„Rozmarné léto byl projekt pro nás zásadní důležitosti, poněvadž poprvé jsme se s Menzelem dostali k médiu barevného filmu. A to jsme se chystali, že si to tedy užijeme. A dostali jsme, jak už jsem předeslal, kvalitní negativ Eastman Kodak. Tehdy jsem měl jako jeden z prvních v ruce exponometrický měřič, jasoměr Spotmeter české výroby. Předpotopní, ale velice přesný. Spotmeterem jsem měřil všechno. Čili nastoupil jsem na to s novou metodikou měření, expozičního měření. A vyrobili jsme to za nesmírně těžkých podmínek, poněvadž nám nesedlo léto, počasí. Ale vůbec. A tady je nutno zmínit výhodu znárodněné kinematografie, poněvadž žádný producent by nás nenechal to natočit v situaci, která pro film byla naprosto nezbytná, že je totiž deštivé léto. Film začal tak, že první záběry byly natočeny koncem května. Byla tam živá zeleň, přírodní, léto bez jediné přeháňky nebo s minimálními počty deštivých dnů. Dny vůbec ne, byly to jednotlivé mraky. Čili vydřelo se to v nepříznivých podmínkách. Ale měli jsme na to nervy. A samozřejmě štáb si liboval, poněvadž krásné léto u vody. My jsme na tom byli daleko hůř, ale naučili jsme se chodit po provaze. Jiří Menzel to měl v roli a my ostatní jsme na to měli také čas. Čili výhoda znárodněné kinematografie, že producent pan doktor Oves chodil, špulil pusinku a přemlouval, jestli snad by se přece jenom něco nedalo. No tak nedalo, uhájili jsme to. A film není poškozen tím mizerným létem, kdy všechno uschlo. Z horských oblastí se dovážela čerstvě nasekaná tráva, která se rozhazovala na protějším břehu u řeky, aby to vypadalo, že to váže se záběry natočenými koncem května. Samozřejmě, Eastman Color negativ jako prvotřídní materiál nám nešel dohromady s pozitivem Orwo. Což byla jediná možnost, do našich zemí se dodával východoněmecký materiál pozitiv Orwo. Nešlo to dohromady. Takže jsem byl nucen velmi pastózně líčit, velmi silné líčení. Všichni byli, nakonec i pan Hrušínský, co byl úplně jiná generace, to byl člověk středního věku oproti nám klukům, byl velice ohleduplný a sice měl k tomu poznámky, ale nakonec se nechal tím pastózním líčením obtěžovat každý den. A samozřejmě film od filmu byl vztah s panem Hrušínským přátelštější, přímo kamarádský.“
„Ostře sledované vlaky byl konečně film a současně můj návrat k lidem mé generace, k mým kamarádům, spolužákům. Já jsem nastoupil na tenhle projekt už s obrovskými zkušenostmi z minulého filmu, z projektu Karla Kachyni a pana spisovatele Procházky Ať žije republika. Takže mě už nemohlo nic překvapit a Jiřímu Menzelovi jsem mohl sloužit jako dokonale vyzbrojený profesionál. Jiří Menzel se choval velmi profesionálně na svůj věk a na nedostatek svých natočených metrů v kinematografii. Choval se jako opravdu zkušený režisér. A tak nám to prostě šlo. Samozřejmě, pomohlo nám médium černobílého filmu. To je nenahraditelné, poněvadž protektorát těžko zobrazovat jinak. A dohodli jsme se dát tomu takovou archaickou formu nevyumělkovaného dokumentu, jakoby protektorátního filmu. Šlo to celkem plynule dopředu. Už tehdy jsme pracovali ve třech u kamery. Měl jsem švenkra pana Hníka a odvedl práci pro nás v plném porozumění pro celý náš tým. Probíhalo to dobře. Samozřejmě, když jsme to točili, tak jsme se bavili jako vždycky. Bavili jsme se prací. Vůbec nikdo nemyslel na to, že by to mohlo nějak zapracovat pro prestiž českého filmu v zahraničí. A ono se to stalo. Jiří Menzel byl pozván do Ameriky k převzetí Oscara, tehdy amerického Oscara za cizojazyčný film. A s ním tam jel pro nás velmi příznivě naladěný ředitel Barrandova, pan Vlastimil Harnach. Pan Vlastimil Harnach byl starý baťovák ze Zlína. Byl produkčním ve Studiu Gottwaldov tehdy. A velice fandil našemu projektu a velice přátelsky se k nám choval. Nebylo možno, aby tam člověk tenkrát vyjel. Kromě toho dostat Oscara za kameru je umožněno jenom profesionálům, kteří pracují za cizí kapitál, za americké prachy. U cizojazyčného filmu je to odměněné jako film, jako celek. Mělo to své následky s tehdy pro Rusy přijatelným prezidentem v dramatické době kolem osmašedesátého, s prezidentem, který pro Rusy se jevil příznivě, to byl pan generál Svoboda. A s ním jsme vypili panáka koňaku na Pražském hradě. To bylo vše.“
„Události, které se dají považovat z rodinného hlediska za devastující, přišly samozřejmě s rokem čtyřicet osm. Do lékárny, která byla znárodněna, a samozřejmě nikoliv se souhlasem mého otce, na kterého bylo uvaleno jakési obvinění, proběhl tam nějaký trik, kterým se většinou dostávalo obvinění lidem, kteří nebyli pohodlní ve věci znárodňování podniků. Takže můj otec musel opustit město, pracoval potom naštěstí v oboru, ale v Brně. Předtím ovšem tam byla řada výslechů, řada obvinění. Byl to nějaký trik, který býval používán proti těmto lidem. Nebylo to nic výjimečného u lékárníků. A nejenom u těch, u všech, kteří se dopracovali nějakého postavení službou. Dobrou službou. Všichni tito lidé byli postiženi. Někdo samozřejmě nabídnul svůj podnik a pak organizoval a měl legitimaci příslušnou a takhle. Tím nastal takový únik a potom sladký život, kdy člověk, který takhle vstoupil do nové epochy, tak samozřejmě tím si nastartoval existenci zcela mimořádnou.“
Jaromír Šofr se narodil 20. září 1939 v Brně a vyrůstal v Třebíči. Rodiče provozovali lékárnu, která byla v roce 1950 v rámci změn společenského systému znárodněna. Po maturitě na třebíčském gymnáziu v roce 1956 začal studovat kameru na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU), kde v roce 1959 natočil svůj první film Domy z panelů a o dva roky později zakončil studium filmem Strop režisérky Věry Chytilové. V letech 1961 až 1962 pracoval ve Filmovém studiu Gottwaldov (dnešní Zlín), následně v roce 1962 nastoupil na dvouletou základní vojenskou službu a zároveň působil v Československém armádním filmu. Od roku 1964 do roku 1991 byl zaměstnancem Filmového studia Barrandov, kde spolupracoval s předními režiséry, mezi které patří například Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Karel Kachyňa, Otakar Vávra a další. Jako kameraman se podílel na snímku Ostře sledované vlaky, oceněném v roce 1968 Oscarem. V roce 2007 získal Českého lva za kameru ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále a během své kariéry obdržel řadu ocenění doma i v zahraničí za celoživotní přínos kameramanskému umění. V letech 1990 až 2005 vedl katedru kamery na FAMU a v období 1999 až 2008 působil rovněž jako pedagog a odborný lektor v USA. Je jedním ze zakládajících členů Asociace českých kameramanů a stojí za vývojem metody digitalizace filmů DRA (Digitálně restaurovaný autorizát). V době natáčení, v roce 2022, žil Jaromír Šofr v Praze.
