The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohuslav Sobotka (* 1971)

• narodil se 23. října 1971 v Brně

• dětství prožil v Telnici a ve Slavkově u Brna

• v letech 1986-1990 studentem gymnázia v Bučovicích

• v letech 1988 a 1989 účastníkem demonstrací ve výroční den srpnové invaze 1968

• v prosinci 1989 vstoupil do obnovující se České strany sociálně demokratické (ČSSD)

• v letech 1990-1995 studentem Právnické fakulty MU v Brně

• v roce 1996 zvolen do Poslanecké sněmovny

• letech 2002-2006 ministrem financí ČR

• po odchodu Miloše Zemana z čela ČSSD se stal představitelem umírněného křídla strany

• v letech 2011-2017 předsedou ČSSD

• v letech 2014-2017 předsedou vlády ČR

• v roce 2017 odstoupil z vedení ČSSD a následující rok rezignoval na poslanecký mandát

• v roce 2021 ukončil své členství v sociální demokracii

• v roce 2025 žil v Praze a působil v komerční oblasti

Zájem o historii, víra v poctivou práci a cit pro spravedlnost – hodnoty, které Bohuslav Sobotka získal v rodině, ho provázely od mládí. Po roce 1989 je přenesl do politiky, kde usiloval o moderní sociální demokracii a evropsky ukotvené Česko. Jeho cesta z malé moravské obce až do čela vlády odráží proměnu celé země po pádu komunismu.

Řešení problémů musí člověk nalézt na konci svých rukou

Bohuslav Sobotka se narodil 23. října 1971 v Brně jako první dítě manželů Rostislava Sobotky a Marie, rozené Šikulové. Otec pocházel z levicově orientované rodiny v Telnici u Brna. Matka byla z nedalekého Újezdu, kde rodina spravovala malé hospodářství. Velmi zajímavou osobností byl dědečkův bratr, Antonín Šikula, jenž se po únorovém puči 48. roku postavil do čela ilegální skupiny, shromažďující zbraně pro případ ozbrojeného odporu. Když se v 50. letech komunistická moc upevnila, rozhodl se zbavit zbraní vhozením do Vranovské přehrady, avšak muž, který mu při nebezpečné operaci měl pomáhat, byl konfidentem státní bezpečnosti. Věznění Antonína Šikuly sice zkrátila amnestie, ale cejch třídního nepřítele silně poznamenal život celé rodiny. 

Kontakt dětí – Bohuslava a jeho mladší sestry Marcely - s otcem byl hodně omezený. Ten byl pracovně značně vytížený a mnoho času trávil na stavbách cihelen v Čechách i v zahraničí. Pamětníkova matka byla vyučenou lakýrnicí, ale většinu svého profesního života pracovala v podniku Automatizace železniční dopravy jako jeřábnice. Když se rodiče rozvedli, měla hodně starostí se zajištěním rodiny. Své děti však vedla k tomu, že řešení problémů musí člověk nalézt na konci svých rukou. “Moje matka, která byla dělnice a která měla patřit k té privilegované vrstvě, tak měla velké problémy, neměla nikdy moc peněz a musela se opravdu otáčet a dělat sobotní a nedělní směny, aby rodinu uživila,“ vzpomíná pamětník. V těžkých časech byla velkou oporou rodiny újezdská babička.

Ten svět knihovny, to bylo pro mě něco úžasného

Volný čas trávil se svou telnickou klukovskou partou venku a víkendy u babičky, kde k pravidelnému nedělnímu rituálu patřila také účast na nedělní mši. Na telnického faráře, hodiny náboženství a zpívání na faře vzpomíná i po letech moc rád. „Počítám se ke katolické církvi, ale ten můj vztah k Bohu je velmi individuální.“ 

V roce 1980 se rodina přestěhovala do Slavkova u Brna, kde matka získala družstevní byt. Bohuslav v novém prostředí nejvíce oceňoval velkou veřejnou knihovnu – od chvíle, kdy se naučil číst, byl totiž vášnivým čtenářem. Mezi jeho oblíbené autory patřili Eduard Štorch, který v něm probudil zájem o historii a archeologii, Jaroslav Foglar, jehož hrdinové se mu stali klukovskými vzory, a Jules Verne, jenž rozvíjel jeho živou fantazii. „Ten svět knihovny ve Slavkově byl pro mě něco úžasného,“ vzpomíná pamětník.

