The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

farář František Šotola (* 1928)

• narozen 12. 10. 1928

• dětství prožil v Trhové Kamenici, v době okupace žákem obecné školy

• dramatický květen 1945 v Trhové Kamenici, svědek partyzánských bojů a napadení německé kolony

• po válce studentem gymnázia a od roku 1945 v semináři v Chotěboři

• 1950 – nástup na vojenskou službu, PTP Libavá a doly v Orlové

• 1953 – uvolnění z vojenské služby, práce převážně na stavbách po Československu

• 1967 – přijat do semináře v Litoměřicích

• 1971 – vysvěcení na kněze v Praze a primice v Jedlové

• působení po různých farnostech, rok 1989 v Náchodě

• od roku 2001 správa farnosti v Slavoňově, kde působí dodnes

Dětství

František Šotola se narodil 12. 10. 1928 v Trhové Kamenici. Rodiče bydleli ve vesnickém domku s malým hospodářstvím, o které se starala celá rodina. V Trhové Kamenici navštěvoval pamětník obecnou školu a poté měšťanku. V den jeho šestých narozenin, tedy 12. 10. 1934, zachvátil rodné stavení požár: „Bylo to těžké. Počasí naštěstí přálo a do Vánoc jsme se dostali pod střechu. Potom byl velmi skromný život. “

Válečná léta v Trhové Kamenici

„Patnáctého března, začala okupace. Byla to středa, neučilo se ve škole, učitelka celý dopoledne brečela. Ale my jsme šli a teď ty Němci, s tříkolkama a mašinkvéry napřažený, tady projížděli. Začalo chumelit, napadlo 23 cm sněhu a kolem 20. března bylo dvacet stupňů mrazu. Němcům zamrzaly motory, tak si k nám chodili pro teplou vodu.“

V prvních letech války pokračovaly těžké roky pro pamětníkovu rodinu. Dlouho se držel sníh a přetrvávaly mrazy, což vedlo k neúrodě. Doma se jedl chléb z ječného šrotu. „Za války to bylo těžké, na vesnici zvlášť.“

V okolí Trhové Kamenice působila partyzánská jednotka, občas probíhala noční cvičení, a kdo měl zájem, toho učili ruský jazyk. Ke konci ledna roku 1945 proběhl na partyzány zátah. František Šotola byl očitým svědkem zatýkání: „Tam zatkli v Polomu ty muže a potom v Křemenici hajného. To jsme viděli, jak je na saních převáželi do Kamenice. Čeledína do kozelce svázanýho, v tý zimě, vezli je do školy. Tam je dost drasticky vyslýchali a pak je odvezli do koncentračního tábora.“

V této době navštěvoval František Šotola měšťanku. Vzpomíná také, že Němci zatkli i městského kostelníka, který skončil v Terezíně a do Trhové Kamenice se vrátil ke konci války.

Dramatický květen 1945

Pátého května 1945 (sobota) poslouchal František Šotola v rádiu o povstání v Praze. Krátce nato se část obyvatel Trhové Kamenice vydala ke škole, kde bylo jedno z míst pobytu německých vojáků, s cílem je odzbrojit. Protože tam byla většina vojáků z Rakouska, rádi se vzdali.

„Navečer potom jelo auto. Už byla fronta u Ždírce. Nějaký německý auto, přijelo do Kamenice, naši ho chtěli hnedka zastavit, tak po něm stříleli. Přejelo celou Kamenici, a až na konci ho zastavili. Zastřelili tam asi čtyři Němce.“

V Trhové Kamenici a okolí se ke konci války odehrálo množství dalších smutných událostí. Například když auto plné lidí vyrazilo z Trhové Kamenice směrem na Chotěboř, ovšem přes území, které bylo stále pod kontrolou německých hlídek. „Naši slavnostně hlídali všechno. Auto nadšenců vyrazilo na Chotěboř, a tam, za Ždírcem, byli Němci. A jak tam jeli nadšeně, tak je tam všechny postříleli. Dneska tam maj pomník.“

Další týden začal poklidně, ovšem v úterý bylo hlášeno, že jede padesát aut Němců od Pardubic. František Šotola fungoval jako spojka, a když se vrátil z Rohozné do Trhové Kamenice, tak už tam byla všechna stavení vyklizena a obyvatelé na cestě do přilehlých lesů.

