The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Šolc (* 1927)

Já nevěděl, jestli jsem Němec, nebo Čech

  • narozen 24. července 1927 v Liberci

  • pochází ze smíšeného německo-českého manželství

  • otec Ervin Šolc byl přesvědčeným komunistou

  • pamětník vstoupil do Hitlerjugend

  • 3. ledna 1945 narukoval do wehrmachtu

  • od 23. února 1945 sloužil v Itálii u 114. myslivecké divize jako střelec kulometu

  • působil proti partyzánům, zatčen americkými vojáky v nížině Pádu, prošel zajateckými tábory v Boloni, v Livornu a v Neapoli

  • v létě 1947 ilegálně překročil hranice do Československa

  • pracoval jako účetní a ve dřevozpracovatelském průmyslu

  • poté vedl Krajskou správu výrobních družstev v Liberci

  • v roce 1969 musel odejít z funkce a pracoval jako ekonom

  • kvůli pobytu v americkém zajetí čelil zájmu bezpečnostních složek

  • pracoval v Radě pro národnostní menšiny

  • byl dlouholetým předsedou libereckého Svazu Němců

Sedmnáctiletého Ervína povolali k vojenské službě pro nacistickou Říši na začátku roku 1945. První týdny strávil s lopatou u Říšské pracovní služby. Po krátkém výcviku ho poslali do Itálie bojovat proti partyzánům. Zažil sice nálety a bombardování, ale do válečného šílenství se už osobně nestihl zapojit.

V dubnu 1945 jeho jednotku zajali Američané. Armáda zajatců se poté dala na pochod, v zásobovacím oddílu jel i Ervín. A tehdy pro něj nastala osudová chvíle, protože šťastně unikl smrti. Kdosi z jeho jednotky někde na špičce konvoje totiž zastřelil italského parlamentáře s bílou vlajkou.

Partyzáni se chtěli dozvědět, kdo stiskl spoušť, a to za každou cenu. Náhodně vybrali deset mužů z jednotky, namířili na ně zbraně a připravili se ke střelbě, pokud někdo neudá viníka. Pamětník stál mezi nimi. „Myslel jsem v tu chvíli na maminku,“ vypráví pohnutě Ervín Šolc. Kdo Itala zabil, nikdo z nich nevěděl a nemohl vědět. V této vypjaté situaci se objevil americký poddůstojník a ptal se, co se děje. Když mu to vysvětlili, namířil nabitý samopal proti partyzánům a deseti vybraným obětem řekl: „Go on.“

 

Narodil se fanatickým komunistům

Ervín Šolc se narodil 24. července 1927 v Liberci do smíšeného česko-německého manželství a vyrůstal jako jedináček. Otec Ervin byl české národnosti, pocházel ze šesti dětí a pracoval jako zámečník v tkalcovně hedvábí. Maminka Anna, rozená Walbersichová, byla Němka a pracovala jako švadlena.

Nacionalismus v jejich rodině nehrál příliš velkou úlohu, tu měl komunismus. Pamětníka formovala uhlířská víra jeho rodičů, a to zejména otce, v novou beztřídní společnost. Otec rád říkával: „Naší vlastí je Sovětský svaz!“ vzpomíná pamětník. Matka neuměla česky, takže první řečí malého Ervína byla němčina. Tu upevnily německé školy. Tím se stalo, že jeho čeština vůbec nezněla dobře, ba právě naopak.

Ervín v době svého dětství vlastně absolvoval dlouhodobé politické školení. Otec svého syna vodil s sebou na všechna komunistická shromáždění i na schůze. „Chodili jsme také na sovětské filmy a v sedmi letech jsem dokonce slyšel Šmerala. Asi to pro mě nebylo úplně dobré, ale tím se stalo, že jsem přilnul ke komunistické praxi,“ vysvětluje pamětník.

