The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Šolta , CSc. (* 1946)

• narodil se 5. června 1946 v Polici nad Metují, rodina žila v Teplicích nad Metují

• jako desetiletého ho vyšetřovala StB

• na jedenáctiletce měl problémy kvůli zničenému prvomájovému transparentu

• v roce 1963 začal studovat VŠE a účastnil se povinné praxe na stavbě mládeže

• po promoci v roce 1968 nastoupil vojenskou službu

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy zažil na letišti v Čáslavi

• jeho bratr Petr emigroval do Vídně a Izraele

• v březnu 1969 podle svých slov s kamarády zničili tzv. Štrougalovy sady

• na VŠE se potkal s Janem Palachem

• v roce 1972 ho vyhodili ze školy kvůli ilegálním tiskovinám

• pracoval v ústavech ČSAV

• roku 1980 ho během olympijských her v Moskvě vyhostili ze SSSR

• po nuceném odchodu z ČSAV pracoval v kulturních výzkumných ústavech až do roku 1990

• zažil zásah policie proti studentům 17. listopadu 1989

• po sametové revoluci nastoupil opět pedagogickou dráhu

• v roce 2024 žil v Praze

Jan Šolta vzpomíná, jak ho už jako desetiletého vyšetřovala Státní bezpečnost (StB), na vysoké škole se poznal s Janem Palachem, v březnu 1969 zničil květinovou výzdobu u pomníku sv. Václava, několikrát byl vyhozen z práce, v roce 1980 ho vyhostili z olympijských her v Moskvě, potkal se s lidmi z disentu i z komunistického vedení v Československu a Sovětském svazu, byl podporovatelem bývalého prezidenta Miloše Zemana. Jeho vyprávění je plné někdy sotva uvěřitelných historek a setkání. Přesto se do veřejného života a politiky nezapojoval, nikdy nebyl členem žádné strany a jeho pracovní kariéra se za normalizace odvíjela v různých výzkumných ústavech. Sám k tomu říká: „Život byl barvitější než vyprávění, nikdy jsem neuměl vydělávat peníze, ale potkal jsem spoustu zajímavých lidí a dozvěděl jsem se spoustu informací.“

Zbraně jsme měli, chyběly náboje

Jan Šolta se narodil 5. června 1946 na Náchodsku a dětství prožil s rodiči, učiteli Miladou a Františkem, v Teplicích nad Metují. Měl ještě starší sourozence, bratra Petra (1941) a sestru Miladu (1944). V Sudetech zažíval po válce a po odsunu Němců divoké klukovské hry. „Bylo to veselé dětství – my jsme měli zbraně. Co jsme postrádali, byly náboje,“ komentuje s nadsázkou poměry v kraji blízko Adršpašských skal a dodává: „Do 15 let jsem neviděl žádnou novostavbu, v pohraničí se domy jen bouraly.“

Otec Jana Šolty vstoupil ještě před únorem 1948 do Komunistické strany Československa (KSČ), byl ředitelem národní školy, později vedl zvláštní školu. Otec nejlepší kamarádky, Drahoslavy Janderové, byl ředitelem měšťanské školy. Právě v souvislosti s Drahunou, jak ji pamětník nazývá, zažil prý jako desetiletý dramatické okamžiky. Poté, co se spolu nepohodli, vhodil do jejich domu podomácku vyrobený doutnák. V roce 1956 probíhala tzv. maďarská revoluce proti sovětské diktatuře a ozbrojené složky v Československu byly v pohotovosti. Otec Drahuny, který byl i předsedou národního výboru, incident nahlásil a Státní bezpečnost viníka vypátrala. „Estébáci mi říkali, že jsem spáchal atentát na předsedu národního výboru, vyslýchali mě v ředitelně, protože to bylo v době ohrožení republiky,“ vzpomíná pamětník. Na přímluvu ředitele nakonec nebyl potrestán.

