The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Olga Sozanská (* 1947)

• narodila se 28. května 1947 v Praze

• po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole v roce 1965 nastoupila jako finanční účetní Restaurací a jídelen

• v letech 1967–1972 vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1975 nastoupila na Fakultu žurnalistiky UK jako samostatný vědecký pracovník výzkumného oddělení

• na pracovišti tajně přepisovala texty namířené proti totalitní moci včetně Charty 77, pod kterou získávala podpisy

• při zaměstnání vystudovala na Filozofické fakultě UK obor psychologie (1979)

• v letech 1980–1998 působila v Poradně pro rodinu hl. města Prahy jako odborný poradce – psychoterapeut

• v letech 1990–1995 učila jako odborný pedagog na AMU a DAMU

• v roce 1992 založila se svým mužem, výtvarníkem Jiřím Sozanským, a historikem umění Jiřím T. Kotalíkem občanské sdružení Symposion

• v roce 1998 spoluzaložila Národní dobrovolnické centrum Hestia, kde byla do roku 2010 ředitelkou

• získala osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

Olga Sozanská prožila dětství poznamenané společenskými zvraty poválečné doby i rodinnými dramaty. Ale možná právě tato zkušenost ji vedla k tomu, že navzdory strachu neváhala podporovat demokratické hodnoty v době totality a zároveň se snažila o porozumění lidské duši a pomoc druhým. Nejdříve jako psycholožka, po sametové revoluci jako jedna z vůdčích osobností znovuzrozeného českého dobrovolnictví.

Táta letěl z práce a my z Prahy

Narodila se 28. května 1947 v Praze na Vinohradech. Rodina otce Vladimíra Janovského pocházela z Prahy a byla spjata s československými legiemi. Dědeček Alexandr byl původem Ukrajinec, který se jako mladý chlapec připojil k českým legiím: „Přijel s nimi do Prahy, v Praze potkal babičku. Byla z toho láska, vzali se a v roce 1924 se narodil můj táta. Bohužel dědeček, kterého jsme nikdo nepoznali, přijel z Ruska dost fyzicky zdevastovaný a ukázalo se, že má tuberkulózu. Zemřel asi ve 29 letech.“ Babička jako vdova po legionáři dostala na Vinohradech skutečnou trafiku: „Stala se výraznou osobností Vinohrad. Byla hodně společenská, vtipná; chodili tam hlavně chlapi kupovat cigarety, takže byla velmi oblíbená.“

Matka Olga, rozená Bezvodová, pocházela z velkého statku ve Stračově u Hořic v Podkrkonoší. Babička vyrůstala ve Vídni, kde její otec tenkrát pracoval, ale po vzniku republiky se rozhodl vrátit i s rodinou zpět do Čech: „Stračov byla neskutečná díra a babička zvyklá na vídeňský život tam byla nešťastná.“ Na prahu dospělosti odešla alespoň do Prahy, ale nezůstala tam dlouho, protože čekala nemanželské dítě. Musela tak přistoupit na nabídku sňatku od místního drsného sedláka Františka Bezvody, který získal nejen krásnou ženu, ale i velké rozšíření svého hospodářství. Po prvorozeném nemanželském chlapci se v manželství narodila Olžina matka a o rok později další dcera: „Máma a celá rodina byli strašně pyšní na ten majetek. Myslím si, že máma byla do smrti přesvědčená, že je něco lepšího.“

Osud rodičů spojila válka. Otec byl za okupace nasazen k četnictvu, „protože babička, jak byla čiperná a mluvila perfektně německy, ho nějak vyreklamovala z nasazení do Německa“. Do Stračova nastoupil služebně, a právě tam poznal budoucí manželku: „Tak se do sebe zamilovali, máma, venkovská holka, jím byla okouzlená a on taky, protože byla hezká.“ Vzali se krátce před koncem války, roku 1945 se narodil syn Alexandr a o dva roky později přišla na svět Olga. Po válce pracoval otec jako kriminalista a rodina bydlela na Vinohradech: „Měli jsme byt s teplou vodou a splachovacím záchodem, máma byla šťastná.“ Jenže po roce 1948 přišel zlom – otec odmítl vstoupit do komunistické strany, a tak „nejenže letěl z práce, ale letěli jsme i z Prahy“. Rodina se musela vystěhovat do chatové oblasti u Štěchovic, kde jim byl přidělen letní dům, jehož velká část byla zabavena původním majitelům. Pamětnice k tomu říká: „Byla to krásná hacienda, jenomže bez topení.“

