Pravoslav Špoula

* 1929

  • „Přišel tam jeden člověk, který mluvil česky, a říká: ‚Co jste udělal v Česku? Vás hledají i přes rádio. Vy jste někoho zabil?‘ Mě tady hledali přes rádio vždycky ráno po osmé hodině. Koukal jsem na něho jak jelen. ‚Ne, já akorát nenávidím, aby mně někdo poroučel, co mám dělat.‘ On říkal: ‚Jste politický? Byl jste zavřený?‘ ‚Byl jsem na Kladně, na Dole Zápotocký, ale z lágru jsem utekl. Já na nikoho dělat nebudu. Měli mě zastřelit a měl jsem pokoj. Oni mě nezastřelili.‘“

  • „Jel jsem do Frankfurtu na konzulát a říkám: ‚Promiňte, já jsem bývalý uprchlík. Můžete mi dát povolení na osmačtyřicet hodin navštívit pohřeb matky?‘ ‚To se musíme optat. Přijďte zítra.‘ Přišel jsem a oni: ‚Ne, vy jste v Čechách nežádoucí osoba.‘ Já říkám: ‚Za co? Já jsem tam nebyl odsouzenej. Vy jste tady lumpové, s váma to tady špatně dopadne.‘ A za dva roky to s něma tak dopadlo. To jsem se poprvé tak rozčílil, že kdyby mě nevyvedli němečtí policajti, tak by se s něma něco stalo a mě by Němci bývali zavřeli třeba na pět let. Když už ani na pohřeb vás nepustěj...“

  • „Střílelo se tam. Byli jsme v příkopě u Komořan, kde jsou ty zdi. Poručík říká, že musíme dopředu. Tak jsme tam šli a najednou jsme byli obklopeni. Esesáci si dávali větvičky za helmy, plazili se – a my jsme byli takových pár smrkáčů, kteří chtěli bojovat. Tak jsme padli do zajetí. K večeru říkal velitel, kdo dá vědět veliteli Šebestíkovi, který táhnul z druhé strany chránit most přes Vltavu, že jsme tady. Já jsem řekl, že se pokusím. ‚Vždyť tě zastřelej.‘ Řekl jsem: ‚Já se pokusím utýct tady tou škarpou.‘ Tak jsem utekl. Byl jsem mladej a oni tam zůstali a potom je za dva dny všechny postříleli.“

  • „Mě totiž zachránil jeden člověk. Dnes už je mrtvý. Potom, co jsem byl v Železné Rudě, tak byl zástupce komandanta. To už tam byl nějakej Šisl. Tenkrát jsem tam přijel ještě s jedním člověkem. Ho a ještě dva lidi jsem chtěl dostat přes hranice. Jeden byl drogista a měl tam dvě ženy a děti a plakal, že... Řekl jsem, že pomůžu. Pomohl jsem mu a potom přišel další a s ním mě chytli. Zástupce říkal: ‚Jen aby tě nedostali do ruky tajní. Já řeknu, že jsi nemocnej. Sepíšeme protokol, že jsi chtěl přes hranice, protože se cítíš nemocnej a v cizině by tě vyléčili.‘ Tak mně pomohl, že mě estébáci nedostali do ruky, že mě rovnou eskortovali na Kladno.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 18.09.2014

    (audio)
    duration: 03:08:32
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Pardubice, 16.04.2015

    (audio)
    duration: 55:10
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Tou dobou ještě překročení hranic nebylo nebezpečný, zvláště když jsem věděl, kde je to volný

Pravoslav Špoula v roce 1944
Pravoslav Špoula v roce 1944
photo: archiv pamětníka

Pravoslav Špoula se narodil 23. září 1929 v Praze. V pouhých patnácti letech se zapojil do obrany Prahy během Pražského povstání. Se skupinou šestnácti mužů bránil ocelový most přes Vltavu mezi Zbraslaví a Březanským údolím. V noci ze 6. na 7. května 1945 k mostu dorazila silná německá jednotka podporovaná tanky, která tuto skupinu odbojářů obklíčila a zajala. Jedinému Pravoslavu Špoulovi se prý podařilo uniknout a nakonec také jako jediný ze skupiny přežil. Jako zasloužilý barikádník se krátce po válce stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB) a sloužil pak u Komise vnitřní národní bezpečnosti a následně u Pohraničního útvaru v Železné Rudě. Z SNB ze zdravotních důvodů odešel a v roce 1949 prý pomohl přejít čtyřem osobám přes hranice do Německa. Sám se o to také pokusil, ale zadrželi ho a uvěznili v táboře nucených prací v Kladně. Díky jednomu civilnímu zaměstnanci se mu z něj ještě před soudem podařilo uniknout a nakonec se přece jen dostat přes hranice do Německa. Jako civilní zaměstnanec nastoupil k Medical Command. V této organizaci, která americké armádě zajišťovala zdravotnické služby, pracoval jako sanitář. Do Československa se vrátil až v roce 1990, po jedenačtyřiceti letech emigrace. Dnes žije v Pardubicích.