Další problémy ho čekaly na jedenáctiletce, když během průvodu na 1. máje s kamarády omylem přelomili a pak zahodili transparent s nápisem “Se Sovětským svazem na věčné časy”. „Chtěli nás vyloučit ze všech středních škol v republice, ale nakonec jsme dostali trojky z chování a ředitelskou důtku,“ vzpomíná pamětník.

Honza Palach byl hrozně slušnej

V roce 1963 Jan Šolta odmaturoval a rozhodl se pro studium na Vysoké škole ekonomické (VŠE), ovšem semestr mu začal netradičně už v červenci. Studenty poslali na povinnou půlroční praxi na stavbě mládeže podniku Syntetický líh v Záluží u Mostu, kde vedle nich pracovali i propuštění vězni. Ve srovnání s nimi dostávali studenti zanedbatelný plat, což jim vysvětlil jejich tehdejší nadřízený: „To máte tak, oni [vězni] by mně utekli, ale vy jste tu povinně a ještě na vás budu psát posudky, tak vás nemusím platit.“

Během studia se podle svých slov potkával také s Janem Palachem, který v té době také studoval VŠE a chodil na koleje za spolubydlícím Jana Šolty. „Honza byl strašný slušňák. Začali jsme se bavit a on vykládal, že chtěl studovat historii. A tak jsem mu později říkal, že tu historii by mohl studovat tím způsobem, že by přešel na filozofickou fakultu,“ vybavuje si pamětník jedno z prvních setkání s Janem Palachem. Ten skutečně přestoupil na filozofii, ale v lednu 1969 dobrovolně ukončil svůj život upálením na protest proti okupaci.

Pamětník zůstal po promoci na VŠE v roce 1968 jako asistent. Plánoval, že se podívá na Západ, avšak nestihl to, obdržel povolávací rozkaz na roční vojenskou základní službu. Jako většina lidí na jaře toho roku s nadějemi a optimismem sledoval uvolňování poměrů a reformní snahy nového vedení KSČ. Radostnou atmosféru ovšem rázně uťal 21. srpen 1968, který Jana Šoltu zastihl na vojenském letišti u Čáslavi. „Tak nám vydali ostré a samopaly a pak si rotmistr vzpomněl, že vlastně nemáme přísahu, čili bychom zbraně neměli dostat. Vzal v kanceláři text těch přísah, my jsme všechno vyškrtali, ty Sovětské svazy a socialismy, a podepsali jsme to. Čili přísahu, která měla být slavnostní, jsme podepsali na bedně se střelivem a dostali jsme samopaly. Naši velitelé přijeli až v poledne,“ vybavuje si chvíle chaosu ve vojenském útvaru pamětník.

Rozdupali jsme Štrougalovy sady

Bratr pamětníka, Petr Šolta, šel toho dne za manželkou do redakce Svobodného slova. Nikoho tam ale nenašel, a protože na Václavském náměstí se už střílelo, připojil se k účastníkům mezinárodního geologického kongresu a jen v džínách a tričku s nimi odjel autobusem do Vídně. Později se v zahraničí setkal s manželkou, odcestovali do Izraele a následně do Kanady. Otec František Šolta v reakci na okupaci země „spřátelenými“ vojsky vystoupil sám z KSČ, což komunistům nezabránilo ho později oficiálně znovu vyloučit.

Během vojny Jana Šoltu několikrát přeložili. Ze svého působiště ve Kbelích odjel 28. března 1969 se dvěma kamarády do centra Prahy, kde se hromadně oslavovalo vítězství českého hokejového týmu nad Sovětským svazem. Došlo i ke škodám na majetku, známé je zejména poškození výlohy Aeroflotu. „Dostali jsme se až k pomníku svatého Václava a ten byl osázený tújemi. To bylo kvůli tomu, aby se tam nemohly dávat kytičky Palachovi a Zajícovi, tak se udělaly takzvané Štrougalovy sady, nepřístupné. Nás napadlo, že to zničíme. Tak jsme ty túje vytrhali z květináčů, vysypali, rozdupali, všichni nám pomáhali a za chvilku to bylo čisté,“ říká k incidentu. Státní bezpečnost samozřejmě celou záležitost vyšetřovala a podle uniformy a hodnosti na fotografiích našla i Jana Šoltu. Tomu údajně vojenský lékař dosvědčil, že byl na ošetřovně, a tak vyvázl bez postihu.

