The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Sommer (* 1939)

• narodil se 16. ledna 1939 v rodině lesního v Dolních Kralovicích

• v roce 1942 se rodina přestěhovala na myslivnu v Keblově

• po základní škole nastoupil studium průmyslové školy ve Žďáru nad Sázavou

• od roku 1957 zaměstnancem podniku Jawa v Týnci nad Sázavou

• v letech 1958–1960 vojenská služba u tankistů v Milovicích a Čáslavi

• od roku 1963 motocyklovým závodníkem týnecké Jawy

• v letech 1964–1967 absolvoval večerní průmyslovou školu ve Vlašimi

• v roce 1973 založil rodinu a přestěhoval se do Neveklova

• v 80. až 90. letech výstupním kontrolorem podniku Jawa

• od roku 2000 je v důchodu a žije v rodinném domku v Neveklově

Jiří Sommer se narodil v rodině s hlubokou lesnickou tradicí, spojenou s rodem Auerspergů, a vyrůstal v myslivně poblíž obce Keblov. Dětství prožil za protektorátu, dospívání ve stínu komunismu a svůj život zasvětil práci v legendární Jawě. Motocykly se staly jeho vášní, prací i radostí, kterou si uchoval až do pozdního věku. Jeho životní příběh je svědectvím o poctivé práci a úctě k řemeslu.

Auerspergští lesníci

Jiří Sommer se narodil 16. ledna 1939 manželům Karlu a Anně Sommerovým. Rodiče pocházeli od Nasavrk, spadajících pod panství knížete Auersperga, v jehož službách byla také rodina Sommerova. Zvláště váženou osobností byl dědeček Josef, který se při správě knížecích lesů osvědčil natolik, že byl povolán ke správě lesů na panství v Rakousku. Na dlouholetou rodinnou tradici lesníků, doloženou od roku 1816, navázal také otec pamětníka, Karel Sommer. Po absolutoriu lesnické školy na Slovensku a krátkém období, kdy vedl provoz knížecí parní pily, mu bylo svěřeno polesí u Dolních Kralovic. Za věrné služby vybudoval majitel panství rodině Sommerů ve Slatiňanech hrobku, v níž dnes odpočívají pamětníkovi nejbližší.

Matka Jiřího, Anna rozená Zahálková, byla dcerou sládka nasavrckého knížecího pivovaru. Vzdělání získala na gymnáziu v Chrudimi a po absolvování učitelského ústavu působila v jednotřídkách vesnic na Chrudimsku. Když se mladým manželům narodil syn Jiří, kníže otce přeložil na polesí do Keblova, který rodině poskytoval lepší podmínky. Tam měl otec na starost pět hajných, s nimiž velmi dobře vycházel. Při myslivně spravovali hospodářství, které tvořilo malé políčko, lesní koně, dvě krávy a kozy. Pro život rodiny byla důležitá také přítomnost školy a nádraží, odkud se dalo pohodlně dojíždět do Dolních Královic, kde sídlilo lesní ředitelství. Matka s dětmi – Jiřím a o rok mladší dcerou Martou – zůstávala doma. Během období protektorátu jí byla pomocnicí i děvečka Máňa, která se tím vyhnula nasazení na práci do Německa.

Nic z toho nebylo, to byla klika

Během protektorátu se matka spřátelila s paní Holzerovou, Židovkou z nedalekých Růžkových Lhotic. Když byla její rodina povolána do transportu do koncentračního tábora, darovala matce pár věcí, což neuniklo pozornosti některého ze sousedů. V noci do myslivny vtrhlo gestapo a po důkladné prohlídce některé z darovaných věcí odvezlo. „Ale nic z toho nebylo, to byla klika,“ doplňuje své vyprávění pamětník. Velkou výhodou bylo, že otec ovládal skvěle němčinu, což při jednání s německými úřady velmi pomáhalo. S obavami však rodina prožívala hospodářské kontroly. „Když měla přijít hospodářská kontrola, tak se vše schovávalo. Slepice do lesa, do pytlů.“ 

Na sklonku května roku 1942 byl tehdy tříletý Jiří se svou maminkou na návštěvě u tety v Praze. Právě v těch dnech došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Následující dny provázela mimořádně napjatá atmosféra, která se nesmazatelně vryla i do jeho dětské paměti. „Celou noc jsem nespal a slyšel ten rachot obrněných aut s pásy, která tam celou noc projížděla,“ vzpomíná pamětník.