„Partyzáni začali na kolonu těch aut střílet. Němci vylezli z aut a rozvinuli rojnici a viděli, že z kostela je někdo pozoruje – tak stříleli pancéřovýma pěstma a kostel dostal několik zásahů, i věž. (...) Potom vběhli do Kamenice, aby se kryli před útokama těch takzvaných partyzánů. Stříleli na naše, jak utíkali do polí, nebo tam na začátku, zrovna vycházela Pilařovic děvčata, tak je zastřelili.“

Po této akci se František Šotola vydal domů, kde se setkal se svým otcem, legionářem, a společně odešli do lesa. Po půlnoci byla ohlášena kapitulace.

Další den se stal František Šotola svědkem ruského bombardování Krucemburku a Ždírce, kde ještě pobývaly početné německé jednotky. Následoval zběsilý ústup Němců, kteří spěchali na západ, aby se mohli nechat zajmout americkými jednotkami.

Již ve čtvrtek přišli do Trhové Kamenice zástupci ruské strany, horlivě přivítaní místními komunisty. Ruská armáda dorazila v sobotu. „Všichni ty Mongolové a Rumuni, s vozama a tak. Všechno se to táhlo, stáda dobytka a koňů. Všechno spásli a sebrali nám i krmivo.“

Poté, co se Němci odsunuli a Rusové usadili, nastalo celkem klidné období.

Po válce nástup do semináře

Po válce opět začala fungovat škola a František Šotola nastoupil v Chotěboři na gymnázium. Bydlení sehnal u své tety. V Chotěboři prožil velké převlékání kabátů po volbách v roce 1946 i rok 1948. „Dělali různé razie, taky tam kluci ze septimy tiskli nějaký plakáty, pak je vyslýchali a zavřeli, ale nás nechali celkem vystudovat, odmaturovat.“

Po ukončení gymnázia podal za Františka Šotolu děkan z Chotěboře přihlášku do semináře. „Nevím, co přesně mě přivedlo k víře. Já jsem chtěl být elektrikářem, to mě bavilo. Neměl jsem zájem ani o studium na gymnáziu. Rodiče se ale rozhodli. A po gymnáziu na kněze. Měl jsem z toho celej život strach, že budu muset mluvit někde v krematoriu.“

V semináři bylo velmi chudo, přesto na toto období František Šotola rád vzpomíná. Zejména díky přátelskému společenství, které se podařilo vytvořit. V pokoji bydlelo 18 studentů. Na pokoji nebylo sociální zařízení, strava byla skromná a každý si musel z domova přinést vlastní peřiny.

Rodiče Františka Šotoly se v roce 1945 přestěhovali z Kamenice do Jedlové u Poličky. Zprvu chtěli do pohraničí, ale všude bylo podmínkou pobytu podání přihlášky do komunistické strany. Protože to odmítli, tak se pro ně nic nenašlo. Nakonec se usadili v Jedlové, kde získali zemědělskou usedlost.

V průběhu roku se politická situace církví začala zhoršovat. Dosavadního monsignore, který v semináři působil, zavřeli. Prý v souvislosti s Čihoští. Také další hodnostáře v následujícím období vyslýchali a některé i odvezli. Když byl František Šotola v pátém ročníku, přišel do semináře (tehdy) páter Otčenášek. František Šotola ho popisuje jako velmi milého člověka, který se o seminář staral s velkou péčí. Jako nejkrásnější zážitek pak označil Štědrý večer. „Prožili jsme tam Vánoce, to se ještě nejezdilo domů. Tak jsme tam prožili Štědrý večer společně. To byl takový nejkrásnější zážitek toho společného života. I když to bylo skromné.“

Koncem dubna probíhalo tajné svěcení, protože bylo nebezpečí, že by k němu oficiálně vůbec nemuselo dojít. Karel Otčenášek byl navržen na biskupa a po nějaké době přišel dekret z Vatikánu, že je jmenován. Další svěcení, o kterém v té době ani František Šotola nevěděl, proběhlo mezi studenty semináře ve vyšších ročnících. Účastnilo se ho devatenáct studentů. Ti po vysvěcení sloužili v Hradci Králové a primice měli až dodatečně, na konci školního roku.

Mezitím došlo k odvodu všech jezuitů při velké razii. František Šotola a jeho spolužáci přesto stále věřili, že budou moci ve studiu pokračovat. „Skončil školní rok a my jsme počítali s tím, že po prázdninách budeme pokračovat. Tak jsme si tam ty peřiny a všechno nechali.“

Prázdniny strávil František Šotola s matkou v Jedlové, otec byl již po smrti. V červnu pak přišlo pozvání na školení do semináře, což mělo být podmínkou dalšího studia. Již v srpnu ale přišlo oznámení, že fakulta je zavřená a kdo chce pokračovat, má se hlásit na státní fakultu do Prahy. Ta ovšem nebyla schválená Vatikánem, a tak biskup Otčenášek vydal doporučení, aby tam nikdo nechodil.

Odvod do PTP

V roce 1950 dostali vysvěcení kněží i další bohoslovci pozvánku do PTP. Většinou byli rozděleni na lehké PTP do Svaté Dobrotivé a těžké PTP, na doly v Ostrově. František Šotola byl přidělen na Libavou.

„Já jsem nic nedostal, ale potom jsem byl pozván, s dalšími mladistvými, s nástupem ihned. Dvacátého osmého září, na sv. Václava, jsem byl prezentován v Libavě. Prošli jsme tam základním vojenským výcvikem beze zbraně a potom už na ty pracoviště. Z Libavy nás odvezli na Sázavu stavět trať Brno – Havlíčkův Brod. (...) Ručně se kopalo, nakládalo a odváželo. Velký balvany se odstřelovaly.“

V dalším roce nebyli komunističtí přestavitelé spokojeni s tím, jak převýchova probíhá, proto došlo k odloučení skupin bohoslovců a kněžích. František Šotola, spolu s asi dvaceti dalšími lidmi, byl poslán zpět na Libavou, kde byl přidělen na práci v lese. V PTP panoval standardní vojenský režim. Ovšem i tento způsob přeškolování byl následně označen za málo účinný.

V prvním roce bylo odvedeným umožněno chodit do kostela, po zákazu praktikovali bohoslovci svou víru na ubikacích. Ovšem nedlouho poté přišel do funkce Alexej Čepička^[1] a došlo k výraznému zpřísnění režimu. Všichni museli být oholeni dohola a bylo nařízeno povinné večerní školení, jehož účelem bylo zejména rozbít církevní komunitu.

V dalším roce vojenské služby vystřídal František Šotola vícero míst, například Vyškov či Konice. To se již blížil druhý rok povinné vojenské služby, tedy datum odchodu do civilu. Oproti očekávání bylo ještě nařízeno povinné čtyřtýdenní cvičení. Když se v této době laici přihlásili na stavbu či do dolu, tak mohli odejít do civilu. Bohoslovci takovou šanci nedostali. Nakonec bylo režimem sděleno, že bohoslovce domů nepustí vůbec. František Šotola a další byli přemístěni na Rajhrad, poté do Přerova a nakonec, po intervenci ze strany, byli posláni do dolů v Orlové.

„Jak nás vedli od vlaku, tak tam na začátku byl pistolník se samopalem a vedl nás tam jak trestance. Byla to dost těžká práce v dole. A tam už byli nasazení špioni, špicli. U nás na světnici taky, podávali o nás zprávy, o každém zvlášť.“

Před prvním fáráním proběhlo pouze půldenní školení. František Šotola byl poté přidělen do dolu, kde pracoval většinou „ve stěně“. Dostal přidělenou část stěny v dole, kterou musel za směnu vytěžit. Nižší stěny byly celkem bezpečné, ovšem u těch vyšších než dva metry hrozilo nebezpečí sesuvu a zavalení. „Na dole to bylo podle toho, jakýho měl kdo havíře.“

Následně přišlo rozhodnutí, že faráři nemohou na dolech sloužit, protože mají špatný vliv na ostatní, zejména laiky. V této době komunisté nerozlišovali mezi farářem a bohoslovcem, ten byl uváděn ve spisech jako nevysvěcený farář. František Šotola tak byl, kvůli svému špatnému posudku, odveden do Brna. Tam pracoval na různých stavbách, většinou jako ohýbač železa. „V Ostravě bylo všechno začuzený a tak dále, kdežto tam to bylo jak na riviéře.“

Vzhledem k četným mezinárodním stížnostem na existenci a poměry v PTP přišlo rozhodnutí, že církevní činitelé mohou být propuštěni do civilu. Po třech a půl letech u PTP se tak František Šotola konečně dostal domů. „Museli jsme se hlásit na okresní velitelství a už se nám omlouvali: ,Soudruzi, to se nemělo stát, to byl historický omyl, že jste tam byli.‘“

Civilní život

Po opuštění nucené vojenské služby (v roce 1953) pokračoval František Šotola v tom, co mohl beztrestně dělat, tedy v práci na stavbě. Nejprve pracoval v Pardubicích, kde se stavěly vojenské ubytovny, poté šel na pozvání do Nového Města pod Smrkem, kde pracoval jako obsluha stroje v textilce. A poté zase do Brna na stavbu, kde působil až do roku 1967.

V roce 1966 vyzval biskup Otčenášek všechny bohoslovce, aby se hlásili na seminář do Litoměřic. František Šotola se o této výzvě dozvěděl až o rok později. Zprvu byl přesvědčený o tom, že nemá šanci na přijetí, protože místa v semináři byla velmi omezená. Poté ale byl, díky osobnímu doporučení, pozván na pohovor. Zkoušky složil úspěšně a roku 1967 byl přijat na seminář, jako jeden z deseti. „Musel jsem absolvovat i rozhovory na ministerstvu, v socialistickém duchu.“

Seminář navštěvoval František Šotola společně s Dominikem Dukou či Miloslavem Vlkem, kteří chodili do vyššího ročníku. Všudypřítomní byli udavači, kterých na semináři bylo několik. Potom přišel srpen 1968 a kdo měl špatný posudek, byl propuštěn.

Církevní život

František Šotola se v roce 1971 dočkal vysvěcení v Praze, které bylo provedeno kardinálem Tomáškem. Slavnostní primice se konala v Jedlové, kde byl hlášen na výboru. „Předseda národního výboru si představoval, že z toho udělá světskou slavnost. Zařídil stánky a podobně. (...) Pak přijel církevní hodnostář, který všechno zakázal, a nakonec se to konalo v kostele.“

František Šotola vzpomíná, že přišlo na pět tisíc lidí. Jednalo se o poslední průvod takového rozsahu, poté již z kraje nic nepovolovali.

V počátku svého církevního působení vystřídal František Šotola více míst. Nejprve jako kaplan v Novém Městě a poté v Pardubicích. „Tam jsme byli dva kaplani, ale bylo tam spoustu práce. Třeba deset kremací za den, to byla fuška.“ Jako dohled nad jejich aktivitami působil v kostele státní dozor, kancléř. Fungovalo to tak, že církevní hodnostáři podali například deset návrhů na budoucí umístění mladších kněží, a nakonec ani jeden z nich neskončil tam, kde chtěl.

V roce 1975 bylo Františku Šotolovi nabídnuto místo po zesnulém páteru ve Slavoňově a v roce 1983 byl převelen do Náchoda. V tu dobu se do Náchoda stěhovalo mnoho lidí, takže i návštěvnost kostela vzrostla. Proto se o něj státní správa důkladně zajímala.

„Jednou jsem takhle fotil, tam bylo takové krásné okno. A vedle toho byl sirotčinec a nějací vojáci. Nějakej horlivec si všiml, že jsem fotil. Tak tam hnedka přilítli a sebrali mi foťák, že fotím vojenský objekt. Pak si to vyvolali na SNB a zjistili, že tam nic nebylo. Foťák mi vrátili. (...) Tam jsme měli dost práce, ale pořád nás hlídali. Zjišťovali, v kolik chodíme spát a podobně. Estébáci přišli asi dvakrát.“

Revoluce v Náchodě a další působení

V Náchodě prožil František Šotola i přelomový rok 1989. Vzpomíná na velká shromáždění na náměstí. „Organizátoři potřebovali elektriku, z národního výboru je vyhnali, tak nakonec si to natáhli z kostela.“

Po revoluci si mládež si vymohla, že musel František Šotola z Náchoda odejít. Od kaplana dostal na výběr více než deset míst. Rozhodl se pro Poličku, kde se v té době opravoval kostel. „Pamatuji na problémy s financemi, peníze, co jsme dostali, nám nestačily ani na lešení.“

Od roku 2001 působí František Šotola na farnosti v Slavoňově, kam přišel na žádost tamních sester z Rokole. Pořádá každodenní mši svatou a jak sám říká, je spokojený. Mimo to se stará o další opravy objektů spadajících pod farnost. Dočkal se také návštěvy arcibiskupa Otčenáška.

[1] Alexej Čepička: 1948–1950 ministr spravedlnosti, 1949–1950 předseda Státního úřadu pro věci církevní, 1950–1956 ministr národní obrany, 1951–1956 člen předsednictva a politického sekretariátu Ústředního výboru KSČ.