The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Spenser Ph.D. (* 1948)

• narodila se 19. ledna 1948 v Praze

• její rodiče byli židovští uprchlíci a veteráni z druhé světové války

• matka Ruth Ornsteinová během války sloužila v Ženských pomocných sborech při letectvu (WAAF)

• otec Kurt Groll bojoval v britské armádě v Egyptě, Libyi a Řecku, v roce 1941 byl zajat a přežil pochod smrti

• babička Anna Ornsteinová přežila Terezín, Osvětim i Bergen-Belsen

• matka se v roce 1967 podruhé vdala za televizního redaktora a přívržence Pražského jara Vladimíra Toska

• v roce 1968 s matkou emigrovala a dostala se na studia do Londýna

• žila ve Velké Británii, USA a Mexiku, kde se v roce 1972 usadila natrvalo

• po doktorátu z historie se plně věnovala akademické činnosti v Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social v Ciudad de México

• matka Ruth Ornsteinová zemřela v roce 2013, její jméno je vyryto na památníku československých letců RAF v Praze

• je autorkou několika monografií na téma komunismu v Latinské Americe

• v roce 2025 vydala knihu, v níž líčí dějiny druhé světové války a komunistické éry v Československu na pozadí osudů své rodiny

• v době natáčení žila v Mexiku

Příběh Daniely Spenser započal dávno před tím, než se narodila. Podepsal se na něm osud babičky, která prošla peklem holocaustu, i matky, která jí z něj v britské uniformě zachránila. Transgenerační přenos traumatu negativně ovlivnil vztahy v rodině natolik, že pamětnice se po emigraci v srpnu 1968 úplně odtrhla a začala nový život v Mexiku. „Můžeš na to zapomenout a odpustit mi?“ ptala se jí již v pokročilém věku matka Ruth Tosková. „Nemůžu,“ zněla odpověď pamětnice. Coby historička alespoň napsala o své matce knihu, v níž na pozadí pohnutých rodinných osudů vylíčila dějiny druhé poloviny dvacátého století.    

 

Válka připravila rodinu o soudržnost

Daniela Spenser, za svobodna Grollová, se narodila 19. ledna 1948 v Praze do manželství Ruth a Kurta Grollových, které svedla dohromady poválečná touha po zakotvení. Oba židé, kterým se podařilo uniknout z Československa krátce po nacistické okupaci, oba příslušníci britské armády, kteří se po demobilizaci vrátili zpět do vlasti. Tím ale veškerá podobnost končí. Zatímco otec spořádaně úředničil, emancipovaná a tvrdou službou v RAF zocelená matka nenacházela nikde stání ani smysl.

Ruth Ornsteinová zažila jako dítě velkou ránu, když se její otec Vilém Ornstein rozhodl v dubnu 1939 utéct z protektorátu, zatímco matka Anna nechtěla. „Babička Anna z nějakého důvodu, který není úplně jasný, zůstala v Praze a řekla jim: ‚Vy jděte, já za vámi přijdu.‘ A jak se ukázalo, byla to kolosální chyba v kalkulaci,“ vypráví pamětnice. Údajně se zdržela, aby uschovala šperky a cennosti, neoficiálně snad kvůli milenci. „Ta skutečnost, že máma ve třinácti letech odjela a babička řekla: ‚Vy jděte,‘ měla nekonečné následky na jejich vztah až do smrti.“ 

 

Máma naváděla německé stíhačky na smrt

Útěk do Polska a následně do Velké Británie otci s dcerou zachránil život. Zatímco Vilém Ornstein odklízel trosky po bombardování Londýna, Ruth díky podpoře Českého svěřeneckého fondu pro uprchlíky studovala střední školu na hradě Edmond na anglicko-skotských hranicích. Tam se levicově orientovala pod vlivem židovského komunistického intelektuála Evžena Löbla. Nebylo to nic těžkého, už z domova si přinesla demokratického socialistického ducha, který jen nasákl komunistickým étosem. Když v sedmnácti letech vstoupila do Ženských pomocných leteckých sborů (WAAF), chtěla jediné – přispět svým dílem k porážce nacistického Německa.  