Po absolvování vojenské služby zůstal pamětník jako odborný asistent na VŠE, na katedře hospodářských dějin. I tam ale brzo začaly probíhat prověrky a mnoho pedagogů i studentů muselo školu opustit. V Praze se účastnil bytových seminářů a večírků, kde se potkával například s Petruškou Šustrovou a Petrem Uhlem. Mezi jeho přátele patřil i literární kritik a teoretik Sergej Machonin, který se oženil s pamětníkovou kamarádkou z dětství, Drahoslavou Janderovou. V roce 1970 proběhl proces s lidmi okolo Petra Uhla, který se však Jana Šolty nedotkl. V té době přecházel kvůli reorganizacím z jedné katedry VŠE na druhou a roku 1971 odjel do Varšavy na studijní pobyt. Po návratu ho čekalo vyšetřování, v jeho stole Státní bezpečnost objevila závadné tiskoviny – Tigridovo Svědectví a Pelikánovy Listy. Protože se nepodařilo prokázat, že by šlo o organizovanou skupinu, která časopisy šířila, a pamětník se hájil, že nestihl celou věc oznámit, byli on a dva studenti “jenom” vyhozeni ze školy.

V roce 1972 ho díky Karlu Matějkovi zaměstnali v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd (EÚ ČSAV). Tam pracoval asi sedm let, poté přešel na Filosofický ústav ČSAV. V roce 1977 mu městský výbor KSČ nepovolil obhajobu již napsané a předběžně ústavem schválené kandidátské práce pro získání titulu CSc., dočkal se až po 15 letech.

KGB mne odvezla v noci na letiště

Chartu 77 nepodepsal, i když znal mnoho lidí z okruhu disentu. Podle svých slov proto, že nechtěl přijít o práci, možnost vzdělávat se a také o slušný plat. „Tím, že jsem Chartu nepodepsal, mohl jsem pracovat v těch obskurních ústavech, ale neměl bych vůbec šanci normálně pracovat a získávat informace,“ komentuje svůj postoj k normalizačnímu režimu. Přesto se o něj podle jeho slov aktivně zajímala StB a dokonce prohledávala jeho byt, aby mu vzápětí nabídla lepší pod podmínkou podpisu spolupráce. To odmítl ještě několikrát, Státní bezpečnost se na něj prý chodila vyptávat i do Akademie věd.

Další dramatická peripetie v jeho životě nastala roku 1980, kdy jako příležitostný průvodce cestovní kanceláře Čedok dostal možnost odjet se slovenskou delegací na olympijské hry v Moskvě. Některým Slovákům se údajně nelíbilo, že je varoval před nehygienickým pitím chlebového kvasu z cisteren na ulicích a ukázal jim synagogu v Moskvě, a udali ho. V noci jej překvapili příslušníci KGB a přikázali mu, aby se ihned sbalil. „KGB mě vezla černou Volhou na letiště, řekli, že radši by mě odvezli na Sibiř. Tak jsem řekl, že tam to znám a moc se mi tam líbí,“ vzpomíná Jan Šolta na chvíle před tím, než jej posadili do letadla s razítkem zákazu vstupu do Sovětského svazu. Vyšetřování v Československu nenásledovalo, i když se prý dozvěděl, že po analýze československé účasti na olympijských hrách na ÚV KSČ řekl tehdejší generální tajemník Gustáv Husák, že je potřeba ho vyloučit ze strany, odborů i Svazu mládeže. Členem KSČ pamětník ovšem nikdy nebyl.