Ze ztraceného dítěte matkou

Bylo to dětství poznamenané nejen složitými vnějšími podmínkami, ale i matčinými drsnými výchovnými metodami. Matka se díky tomu, že vyrostla na venkově, dokázala v praktických věcech adaptovat, ale otec byl úplně ztracený. Napětí mezi rodiči postupně rostlo. Otce ničila i podřadná práce, za kterou musel navíc dojíždět: „Ve tři ráno musel jít z kopce dolů, čekal na autobus, aby se doštrachal do továrny, kde brousil lopatky k letadlu.“ Manželství se rozpadalo a při rozvodu došlo i k rozdělení dětí – Alexandr zůstal s otcem, Olga s matkou. A protože matka vymazala ze svého života nejen bývalého manžela, ale i syna, ani Olga se s nimi dlouhé roky neviděla. Navíc zůstávala jako malá dlouhé hodiny po škole sama před domem, od kterého neměla klíč. To nakonec vedlo k tomu, že se musela stěhovat z místa na místo. Nějaký čas žila s rodinou matčina nového přítele, později byla i u babičky ve Stračově. Vzpomíná, jaké následky tam měl rok 1948: „Jezeďáci to všechno zabrali, koně, krávy, všechno. Já jsem tam jezdila jako dítě na prázdniny a potom jsem tam jeden čas žila a chodila do školy. A to už bylo vše v rozkladu. A bylo to za krátkou dobu, když si to spočítám, já jsem tam byla v padesátém pátém, takže během sedmi let se jim podařilo uvést všechno do šíleného stavu. Já si pamatuju, že se všude válely nějaké rezavé stroje, součástky, které už nikdo nechtěl.“

V Olžiných 15 letech se Alexandrovi podařilo se sestrou setkat. A nakonec se Olga na nějaký čas nastěhovala k otcově nové rodině do Neratovic. Zde se také seznámila se svým prvním manželem a otcem jejích dvou dcer, fotografem Otou Pajerem. První dcera Monika se jim narodila již v roce 1966. To ale novomanžele neodradilo od studia na vysoké škole, Olga začala studovat na Pedagogické fakultě a vzpomíná, že se jim vlastně v době, kdy je stát podporoval příspěvky a k tomu měli nějaké přivýdělky, žilo dobře. S pražským jarem 1968 pak přišla naděje, že i ve společnosti dojde ke změnám, které začaly i na fakultě: „Místo SSM [Socialistický svaz mládeže] se zvolila Akademická rada studentů. Já jsem byla ve výboru, byla jsem zvolená. A začalo se tam hodně intenzivně mluvit o tom, tak jako vlastně všude, co by se mělo dělat, jak by se to mělo dělat a tak dále. Byly to docela živé časy. No a potom přišel srpen, všichni jsme byli zaskočeni.“ 

Bylo to šílené, nemohla jsem k tomu najít klíč

Na 21. srpen si vzpomíná velice přesně: „Ráno nás budila tchyně s tím, že jsou tady Rusáci. Vůbec jsem nevěděla, co si pod tím mám představit, ale to už jsme slyšeli letadla, tanky… My jsme v té době bydleli ještě v Neratovicích, takže Ota se okamžitě sebral a že musí do Prahy s foťákem, tak jsme jeli oba do Prahy. Procházeli jsme ulicemi a někde na Hradčanech byl takový vojáček se samopalem a já jsem mu prostě úplně debilně do toho samopalu bouchala a říkala jsem mu: ,Čto ty zděs dělaješ, čto ty zděs dělaješ?‘ A on, chudák, byl takový vytřeštěný, ale nenapadlo ho ten samopal obrátit. Prostě tam byla směsice takového šoku a naivity a pořád jsme měli představu, že jim to musíme vysvětlit, ale nebylo co vysvětlovat. Oni v podstatě někteří ani nevěděli, kde jsou.“ Stejně tragicky o pár měsíců později vnímala upálení Jana Palacha: „To bylo něco šíleného. Já jsem si to vůbec neuměla srovnat v hlavě, nemohla jsem k tomu vůbec najít klíč. Byla jsem z toho úplně vyřízená.“ Stejně ji zasáhla i smrt Jana Zajíce.

