The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Soukup (* 1927)

• narozen 30. června 1927 v Praze

• od dětství chodil do Sokola

• za války se zapojil do odbojové skupiny pod vedením Evžena Chrousta

• během Pražského povstání se podílel na hašení požáru Staroměstské radnice

• 25. února 1948 se zúčastnil pochodu vysokoškoláků na podporu prezidenta Beneše

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou

• pracoval na ministerstvu zemědělství

• vstoupil do komunistické strany

• v roce 2020 byl nejstarším občanem České republiky, který uběhl maraton

Jiří Soukup se narodil v Praze 30. června 1927 do zpola zemědělské a napůl řemeslnické rodiny. Tatínek pocházel ze Žebráku u Hořovic a maminka z vesnice z chudého kraje u Petrovic. Tam jezdil v létě malý Jiří vypomáhat na žně, ale kvůli nedostatku jídla se přesunul na výpomoc až ke svému strýci ke Slanému. V době války tady vypomáhal sedlákům pouze za jídlo. Ti na oplátku pomáhali především při zásobování lidí ve městech. Občas dali jejich rodině mouku, chleba, anebo dokonce králíka, kterého chovali Soukupovi v pražském bytě, aby ho dokrmili. U příbuzných sedláků se pamětník poprvé seznámil i se zemědělskou literaturou, teorií, kterou začal později po maturitě studovat.

Odmala byl společně se svým starším bratrem Josefem rodiči vedený k práci a spořivosti. Už jako kluk chodil kromě žní také „na posluhu“ k bývalému řediteli ústřední knihovny v Praze. Práce spočívala v donášce obědů, svačin a nákupu potravin. „Každý čtvrtek se u něj doma pořádaly večírky především pro bývalé zaměstnance knihovny,“ vzpomíná pamětník. Kromě posluhy po návratu domů většinou plnil školní povinnosti a věnoval se sportu, který ho provází téměř celý život. Odmalička prý cítil, že není sprinter, ale že má předpoklady k vytrvalostnímu pohybu. Když mu bylo asi sedm osm roků, řekl si třeba, že musí stokrát dokola oběhnout Bendlův pomník v Dejvicích.

Ono je to cítit sokolováním

S během začal už na základní škole: „Před startem jsem vždycky snědl tři kostky cukru, abych nabral energii. Ale neměl jsem problém zvítězit. Měl jsem totiž dobrou běžeckou průpravu – o čtyři roky staršího bratra a jeho kamarády. Já jakožto nejmladší jsem dostal často babu a neměl jsem šanci je dohonit, často jsem se schovával.“

Ke sportu ho pravděpodobně přivedla maminka, která ho zapsala ještě před vypuknutím druhé světové války do Sokola k „neškolákům“, jak se dříve říkalo předškolákům. Patřil k družstvu, kterému se říkalo „vodní krysy“. Zde si vybudoval vztah k pobytu v přírodě, ale i k lodím. Po válce se stal vedoucím sokolského tábora, kde se naučil hospodařit se zásobami, spát venku nebo ve stodole a putovat – jeho nejdelší pěší túra vedla z Olomouce do České Lípy: „Říkal jsem si, že o vodě a o chlebu vždycky nějak vydržím.“

Nacistická perzekuce dopadla i na Sokol, organizace byla oficiálně rozpuštěna. Podle pamětníka se cvičilo i v této době, ale nebylo to nic jednoduchého: „To jsme měli takový kroužek místo Sokola, a když jsme chtěli být v tělocvičně, tak tam musel být s námi někdo z profesorů. To jsme domlouvali s profesory tělocviku. Přišli jednou, dvakrát, a už skončili.“ Říkali totiž: ‚Ono je to příliš cítit sokolováním.‘“ 