Úspěchy, díky nimž na vědomostních dějepisných olympiádách šířil dobré jméno slavkovské ZŠ Tyršova, mu otevřely cestu ke studiu na bučovickém gymnáziu. Mezi tamními pedagogy bylo mnoho výtečných učitelů – vzdělaných lidí, kteří po roce 1968 našli v této škole svůj azyl. Liberální a otevřené prostředí školy paradoxně vytvářel pravověrný komunista, ředitel Holásek.

Ptali se, jestli jsem ten Sobotka

Jako vášnivý čtenář, účastník češtinářských olympiád a zakladatel místního sci-fi klubu, se v době nastupující perestrojky rozhodl spolu s kamarády obnovit původní školní časopis Reparát. Texty si psali sami a tisk zajistila maminka jednoho ze spolužáků na cyklostylu Státních lesů. Časopis měl velký úspěch – spolužáci si ho kupovali a hrdě nosili domů.

„No a pak někdo přinesl jeden výtisk, kde jsme nějak psali kriticky o 1. Máji, tak to někdo přinesl na okresní výbor komunistické strany a ředitel dostal za úkol to zastavit, tuhle naši aktivitu. Takže si pamatuju dodneška, jak pan Holásek si mě zavolal do ředitelny a, protože si mě vytipoval, že jsem byl takovej jeden z těch vůdčích duchů tady téhle té aktivity, tak mi dal na vybranou. Říkal: ,Buď se můžete věnovat dál téhle aktivitě, ale na téhle škole nemůžete odmaturovat, nebo toho rychle necháte a máte před sebou budoucnost a celý svět.‘ No a my jsme tehdy s kamarády udělali pragmatické rozhodnutí zastavit vydávání časopisu a věnovat se maturitě, abychom to zvládli.“ Vydávání časopisu Reparát museli ukončit právě v době, kdy připravoval číslo k výročí smrti Jana Palacha. 

„Tehdy jsem poprvé zažil situaci, kdy, tak jak si někteří lidé na mě ukazovali a ptali se, jestli jsem ten Sobotka, tak někteří lidé mi pak přestali odpovídat na pozdrav, když se celá ta aféra rozjela, takže někteří lidé s námi přestali úplně mluvit, už nás brali, jakože jsme odepsaní, že už na té škole končíme.“

Bylo zřejmé, že režim se blíží ke svému konci

Přestože Vyškovsko – typicky komunistický, zemědělsko-vojenský okres – přijímalo perestrojku spíše rozpačitě, studenti sledovali kroky sovětského vůdce Michaila Gorbačova s velkými nadějemi. Nezávislé informace o světovém dění získával pamětník především z českého vysílání Svobodné Evropy a z rakouské televize, kterou bylo ve Slavkově možné dobře naladit.

V den dvacátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy se spolu s matkou a sestrou Marcelou zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí. O rok později se tam vydali znovu – tehdy už však, jak sám vzpomíná, bylo na náměstí mnohem víc lidí a bylo jasné, že režim se blíží ke svému konci. O studentské demonstraci plánované na 17. listopad věděl, ale nakonec se jí nezúčastnil: „Tehdy jsem zvažoval, jestli jet, ale nakonec rozhodl pragmatický důvod – neměl jsem peníze na cestu do Prahy.“

Sametovou revoluci prožíval od samého počátku intenzivně se svými spolužáky na brněnském náměstí Svobody. Na komunistickém Vyškovsku byl nástup revoluce velmi nesmělý. Ve Slavkově vzniklo Občanské fórum na půdě městského muzea, jehož ředitelem byl Jiří Pernes. Bohuslav Sobotka sledoval veškeré dění pozorně, ale jeho prioritou se postupně stávala blížící se maturita.