Přes tyto tragické momenty represe nepřišly hned: „Nevzpomínám si, že by někoho z nás, co jsme byli v akademické radě, sankcionovali. Myslím, že všichni dostudovali stejně jako já.“ Postupně se ale atmosféra ve společnosti měnila, přišla omezování, problémy s prací i bydlením. Nakonec mladí manželé díky výstavbě svépomocí získali byt v Braníku, který se jim podařilo vyměnit: „Naštěstí se nám podařila výměna na Vinohrady do Krkonošské ulice za velký byt, který sice neměl topení, ale prostě bylo to na Vinohradech a vypadli jsme z Braníka.“ V té době již měli druhou dceru Kateřinu a manžel získal místo redaktora v Pressfotu. Znamenalo to sice jistý příjem, ale nebyla to práce, která by ho naplňovala, což dopadlo na celou rodinu: „Bohužel tam úplně zdivočel, protože tam byla partička, která strašně chlastala. Což si myslím, že bylo taky tou dobou. A že hodně chlapů, kteří takhle pili, se upili částečně proto, že se vlastně nemohli realizovat. Nechtěli jít s režimem a zároveň neměli šanci dělat něco, co by je bavilo. Byla to dobrá výmluva, ale prostě tak to bylo.“ Sama situaci řešila po svém, rozhodla se pro dálkové studium: „Když byly Kátě tři roky a šla do školky, tak jsem nastoupila na Filozofickou fakultu, na katedru psychologie. Tam jsem také potkala svého pozdějšího kamaráda Petra Šmolku, který tam byl asistentem. A Petr byl výborný, protože to už samozřejmě probíhaly čistky, na katedře psychologie vyházeli, koho mohli, přišli tam noví lidé a Petr tam chvilku zůstal jako mladý asistent. Ale když soudružka Vitásková řekla, jaké to byly krásné časy, když v 50. letech všichni táhli za jeden provaz, tak Šmolka vtipně poznamenal: ,Jo, jo, každý na jiné straně a uprostřed se někdo houpal.‘ Takže ho vyrazili, už to měl spočítané.“

Pořád jsem se bála, že nás zavřou

Podobné historky, které pamětnice barvitě vypráví, ilustrují tehdejší dobu. Ona sama během studia pracovala jako tzv. vědecká pracovnice ve výzkumném oddělení Fakulty žurnalistiky UK. Honosně znějící pozice neměla prakticky žádnou náplň práce: „Říkala jsem si: ‘Já tady nemůžu být, co já budu dělat?’ Nikdo mi neřekl, co bych měla dělat. Tak jsem tam seděla a četla nějaké psychologické knížky. Strašně jsem se bála, když jsem tam jezdila, tak mě bolel žaludek, protože jsem si říkala, že se na to přijde, že já nic nedělám. A že je to vlastně hospodářská kriminalita.“ Později pochopila, že i komunistické vedení má podobnou „náplň práce“ a že to vlastně nikoho nezajímá. Nakonec prostor využila navzdory strachu po svém: „Já jsem tam samozřejmě přepisovala všechny zakázané věci. Vždycky jsem se zamkla, a když na mě někdo ťukal, tak jsem říkala: ,Já se převlékám, já se převlékám.‘ Byli jsme spolek, který tam pletichařil a dělal podvratnou činnost. Pod svícnem je tma, ale já jsem se samozřejmě hrozně bála, že nás všechny vyberou, ale zase jsem to nedokázala nedělat.“ Odtud už byl jen krok k blízkým kontaktům s disentem, přepisování Charty 77 i získávání podpisů: „Chartu jsme samozřejmě přepisovali, rozdávali. Já jsem sbírala také podpisy. Musím říct, že jsem se pořád strašně bála, že jsem nebyla vůbec statečná. Já jsem ty věci dělala, ale bála jsem se, což jsem měla z těch 50. let. Já jsem se prostě pořád bála, že nás zavřou.“ Otevřeně říká, že z toho důvodu sama Chartu nepodepsala. Měla dvě malé děti, studovala vysokou školu. A dodává: „Patočka říkal, že studenti nemají podepisovat, že bychom pak neměli žádné vysokoškoláky.“

