The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Soukop (* 1931)

• narozen 30. dubna 1931 v obci Krasonice na Vysočině

• rodina hospodařila na 20 hektarech zemědělské půdy

• stal se svědkem lokálních válečných událostí v závěru druhé světové války

• otec odmítal vstoupit do Jednotného zemědělského družstva

• spolu s bratrem v srpnu 1952 narukoval k vojenského útvaru Pomocných technických praporů

• za neplnění zemědělských dodávek byl otec nepodmíněně odsouzen

• v rámci restitučního řízení získala rodina polnosti zpět

• v dubnu 2021 oslavil 90. narozeniny

Komunističtí funkcionáři v obci Krasonice na Vysočině vypracovali kádrový posudek, který rolníka Jana Soukopa st. poslal na pět měsíců za mříže a jeho dva syny k Pomocným technickým praporům (PTP). Sedláckou rodinu chtěli zlomit a přinutit ji ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), což se nakonec i stalo.

Spíš mě zajímalo, kdo má jaký koně

Jan Soukop se narodil 30. dubna 1931 v obci Krasonice, která leží nedaleko Nové Říše na Vysočině. Vyrůstal na venkovském gruntu svého otce, který zde hospodařil na výměře 20 hektarů zemědělské půdy.

V září 1937 nastoupil do místní obecné školy, kam docházely i děti ze sousedních vesnic Meziříčka nebo Zdeňkova. Pátý ročník dokončil v době německé okupace, ale na měšťanskou školu do Nové Říše se kvůli tehdejším poměrům nedostal. „Za Hitlera vybírali do měšťanky jen ty žáky, kteří neměli trojky. No a mě spíš zajímalo to, kdo má jakého koně a dobytek, takže jsem vždycky jednu nebo dvě trojky měl a na měšťanku se nedostal,“ vzpomíná na školní léta Jan Soukop.

Tady je vítáte a dole vám kradou

Na jaře 1945, kdy se směrem od východu nezadržitelně blížila válečná fronta, se v okolních lesích skrývali partyzáni, kteří si podle Jana Soukopa vyřizovali účty s jedním z bývalých hajných německé příslušnosti. „Asi půl kilometru za vsí stávala cihelna, kde v bytě přebýval hajný ve výslužbě. Byl to Němec a jmenoval se [Šula], měl prý co dočinění s Němci. Babička si přála, abych ji za ním zavezl, tak jsem zapřáhl koně a vyjeli jsme. Po příjezdu mě [Šula] poslal ven a bavil se s babičkou. Zpětně mi pověděla, že vytáhl tolika spisů a řekl: ‚To všechno je udání na lidi, co jsem zachránil.‘ Partyzáni pak toho chudáka [Šulu] vyhodili do brambor a tam skonal. Měli ho za kolaboranta a on přitom zachránil lidi,“ vysvětluje pamětník.

První posádka Rudé armády dorazila do Krasonic 9. května 1945 a další jednotky přijížděly během dne. „Odpoledne, když přijel zbytek a všude jich bylo plno, tak zezdola přišel kovář Bašta a povídá: ‚Tady je vítáte a dole vám kradou!‘“ vzpomíná Jan Soukop, který zlodějské manýry rudoarmějců může doložit i vlastní zkušeností: „Bylo asi pět ráno a táta mě vzbudil, že pojedeme s koňmi do mlýna. Vzal jsem mladou kobylku a kousek od nás někdo zařval, byl to Rusák se samopalem. Zůstal jsem stát. Přišel ke mně a kobylku vzal za uzdu a odešel s ní.“

Zásadní slovo měl kádrový posudek z výboru

Až po osvobození v roce 1945 konečně Jan Soukop nastoupil na měšťanku v Nové Říši, ale už v příštím roce, kdy dovršil patnáctého roku, začal pracovat v hospodářství svého otce. Ten měl v té době za svou práci a píli v zemědělství obdržet pochvalný diplom od poválečného ministra zemědělství Júlia Ďuriše, který ještě před komunistickým pučem podporoval vznik široké vrstvy nových samostatných zemědělců.

Situace v zemědělství se převrátila s politickými událostmi roku 1948, po nichž i ministr Ďuriš tvrdě prosazoval zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) a nátlak na soukromé zemědělce prudce zesílil. „Začali nám předepisovat zemědělské dodávky a tátu prohlásili za kulaka. Do roku 1952 se to ještě dalo vydržet, jenže v tom roce jsme s bratrem museli 30. srpna narukovat k ‚pétépákům‘ a pak 20. září tátu za neplnění zemědělských dodávek zavřeli na pět měsíců,“ shrnuje dění Jan Soukop.

