The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Václav Soldát (* 1941)

• narodil se 14. května 1941 v Praze

• otec Václav Soldát starší pracoval v pojišťovně Slavia

• od roku 1945 rodina žila v Plané u Mariánských Lázní

• vystudoval hotelovou školu, obor ekonomika provozu

• 1963-1968 pracoval v Československém svazu mládeže

• dálkově vystudoval Institut osvěty a novinářství (později Fakulta sociálních věd a publicistiky)

• v Praze prožil okupaci v srpnu 1968

• od 1969 pracoval na Ministerstvu mládeže a tělovýchovy, po jeho zrušení na Úřadu vlády ČSR

• po roce 1989 působil jako učitel etikety v soukromé sféře

• je autorem knih Tvůrci zábavy (2021) a Nebuď buran - Žoviální průvodce slušným chováním (2023)

Václav Soldát pracoval před rokem 1968 s mladými lidmi na odboru kultury Československého svazu mládeže. V době normalizace pak ve volném čase organizoval plesy a estrády. Velkou část života tak zasvětil zábavě, která lidem dopřávala odreagování od běžných starostí, ale také svým způsobem pomáhala udržovat status quo normalizačního režimu. 

Z Prahy do Plané u Mariánských Lázní

Narodil se 14. května 1941 v Praze. Otec Václav Soldát starší byl původně zedníkem, ale ještě za první republiky utrpěl úraz při pádu z lešení a poté pracoval u pojišťovny Slavia. Maminka, původně zemědělská dělnice, byla od narození staršího bratra Jiřího v domácnosti. 

Jako sotva čtyřletý chlapec zažil Václav spojenecké nálety na Prahu: „Bydleli jsme proti nádraží v Nuslích, kam často zavítali takzvaní kotláři a likvidovali lokomotivy. Pamatuji si, že na cestu do sklepa jsem měl kufřík, v němž bylo jablko, vždy kousek čerstvého chleba s máslem, lahvička s vodou.“ 

Na podzim roku 1945 byl Václav Soldát starší vyzván, aby založil pobočku banky a pojišťovny Slavia v Plané u Mariánských Lázní. Rodina za ním přesídlila v roce 1946. „Městečko bylo původně převážně německé, ještě v době našeho příchodu tam chodili němečtí občané s bílými páskami na rukávu,“ vzpomíná pamětník. 

Zřetelnější vzpomínky má na dobu, kdy na začátku své školní docházky vstoupil do Junáka, stal se vlčetem, prázdniny strávil na skautském táboře a s dalšími skauty stál v Plané ve špalíru pro delegaci biskupů, kteří do městečka přivezli lebku svatého Vojtěcha: „Měli ji v takové skleněné truhličce. Objížděli s ní celou republiku, byla to agitace proti komunistům.“ 

Nástup komunistického režimu v únoru 1948 byl pro něj poznamenán tragickou rodinnou událostí: jeho otec zemřel na rakovinu a maminka jako vdova musela začít živit rodinu. Nejprve prodávala v knihkupectví: „Měl jsem výhodu, že jsem četl snad všechno, co tenkrát vycházelo.“ Později začala jako civilní zaměstnankyně pracovat v jáchymovských uranových dolech: „Seděla v dřevěné budce a před ní projížděl pás s uranovou rudou. S pomocí přístroje kontrolovala a zapisovala hodnoty radioaktivního záření. Byla mu vystavena téměř neustále.“ Na matce, jak Václav Soldát dodává, to zřejmě nezanechalo negativní zdravotní následky, dožila se 84 let. Přivydělávala si i tím, že jeden pokoj jejich rodinného domku v Plané pronajímala lidem zaměstnaným v dolech, často bývalým vězňům, kteří po propuštění nenacházeli jinou práci, a tak pracovali v dolech i nadále. 

Zrušení skautingu nevnímal Václav Soldát úkorně: „Stali se z nás pionýři, to přešlo automaticky.“ Jako žáci prvního stupně základní školy často sledovali, jak československá letadla sestřelují balóny, vypuštěné z Německa, které měly nad naším územím shazovat protikomunistické letáky. K jeho spolužákům zpočátku patřily i děti z rodiny hrabat Nosticů, kterým dříve patřil místní zámek; později ovšem rodina emigrovala do Německa. 