Nakonec měla štěstí a nikdy nedošlo ani na výslech Státní bezpečností. Na „vědeckém pracovišti“ se ale nevyhnula nabídce ke vstupu do komunistické strany. Tehdy jí pomohl právě Petr Šmolka – doporučil ji do Poradny pro rodinu k doktoru Miroslavu Plzákovi, kde pak pracovala řadu let. Na tehdejšího straníka, oblíbence státních médií, vzpomíná pamětnice jako na člověka, který dělal ústupky, ale mnoha lidem i pomohl: „Ta doba byla složitá a myslím si, že on nikomu neublížil. Myslím si, že s nimi hrál takovou hru, byl zábavný, vtipný… Ale v poradně držel lidi, kteří jinde neměli šanci. Takže těžko říct.“ V polovině 80. let minulého století se pamětnice seznámila se sochařem a malířem Jiřím Sozanským. Tento vztah udělal v roce 1985 tečku za problematickým manželstvím a pamětnice se za něj provdala. 

Chtěla jsem návrat k obyčejné lidskosti

Novou životní etapu pro všechny odstartovala sametová revoluce. Dcera Monika, dnes MacDonagh-Pajerová, se stala jednou z tzv. studentských vůdkyň, ale dění se účastnila celá rodina. Olga Sozanská se po listopadu 1989 zapojila do snahy o vytvoření nové občanské společnosti založené na obnově důvěry mezi lidmi a na znovuobjevení hodnot, které totalitní režim potlačoval: „Já jsem tehdy měla pocit, že všechno se musí dělat znovu a jinak. Že to, co se tu roky předstíralo, musíme vrátit k obyčejné lidskosti.“ Již v roce 1992 založila spolu se svým druhým manželem a s historikem umění Jiřím T. Kotalíkem občanské sdružení Symposion, které navázalo na neoficiální aktivity zúčastněných před rokem 1989. V Symposionu vedla řadu českých i mezinárodních kulturních projektů. Ve spolupráci s Člověkem v tísni organizovala kulturní projekty i humanitární pomoc do válečných oblastí Bosny a Hercegoviny. Díky tomu pak získala v roce 1996 stipendium od Open Society Fundu k měsíčnímu studijnímu pobytu v USA, kde načerpala konkrétní zkušenosti o fungování dobrovolnictví. Ty pak převedla do českého prostředí; téhož roku založila s kolegy Petrem Šmolkou a Jiřím Tošnerem Národní dobrovolnické centrum Hestia, které vedla řadu let jako ředitelka. Do celého projektu šla s jasnou vizí: „Lidi byli zvyklí, že když někdo pomáhá, tak za to něco chce. Mně připadalo samozřejmé, že se prostě pomáhá, protože se to má.“ Hestia na počátku vytvářela metodiky, školila koordinátory dobrovolníků a usilovala o legislativní ukotvení dobrovolnické služby, což se promítlo i do přijetí zákona o dobrovolnické službě v roce 2002. Dnes je za Hestií řada důležitých projektů a dobrovolnictví se stalo přirozenou součástí společnosti.

Olga Sozanská vypráví svůj životní příběh s nadhledem a vtipem, ze kterého ale někdy mrazí. Sama k tomu říká: „Já mám takový docela drsný humor, ale jinak by to člověk neunesl.“ Výmluvné svědectví o tom podává i vzpomínková kniha „Poslední prvotina“, kde s tímto humorným nadhledem popisuje mnohdy drsné vzpomínky na dětství a mládí v 50. a 60. letech minulého století a současně tak ukazuje absurdnost tehdejšího komunistického režimu. Za svoje aktivity před rokem 1989 získala osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.