Hlavním cílem šikany bylo přivést rodinu do natolik zoufalé situace, aby se vstupem do JZD souhlasila, což by založení družstva značně urychlilo. Když k vydírání nestačilo ani navyšování zemědělských dodávek, místní soudruzi z výboru vypracovali kádrový posudek, který zbavil zemědělskou usedlost sedláka a jeho dvou synů, kteří zde pracovali. „Předseda místního národního výboru a předseda akčního výboru prakticky nechali tátu zavřít, protože musel mít posudek. Já měl od nich posudek na vojnu: nespolečenský chlap, nezdraví, návrat nežádoucí. Stejně vypadal i posudek bráchy. My dva bratři, že jsme byli doma a vesnice združstevňovali, tak nás poslali pryč,“ vysvětluje Jan Soukop.

Zatímco si otec přes zimu na přelomu let 1952 a 1953 odpykával pětiměsíční trest ve Žďáře nad Sázavou a oba dva jeho synové Jan a Bohumír trávili službu u Pomocných technických praporů (PTP), zbylí rodinný příslušníci statku v Krasonicích pociťovali bídu. Pracovat prakticky mohla jen pamětníkova matka Františka a jeho mladší bratr Karel, ale i přesto museli plnit státem stanovené zemědělské kontingenty. „Když jsme s bráchou byli na vojně, táta ve vězení, zůstali tady sami. Máma neměla z čeho vařit, poslední metrák žita jim sebrali z půdy. Neměli co jíst a nebylo čím krmit: i koně padali bídou.“

Nejprve vás postřílíme a pak vámi vydláždíme nádvoří pevnosti

V létě 1952 narukoval Jan i jeho mladší bratr Bohumír k vojenskému útvaru PTP, který byl určen pro internaci a převýchovu „politicky nespolehlivých“ osob. „Jeli jsme do Třeště, kde nás přebrali a vezli do Jihlavy. Byli k tomu povolaní oficíři a u dveří do vagónů stál učitel z Nové Říše, který mě učil. Zeptal jsem se: ‚Tak pane učiteli, kam pojedeme?‘ – ‚To ti říct nemůžu,‘ odpověděl. A jeli jsme na Slovensko do Komárna, kde jsme byli tři neděle v pevnosti a tam nás učili vlevo a vpravo bok a jak zdravit. Vykřikovali, jak nás převychovají: ‚Nejprve vás postřílíme a pak vámi vydláždíme nádvoří pevnosti,‘“ vzpomíná Jan Soukop.

Ve slovenském Komárnu brance roztřídili do jednotlivých čet. Bohumír pokračoval do Dubnice nad Váhom a Jan do Liptovského Hrádku a posléze vykonával stavební práce na několika místech na Slovensku a v Čechách.

Vlivem politických změn roku 1953 došlo k rozsáhlé reorganizaci vojenských pracovních jednotek a vojáci, odvedení v létě 1952, byli přeřazeni k Technickým praporům.

Tátu se vstupem do JZD nepřestali otravovat

Domů k rodičům se z vojny natrvalo vrátil až na podzim roku 1954. Tlak na založení JZD neustal a trvalo ještě několik let, než k založení JZD Krasonice došlo. „S bráchou jsme přišli 24. listopadu 1954, přišly pracovní síly a dali jsme to tu dohromady. Pořád ale chodili za tátou a otravovali ho, ať vstoupí. Už kolikrát jsme tátovi povídali, ať jim to podepíše, což nakonec i udělal, a na jaře 1957 se tu založilo JZD,“ vypráví syn kulaka.

Než došlo k vybudování kravína, dobytek museli hospodáři svést do dvora krasonického zámku. Zaměstnancem JZD se stal Jan i jeho rodiče, ale měsíční plat byl mizivý. Když Janovy rodiče odešli do penze, každý z nich pobíral částku 600 korun měsíčně a drobnou útěchou jim mohlo být snad jen to, že k nízké penzi si mohli ponechat jednu záhumenkovou krávu. Oba dva zemřeli v průběhu 80. let a vrácení polností, které se v rámci restitučních řízení v 90. let vyřizovalo, se bohužel nedožili.

Jan Soukop společně se svým bratrem pečlivě spravovali usedlost po otci a až do roku 2010 zde chovali dobytek a hospodařili.