Mezi WAAFky se Ruth Ornsteinová dostala v roce 1943 díky své perfektní znalosti němčiny. Ve Službě „Y“ (pojmenované podle bezdrátového zachycení „wi“) odposlouchávala rozhovory mezi piloty německých bojových letounů a jejich pozemními středisky, bleskově je překládala a předávala pilotům RAF, kteří tak snadněji našli cíl. Později se vycvičila v nové metodě zachycování nepřátelských rozhovorů, při níž se naladila na frekvence Luftwaffe a přímo se vydávala za německou navigátorku. Falešné rozkazy ohledně souřadnic a lživá varování o počasí často německé piloty natolik dezorientovaly, že nevěděli, kde jsou, a vletěli do pasti. Práce pod tlakem přinášela Ruth Ornsteinové uspokojení, stala se z ní sebevědomá a velmi schopná žena. 

„V roce 1977, když byla máma v exilu, tak ji pozvali do BBC. A ona tam vyprávěla, jak jednoho dne navigovala německého pilota do Británie, kde ho mohl britský pilot sestřelit,“ zmiňuje pamětnice hrdinskou minulost své matky, která jindy velmi skoupá se o tuto vzpomínku vždy ráda podělila. „Máma tu historku vyprávěla snad stokrát, vždycky s obrovskou hrdostí, jak ona přispěla ke konci války.“ 

Začátkem roku 1945 se Ruth Ornsteinová přesunula do Bruselu, kde jako tlumočnice asistovala u výslechů německých vojáků. Když postup spojenecké (a Rudé) armády začal pomalu signalizovat blížící se konec války, lze se jen domnívat, jak moc mladá seržantka myslela na svou ztracenou matku a do jak velké míry se v jejích citech mísila láska s nenávistí. Nicméně nějaká jiskřička naděje v ní doutnat musela, když se po osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsenu v dubnu 1945 sebrala a vyrazila, bez jakýchkoli indicií či důkazů, vedená čistě intuicí, hledat matku. A stal se zázrak – ona ji našla.   

 

Babička si prošla skutečným peklem

Na to, čím si prošla její babička, vzpomíná Daniela Spenser s bolestí v srdci. Anna Ornsteinová odjela do Terezína hned jedním z prvních transportů na konci listopadu 1941. „Došla jsem k závěru, že jak byla v Terezíně sama, bez manžela a dítěte, tak to bylo vlastně štěstí. Mnoho lidí trpělo tím, že byly jejich rodiny rozdělené,“ míní pamětnice. Anna se nemusela o nikoho bát a navíc pracovala jako zdravotnice, takže dva a půl roku strávila v táboře téměř bez úhony. Pak ale přišel v květnu 1944 kvůli plánované návštěvě Červeného kříže urychlený transport do obávané Osvětimi. 

Za to, že po šesti týdnech strávených ve vyhlazovacím táboře byla pořád naživu, vděčila několika faktorům: bylo jí teprve čtyřicet let, uměla česky, polsky, německy i jidiš, pracovala u roznášky jídla a našla si přítelkyni Markétu, jakousi adoptivní dceru, se kterou se o sebe vzájemně staraly. „Přežila, protože se na ty hrůzy adaptovala.“ Stejně tak se dovedla přizpůsobit, když ji spolu s dalšími ženami v listopadu odvezli na odklízení trosek do Hamburku. „Zatímco máma pracovala pro letectvo, které ho bombardovalo, tak babička tam byla a ty trosky odklízela,“ poznamenává pamětnice sarkasticky. Již zesláblá, ale stále živá Anna nakonec začátkem dubna 1945 skončila v Bergen-Belsenu, kde by ji bez ohledu na následné osvobození britskou armádou jistě zabil tyfus… nebýt toho, že se u brány objevila její dcera Ruth.  

 

Máš šaty a rtěnku?

Ačkoli začátkem května nevypadal Bergen-Belsen tak jako 15. dubna, když do něj s naprostým úděsem vstoupili britští vojáci, stále zde pomalu umíraly desítky tisíc vězňů na tyfus, podvýživu a vyčerpání. Snažit se mezi nimi najít Annu Ornsteinovou by bylo jako hledat jehlu v kupce sena, Ruth ale čirou náhodou narazila na Markétu, která ji k matce dovedla. „Anka leží se svými čtyřiceti kily na zemi a omdlí, když uvidí svou dceru. Přijde belgická lékařka a dá jí nějakou injekci, aby se dala dohromady. A teď nastane velice hezká konverzace mezi matkou a dcerou. Matka, která je bezzubá a má šedé vlasy, se ptá své dcery: ‚Nemáš fotku táty?‘ Ruth vyndá fotku táty a babička řekne: ‚Ten ale zestárl!‘ A to máma cituje jako něco neuvěřitelného, co řekla její matka, která se určitě už dlouho neviděla v zrcadle. Ale potom se jí zeptá, jestli má nějaké šaty a rtěnku a začíná znovu žít,“ uzavírá historku pamětnice. To, co na první vypadá jako šťastný konec, je však ve skutečnosti začátkem traumatu, které se táhlo po tři generace.

