Pavel Šremer

* 1946

  • „Velcí poradci prezidenta Havla nevyhodnotili v roce 1990 můj podnět zabývat se více ovzduším v severních Čechách za důležitý. Tak mě to rozhořčilo. Dopadlo to tak, že díky známým jsem tuto informaci dostal k Olze Havlové, a ta to naservírovala panu prezidentovi při obědě. Nevím, jak to pan prezident přijal v první chvíli, ale je fakt, že si mne zavolal, já jsem mu to vyložil a on to okamžitě pochopil. A jedeme tam. (...) Zorganizovali jsme cestu, protože byla potřeba morální podpora tamních lidí, stále trpících v silných inverzích. Šel mezi studenty v Děčíně a Ústí, bylo to velmi zajímavé. (...) Když jsme tam jeli kolem tlakové plynárny, Havla to zaujalo a říká: ‚Zastavte, já se chci podívat.‘ Zastavilo se, on utekl ochrance a šel první do vrátnice. ‚Počkejte, kam jdete, tam nesmíte!‘ volala na něj vrátná. Po chvíli jej ale poznala a on se na ni usmál.“

  • „Trošku mne mrzí, že dnes se vzpomínají dvě výročí 17. listopadu, ale nevzpomíná se, co znamenalo to datum pro mou generaci. V šedesátém osmém udělali studenti velkou okupační stávku, kdy se diskutovalo na fakultách i s lidmi z tvůrčích svazů a politiky. Dělníci podpořili studenty symbolickou stávkou, zněly sirény. Nevědělo se, zda do toho nezasáhnou Lidové milice, protože se to dělo již v okupované zemi. To byla vážná věc. Formovalo to celou naši generaci studentů. Lidé, kteří se uplatnili po roce 1989, často začínali právě tady.“

  • „Obdivoval jsem jednoho mého kolegu. Přestože jsme byli na Ruzyni kvůli odporu proti sovětské invazi ve vězení, dokázal odtamtud pašovat materiály, které byly z tamních archivů. Ukazovaly, jak se režim, který mluvil o tom, jak je sociální spravedlivý, ve skutečnosti chová k sociálně slabým. Za to jsem jej ohromně obdivoval. Dokázal odtamtud i telefonovat. Měl tam známého, který mohl chodit i do kanceláří ve vězení. A jednou v sobotu, když tam bylo málo bachařů, si to lajznul, převlíkl se za něj a telefonoval své milé. Ne, že by to byla jen ta osobní věc, ale říkal jí i informace, které potřeboval dostat ven.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, Zbraslav, Eye Direct, 18.11.2014

    (audio)
    duration: 01:41:09
Full recordings are available only for logged users.

Nerad bych se sám před sebou za sebe styděl, to je tak celé

4864-portrait_former.jpg (historic)
Pavel Šremer
photo: Eye Direct natáčení, 2014

Pavel Šremer se narodil 24. února 1946 v Benešově u Prahy do učitelské rodiny. Jeho otec nebyl v komunistické straně, a tak nedosáhl na svou aprobaci středoškolského učitele, ale rodina se spolu s ním přesunovala po základních školách na Podblanicku. Středoškolský učitel přivedl Pavla Šremera k zájmu o přírodovědné předměty, následně studoval a v roce 1968 absolvoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy se zaměřením na genetiku, v Praze začal vědecky pracovat v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. V tomto období působil v Hnutí revoluční mládeže, levicově orientované organizaci, která byla ale proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Za své aktivity proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl na sedmadvacet měsíců uvězněn a po propuštění později pracoval ve Výzkumném ústavu antibiotik a biotransformací. Po přestěhování za ženou do Bratislavy pracoval ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu, za svůj podpis Charty 77 ho však musel opustit. Koncem 70. let se zapojil do dobrovolné ochrany životního prostředí v bratislavské organizaci Slovenského svazu ochránců přírody a krajiny (SZOPK). Byl spoluautorem návrhu národního parku Podunají a návrhů řady chráněných území v oblasti Bratislavy, Malých Karpat a Záhoří. Byl aktivním členem iniciativy Bratislava nahlas!, která formulovala problémy města, on sám pak upozorňoval mimo jiné na problémy spojené s plánováním přehrady Gabčíkovo a přípravou zkušebního jaderného reaktoru na Slovensku. V listopadu 1989 spoluzakládal Stranu zelených na Slovensku a rok byl jejím místopředsedou. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění jako poslanec za Stranu zelených. Byl členem výboru pro životní prostředí. Krátce byl také náměstkem federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. Od roku 1992 byl programovým ředitelem v amerických Mírových sborech v České republice, od roku 1997 pak pracoval v ČIŽP (České inspekci životního prostředí) a poté v Českém ekologickém ústavu. V letech 2006-2010 pracoval na ministerstvu životního prostředí jako ředitel odboru odpovídajícího za ekologickou politiku. V roce 1992 byl zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný život a v letech 1997 až 2006 byl jejím předsedou.