Obyčejní lidi budou potřebovat nějakou politickou sílu

Z rakouské televize ORF znal sociální demokracii a její program mu byl sympatický – říkal si, že právě to by ho bavilo a chtěl by takovou stranu podpořit. Ve Svobodném slově pak narazil na inzerát, který zval do Brna na ustavující schůzi obnovy Československé sociální demokracie (ČSSD). Ve stejný den se konal sraz fanoušků sci-fi, kam měl namířeno. Vystoupil tedy z tramvaje o zastávku dřív a zamířil do restaurace U Dvořáků v Komíně, kde se schůze konala, a tam se – čerstvě osmnáctiletý – do strany přihlásil.

„Zajímala mě nekomunistická levice, protože jsem si říkal, že - koneckonců i z hlediska sociálního prostředí, ze kterého jsem pocházel – i v těch nových poměrech, které budou znamenat velikou změnu ve všech směrech, že obyčejní lidi budou potřebovat nějakou politickou sílu, která bude hájit jejich zájmy,” vysvětluje své rozhodnutí pamětník.

Listopadové události zasáhly také do pamětníkovy profesní volby. Původně zvažovaná studia historie nebo archeologie v nových podmínkách pragmaticky vyměnil za práva. Na první porevoluční ročník brněnské právnické fakulty vzpomíná jako na velmi specifický, neboť v jeho průběhu došlo ke změně celého právního systému.

Já jsem v té straně zůstal, protože jsem jí věřil

Jako člen ČSSD se podílel na obnovení činnosti strany v Brně a na Vyškovsku a stal se spoluzakladatelem organizace Mladých sociálních demokratů. Vzpomíná, že ve straně se tehdy scházeli lidé z různých prostředí - byli tam lidé dříve politicky neaktivní, lidé z tradičních sociálně demokratických rodin i bývalí komunisté z obrody. „Nebylo to jednoduché, protože vše levicové bylo spojeno s komunismem. Levice nebyla populární.“ Výsledek prvních demokratických voleb v roce 1990 byl pro něj velkým zklamáním: “Ale já jsem v té straně zůstal, protože jsem jí věřil.“ 

Velkou proměnou prošla strana po roce 1993, kdy se do čela dostal Miloš Zeman. Pamětník se podílel na organizaci jeho debat na fakultách a absolvoval s ním také úspěšnou předvolební kampaň autobusem „Zemákem“ po jižní Moravě.  V roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny na kandidátce ČSSD za Jihomoravský kraj. „To mi tehdy hodně změnilo život.“ 

Ve svých pětadvaceti letech se stal členem rozpočtového výboru, kde se – jako benjamínek – od svých starších kolegů hodně naučil.  Za svou parketu si vybral oblast finančních a kapitálových trhů. S odstupem času vzpomíná, že v té době byla poslanecká sněmovna postavena na velké snaze komunikovat a hledat dohody. Hledat kompromisy kolem zákonů, rozpočtu i sestavení vlády. „Učil jsem se politiku tohoto stylu, že naše řemeslo je najít dohodu.“

Takže ty dohody měly, čas od času, velmi podivný charakter

Po volbách 1998 byl u vniku tzv. opoziční smlouvy. „Já jsem teda patřil k těm poslancům, kteří s tím měli velký problém. Vzpomínám si, když jsme to tedy schválili a Miloš Zeman nás přesvědčil, že je to správné rozhodnutí pro stabilitu České republiky, tak jsem se vrátil domů a měli jsme nějakou schůzi sociálních demokratů ve Slavkově a vím, jak všichni jsme z toho byli v depresi a říkali jsme si, jak tohle lidem vysvětlíme, že jsme se spojili s tím největším soupeřem, proti kterému jsme vedli volební kampaň,“ vzpomíná s odstupem let Bohuslav Sobotka.