„Je to pro mě strašně bolestivé,“ přiznává Daniela Spenser, „protože i když tohle všechno ta moje máma v roce 1945 zažila, tak nikdy svojí matce neodpustila, že ji ve třinácti letech nechala odejít samotnou. I když viděla tuhle hrůzu, ve které její matka strávila čtyři roky, tak jí nikdy v životě neodpustila.“ Nenávist, kterou Ruth Ornsteinová cítila ke své matce, se bohužel odrazila i v jejím vztahu s dcerou Danielou, která se měla teprve narodit. Hořká zkušenost holocaustu, poválečné odcizení a komunistický teror padesátých let poškodily vztahy v ženské linii natolik, že si babička, matka a vnučka k sobě nikdy nenašly cestu.  

 

Manželství rodičů nepřežilo rok 1948

Ve srovnání s matkou byl Danielin otec Kurt Groll vlastně obyčejný člověk. Ačkoli měl za sebou v roce 1939 dobrodružný útěk do Palestiny, vstup do britské armády a německé zajetí, po repatriaci netoužil po ničem jiném než se usadit. S Ruth se potkali v létě 1946 ve vlaku z Paříže do Prahy a navzdory sedmnáctiletému věkovému rozdílu se v prosinci vzali. „Když se mě někdo ptá, jestli to byla velká láska, tak já si to nemyslím,“ hodnotí pamětnice vztah svých rodičů. „Ruth přijela jako ztracená duše. Nikdy mi to neřekla, je to jen moje interpretace, ale válka pro ni znamenala cítit se užitečná. Cítit, že dělá něco, co má smysl. Po válce nevěděla, co se sebou.“ Nejspíš proto se Grollovi po únoru 1948 a neúspěšném pokusu o emigraci do Austrálie rozvedli. Ruth v manželství nedokázala udržet ani čerstvě narozená dcera Daniela, ani komunistická perzekuce, kvůli které přišla v roce 1950 o milovanou práci v Československém rozhlasu.  

„Vyhodili ji na hodinu, protože byla židovka a protože byla v britské armádě. Což byl pro mámu obrovský šok. Repatriační úřad jí v roce 1945 řekl, že Československo jí bude vděčné za její přínos v boji proti fašismu. A teď je za to vyhozená ze zaměstnání,“ vypráví pamětnice, jejíž matka měla nakonec obrovské štěstí, že nebyla tak důležitá – jejího mentora Evžena Löbla komunisté odsoudili ve vykonstruovaném procesu se Slánským na doživotí. 

Danielino dětství nebylo hezké a ona na něj nerada vzpomíná. Od malička ho trávila v jeslích a později, když si matka našla jako tlumočnice výnosnou práci v Mezinárodním studentském svazu, v internátním Milíčově domě. „Pro mě to byla klec, do které mě zavřela. Fakt je, že hodně cestovala, v mých očích ji to ale neobhajuje,“ svěřuje se pamětnice. „Udělala mi to, co jí udělala její matka. Člověk se prostě nepoučí ze svého života. Neuvědomí si, jakou bolest má v sobě a jak ji převádí na druhé.“ Kvůli práci Ruth nejenže zanedbávala dceru, ale navíc se o ni začala zajímat StB. 

 

Netušila jsem, že mámu donutili spolupracovat

Ačkoli se matka pamětnice již od mládí levicově orientovala a rok byla dokonce členkou KSČ, politika padesátých let ji ze všech sympatií k režimu vyléčila. Když však v roce 1956 přešla do Světové odborové federace a jako tlumočnice se začala stýkat s mnoha cizinci, v očích Státní bezpečnosti se stala ideální kandidátkou tajné spolupráce. Nátlaku podlehla, a tak v roce 1958 vznikl svazek TS-615936 s krycím jménem Soňa,[1] o jehož existenci se Daniela Spenser dozvěděla až při práci na své knize. „Moje interpretace je, že to dělala, protože nechtěla ztratit zaměstnání. Sice na ty svoje kolegy něco říkala, ale tak, že ti, kteří ji vyslýchali, byli pořád nespokojení. Každopádně to byl takový nátlak, že máma dostala žaludeční vředy a v roce 1966 dala výpověď ve Světové odborové federaci, kde vydělávala strašně moc peněz do té míry, že si mohla koupit auto, ale už nemohla dál.“

