Eržika Sojková

* 1949

  • „Já si hlavně vzpomínám, že dole, pod námi, byl statek Mrakšov a vedle něj byl obrovský rybník. A to já jsem tehdy netušila, že ten rybník vlastně patří ke Slupečné. A potom, než se začala napouštět přehrada, tak si vzpomínám, že jsme s mámou chodily kolem toho rybníka, ale na druhou stranu přes Vltavu, a tam byl takový houpací most přes řeku. Ale řeka – to byl takový větší potok. Dneska, když si to tak zpětně přemítám, když se podívám dole pod hrází, pak jdu po řece až někam k Vyššímu Brodu, tak to je opravdu větší potok. Ale přes ten potok vedla lávka... naproti, u Nováčků se to jmenovalo, tam bylo napsáno velikými písmeny ‚Konzum‘ a tam jsme chodily nakupovat. A vždycky, když jsme přes tu lávku šly, máma tehdy nosila takové ty široké rokoje, sukně, jak jsme nešly stejnoměrně, tak ta lávka se rozhoupala a my jsme se chytly té sukně a nechtěly jsme ji pustit.“

  • „Najednou statky všechno zavřely, všechny nás propustili a kam... Takže my už těsně před tou [železnou] oponou jsme si řekli: ‚Musíme si vydělat nějaké peníze.‘ Tak jsme začali stavět stáj. Stáj, sklad a takovou kuchyň, kde se odehrávaly zabijačky apod. Dostali jsme to pod střechu, a najednou všechno bylo jinak. Statkáři nemohli prodávat dobytek, býci byli přerostlí, mastní, prostě nikdo to nechtěl, nikdo to nevykupoval. Tak jsme si řekli: ‚Co teď?‘ A tak jsme si vzpomněli na ty východní Němce. A místo stáje a seníku jsme si půjčili peníze. Bylo to jenom půl milionu. Postavili jsme to a udělali jsme z toho takový penzion. Jenže hostů nebylo tolik a my jsme neměli na splácení. Takže já jsem musela, chtě nechtě, načerno pracovat do Rakouska. A to vždycky bylo na hranici [se silným německým přízvukem]: ‚A kam jedete?‘ a ‚Co tam budete dělat?‘ Tak já měla výmluvu, že tam mám sestru, takže jedu k sestře. Ale můžu říct, že to bylo těžké období, protože v té době dostat pracovní povolení prostě nebylo možné. Takže jsem se uchytila u jedné rodiny, ona byla doktorka a on inženýr, a já jsem byla u dětí. Jezdila jsem na tři dny v týdnu, a tak se nám podařilo ten dluh splatit.“

  • Full recordings
  • 1

    Horní Planá, 29.06.2021

    (audio)
    duration: 01:14:51
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Prostě si vyjedu ven a nikdo mě na hranicích nestaví

Eržika Sojková v roce 1967
Eržika Sojková v roce 1967
photo: Archiv pamětnice

Eržika Sojková, rozená Jarošová, se narodila 16. února 1949 v dnes již neexistující osadě Svatý Prokop u Lipna nad Vltavou. Její rodiče přišli do Československa jako slovenští reemigranti z rumunské obce Bodonoš v roce 1947. Otec pracoval na stavbě lipenské přehrady, domovem se rodině nakonec stala původně německými obyvateli osídlená obec Slupečná. V roce 1967 ukončila Eržika Sojková střední školu v Kaplici. Ve stejném roce odešla za přítelem do Rakouska její starší sestra Hana, kterou Eržika v létě následujícího roku navštívila. V Rakousku tak prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy. Kvůli obavám o rodiče se ale do Československa vrátila. Krátce nato poznala svého budoucího muže. V sedmdesátých letech ve Slupečné ubytovávala rekreanty z Německé demokratické republiky (NDR), v devadesátých letech začala podnikat v cestovním ruchu, krátce pracovala v Rakousku. Pád komunismu pro ni znamenal na jedné straně vytouženou svobodu pohybu, na straně druhé ekonomickou nejistotu v důsledku rušení státních statků a lokálních výrobních závodů. V roce 2021 žila Eržika Sojková ve Slupečné.