V tomto názoru ho jen utvrzovaly trpké zážitky z dob hospodářské krize. „Táta byl za komunisty v obecní radě, měl na starosti sociální dávky. Viděl jsem, jak se starci a nezaměstnaní prali o žebračenky, které jim rozdával,“ vzpomíná pamětník. Rodina se nevyhýbala ani praktické pomoci svým pronásledovaným soudruhům. Před válkou poskytla stravu dvěma komunistickým emigrantům z nacistického Německa, které po nástupu Hitlera k moci sáhlo k represi proti jiným politickým stranám a jejich členům. A nejen vůči nim.

 

Židé nepochopitelně věřili Henleinovi

Těsně před válkou matka onemocněla trombózou a doktor placený dělnickou pojišťovnou svedl jen přikládat pijavice. Protože trpěla velkými bolestmi, povolal otec lepšího a dražšího doktora Löwiho. Teprve ten dokázal matce pomoci. Při návštěvách vedli Šolc starší a Löwi debaty o politické situaci. „Táta mu vždycky říkal, aby odešel z Československa, že to v Reichu bude pro Židy katastrofa. Ale on věřil, že Henlein to nepřipustí, protože s ním mají Židé draze zaplacenou dohodu,“ vypráví pamětník. Doktor Löwi později odjel transportem do Dachau. Jako jeden z mála přežil a vrátil se zpět domů.

Po Mnichovské dohodě nastala velmi podobná situace jako v Německu i v pohraničí Československa a posléze i v celé zemi. Zejména v Liberci se demokratům a komunistům neblýskalo na lepší časy, protože zde vládl Konrad Henlein se svou Sudetendeutsche Partei. Pro dvanáctiletého Ervína byla tato doba opravdu tíživá. Otec na počátku krize mobilizoval a poté se dlouho nevracel.

„Táta byl tak zuřivý bolševik, že jsem myslel, že až demobilizuje, odejde do exilu,“ vysvětluje pamětník. Matka prožila nervový otřes a odvezli ji do psychiatrické léčebny, kde pobyla půl roku. Když otec konečně přišel domů, po čtrnácti dnech ho zatkli a s ním i jeho dva sourozence, Martu a Franze. Vrátili se již po třech měsících prý kvůli tomu, že se Šolc starší přátelil s ředitelem věznice. Otce ani tato zkušenost neodvrátila od poslechu londýnského a moskevského rozhlasu, přestože za to hrozil tvrdý postih nebo dokonce smrt.

V roce 1942 se Ervín začal učit u advokáta Adolfa Hansela. Na konci roku 1944 stihl složit ve zkráceném řízení advokátní zkoušku a stal se asistentem svého šéfa.

 

Povolávací rozkaz do wehrmachtu

Ervín vstoupil nejprve do Hitlerjugend, organizace sdružující mladé Němce, protože mu to přikazoval zákon. Menší děti musely absolvovat aspoň ideologické přednášky, patnáctiletí výrostci už prošli vojenským výcvikem. „Otec mi ve svém fanatismu kladl na srdce, abych aspoň nikam nelezl dobrovolně. A pokud by Hitler vyhrál válku, musím se pokusit režim rozbít zevnitř,“ vzpomíná pamětník.

Po Hitlerově mládeži následoval další stupeň, wehrmacht. Ervínu Šolcovi přišel 3. ledna 1945 povolávací rozkaz do německé armády. Nastoupil nejprve do Reichsarbeitsdienst, tedy k pracovní službě, kde několik týdnů sloužil s lopatou a krumpáčem v ruce. Prodělal tu i krátký pěchotní výcvik. Poté odjel do Mnichova, kde ho přidělili ke 114. myslivecké divizi. Slib nikam nejít dobrovolně, který po něm chtěl otec, zde porušil.

„Přidělili nás k útvaru a důstojník nám řekl, že kdo chce jít dobrovolně do Itálie, ať udělá krok vpřed, ostatní půjdou příkazem na východní frontu. Všichni kromě mě pokročili dopředu. Důstojník se mě zeptal, jestli nejsem blbej a že si mám dobře rozmyslet, jestli chci chcípnout. Tak jsem řekl, že jdu do Itálie,“ vysvětluje lakonicky pamětník. Jeho prapor, kde sloužili pouze sudetští Němci, měl v severoitalských horách operovat proti zdejším partyzánům. V Itálii probíhaly již od července 1943 boje mezi spojeneckou a nacistickou armádou a spojenci v červnu 1944 vstoupili do Říma.

