Jana Soukupová

* 1958

  • „Nejlepší mé vzpomínky jsou na to, jak jsme chodily s Hankou Holcnerovou sprejovat Brno. Dušan mně hlídal děti doma a my jsme přelézaly zídky z Jaselské na Veveří, přes ty domy, protože naproti přes ulici jsem měla kamery a měla jsem odposlech teda. Jako ten byt byl asi docela dobře prošpikovanej. To pak říkali hoši, kteří se z disentu dostali do BIS, že jsem to měla ‚hódně napíchlý všude‘. Ale nějak se nám podařilo s tou Hankou teda prolézt na tu Veveří a tam jsme teda sprejovaly po tom Brně to: ‚V Číně umírají i za nás‘, to bylo to náměstí Nebeského klidu, tehdy jak tam byli zmasakrovaní studenti. Tak to jsme tam psaly nebo ‚Petr Cibulka, vězeň svědomí‘, protože ten tehdy seděl a hrozilo mu těch dvanáct let za ekonomický paragraf. Opravdu, v centru Brna, které bylo prázdný, pustý, šedý, jezdily fakt jenom ty policejní auta. Všude byly kamery, protože se říkalo, že vlastně Brno je dokonale prošpikovaný policejní město. Takže kamery – a my jsme sprejovaly s Hankou. A teď jelo to policejní auto, tak my jsme šup vběhly do nějakýho průjezdu. No, Rychlý šípy hadr.“

  • „Tehdy právě propustili Dušana Skálu. A to jsou ty moje milé vzpomínky, jak sedíme v kuchyni, Dušan vaří, protože vařil dobře. Občas poslali ze zahraničí nějaký peníze, nějaký bony. Oni nám posílali valuty, ale to se muselo proměnit na bony. Takže co s těma bonama... Tak já jsem za ně kupovala děckám čokolády. Dušan kupoval ty lepší alkoholy, typu whisky, tak jsme to tam tak popíjeli a jedli jsme to, co on uvařil, a já jsem dělala spíš ‚dveřníka‘, občas jsem tam taky seděla, ale mě to opravdu velice nebavilo, ty politické hovory. Navíc Jaroslav Šabata když si vzal slovo, tak to bylo na tři čtvrtě hodiny. Takže já jsem fakt seděla v kuchyni a popíjela jsem a kecali jsme s Dušanem.“

  • „Jsem učila na Vranovské a tam to skončilo tak, že já už jsem byla těhotná a řekla jsem to paní, která s náma byla v Sýrii. Už dospělá paní. A my jsme chodily s těma dětma do sauny a já jsem říkala: ,Safriš, já nevím teda, jestli do té sauny, když jsem těhotná... Co myslíte?‘ A ona se někde u kávy prořekla u té ředitelky a ředitelka nakráčela do té místnosti, kde jsem uspávala ty děti nějakou pohádkou, a řekla: ,Soudružko učitelko, až příště otěhotníte, tak tady jsem soudružka ředitelka já! Já jsem první, kdo to má vědět!‘ A já jsem na to řekla něco jako: ,Jo, až si příště zase vrznu, tak já vám to řeknu.‘ Ona mi dala facku, tak já jsem jí tu facku vrátila. A naběhla... ona se zbláznila, zavolala policajty, inspektorát, školskej... Teď já jsem tam seděla a ty děti jak kukačky, chudinky celé vyděšené. Teď to tam všechno naběhlo, ty inspektorky. Fakt, asi do dvaceti minut tam byly s těma policajtama, protože ona říkala, že jsem ji napadla, a zpovídaly ty děti chudinky, tříleté čtyřleté: ,Soudlužka žeditelka plvní dala facku naší soudlužce paní učitelce.‘ Takže jsem byla sice osvobozena, nemusela jsem jít do vězení nebo já nevím, jak by to tehdy dopadlo. Nevyhodili mě, ale druhej den jsem šla do jiný školky. A tam to bylo stejný!“

  • „Přijelo pro mě auto, že mě odvezou do Bohunic, a já jsem jim zdrhla, běžela jsem tady okolo toho parku, jak je Nopova, jak je ten kostel, a dole stál autobus a já jsem naskočila a řvala jsem: ,Zavřete, mě honí estébáci!‘ On fakt zavřel a jel na Starou osadu, tam jsem vyskočila a naskočila jsem do šaliny, utekla jsem jim a večer už jsem byla zase na Svoboďáku. No, a od té středy jsem to teda moderovala. Pak přišel Donutil. To tady mám taky napsaný, Dóňa, Miroslav Donutil, ten se tím teda všude prsí, ale ten přišel, až když bylo jasný, že nedostaneme na budku.“