Zubožení a bosí

S blížícím se koncem války projížděli Keblovem Němci prchající před postupující Rudou armádou. Podle vyprávění pamětníka byli mnozí velmi zubožení a bosí. „Mám takovou vzpomínku, že odcházeli i s rodinami. Jednou u nás zastavili, jestli nemáme něco k jídlu. Matka jim uvařila kafe a chleba s máslem, poděkovali a jeli dál.“ Keblov osvobodila Malinovského armáda, která měla v obci svůj štáb. „I tam jsem s otcem byl, tam už se nestřílelo.“

Otec byl od roku 1935 vlastníkem automobilu, avšak moc si této vymoženosti neužil. Během mobilizace v roce 1938 jej propůjčil armádě, o rok později bylo auto znepojízdněno úředním odebráním baterie pro vojenské účely, a v lednu posledního válečného roku musel odevzdat vůz celý. Později už jiný nechtěl. 

Nová realita

Když skončila válka, rodina se musela přizpůsobit nové realitě. Přestože kolaborace s nacisty nebyla Auerspergům prokázána, jakožto příslušníci německé šlechty byli po válce odsunuti a jejich majetek byl v rámci Benešových dekretů zkonfiskován. Po únoru 1948 začali za otcem dojíždět muži v kožených kabátech. Přemlouvali ho ke vstupu do komunistické strany. Ve snaze uchránit rodinu jejich nátlaku podlehl, neboť tušil, že přátelské vztahy s knížetem by měly pro celou rodinu nedozírné následky. Krátce nato začala ve vesnici kolektivizace. Pamětník vzpomíná na schůze v místní hospodě, kterým jako děti naslouchali pod okny. Sedláky tam přesvědčovali ke vstupu do družstva, řvali na ně a vyhrožovali. „Ti sedláci u nás vytrpěli hodně.“

Doma se o politice moc nemluvilo, ale otec nesl situaci těžce. „On byl takový tichý, mírný.“ Zaměstnán byl pod Lesní správou v Ledči nad Sázavou. Matka zůstávala v domácnosti a později si přivydělávala sázením stromků. O nedělích a svátcích chodily děti s maminkou do kostela, kde Jiří ministroval. Krátce se učil na housle, ale chyběla mu trpělivost a brzy toho nechal.

Konec rodinné tradice

Když končil základní školu, bylo už jasné, že lesnická tradice rodiny Sommerů je u konce. Více než les lákaly jediného syna stroje. Studia nastoupil na střední průmyslové škole založené při strojírnách ve Žďáru nad Sázavou. Na toto období však nevzpomíná příliš rád. Škola ho nebavila, výuka neměla úroveň, internát byl vybydlený a učitelé s vychovateli byli možná dobrými komunisty, ale nikoli pedagogy. Po třech letech utrpení ve Žďáru mu vzdálený příbuzný, pan Fučík –ředitel banky v Benešově, zprostředkoval kontakt na Jawu v Týnci nad Sázavou, kam s radostí nastoupil. 

Vojenské intermezzo

Netrvalo dlouho a přišel povolávací rozkaz – v roce 1958 narukoval pamětník k tankistům v Milovicích. Vetší část vojenské služby však odsloužil v Čáslavi, kde velel tankové četě. „Já jsem hrozně rád velel,“ přiznává s úsměvem a dodává, že ho velitel dlouho přemlouval, aby se zelené upsal celoživotně. Rok po návratu z vojny byl opět nečekaně – „na neurčito“ – povolán do zbraně jako posila západních hranic. Tříměsíční službu na Domažlicku dnes dává do souvislosti s napjatou mezinárodní politickou situací po americké invazi v zátoce Sviní. Pamětník vzpomíná, že na hranicích ho velmi překvapily prvorepublikové tanky, kterými chtěla armáda posílit svou obranyschopnost.  