Za sběr lnu si směli koupit oplatky

Z finančních důvodů Václav nemohl jít na gymnázium, matka by ho nemohla živit na vysokoškolských studiích, a tak nastoupil na Vyšší hospodářskou a hotelovou školu v Mariánských Lázních. Učil se odborné ekonomické předměty a administrativní dovednosti, například těsnopis a psaní na stroji. 

O prázdninách pracoval jako průvodce lázeňských hostů v Mariánských Lázních, kteří přijížděli především v rámci rekreací ROH. Zajišťoval jim celodenní program, dopolední procházky, výlety na golfové hřiště, sportovní aktivity, večerní taneční zábavy. Jednou dostal za úkol přesvědčit zájezd profesorů z Akademie věd, aby jeden den „dobrovolně“ strávili na brigádě v rámci pomoci národnímu hospodářství. Jednalo se o sběr lnu v JZD v Plané. Za odměnu dostali možnost přednostně si zakoupit lázeňské oplatky ve vyhlášené (a stále ještě soukromé) Modré cukrárně. Tyto oplatky, připravované podle původní receptury, byly mnohem žádanější než oplatky ze státní pekárny a běžně se na ně čekaly dlouhé fronty. 

Po maturitě roku 1959 Václav nastoupil jako kulturní referent pobočky Československého svazu mládeže v Tachově. Měl přístup i do pohraničního pásma, kde byly v té době likvidovány celé vysídlené vesnice. 

Poté byl povolán na vojenskou základní službu v Plzni. Díky znalosti angličtiny sloužil u útvaru protiradiových průzkumníků VKV, jejichž úkolem bylo odposlouchávat a nahrávat rozhovory anglicky mluvících pilotů v letadlech za hranicemi. Na konci vojenské služby roku 1962 zde prožil karibskou krizi: „Byli jsme zavření v kasárnách, nesměli jsme ven, slyšeli jsme jenom, co bylo v rádiu. Vnímali jsme jenom, že zhoustl letecký provoz podél našich hranic.“ 

Po vojně nakrátko nastoupil jako kulturní referent ČSM v Plzni, bydlel nejprve na ubytovně Škodovky, později v podnájmu. Začal dálkově studovat pražský Institut osvěty a novinářství (přejmenovaný roku 1965 na Fakultu osvěty a novinářství a roku 1968 pak na Fakultu sociálních věd a publicistiky). 

Literáti na Dobříši, výtvarníci v exteriéru

Roku 1963 se Václav Soldát oženil a za manželkou přesídlil do Prahy. Zde se jim roku 1964 a 1967 narodily dvě děti, syn a dcera. 

V Praze nastoupil na odbor kultury ÚV ČSM na úsek práce s literaturou, a jak uvádí, jeho prvním úkolem bylo zrušení Fučíkova odznaku. Šlo o ideologickou čtenářskou kampaň, zaměřenou na mladé lidi. Kdo usiloval o Fučíkův odznak, musel přečíst tři politické knihy od Gottwalda či Lenina, tři ideologicky „vhodné romány“ (např. Olbrachtovu Annu proletářku), dvě knihy básní (např. A hrdý buď S. K. Neumanna) a tři sovětské romány. 

Jeho další aktivitou bylo založení knižnice československé mládeže Máj, která začala vycházet v rámci nakladatelství Mladá fronta. Zprvu šlo o výrazně ideologicky zaměřené tituly (např. Jak se kalila ocel), později zde ale vycházely i významné tituly světové klasiky. 

V rámci organizace zájmové činnosti mládeže organizoval recitační soutěž Wolkerův Prostějov. Spolupracoval také s časopisem Mladý svět a seznámil se s jeho šéfredaktorem Ctiborem Čítkem, od něhož později čerpal zkušenosti v organizaci plesů a estrád. 

Roku 1966 se Václav Soldát stal kandidátem a o rok později plnohodnotným členem KSČ. Zároveň ale pociťoval uvolňování politické atmosféry, což mu také dávalo volnější ruku při práci s mladými umělci. Setkával se s mladými autory, kteří přispívali do literárního časopisu Tvář, a zorganizoval jejich pobyt na zámku na Dobříši. Zámek sloužil jako prominentní rezidence Svazu spisovatelů, kde pobývaly a tvořily režimem protežované literární veličiny, ale mladí autoři jinak neměli mnoho příležitostí se tam dostat. 