 

Věřili jsme, že změna je možná

Po neradostném dětství následovalo osamělé dospívání. Daniela trpěla vedle silně dominantní a autoritářské matky, která se rozhodla, že dcera musí jít studovat medicínu, ačkoli ona tíhla spíše k jazykům, právu a žurnalistice. „Neudělala jsem přijímací zkoušky. Jak já ji nenáviděla! A měla ještě to chucpe, aby mi řekla: ‚A co teď budeš dělat?‘ Řekla jsem  ‚Odjedu do Anglie.‘ Takže máma mi zařídila, abych v roce 1967 odjela do Anglie a učila se anglicky.“ Sama se mezitím provdala za Vladimíra Toska, redaktora zahraničního vysílání Československé televize a velkého přívržence reformního komunismu, se kterým se znala už od dob svého působení v Československém rozhlase. 

Vladimír Tosek, doslova televizní ikona Pražského jara, se proslavil zejména díky svému diskuznímu pořadu Mezi námi, který se od dubna 1968 vysílal živě a bez zásahu cenzury. V jednom díle se po svém návratu domů objevila také tehdy dvacetiletá Daniela Grollová, aby vyprávěla o svých zkušenostech československé au pair v Británii. Co ji nemile překvapilo, byly antisemitsky orientované ohlasy diváků. „Rok 1968 měl i své stinné stránky. Nejen ta ruská invaze, ale během celého procesu Pražského jara už vykukovaly takové nehorázné jevy jako antisemitismus,“ naráží pamětnice na protižidovskou a protiizraelskou rétoriku v tehdejším Československu. 

Pražské jaro ale podle svých slov velmi prožívala, o to hůř pak vnímala šok, který následoval. „To bylo tak nečekané! Lidi pak začali říkat: ‚Co jste čekali? To se přeci muselo stát.‘ Ne, nemuselo. Takhle jsme nepřemýšleli. Prostě jsme si skutečně mysleli, že ten demokratický socialismus je možný. A kdo tvrdí, že to bylo nemožné a že to věděli, tak si myslím, že ne všichni mluví pravdu.“

 

Invaze byla traumatická

Po svém návratu z Anglie pracovala pamětnice na Barrandově jako filmová překladatelka. „Šla jsem spát, asi ve dvě ráno máma řekne: ‚Otevři si okno, jsme okupovaný.‘ Tak jsem ho otevřela a slyšela jsem to dunění,“ vzpomíná Daniela Spenser na 21. srpna 1968. „Paralyzovalo se mi tělo, úplně jsem přestala chodit, takže jsem nemohla vběhnout do ulic, jak bych bývala chtěla, a jenom jsem to sledovala.“ 

Mezitím Vladimír Tosek řídil protiokupační vysílání Československé televize z Cukráku, odkud se 23. srpna štáb přesunul na jihočeský vysílač Kleť. Když se 26. srpna přiblížily sovětské tanky na dohled, přešel hranice do Rakouska a vzkázal své ženě, ať se k němu připojí. „27. srpna přišla večer domů a řekla: ‚Zítra ráno jedu za Vladimírem do Vídně. Pojedeš se mnou nebo tady zůstaneš?‘ Tak jsem samozřejmě odjela s ní.“ 

 

Emigrace mě vysvobodila

Na cestu zabalily jen pár kousků oblečení, Ruth musela nechat doma svou milovanou britskou uniformu, což nesla velmi špatně. „Máma měla červenou škodovku, sedly jsem si a jely do jižních Čech. Cestou jsme dojely kolonu ruských tanků, které jely stejným směrem a kulomety měly přes silnici. Máma je předjela, ale ty kulomety jsme měly nad hlavou,“ vzpomíná na ten stres. „Všechno bylo takové surrealistické. V šoku se necítí nic, jen že je to neuvěřitelné. Včera jsem ještě byla v práci, všechno bylo takové hezké. A dneska je svět úplně jiný,“ vybavuje si tehdejší pocity. Nad šokem ale brzy zvítězilo praktické uvažování. „Okamžitě jsem se začala starat sama o sebe, jak se dostat do Anglie a začít studovat.“ Světová židovská organizace jí zaplatila letenku a Daniela odletěla do Londýna, vysvobozená z nedemokratického režimu i nezdravého vlivu matky. 