 

Do Itálie proti partyzánům

Na začátku března 1945 překročili Brennerský průsmyk a ubytovali se v Brixenu. Zde zažili první bombardování. Kromě bomb na vojáky padaly i letáky s pobídkou přechodu ke spojencům. 12. března dorazili do Romanore na Pádu. Zde zažil pamětník první opravdu dramatickou situaci. Původní kamenný most rozbily bomby, existoval tu jen provizorní visutý most. Ale i na ten útočily bombardéry. Armáda se zatím rozložila na břehu Pádu a čekala, až bude dán rozkaz k přechodu. Pamětník se s dalšími vojáky nakvartýroval do místního mlýna. Ale dům zasáhla bomba a šel okamžitě k zemi. Vojáky uvnitř zasypaly trosky. Život jim zachránil trám, který se zastavil o nahromaděné pytle s moukou a vytvořil tak prostor k přežití.

Poté se prapor přesunul do města Sassuolo, kde nalezli ubytování na zámku. Zde měl jejich útvar první mrtvé. V teplém počasí se někteří vojáci šli opalovat na plochou střechu. A v tu chvíli přiletěly bombardéry. Zanedlouho pochodovali do Monfestina, kde využili opuštěného statku. Kolem ke své ochraně vykopali kulometná hnízda, jichž naštěstí nikdy nemuseli využít. Aby měli co jíst, zabavili místním rolníkům poslední krávu. Je pochopitelné, že Italové pak Němce nemilovali.

Poté, co spojenci prorazili frontu u Selva, dostal útvar 20. dubna rozkaz k ústupu. Šli přes Apeniny zpět do nížiny Pádu, ale americké tanky je stále doháněly. A pak 23. dubna přišel rozkaz vzdát se. Němečtí vojáci odhodili zbraně a šli Američanům v ústrety. Pamětník měl poraněné nohy, a proto jel na voze v zásobovacím oddíle. Tak začala cesta do zajetí, které trvalo dva roky.

 

V americkém zajetí dělal číšníka i řidiče

V následujících týdnech je převáželi mezi různými tábory v Boloni, Pise či Florencii. Vojáci sice neměli co jíst, ale byli šťastní, že válka skončila. 9. května je nalodili na loď do Neapole. Na palubě jedli jen ti, kteří se neštítili vytáhnout z popelnic odpadky. Ostatní hladověli. Protože pošta nefungovala, neměli žádný styk s domovem, a tak to zůstalo půldruhého roku. Přesto se Ervín stále snažil psát domů, ale až v roce 1947 se jeden z dopisů konečně dostal až do Československa a rodiče se dozvěděli, že jejich syn žije.

Ervín Šolc se v Neapoli přihlásil do západní československé armády, v tomto jihoitalském městě se totiž nalézala část československé mise. Nepřijali ho kvůli tomu, že neuměl dobře česky. Pracoval pak v kanceláři jako úředník. Američané nabízeli zajatcům kurzy angličtiny a ruštiny. „Já idiot jsem se tu naučil rusky, myslel jsem, že to doma využiju. Jenže angličtina by byla lepší,“ vzpomíná pamětník.

Na jaře 1946 přišel rozkaz k odjezdu. „Mysleli jsme, že nás propustí, ale trpce jsme se zklamali, jeli jsme do Livorna,“ vysvětluje pamětník. Ervín tu pracoval jako řidič nebo číšník v černošském důstojnickém klubu. Zanedlouho odjeli na jih do Foggie, městečka u Manfredonského zálivu. Zde zajatci stavěli obrovské americké vojenské letiště se základnou. Pamětník se stal dispečerem zdejšího motoparku. Dostal k dispozici džíp, který využíval k výletům k moři. Tato část zajetí již byla poměrně příjemná.

