o tom, že v socialistickém Československu je náboženská svoboda. „Snažil se z toho dělat mírovou manifestaci. Ozval se takový pískot, že nemohl domluvit. Pro mě to bylo obrovské povzbuzení, ukázka, že dav není hloupý,“ vzpomíná František Srovnal.

Co jste v Římě dělal?

Dalším zásadním zlomem pro něj bylo, že církev vyhlásila v roce 1987 akci Desetiletí duchovní obnovy národa. Její součástí bylo svatořečení Anežky České, které mělo lidi povzbudit k naději, aktivitě a víře. Československo bylo pod vlivem takzvané sovětské perestrojky, a tak vláda umožnila, aby se čeští poutníci na svatořečení do Vatikánu vypravili, což by dříve bylo naprosto nemožné.

Srovnalovi dostali od Josefa Zvěřiny nabídku, aby jeli také. Zařídil pro ně i financování cesty. Zbývalo jen dostat takzvanou výjezdní doložku, tedy oficiální povolení, které musel mít každý, kdo chtěl za socialismu cestovat do zahraničí. „Já jsem byl obyčejný projektant u firmy Severomoravské státní lesy, která byla nositel Řádu práce. Tam jsem narazil na personálního náměstka, který to nechtěl podepsat, dát svolení, abych doložku získal. Telefonoval jsem mu, kdy to bude vyřízeno, že už bych tu doložku potřeboval. Řekl jsem mu při tom: Pane náměstku. To ho tak urazilo, že jsem mu neřekl soudruhu, že mi udělal sáhodlouhé povídání o tom, co jsem si to dovolil, že on je soudruh náměstek.“

Nakonec povolení získal a cesta do Říma se pro něj stala bez nadsázky životní událostí. Setkal se tam s řadou podobně smýšlejících lidí, s bývalými politickými vězni, s emigranty, s kněžími. Byl svědkem toho, jak čeští poutníci ve Vatikánu skandovali heslo: Papež musí do Prahy. Byla polovina listopadu 1989 a on si s manželkou užíval nádherné atmosféry v Římě.

Osmnáctého listopadu byl s přáteli v redakci Rádia Vatikán. Tam poprvé uslyšel, že se v Praze něco děje. A informací přibývalo. „Pamatuji si, že jsme v Římě jeli v tramvaji, někdo nám řekl, co se doma odehrává, a my se objímali a jásali.“ Vrátili se vlakem do vlasti. Vezli hromady knížek pro přátele, tehdy ještě stále zakázanou literaturu. Počítali s kontrolami na hranicích, a tak si v Římě koupili nový pěkný kufr. Do něj dali špinavé oblečení, zatímco knížky umístili do starých ošklivých batohů. Celníci šli neomylně po kufru. Když v něm nic zajímavého nenašli, batohů si už ani nevšimli a odešli prohledávat další vlaková kupé.

Zatímco v Praze probíhaly manifestace a revoluce byla v plném proudu, pro Františka Srovnala po jeho návratu do práce přišli estébáci. Vyslýchali ho, co v Římě dělal, s kým se setkal, vyzvídali na něm informace o Josefu Zvěřinovi. Ale v té době už si byl jistý, že to komunisté mají spočítáno, tak si z výslechu nic nedělal. Naopak, hned odjel do Prahy, tam se pak účastnil bohoslužby vedené kardinálem Františkem Tomáškem.

Vyhrál jste, budete starosta

Když skončily hektické listopadové dny, rozhodl se, že bude volný čas věnovat rodině: „Já makal před revolucí, lidé byli za bukem. Tak ať se teď prezentují, já se vrátím k rodině a trochu si odpočinu.“ Tak si to tehdy představoval. Jenže brzy nato za ním přišli přátelé s nabídkou, aby kandidoval v prvních svobodných volbách za lidovce. Zdráhal se, dlouho se rozmýšlel, nakonec souhlasil. Dostal tak moc hlasů, až mu to vyneslo pozici starosty Zábřeha na Moravě. A přišly další starosti. Těžké shánění spolupracovníků, kterým by mohl důvěřovat. Do politiky začali přicházet lidé, které z dřívější doby dobře znal a kterým nevěřil vůbec: „Nejhorší pro mě je, že komunismus nebyl postaven mimo zákon. To byla strašná chyba. Tak se například v městské radě ocitl bývalý šéf Lidových milicí a já ho musel vzít, protože byl demokraticky zvolen. S tím jsem se těžko vyrovnával.“

A další paradox. Na radnici přišel požádat o zbrojní průkaz muž ze sousedního paneláku, estébák, který ho léta sledoval. A starosta Srovnal mu ho musel vydat, nebyl jediný důvod, proč by neměl. Takové situace nesl velmi těžce.

Radost mu naopak dělala rodina, narodily se mu další dvě děti. Na otázku, zda by chtěl něco vzkázat dalším generacím, odpověděl takto: „Změny roku 1989 mi nestačí. Měly by nastat další. Svět by se měl stát lidštější. Jde ale o to, aby člověk nepoužíval intrik, podlostí, aby se za každé situace choval jako člověk a uvědomoval si, že na světě není sám. Aby v sobě lidé objevili lásku, dobrotu a navzájem si rádi sloužili. Pokud se tomu nedokážeme přiblížit, svět do dalších let nemá šanci.“