To mi dělalo radost

Po návratu do fabriky pracoval jako svářeč. Měl štěstí – učil se u mistra, který pamatoval zakladatele Františka Janečka. Práce ho nadchla. Maturitu si dodělal večerně na průmyslové škole ve Vlašimi, a brzy postupoval do vedoucích funkcí. Stal se vedoucím kontroly sváření, později střediskovým kontrolorem montáží a v 80. letech vedl výstupní kontrolu. Byla to pozice, kterou obvykle zastávali členové komunistické strany, on jí dosáhl i bez stranické knížky.

Motorky se mu staly vášní i druhým zaměstnáním. V roce 1963 začal závodit jako motocyklový jezdec za podnikový autoklub. Jawa podporovala své závodníky výborným zázemím. V práci zůstával ještě dlouho po směně a připravoval se na víkendové závody. „Já jsem se do práce těšil každý den. To mi dělalo radost!“

Nový domov 

Jako svobodný bydlel na týnecké podnikové ubytovně. Tam ho v noci na 21. srpna 1968 probudil strašný rachot letadel. Co se děje, se dozvěděl až v práci. Ten den se nepracovalo. V Týnci nad Sázavou se seznámil se svou budoucí manželkou, která ve fabrice pracovala na pozici elektrikářky. Po svatbě v roce 1973 si zvolili za svůj nový domov Neveklov. Pamětníkovi rodiče se mezitím uchýlili do důchodu na starou Auerspergskou myslivnu u Všebořic. V myslivně, v níž se kdysi narodil známý hudební skladatel Zdeněk Fibich, bylo současně muzeum, kterým matka, velká milovnice hudby, s oblibou provázela návštěvníky.

Ortodoxním jawákem

Motocykly Jawa se pro Jiřího Sommera staly srdeční záležitostí. Obdivoval nejen stroje, ale i příběh firmy, kterou založil a vedl František Janeček. Za protektorátu se továrna dostala pod německou nucenou správu. Ke konci války se však německý správce ztratil, neznámo kam. „Říkalo se, že ho hodili do pece. Ztratil se a nikdo o něm nic nevěděl,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Po převzetí komunisty se firma orientovala na obchod s východním blokem. „Rusové nechtěli nic nového a konstruktéři přestali s vývojem,“ což se časem projevilo na snížené konkurenceschopnosti. Mnoha jednání, organizovaných státním Motokovem, se jako výstupní kontrolor účastnil také pamětník. „Já jsem byl na všesvazové výstavě v Moskvě. A tam se podepisovala smlouva s vodkou. Potentáti se vždycky ožrali, ani nevěděli, čí jsou.“ Pro „ortodoxního jawáka“ to bylo smutné. 

Sovětský svaz navštěvoval také jako závodník na soutěžích. Vždy dostali s sebou doprovod – ruského vojenského vysloužilce, který dohlížel na jejich kroky i slova. Sametovou revoluci přivítal Jiří Sommer i celá jeho rodina s radostí. „Sledoval jsem, jak ti, co měli ve fabrice ty hlavy furt nahoře, jak se ztratili z dohledu.“ 

Nejcennější je, když dojedete

Od roku 1990 pomáhal při budování servisních center Jawy v západní Evropě a účastnil se řady motocyklových závodů. „Vychutnával jsem si to. Nejcennější je, když dojedete. Z toho máte radost, že něco umíte udělat, protože motorku si každý připravoval sám.“

Po odchodu do důchodu v roce 2000 zůstal v komunitě příznivců historických motocyklů Jawa, známý především jako zkušený mechanik a renovátor motorů. Dnes (2025) už mu zdraví aktivní činnost nedovoluje, ale o motorech si vždy rád popovídá a každému ochotně poradí. Cenná jsou pro něj pravidelná setkání s kamarády, s nimiž jezdil. „To vám dá hodně sil. Už máme dojeto, a ještě nás to společně baví. To člověka nabíjí energií,“ uzavírá Jiří Sommer.