  • „Vycházím ven, už tam byli estébáci, narvali mě do auta a vezli mě do Bohunic na výslech a teď říkali: ,Tak, chlapečka uvidíme, až mu bude osmnáct, když budete mít velký štěstí.‘ No, pak byl výslech, to už jsem teda byla poučená, takže já jsem nikdy nevypovídala ani slovo, nikdy fakt ani slovo jsem jim neřekla. Vždycky byl prázdnej papír, oni chtěli, ať to podepíšu, to jsem se teda taky zdráhala, ale nakonec jsem jim podepsala ten prázdnej papír. Pak mě vezli na tu Jaselskou do toho obrovskýho bytu a tam jsem měla teda... asi čtrnáct hodin trvala ta prohlídka a Cibulka tam měl archiv v jednom takovým pokojíčku, tak to rozřezali zámek a odvezli to všecko, asi čtyři dodávky narvaný tím. No, a pak jsem chodila na výslechy jednou za čtrnáct dnů. Pak měli takový ty svoje metody, jako že mi třeba vezmou děti...“

  • „A když přišel 21. srpen 1968, okupace ruská, tak jsme byli v tý Sýrii a všechny ty rodiny, který tam byly, ono jich moc nebylo, bylo jich tak deset patnáct, tak v podstatě skoro všichni zdrhli, všichni emigrovali, protože ono ještě z té dálky to vypadalo, že tady teda začíná válka. My jsme měli k dispozici teda hlavně západní sdělovací prostředky a ty to opravdu... jako já nevím, já jsem tady prostě nebyla, ale okupace byla, tanky tady prostě jezdily a ti lidi, protože ty peníze ti zahraniční odborníci dostávali v devizových... v devizách, tak měli valuty, tak opravdu to byla nejlepší možnost utéct. A tam se to moc nekontrolovalo, takže ty rodiny, co tam s náma byly, tak skončily v Kanadě, v Americe, v Austrálii. A jediná moje maminka, která prostě šíleně milovala Československo, tak už jsme to teda měli zřejmě, já to teda nevím úplně přesně, to bych se jí musela zeptat, maminka je ještě naživu, ale mám pocit, že jsme už měli i koupený letenky do toho Toronta nebo kam a že se moje maminka v noci tak jako zhroutila a řekla, že jako ne a že se musíme vrátit, a tak jsme se vrátili.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, Židenice, 15.01.2018

    (audio)
    duration: 01:14:01
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Brno, 11.09.2019

    (audio)
    duration: 02:07:10
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 3

    Brno, 11.09.2019

    (audio)
    duration: 01:07:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby mi sáhli na děti, tak všechno podepíšu

Jana Soukupová s dcerou Lucií, 1982
Jana Soukupová s dcerou Lucií, 1982
photo: web

Jana Soukupová se narodila 6. prosince 1958 v Brně. Její rodina byla silně protikomunisticky založená. Rok 1968 prožila v Sýrii, kde se její otec podílel na stavbě továrny. Rodina zvažovala emigraci, ale nakonec se v roce 1969 vrátila do Československa. Pamětnice chodila do skautského oddílu, který pokračoval v činnosti po zákazu Junáka pod hlavičkou pionýrské organizace. Jana vystudovala gymnázium, poté učila v mateřské škole a následně pracovala v dělnických profesích. Od roku 1985 psala do samizdatové revue Host, kam připravila i rozhovor s disidentem Petrem Cibulkou. Cibulka však byl zatčen a Jana Soukupová odvezena k výslechům a v jejím bytě provedla StB domovní prohlídku. K výslechům ji pak předvolávali opakovaně. I když měla dvě malé děti, poskytla svůj byt v Jaselské ulici k pravidelným setkáváním brněnských disidentů a sama se účastnila řady protirežimních aktivit. V listopadu 1989 sehrála významnou roli během sametové revoluce v Brně, v týdnu po 17. listopadu vyjednávala například s brněnským primátorem Pernicou a moderovala demonstrace. V 90. letech působila například jako šéfredaktorka Moravského expresu a později zastávala pozici ředitelky v nakladatelství Petrov. V současné době (2019) pracuje jako redaktorka v Mladé frontě Dnes.