Vratislav Špaček

"Didouš hned pochopil, že jsem pitomec – jako pracovitý člověk. (smích) Já to řekl vulgárně, ale ono to dneska furt frčí. A on říká: ‚Hele...‘ On měl hrubý hlas, tak říká: ‚Hele, jak ti říkají?‘ A já mu na to říkám: ‚Buchťák!‘ A on: ‚Hele, ty jsi docela dobrý. Přijď na ranč.‘ A já povídám: ‚A kde? Kde to je?‘ Tak říká: ‚Hele, pojedeš tam a tam. A přijď a my ti dáme práci.‘ Tak jsem tam přijel a tak mě tam nějak uvítali a hned se šlo dělat. A on pochopil, že jsem hlupák, že dělám. (smích) No a kluci si mě oblíbili, že dělám a že se práci nevyhýbám, protože mně to problém nedělalo a vzali mě mezi sebe. Pak jsem byl čekatel, měl jsem domovenku, ale tu jsem nesměl nosit. Byl jsem čekatel a čekatelem jsem byl skoro rok. Až po roce jsem byl přijatý u ohně do osady. Musel jsem [složit] nějakou tu přísahu. Jako to měli skauti, něco podobného, protože my jsme tu lilii skautskou vlastně přenášeli celé roky, my trampové. Jako takoví myslím normální trampové."

"Fungovalo to úplně nevinně. Já jsem si to snad ani nějak neuvědomoval. A pak mi to došlo, když už jsem byl starší, že vlastně dělám spojku." – "O co šlo?" – "No, že si dopisovali. On byl Franta dominikán a tohle byli taky dominikáni. To byl František a Jindřich. Vždycky napsal nějaký dopis a já jsem v pondělí přijel a ten dopis jsem dal. Předtím než jsem odjel zase za partou, tak už jsem zas dostal další dopis, ten jsem zase odvezl Frantovi a takhle jsem to udržoval. Dříve nebyly takové věci. Takže jsem dělal spojku, ale já si to fakt ani neuvědomoval. To mi pak došlo vlastně, že jsem byl v tomhle užitečný, ale v tu chvíli, kdy jsem ten dopis vzal a dal jsem to Frantovi a on zase: ‚A tohle jim tam dej zase, Buchťáku,‘ tak jsem si to ani neuvědomoval. No ale byl jsem potřebný."