 

Po dvou letech se vrátil do jiného světa

V roce 1947 získal opět svobodu. Nejprve ho převezli do bývalého koncentračního tábora Dachau. Tábor byl stejný jako za války, pouze vydezinfikovaný. Spal na stejné pryčně, jako spávali dřívější vězni. „Setkal jsem se tu se zajatci přivezenými ze Sovětského svazu, byli vychrtlí, nemocní a napůl mrtví,“ vzpomíná pamětník. Podmínkou propuštění se stalo nahlášení adresy příbuzného, ke kterému se chtěl nastěhovat.

Protože Československo nepřijímalo Němce, udal adresu odsunutého dědečka Walbersicha sídlícího v Bavorsku. U dědečka pobyl nějakou dobu po propuštění, ale stále toužil jít domů. Rozhodl se, že pronikne do sovětské okupované zóny a odtud do ČSR. Přechod do sovětské zóny se jen s malými obtížemi podařil. V Žitavě poté vyhledal přítele, jenž ho dovedl na hranice s ČSR. Noční přechod se i tentokrát povedl, přestože se musel v nejnebezpečnějším úseku cesty plazit lesem. Pak šel celou noc i den, až se konečně 22. července 1947 dostal domů. Rodiče plakali radostí. „Táta říkal, že mě určitě zavřou, ale že mě z toho dostanou. A za dva dny jsme oslavili moje dvacáté narozeniny,“ vzpomíná pamětník.

Následovala cesta na četnickou stanici, aby se přihlásil. Zatkli ho a převezli do Liberce, kde strávil tři týdny ve věznici. „Problém byl, jak s námi zacházeli. Když je v cele pro dvanáct lidí dvacet lidí, tak musí spát dva na jedné posteli. Když nejsou deky, lůžko je tvrdé. Kýbl, kam jsme chodili na záchod, jsme vždycky v Lauferovce vynášeli my jako Němci,“ vypráví Ervín Šolc. „Já jsem ani dlouho nevěděl, jestli jsem Němec, nebo Čech. Až kvůli zážitkům z vězení jsem dospěl k závěru, že jsem Němec.“

Z vězení ho prý ‘vyboxovali’ staří komunisti, otcovi staří kamarádi. Vzhledem k jeho mládí prokurátor nezahájil trestní stíhání. V opačném případě by dvacetiletý Ervín přišel o dva roky života za ilegální překročení hranic. „Po propuštění jsem přemýšlel, co dál. Neměl jsem státní občanství, neuměl dobře česky a moje vzdělání tehdy nikoho nezajímalo,“ vysvětluje Ervín Šolc. Řešení se brzy našlo. Strýček Jarka, manžel tety Marty, se stal správcem zabavené továrny na textil a synovce zaměstnal jako nekvalifikovaného dělníka.

 

Zákon naší milované strany

Ervín Šolc se už v roce 1939 začal učit hrát na housle. Po návratu domů ze zajetí navázal tam, kde skončil, a chodil na hodiny ke svému bývalému učiteli Seemanovi. Potkal tu Hildu Hübelovou, se kterou se v roce 1951 oženil. Potom nastoupil na dvouletou základní vojenskou službu. Po návratu se stal opatrovníkem své psychicky nemocné matky, se kterou se mezitím otec rozvedl. „Jenže matka na moji ženu žárlila a tchyně se nám navážela do manželství. Hilda kvůli tomu všemu začala trpět depresemi,“ vzpomíná s trpkostí Ervín Šolc. 

Situaci vyřešilo nové samostatné bydlení mladé rodiny v Liberci. V roce 1958 Hilda otěhotněla a porodila dceru Zuzanu. Zároveň vystudovala na pedagogické katedře hudební fakulty v Liberci. Později své vzdělání korunovala doktorátem na Univerzitě Karlově. Bohužel už v roce 1979 zemřela na rakovinu prsu.

Postupem času se pamětník vypracoval z pozice nekvalifikovaného dělníka na účetního v Dřevokombinátu. Ale jelikož tento podnik v roce 1958 zrušili, musel si najít jinou práci. Stal se kontrolorem v Krajském svazu výrobních družstev v Liberci. V roce 1968 ho zvolili předsedou v textilním družstvu Vkus.

