Anna Srbová

* 1941

  • „Ten Veverka byl takový pětapadesátiletý solidní, takový byste řekl normální chlap. Dokud se nenapil. Když se napil, tak se ožral, to se nedá nic dělat. Jinak byl pracovitý. Ale do toho domova svatého Františka jste nemohli pustit opilého, protože nevíte, co by to s ním udělalo. A tohle bylo tak někdy na Dušičky, nebo začátek listopadu. A Veverka zase se opil a nepustili ho na nocleh do toho domova sv. Františka. A protože jsem chodila hrát k těm františkánům, měla jsem je tam vždy po levé ruce, tak Veverka říkal: ‚Hmmm, zima…‘ Byl listopad, takové to lezavo. ‚A oni mě tam nepustili.‘ A já mu povídám: ‚To víš, to ti nemůžu pomoci, to se nedá nic dělat. Ale ten tvůj kamarád Bohdan, co bydlí v Lobzích, zkus, jestli by tě nechal přespat.‘ No Veverka se šel podívat do Lobez ke kamarádovi Bohdanovi. Kamarád Bohdan byl v nemocnici, ale bydlel v přízemí. Veverka si vyháčkoval okno a vlez si do postele. Jenže sousedka se na něj dívala, takže přijeli policajti, vyzvedli ho z postele a odvezli ho na služebnu. ‚Jak jste na to přišel?‘ No a on řekl, že mu to poradila ředitelka z charity. Volali mi, tohle bylo v sobotu večer, a oni mi volali v neděli ráno. Jela jsem hrát do Lobez, že si pro mě přijedou, že mě potřebují vyslechnout. Já jsem říkala: ‚Nejezděte, já se tam doopravdy dostavím, až to odehraji.‘ Tak jsem to odehrála, dojela jsem tam, všechno jsme si to vysvětlili – jak to je. Oni nás propustili a bylo to vše dobré.“

  • „Byla jsem stenografovat na jedné schůzi, a když jsme to potom přepisovali z toho stenogramu do stroje, tak se mi povedlo napsat, že státní podniky budou řízeny státní bandou – místo bankou. A byl to moc ošklivý překlep. A dokonce přišli i do školy kvůli tomu. Ale pan ředitel Spousta, který nás to učil, se mě velice dobře zastal, protože kdo se někdy učil psaní na stroji všemi deseti, ví, že D a K – obojí je třetím prstem. A splést si pravou a levou ruku, to umí leckdo.“

  • „Když Američané odjížděli z Plzně, tak tady byl Harmon generál. A tehdy se zpívala písnička, já ji znala od té své sestry: ‚Loučení, loučení, jak je to smutná věc, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Už nebudou zkrátka, zvát česká děvčátka, švarní boys od Mississippi, nebudou je vozit džípy, dávat jim cukrátka. Pan Harmon generál, všem se tu milým stal, v Plzni pláče, kvílí, vzdychá, pro Harmona harmonika, proč nám tu nezůstal.‘“

  • „Já jsem byla takový barokní baculatý blonďatý andělíček, protože mi byly čtyři roky. Roztomilá holčička. A naše máma s kočárkem a se mnou jela na Kyšičák vítat americkou armádu. Všichni jsme jásali a ten jeden Američan, úplně černý, skočil k naší mami a chtěl mě vzít do náručí. Byl u vytržení nad tím blonďatým andělíčkem. A naše mami mě držela za nohy, protože se bála, co se mnou bude. A potom, protože ta moje sestra Štěpánka chodila do té obchodní akademie, tak uměla už tehdy anglicky. A tak se bavila s těmi vojáky, takže oni dávali mému tátovi cigarety a nám čokoládu.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 21.09.2021

    (audio)
    duration: 01:07:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 07.10.2021

    (audio)
    duration: 46:58
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pro nás byla víra absolutní samozřejmostí

Anna Srbová cca 1950
Anna Srbová cca 1950
photo: archiv pamětníka

Anna Srbová se narodila 9. června 1941 v Plzni jako prostřední dítě. Maminka Barbora Kasalová pocházela ze selského rodu z Ejpovic, tatínek Bohumil Kasal pracoval jako soustružník ve Škodových závodech. V dubnu 1945 spadla vedle rodného domu bomba, a tak rodina na čas přesídlila do Ejpovic k matčiným příbuzným. Tam se na konci války pamětnice setkala s americkými vojáky. V roce 1952 tatínek zemřel, a tak žilo v domě v Plzni na Doubravce pět žen: babička, maminka a tři sestry. Žily pouze z vdovských a sirotčích důchodů a prospěchových stipendií dívek. Právě kvůli finančnímu přivýdělku, večeři či jiným výhodám chodila pamětnice stenografovat všechny možné schůze, včetně schůzí KSČ. Po dokončení střední průmyslové školy se uchytila jako administrativní síla ve Škodových závodech. Jako sekretářka prožila události roku 1968 a následné prověrky, i sametovou revoluci v listopadu 1989. V roce 1993 se stala ředitelkou Městské charity Plzeň, po odchodu do důchodu v roce 1997 pokračovala jako zástupkyně ředitele. I nadále tak organizovala projekty jako Tříkrálová sbírka, Anonymní psaní vězňům a koordinovala dobrovolnickou pomoc. Dodnes (2021) působí jako adoptivní babička a hraje při bohoslužbách na varhany.