Pracoval také s výtvarníky, zorganizoval např. akci Pražský Montmartre, kdy mladí umělci vystavovali svá díla na dvorku v pasáži Platýz (vystavování výtvarných děl v exteriéru bylo v době komunistického režimu poměrně neobvyklé). 

Jako zástupce ČSM měl možnost jezdit na filmový festival do Zlína (tehdejšího Gottwaldova), kde působil jako poradce nebo člen různých porot. Ve spolupráci s FAMU se angažoval v přípravě mezinárodního festivalu filmových škol pod záštitou organizace CILECT. První ročník se konal roku 1966 ve studiu FAMU v Klimentské, roku 1968 se festival již ve větším měřítku konal v Mariánských Lázních. 

Měl jsem pod dohledem celý vlak

„Vzbudila mě žena. Pod okny jsme měli obchod, kde už se tvořila fronta lidí. Pustili jsme si rádio, kde říkali, že na československé území vstoupila vojska Varšavské smlouvy,“ vzpomíná Václav Soldát na ráno 21. srpna 1968. „Sedl jsem do trabanta a jel jsem do práce na Senovážném náměstí. Pro jistotu jsem vyklidil kancelář od nevhodné literatury, například časopisů Playboy. Z okna jsme viděli ruské tanky.“ Pěšky došel na Václavské náměstí a pozoroval dění v ulicích: „Když začali střílet na budovu muzea, padl jsem k zemi.“ 

V té době se již jeho zaměstnání na ÚV ČSM chýlilo ke konci. Před několika měsíci podal výpověď a od 1. září měl nastoupit do nově založené akciové společnosti Parkcentrum. Zde měl působit jako vedoucí umělecké agentury, která zastupovala například Evu Pilarovou, Karla Černocha či Naďu Urbánkovou. Zde ale dlouho nepobyl: „Nešlo mi to, neměl jsem ostré lokty,“ přiznává. 

V době prvního výročí okupace Československa v srpnu 1969 byl Václav Soldát jako delegát ČSM se zájezdem v Bulharsku. Jeho úkolem bylo udržovat mezi rekreanty „pořádek“ a zamezit případným projevům nesouhlasu s okupací. „Byla to docela kovbojka. Varovali nás, že se budou organizovat ,černé pláže’, že Češi budou u moře chodit v černém a že se objeví československé vlajky s černým klínem místo modrého.“ Rekreanti se vraceli domů 23. srpna ve speciálním vlaku. „Měl jsem to celé pod dohledem, byli tam kluci z Ostravy, zněly silácké řeči,“ popisuje Václav Soldát svou napjatou situaci. Jeho obavy ještě zesílily, když na hranicích v maďarském Komárom do vlaku nastoupil oddíl Lidových milicí. Měl strach z otevřeného konfliktu. Aby mu zamezil, domluvil se se zaměstnanci jídelního vozu: „Musíme se o soudruhy postarat.“ Přivítal milicionáře a celou cestu je hostil šunkou, vodkou a plzeňským pivem. „Přijel jsem domů ve značně podnapilém stavu.“ 

Ty kluby jsme docela ubránili

Stále ještě v roce 1969 dostal Václav Soldát nabídku jít pracovat na nově zřízené Ministerstvo pro mládež a tělovýchovu, které fungovalo samostatně vedle Ministerstva školství. Měl na starosti opět kulturní agendu, zejména kluby mládeže a diskotéky. 

Toto ministerstvo ale bylo záhy zrušeno a s ním skončila i jeho stranická organizace. Václav Soldát uvádí, že tím zaniklo jeho členství v KSČ: „Nebyl jsem vyloučen ani vyškrtnut, ale zrušen.“ Podle svých slov se ocitl v existenční tísni, na ÚV ČSM ho znovu nepřijali, marně se ucházel o práci v Sociologickém ústavu Akademie věd. „Uvažoval jsem, že půjdu řídit tramvaj.“ 

Záchranné lano mu hodil ředitel odboru ze zrušeného Ministerstva mládeže a tělovýchovy, který se přesouval „na vládu“ (tedy na Úřad vlády Československé socialistické republiky). Václav Soldát tam nastoupil roku 1970 a byl pověřen podobnou činností jako dříve, na starosti měl zejména kluby mládeže. 