Po neslavném návratu z Moskvy se již nemohl vrátit do Filosofického ústavu ČSAV, nějakou dobu se živil brigádami pro Čedok, i když cestovat směl pouze do východních zemí. Poté našel práci v Ústavu pro informace a řízení v kultuře, krátce pracoval také jako náměstek ředitele obvodního kulturního domu Prahy 4. Dále působil v Ústavu pro výzkum kultury, který se později změnil na Ústav pro informační systémy v kultuře, a tam zůstal až do změny režimu, kdy musel odejít.

Neexistují žádné dochované archivní spisy Státní bezpečnosti, které by potvrzovaly pamětníkovo vyprávění o konfliktech se státní mocí a policií. Zároveň nelze dohledat ani záznamy o nedochovaných archiváliích k osobě Jana Šolty, proto není možné jednotlivé příběhy dokumentovat písemnými materiály.

V listopadu 1989 mne pozvali na ambasádu SSSR

Od začátku roku 1989 se účastnil všech opozičních demonstrací, dne 17. listopadu 1989 byl na Albertově mezi studenty a zamířil jako ostatní do centra Prahy. Podle svých slov pozoroval podezřelé mladíky, kteří se snažili manipulovat průvod k pochodu na Národní třídu. Myslí si, že šlo o připravenou past, protože u obchodního domu Máj již na účastníky čekala zásahová jednotka. Viděl prý, jak mladíci ukazují jakési odznaky a odcházejí přes Palác Metro. 

Pamětník se domnívá, že celý listopadový převrat byl pokusem jedné mocenské skupiny o převzetí moci a odstavení tehdejšího vedení. „Všichni byli podvedeni,“ říká. Výměna mocenského vedení se však podle něj nepovedla, protože za podpory obyvatelstva a kvůli neschopnosti komunistické strany se moci chopila opozice. Za největší životní zážitek považuje okamžik, kdy ho jeho přítel ze studií, sovětský tlumočník Oleg Jefremovič Lušnikov pozval na ambasádu SSSR a tam mu přednesl stanovisko sovětské vlády k vývoji v Československu. Stanovisko spočívalo v požadavku odstoupení tehdejšího československého vedení a závazku sovětské vlády nevměšovat se do vnitřních záležitostí země. Informace mu podle něj tlumočník sdělil, aby mohly být dále šířeny, protože československé vedení KSČ je chtělo ututlat.

Jan Šolta se nikdy nezapojil do veřejného života ani do politiky, nebyl členem žádné strany, ačkoli se o politické dění doposud velmi zajímá. Z Ústavu pro informační systémy v kultuře odešel na jaře roku 1990 a nastoupil opět pedagogickou dráhu. Čtyři roky znovu učil na VŠE v Praze, odkud ho – jak říká – vystrnadili. Působil poté na vysokých školách v Ústí nad Labem a Pardubicích i na soukromých školách.

Pamětník se stýkal s mnoha politiky a i osobnostmi veřejného života za komunistického i demokratického režimu, zajímal se zejména o neznámé stránky předlistopadového vývoje. K jeho známým patřil i bývalý prezident Miloš Zeman, který byl jeho spolužákem na VŠE a jehož politiku Jan Šolta vždy uznával. V lednu 2018 se pamětník dostal do celostátního zpravodajství v souvislosti s incidentem na oslavě druhého zvolení Miloše Zemana do čela státu. „Nečekali jsme, že bude zvolen podruhé, byli jsme přesvědčení, že prohraje, ale o to víc jsme slavili,“ dodává k tomu. Tato událost skončila po dvou letech rozhodnutím v přestupkovém řízení, kde bylo pamětníkovi uděleno napomenutí. 

V roce 2024 byl Jan Šolta byl v důchodu a žil v Praze.