„Ale v roce 1969 přišly kádrové prověrky a bez důvodu mě na hodinu odvolali. Tak buď rezignovat a jít od toho, anebo nerezignovat a jít druhý den k lopatě. To byl zákon naší milované strany,“ tvrdí pamětník. Nakonec rezignoval a přešel na pozici ekonoma. V roce 1977 se stal znovu kontrolorem v Krajském sdružení výrobních družstev. Zůstal zde až do důchodu, do nějž nastoupil o deset let později.

 

Mysleli, že jsem spící agent

Přestože ho nevzali do komunistické strany, vystudoval v letech 1955-1958 školu marxismu-leninismu. Proč ho nikdy nepřijali, přestože jeho otec tak oddaně věřil v komunistické světlé zítřky, mu dlouho nebylo jasné. „Mělo to tři důvody. Za prvé to, že jsem německého původu, za druhé můj dlouhý kontakt se Západem a tu třetí věc jsem se dozvěděl až v šedesátých letech od kriminálky. Mysleli, že jsem spící agent,“ vysvětluje pamětník.

Po propuštění z Dachau totiž přišel domů až za měsíc. A Státní bezpečnost toto období velmi zajímalo. Podezření, že je spícím agentem mělo prý za následek i jeho odvolání z postu předsedy textilního družstva Vkus.

Ervína Šolce vyslýchala Státní bezpečnost kvůli „měsíční prodlevě“ až do 80. let. Výslechy obvykle probíhaly v autě s nahrávacím zařízením. „Vozili mě v Liberci i kolem budovy, kde měla sídlo Státní bezpečnost. Nikdy jsem nevěděl, jestli přijdu domů, nebo ne,“ vzpomíná pamětník.

 

Podle archivu spolupracoval s komunistickou tajnou policií

Přestože měl takové problémy se Státní bezpečností, vycestoval v letech 1955 až 1982 mnohokrát do ciziny, a to nejen socialistické. Navštívil celou řadu zemí, západní Německo, Turecko, Egypt či Řecko, o státech Sovětského svazu či socialistického bloku nemluvě. V roce 1979 vyjeli s dcerou na okružní jízdu Itálií, jedny Vánoce strávili v Havaně na Kubě. Povolení vycestovat do západní Evropy a dalších zemí světa nebylo za totality snadné získat i pro lidi bez škraloupů, natož pro člověka, který tvrdil, že ho Státní bezpečnost považovala za spícího agenta.

Ervín Šolc prohlásil, že nikdy nepodepsal vázací akt se Státní bezpečností ani s jinými složkami komunistického aparátu. Nicméně v pražském Archivu bezpečnostních složek existuje v registračním protokolu SEO (Statisticko-evidenční odbor, to je centrální útvar StB, který měl na starosti evidence) Správy VB KS SNB Ústí nad Labem záznam č. 1894 o evidenci osobního svazku z let 1964-1970 a zničeném v roce 1979, který zmiňuje Ervína Šolce jako tajného spolupracovníka s krycím jménem Ríša. Existuje ještě jeden záznam o podobném svazku, ale není jisté, že nepatří k jinému člověku se stejným jménem. Ani jeden svazek se nedochoval, není tedy možno dozvědět se víc. 

 

Svoboda přinesla nové šance pro dialog Čechů a Němců

Po sametové revoluci založil Ervín Šolc v Liberci novou organizaci Svazu Němců a stal se jejím předsedou. Cíle sdružení byly tři, navázat bližší kontakt s odsunutými krajany, poskytovat sociální, charitativní i jiné služby a navázat komunikaci se správou města Liberec. Vše se podařilo. Pamětníkovo předsednictví skončilo v roce 1994, když vážně onemocněl.

Zůstal ale stále v prezidiu. Povedlo se uspořádat několik česko-německých kulturních dnů ve spolupráci s městem Liberec a dalšími partnerskými městy a spolky. Dále Svaz inicioval modernizaci několika domovů pro seniory a mnoho dalšího. „Za největší úspěch považuji fakt, že mnoho odsunutých Němců znovu vidělo svou původní vlast,“ zakončuje pamětník. Za svou záslužnou práci získal mnoho různých ocenění doma i v zahraničí. V roce 2020 žil Ervín Šolc ve svém bytě v Liberci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED