The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sorban (* 1948)

• narozen 1. května 1948 v Teplicích ve slovenské židovské rodině

• v roce 1953 rodiče odsouzeni za protistátní činnost, sám se dostal do dětského domova jako sirotek

• po roce a půl se mohl přestěhovat k babičce do Žiliny

• po matčině propuštění v roce 1955 žil opět v Praze

• od roku 1963 žil po rozvodu rodičů s matkou v Bratislavě

• po maturitě v roce 1966 se rodina vystěhovala do Izraele

• v roce 1976 se přestěhoval do Düsseldorfu (Německo), kde pracoval pro Lufthansu

Josefa Sorbana zavedl život na mnoho míst v bývalém Československu i v zahraničí. Narodil se v Teplicích-Šanově 1. května 1948 v židovské rodině. Otec byl původně z Podkarpatské Rusi, přežil koncentrační tábor a po vojně se léčil v Brně. „Fyzicky se sice zotavil, ale psychicky už nikdy.“ Maminka pocházela z vážené rodiny Langových ze slovenské Nové Bytče. Vlastnili tiskárnu a obchod s papírem. V sousedním domě bydlela rodina Jozefa Tisa, prezidenta Slovenského státu. Ta zpočátku rodinu Langových chránila, ale nakonec byla rodinná firma arizována a matka odvezena do pracovního koncentračního tábora v Seredi. 

Rodiče se seznámili v Teplicích, kde otec provozoval drogerii. Jako dítě byl Josef Sorban často nemocný a musel se léčit v Ústí nad Labem a v Praze. Po komunistickém převratu v roce 1948 byla drogerie zestátněna a později otec nemohl být ani vedoucí, neboť nevstoupil do KSČ. Poté se rodina kvůli synovým přetrvávajícím zdravotním problémům přestěhovala do Prahy, kde Josefa Sorbana vyléčili.

Dětství poznamenané padesátými léty

Když byly malému Josefovi čtyři roky, otec byl zatčen Státní bezpečností a obviněn za protistátní činnost, ilegální převážení lidí na Západ a za praní špinavých peněz. Nakonec dostal patnáct let odnětí svobody. Matce hrozilo zatčení za pomáhaní manželovi, „což nemohla být pravda, maminka měla dost práce se mnou, tehdy nedostávali nějaké sociální podpory, maminka byla odkázána sama na sebe“. Nakonec ji rok nato přece jen odsoudili a syn se dostal do dětského domova pro předškolní děti v Chotěboři. I když měl babičku a tetu v Žilině, byl veden jako sirotek a nikdo, ani jeho matka, nevěděl, kde se nachází. V roce 1954 chlapce přesunuli do dětského domova pro školou povinné děti v Holicích. „Jako nejmladší jsme byli šikanováni těmi staršími, moc se o nás nestarali, co se týká oblečení, jen starší, opotřebované, to jsme dostávali. Já si jen pamatuju, že o přestávkách měly děti svačinu, nás bylo asi šest z dětského domova a my jsme neměli nic.“

Maminka si nakonec vynutila hladovkou informaci o synově umístění a informovala babičku. Komunikace byla možná písemně jednou za dva měsíce a návštěvy byly povoleny jednou za půl roku pouze v předepsaném čase.

Babička se po převratu v roce 1948 stala členkou KSČ a využila svých známostí ve straně. „Bohužel byla tak naivní, že přijela tehdy bez jakýchkoliv papírů a povolení do dětského domova, já jsem ji samozřejmě poznal a hned jsem chtěl, aby mě vzala okamžitě domů, protože to nebylo nejlepší zařízení, kde jsem mohl žít jako dítě, ale samozřejmě to nešlo.“

Babička si pamětníka mohla vzít k sobě do Žiliny až za tři měsíce. Tehdy se dozvěděli, že jedna učitelka, která si chlapce velmi oblíbila, již měla potvrzen souhlas k adopci, jenž byl poté zrušen.

Vytoužené shledání syna s matkou

Josef Sorban začal chodit do slovenské školy, ale jazyk pro něho nebyl problém. Začátkem roku 1957 matku propustili na podmínku. Dostala sice v Praze práci jako úřednice, ale byl jí přidělen jen jeden pokoj bez příslušenství. Kvůli podmínce neměla na lepší bydlení nárok. Syna si vzala k sobě na jeho narozeniny v květnu 1957. Mezitím se do Prahy přestěhovala také babička s tetou. „V Praze ve Vršovicích měly koupelnu, takže jsme se mohli umýt a vykoupat.“ Matce se podařilo vyhnout spolupráci s StB tím, že pracovala ve večerních hodinách pro Veřejnou bezpečnost (VB) a kontrolovala řidiče. Vzhledem k tomu, že měla nezletilého syna, už nemohla dělat víc. „Já jsem zůstával sám doma a nikoho nezajímalo, že nemá nikoho, kdo by se o mě postaral.“

Otce chlapec navštívil ve vězení dvakrát: poprvé na Mírově u Mohelnice. Tato věznice byla v dobách komunistického režimu považována za jedno z nejkrutějších zařízení pro politické vězně. Běžné bylo odepírání kontaktu s rodinou, léčby a léků a kruté mučení, které bylo příčinou úmrtí řady vězňů. „Museli jsme tam jet vlakem, autobusem a ještě dva kilometry pěšky, v zimě, v lednu, při minus dvanácti stupních, a to ještě nás nechali čekat venku.“ Podruhé navštívil otce rok před propuštěním v Leopoldově na Slovensku, v zařízení, které bylo v té době spolu s pracovními tábory při uranových dolech nejhorším vězeňským zařízením v komunistickém Československu a často bylo označováno za zařízení likvidační. „Obě věznice byly hrozné, takže podle toho můj táta také vypadal.“

Rodina si vydechla až začátkem šedesátých let

Otec byl propuštěn na podmínku po sedmi a půl roce na prezidentskou amnestii v roce 1960. Matce se podařilo obnovit soudní proces a v roce 1962 byla plně a otec částečně rehabilitován. Až poté se rodiče rozvedli, i když manželství nefungovalo už dlouho. Otec se okamžitě vystěhoval do Izraele za svým bratrem.

Josef Sorban ukončil devítiletou školu s výborným vysvědčením a o událostech tehdy nebyl informován. „Ačkoliv jsem byl celou dobu pionýrem a později členem ČSM a moje maminka mi v tom nebránila, nechápal jsem ten spoj, že maminka byla jako nepřítel socialistického režimu a já, který jsem pro ten režim byl dán do školní výchovy.“

V roce 1963 se přestěhoval do Bratislavy, kam se matka podruhé vdala. Z Prahy se mu nechtělo, město měl rád a užíval si volnost. Díky otčímovi, který měl v Bratislavě velmi dobré postavení, přestože nebyl členem KSČ, mohl Josef Sorban studovat na gymnáziu, což by v Praze vzhledem k jeho kádrovému posudku nebylo možné. Rodině se vedlo dobře a v Bratislavě se pamětníkovi nakonec líbilo a plně využíval uvolnění v druhé polovině šedesátých let. „Pamatuji si, že byl tehdy v Bratislavě na návštěvě Allen Ginsberg, ten známý beatnik z Ameriky. Já jsem byl na jeho představení, rozprášila nás potom policie, bylo to v podniku v podzemí v malé kavárně, mluvili trochu volněji, takže přišla Veřejná bezpečnost a Ginsberga vyhostili do Vídně. Byla to dobrá doba.“

Stěhování do Izraele

Uvolnění přineslo také možnost vystěhování do Izraele. Lidi, kterým byla žádost zamítnuta, už netrpěli represemi. Matka Josefa Sorbana se před válkou angažovala v mládežnické sionistické organizaci a sionistkou zůstala pořád. Otčím do Izraele nechtěl, přesvědčila ho až možnost získání dobré práce přes známé. Matka zažádala o vystěhování z důvodu sloučení s rodinou, babička a teta se vystěhovaly v roce 1964. Třetí žádost byla povolena v roce 1966.

O cestu do Izraele a stěhování se postarala Jewish Agency – Židovská agentura. Cesta vedla přes Vídeň do Janova. Tam se rodina nalodila a vystoupila v Haifě. Pro mladého Josefa Sorbana to byl spíše výlet do Orientu než cesta bez návratu. O Izraeli a židovství nevěděl téměř nic. „Věděl jsem, že židovství existuje, ale to, že jsme byli komunistickou propagandou bombardováni ze všech stran, působilo. Pro mě byl Izrael v prvních měsících úplně cizí kapitalistická cizina, o které jsem nevěděl prakticky nic.“

Bohužel přijeli v době hospodářské krize a začátky nebyly lehké. Josef Sorban rád vzpomíná na období strávené v kibucu, kam se dostal jako osmnáctiletý na výuku jazyka a kde také pracoval. Pomohlo mu, že tam žilo více českých rodin. Vojenskou službu si odložil, protože chtěl studovat na vysoké škole. Nováčci také nebojovali v šestidenní válce. To se však vzhledem k těžké finanční situaci rodiny nepodařilo a pamětník musel začít pracovat. V roce 1968 absolvoval státní speditérskou nástavbu.

Události roku 1968 v Izraeli

V Bratislavě patřil k vášnivým čtenářům Mladého světa. V čase šestidenní války, v červnu 1967, zahlédl v československém tisku fotografii velkého požáru pošty v Tel Avivu, která měla sloužit jako důkaz bombardování města Egyptem. Byla to lež, Josef Sorban viděl požár pošty v roce 1966 na vlastní oči a Tel Aviv válka vůbec nezasáhla. Počátkem roku 1968 proto napsal do Mladého světa kritický dopis. Poté, co byl dopis v dubnu otištěn, začaly pamětníkovi chodit pytle dopisů, většina proizraelských. Zpočátku na dopisy odpovídal, ale pak už to vzhledem k jejich počtu a poštovnému nebylo možné. Napsal proto otevřený dopis, kde děkoval za podporu Izraele, který byl uveřejněn. Dokonce mu několik čtenářů objednalo předplatné.

V té době začaly do Izraele přijíždět delegace spisovatelů a herců a pamětník se setkal s Ladislavem Mňačkem či Arnoštem Lustigem. Delegace bydlely buď v československých rodinách, nebo v kibucech. V srpnu 1968 přijeli českoslovenští spisovatelé a herci, mezi nimi také Eda Kriseová z Mladého světa, která natočila s Josefem Sorbanem dlouhý rozhovor. „Měl vyjít v září 1968, ale samozřejmě to nevyšlo.“ Když se doslechli o vpádu sovětských vojsk do Československa, nevěděli, co mají dělat. V delegaci byli také Petr Pithart a Jiří Dienstbier. Všichni hosté se přesunuli do Tel Avivu a byli ubytováni v rodinách, dva z nich také u Josefa Sorbana. Letenky a víza jim propadly. Naštěstí se pamětníkovi podařilo najít českého známého, který nejen že vyřídil celé delegaci rakouská víza, ale také jí zaplatil letenky. „Ten pán na svoje konto zařídil let speciál, který je odvezl do Vídně. Přišlo ho to tehdy, což bylo hodně peněz, na dvacet tisíc dolarů.“

Nakonec byl celý příběh o Josefu Sorbanovi a Mladém světě uveřejněn v populárním izraelském deníku. Po srpnu 1968 bohužel dopisy chodit přestaly, protože lidé se začali bát.

Opětovné stěhování do nové země

Po absolvování vojenské služby začal Josef Sorban pracovat pro italskou leteckou společnost. Proto mohl častěji cestovat do zahraničí, což nebylo v tehdejším Izraeli běžné. Ale vízum na cestu do Československa bohužel nikdy nedostal. V té době obnovil kontakt se svým otcem, který se po krátkém pobytu v Izraeli přestěhoval do Německa, kde mu byla poskytnuta podpora v rámci „Wiedergutmachung“ (finanční podpora vlády SRN jako reparace obětem holokaustu) a také mu bylo urychleně uděleno německé státní občanství, neboť prokázal německý původ. Otec bohužel žil duchem v minulosti a nebyl na tom psychicky dobře. Naléhal na syna, aby se k němu přestěhoval.

V roce 1975 začal pamětník navštěvovat v Tel Avivu kurzy němčiny a hledal si práci v Německu. Tu se mu podařilo získat po absolvování náročného výběrového řízení v Lufthanse a v říjnu 1976 se přestěhoval do Düsseldorfu. Tam se také oženil a narodily se mu dvě dcery. Manželka pochází ze smíšené české rodiny, která se původně také vystěhovala do Izraele a později se usadila v Kolíně nad Rýnem.

Díky otci bylo pamětníkovi také urychleně uděleno německé státní občanství, ale izraelského se bohužel musel vzdát. Na čtyřicet let strávených v Lufthanse a na své kolegy vzpomíná Josef Sorban jen v dobrém.

Mrzí ho, že dcery nemluví ani hebrejsky, ani česky, pouze řeči rozumějí. „Ta starší se narodila v sedmdesátým sedmým, kdy jsem si říkal, že železná opona tu bude na věčné časy, takže nemělo cenu ji učit česky ani slovensky. Moje manželka ji nechtěla učit česky, aby se necítila ve škole jako ausländer.“

Kruh se uzavírá: uplatnění v Československu po roce 1990

V roce 1990 Josef Sorban pomáhal vybudovat pobočku firmy ve východním i západním Berlíně, kam Lufthansa dosud nemohla létat. Rok nato byl vyslán do Prahy, aby otevřel pobočku Lufthansy také v Československu. Byla to těžká práce, „pracovali jsme šestnáct hodin denně a ze začátku byla s lidmi těžká komunikace. Byla tu ještě socialistická pracovní morálka – jdu pracovat, nejdu pracovat a ráno už byli lidi opilí.“ V Praze se mu ale líbilo a jezdil tam služebně až do roku 2002. Ještě dnes ho bývalí kolegové často zvou na firemní akce.

Pamětník je dva roky v penzi, ale nezahálí, těší se ze života a je rád, že je celá rodina zdravá. Pravidelně navštěvuje rodinu v Izraeli a také často a rád jezdí do Čech a na Slovensko.

Když Josef Sorban hodnotí své nemalé zkušenosti, říká, že se celý svůj život řídil mottem: Žít a nechat žít.