Podle svých slov musel tehdy čelit režimním tlakům na zrušení klubů mládeže, které měly často podobu barů nebo diskoték. „Musel jsem jednat s nějakou soudružkou z Národního výboru Hlavního města Prahy, která přišla s myšlenkou, že by se kluby měly přeměnit v jakési kavárny nebo mléčné bary. Snažil jsem se ji přesvědčit, že to není dobrý nápad.“ O několik dnů později zjistil, že funkcionářka si na něj stěžovala na ÚV KSČ, že propaguje alkoholismus mládeže a dostal důtku. 

Václav Soldát si uvědomuje, že se pohyboval na půdě režimní nomenklatury, ale podle svých slov se snažil v rámci možností prosazovat dobré věci: „Já nechci říct, že jsme bojovali. Blbost. Ale prostě mám pocit, že ty kluby jsme docela ubránili.“ 

Později ho ředitel odboru přesunul do sekce pro národní výbory a národnosti. „Dával jsem stanovisko k materiálům, které šly na vládu, jak se to či ono opatření projeví. A to jsem dělal skoro dvacet let.“ 

Každý se chce bavit?

V době normalizace se ve volném čase seberealizoval především jako organizátor plesů a estrád, které nazývá „pestrády“. Za svého „učitele“ v této profesi považuje již zmíněného Ctibora Čítka. Přátelil se s řadou umělců, kteří na těchto akcích vystupovali, například s hudebníky Františkem Ringo Čechem a Gustavem Bromem, bavičem Petrem Novotným nebo konferenciérem Eduardem Hrubešem. 

„Každý se chce bavit. Taková ta obyčejná populární zábava byla velice vítaná,“ konstatuje Václav Soldát. “Účelem zábavy je kultivovaný psychický relax, odpočinek od starostí veřejného života, vypnutí. I lékařsky je prokázáno, že smích, úsměv, sranda, chechtání prospívá zdraví. Smích vytváří pozitivní myšlení člověka. I nucený úsměv způsobí, že se cítíte příjemněji, a když se smějete, lidé vás lépe vnímají.“ V době normalizace zřejmě nereflektoval, že estrádní zábava, kterou produkoval, byla jedním z nástrojů, jimiž totalitní režim udržoval ve společnosti mrtvolný klid. 

Na dotaz, zda na jeho akcích vystupovali i nějací umělci mimo oficiální scénu, se na chvíli zamyslí a pak dodává: „Na festivalu Olomoucký tvarůžek vystupovali někteří, kteří podepsali Několik vět.“ Manifest Několik vět se však mezi umělci šířil až na jaře 1989. 

Všichni čekali, co bude nového

O pádu komunistického režimu v listopadu 1989 hovoří Václav Soldát značně skepticky: „Představy těch, kteří zvonili klíčemi na Václavském náměstí, byly bohužel naivní. To se ukázalo po letech.“ 

On sám roku 1990 opustil Úřad vlády. Podle svých slov by jako nestraník odejít nemusel, ale cítil, že zde již není jeho místo: „Nemělo to cenu, společnost směřovala někam jinam. Říkal jsem si, že doba se bude měnit a budou mi vytýkat, že jsem kolaboroval s komunisty. Byl jsem v zákulisí režimu.“ 

Nově založená Komerční banka mu nabídla, aby pro její zaměstnance začal pořádat kurzy společenského chování. Na toto téma sepsal pro interní potřeby banky také knihu, inspirovanou Společenským katechismem Jiřího Gutha-Jarkovského i příručkami pro zaměstnance Baťových závodů. V roce 2023 svůj spis přepracoval a vydal pro veřejnost v knize Nebuď buran: Žoviální průvodce slušným chováním. 

Do poloviny devadesátých let se stále věnoval organizování plesů a estrád, cítil však, že zájem o tento typ zábavy upadá. „Všichni čekali, co bude nového, jaká bude nová zábava. Tamto byla podle nich komunistická zábava,“ konstatuje s hořkostí. Rozhovory s osobnostmi normalizačního showbusinessu, které na své cestě potkal, vydal knižně roku 2021 pod názvem Tvůrci zábavy. 

Závěrem formuluje Václav Soldát své životní krédo: „Dělat to, co umíš, a snažit se to dělat pořádně. V každé situaci prožívat ten život, který je dán.“