Konečně na něj došlo

Jiří Soukup vzpomíná, jak šel jednoho květnového dne roku 1942 po Praze a z tlampačů ohlásili atentát na Reinharda Heydricha. Prý tehdy polohlasně řekl: „Tak konečně na něj došlo!“ Dodnes si pamatuje pohled těch lidí, kteří to zaslechli: „To se mi vrylo do duše. Bylo to nerozumné, ale síla slova v době okupace byla veliká.“ Rádio byl v té době prý přepych, ale občas se k němu přece jen dostali. Z projevu Jana Masaryka si pamatuje jeho výrok: „Hlavu vzhůru, a furt se jde!“

Vzpomíná, jak po atentátu na Reinharda Heydricha nacistické represivní složky prováděly plošné domovní prohlídky. I k Soukupovým zavítala vojenská hlídka: „Rodiče se museli prokázat legitimací, a když Němec přišel k mému lůžku, maminka předpokládala, že mě bude budit, ale pokynul, aby mě nechali spát. To je takové malé zrníčko v celém tom dění. Byli tam i lidé, kteří projevili trošku toho lidského soucitu.“

Takhle vypadá peklo

Na škole se pamětník přidal k odbojové skupině vedené Evženem Chroustem, který byl zároveň předsedou sportovního kroužku. Po konci války, když se odboj vyznamenával, pamětníka jeden důstojník hluboce urazil svými slovy: „Jakýpak odboj, prosím tě, ve čtrnácti letech, jak jsi chtěl bojovat?“ Pro něj ale bylo důležité především ono vědomí sounáležitosti: „Každý dělal to, co mohl, a to, co uměl.“

V době Pražského povstání měl Jiří Soukup osmnáct let, a tak se jako mladý muž zapojil do dění. Dodnes vzpomíná na hašení Staroměstské radnice a na římsu na nedalekém Štorchově domě, kde stál, pozoroval požár a říkal si: „Tak takhle vypadá peklo.“ Po nějaké době hašení požáru je odvezli do ústřední hasičárny, kde dostali deku, prospali se, a ráno vyrazili zase na Pankrác, kde se ještě bojovalo. Tam směřovali bojovníci SS a ohrožovali tamní obyvatelstvo: „Přepadávali lidi ve sklepě, stříleli. Byli jsme tam do devátého nebo desátého května, kdy Praha už oslavovala, ale tam se ještě bojovalo. Pak jsme se rozešli domů kolem půlnoci, já šel až do Prahy-Dejvic, a to byl ještě zákaz vycházení. Cesta trvala tři hodiny a v Praze už byla ruská vojska. Musel jsem jim vysvětlovat, proč a kam jdu, ale pustili mě.“ Doma byl cítit po kouři a maminka ho přivítala se slovy, aby si šel hlavně lehnout.

A pak byly prověrky

V roce 1948 patřil pamětník k vysokoškolákům a společně s dalšími studenty se 25. února připojil k pochodu, který měl za cíl podpořit prezidenta Beneše proti tlaku komunistické strany: „Nakonec nás vytlačili do Nerudovy ulice, a pak byly prověrky.“ Na tu dobu nevzpomíná pamětník rád, protože se ho velmi dotklo udání jeho osoby spolužačkou a zároveň skautkou, kvůli které měl zadržený index. 

Jiří Soukup si vybavuje také sebevraždu Jana Masaryka: „To byl pro nás morální vzor, velký kamarád. To když jsme chodili do Chuchle, tak jsme se kolem něj houfovali, a dodnes si pamatuji jeden jeho výrok. Říká: ‚Kluci, já mám výhodu, že tu mám služební auto. Jinak bych musel jít pěšky, já všechny peníze prosázel.‘“ Po jeho smrti šel pamětník na jeho pohřeb a vzdal mu památku. 

Při politických procesech v padesátých letech si pamětník vybavuje především popravu Milady Horákové: „Hrozně to působilo, hlavně Horáková. To se nedalo strávit, když se popraví žena.“ Znárodňování a kolektivizace se užší rodiny nijak nedotkly. Pouze v rodině jeho matky, na Rakovnicku, cítili velký tlak na vstoupení do družstev. 