 

Zklamání levicového exilu

Na rozdíl od Daniely neměli Ruth a Vladimír Toskovi na nový život ani pomyšlení. Neschopni opustit myšlenky Pražského jara se ze začátku cítili v emigraci úplně ztracení. „Hlavní nebylo najít si v exilu zaměstnání, ale smysl. A to bylo pro mámu a Vladimíra velice těžké,“ vypráví pamětnice. Ačkoli si nakonec vydělali tolik peněz, že si mohli koupit domek blízko Londýna, stále postrádali nějakou smysluplnou činnost, což obzvláště v případě Vladimíra Toska vedlo k depresím. První naděje mu svitla v roce 1971, když v Římě začal Jiří Pelikán, bývalý ředitel Československé televize, vydávat časopis Listy. 

„Pelikánovi šlo o to, aby se nemlčelo o tom, co se děje v Československu,“ popisuje činnost časopisu Daniela Spenser. V této platformě levicového socialistického exilu se tak publikovaly články nejen autorů v emigraci, ale také domácích autorů a disidentů. „Články, co byly napsané tady v Československu, se musely dostat ven, tam byly publikovány v Listech a pak se ty publikované Listy musely dostat zpátky sem. Byla to obrovská a nebezpečná práce.“ Vladimír Tosek se zapojil do redakce, skutečně nového významu ale nabyl jeho život až po prohlášení Charty 77. Tento čerstvý závan z Československa totiž spolu s dalšími angažovanými kolem Listů mylně považoval za vzkříšení Pražského jara a jeho demokratického socialismu. 

„Oni necítili tu obrovskou propast, která vznikla mezi exilem a domácí půdou, mezi československými socialisty a Chartou,“ vysvětluje zklamání, které čekalo reformní komunisty po jejich návratu z exilu v roce 1989, kdy po Pražském jaru už nikdo ani nevzdechl. „Byly to dva světy, jeden exilový a jeden domácí. Tak propojené, ale ty společenské, politické, ekonomické a citové podmínky byly neslučitelné. Z toho pramení neúspěch exulantů, kteří se vrátili a úplně propadli.“ Vladimír Tosek se tohoto zklamání nakonec o dva roky nedožil, a tak se do Československa vrátila jen samotná Ruth. 

 

Zůstala jsem v Mexiku

Sametovou revoluci přijala Daniela Spenser s nadšením, stejně jako si ráda vzala zpátky československé občanství, které jí komunistické úřady kvůli emigraci odňaly[2], o návratu už ale neuvažovala. Kromě toho, že měla za sebou studia španělské a latinsko-americké literatury a antropologie v Londýně, několikaletý terénní výzkum v mexickém Chiapasu a budování akademické kariéry v Ciudad de México, tak si zrovna v Americe dokončovala doktorát z historie. Zůstala v Mexiku, kde vychovávala syna, a sem tam přijala na návštěvu svou stárnoucí matku Ruth. „Nejsem na to vůbec pyšná, ale když mě navštěvovala v Mexiku, což bylo moje teritorium, tak jsem nebyla ta nejlepší dcera. Jako kdybych jí to chtěla oplatit. A myslím, že jsem jí to oplatila. Nevím, jestli i s úroky, ale oplatila. Říkám, že na to nejsem hrdá, a kdybych mohla, tak to odčiním. Ta kniha je částečné odčinění,“ říká Daniela Spenser s pohledem na publikaci Rozpolcená doba, rozptýlené životy, kterou věnovala památce své matky.

Ruth Tosková se po listopadu 1989 konečně dočkala alespoň zlomku pozornosti, které se jí tak citelně nedostávalo po návratu z války. Odhalení památníku Okřídlený lev v roce 2014 na pražském Klárově se však bohužel už nedožila; zemřela 28. srpna 2013. Její jméno stojí vedle jmen československých letců, kteří za druhé světové války sloužili v RAF: Sgt Ruth Charlotte Ornsteinová. 

Daniela Spenser zasvětila život studiu dějin komunismu v Latinské Americe a období studené války; z pozice historičky též kriticky nahlížela na husákovskou normalizaci. „Ten režim byl hrozný. Nadělal tolik škody, zničil tolik životů, tolik talentů. Nikdy, ani den, ani hodinu jsem emigrace nelitovala,“ uzavírá své vyprávění pamětnice, která v době natáčení v roce 2025 žila v Ciudad de México, kde působila jako akademička v Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social.

[1] Ukázky ze svazku jsou dostupné v dodatečných materiálech.

[2] Podle svazku V-29825 byla Daniela Spenser v roce 1976 obžalována za trestný čin opuštění republiky. Dokument je dostupný v dodatečných materiálech.