Kdo chtěl pomáhat, tak pomohl

Po vystudování zemědělské vysoké školy oboru zemědělské inženýrství se specializací na chov koní pracoval od padesátých do sedmdesátých let na ministerstvu zemědělství. Neměli ho tam však rádi, říkali: „My jsme tady proto, abychom dbali na dodržování zákonů, a ne proto, abychom těm zemědělcům pomáhali.“

Pamětník se však snažil pomáhat lidem, když cítil nějakou křivdu. Vybavuje si případ jedné učitelky ze státního statku, které se zastal. „Dříve se totiž hojně pokutovalo hospodaření s fondy pohonných hmot a mazadel a tahle paní z Moravy, paní Navrátilová, dostala více než milionovou pokutu za nedodržení předpisů. Po příjezdu do Prahy za mnou se rozplakala, ale já už jsem to měl jinde domluvené, v hospodářské sféře, že se ta pokuta sníží.“ Jako zemědělec chápal její počínání. Kdyby se totiž oralo až na jaře, ovlivnilo by to sklizeň. „Kdo chtěl pomáhat, tak pomohl,“ dodává pamětník.

V rámci práce založil i sportovní spolek a motivoval své spolupracovníky k pohybu. Největší inspirací mu byla sportovní legenda Emil Zátopek, se kterým se osobně znal. Pamětník měl totiž chatu ve Lhotě u Staré Boleslavi, kde Zátopek trénoval na okruhu, kterému se posléze začalo říkat „Václavák“. Tam také trénoval a měřil si čas. Pamětník také vzpomíná na jeden výrok, když ho jednou známý sportovec startoval v Karlových Varech: „Kluci, nezapomeňte se vysmrkat, vyčůrat a zavázat tkaničky.“ S Danou Zátopkovou se zase setkal při běhu přes překážky v Čáslavi.

Hejbejte se

V roce 1968 měl pamětník s manželkou už tři syny a bydleli společně v pražských Kobylisích. Na příjezd vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 vzpomíná následovně: „Ráno se říkalo: Rusové jsou tady, Rusové jsou tady! V prvním momentu jsem nechápal, až za další minuty jsem si to uvědomil.“ Dva syny měl tehdy mimo domov – jednoho na táboře a druhého v léčebně v Poděbradech. Spolu s manželkou se tedy snažili dostat děti co nejdříve domů. Když pro ně jeli autem, viděli po silnici tanky a museli se jim uhýbat ke krajnici.

Období normalizace prožil coby člen komunistické strany. Prý se nechal přemluvit po zkušenostech se „škraloupem“ z roku 1948. Dny sametové revoluce pak už prožil coby důchodce. „Vycítil jsem, jak se to lidu dotýká, pamatuji si na Václava Havla.“ 

Pamětník se po revoluci věnoval své druhé vášni vedle sportu, a to výtvarnému umění. Začal kreslit už jako malý a svůj první akvarel dělal v Letenských sadech. Jeden obraz s názvem Zvadlé slunečnice mu dokonce visel i v Německu. Pořádal výstavy v galeriích a pomáhal vybírat umělce. Pak už ho ale nebylo potřeba.

V dětství i dnes je pro něj sportovním vzorem stále Emil Zátopek. Zkoumal jeho sportovní metody a běhával po jeho „Václaváku“. A co radí kromě sportu na dlouhověkost? Vstává brzy, ctí pravidelný životní rytmus a stravu nijak neřeší: „Jím všechno, nevybírám si a dojídám. Protože jako malého kluka mě rodiče nabádali, abych dojídal, že jinak mě zabijí na vojně.“ Poselství tohoto sportovce je prosté: „Dalším generacím říkám jediné: Hejbejte se.“ To samé říká i seniorům, je to totiž jeho životní přesvědčení. V roce 2019 je Jiří Soukup nadále nejstarším českým občanem, který uběhl maraton. Je dědečkem sedmi vnoučat a trojnásobným pradědečkem.