„Ale mělo to své vedlejší náklady a ty náklady, bohužel, souvisely s tím, že se řada věcí odehrávala na úrovni dohod mezi ODS a sociální demokracií. Takže ty dohody měly, čas od času, velmi podivný charakter.“ Podle slov Bohuslava Sobotky na tom měli značný podíl lidé, které si do Strakovky přivedl Miloš Zeman: „Miloše Zemana obklopili právě tito lidé, kteří se podíleli na volební kampani, a to nebylo úplně sociálnědemokratické prostředí. Spíš prostředí, které mělo vazby na bývalou komunistickou stranu a na různé komunisty, kteří pak začali po devadesátém roce podnikat, a takové ty struktury i částečně organizovaného zločinu, který často těžil z té parcelace mezi ODS a sociální demokracií.“

Asi nejnáročnější období, které jsem absolvoval

Po parlamentních volbách 2002 byl jmenován ministrem financí ve Špidlově vládě, kterou pak zastával i ve vládách Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. “Čtyři roky na této pozici byla veliká škola života, asi nejnáročnější období, které jsem absolvoval.“ Oporou mu byli zkušení náměstci Eduard Janota a Jiří Wolf. Významnou část agendy tenkrát tvořily privatizační procesy a dost práce bylo také s „úklidem“ po transformaci. „Tehdy to nebylo ministerstvo „udržovací“, ale úřad, který tlačil na pozitivní změny ve státě,“ vysvětluje pamětník. „Já jsem to tam nepřišel vysedět, vnímal jsem to jako příležitost něco udělat, něco změnit. Ne všechno se povedlo, ale pár věcí jsme změnili pozitivním směrem a ministerstvo jsem potom mohl předat fungující.“

Složitá a mediálně velmi propíraná se stala situace kolem OKD. „Tam, kde vláda rozhodla o privatizaci, tak jsem tlačil na to, aby k té privatizaci došlo. Ta privatizace OKD pak byla řadu dalších let zneužívána, protože pana Bakala měl řadu nepřátel na české politické scéně – tím, jak podporoval Václava Havla a podobně, takže to byl jeden zdroj. Já jsem měl spoustu nepřátel na politické scéně, ať už v ODS nebo sociální demokracii, a tihle lidé to využívali a zneužívali jako rámec pro politický boj. Mě hrozně mrzí, že obětí toho politického boje se stali tři lidé, kteří pak byli trestně stíháni. Ale ukázalo se, že neprávem. Kvůli privatizaci to byl soudní znalec a pak stíhali dva úředníky Fondu národního majetku. Jeden z nich bohužel zemřel dřív, než se dočkal osvobození. Všichni tři byli pravomocně osvobozeni, já jsem byl vyšetřován opakovaně, nikdy jsem nebyl ani obviněn, ani obžalován.“ 

Alespoň uložit dítě ke spánku

Toto období bylo velmi intenzivní také v osobním životě. V roce 2003 se Bohuslav Sobotka oženil a stal se otcem. Jeho pracovní dny začínaly už kolem šesté ráno schůzkami na ministerstvu a často končily až večer, tak, aby alespoň stihl uložit dítě ke spánku. Spánek doháněl při cestách autem a víkendy - pokud nemusel do televize - si vyhrazoval výhradně pro rodinu. Vypnutý telefon mu pak jeho premiéři pravidelně vyčítali.

V roce 2003 byl Bohuslav Sobotka jedním z poslanců ČSSD, kteří v prezidentské volbě nepodpořili Miloše Zemana, což mu on nikdy nezapomněl. Následující prezidentské volby pak už byly střetem mezi ČSSD a ODS a jejich nedůstojný průběh nastartoval proces přípravy přímé volby. Za své selhání považuje, že pro tento krok nebyla upravena ústava. Nevyjasněné pravomoci prezidenta zůstávají problémem do dnešních dnů. “Ale dnes už budou veškeré návrhy vnímány jako útok na konkrétního prezidenta, který vykonává mandát,“ vysvětluje pamětník.

Lidé začali hledat politické alternativy

Střet mezi ODS a ČSSD, posílený po parlamentních volbách 2006 přeběhnutím dvou sociálně demokratických poslanců, vyvrcholil pádem vlády Mirka Topolánka v době předsednictví EU. „To byl projev nedospělosti politiky ČSSD s ohledem na národní zájem,“ konstatuje s odstupem let Bohuslav Sobotka. Tyto události vyšponovaly všeobecné napětí a nenávist mezi tábory se během předvolební kampaně přelila do ulic. 

„Byla to velmi vyhrocená atmosféra. Tehdy to vyvrcholilo na mítinku v centru Prahy, u Anděla. Když jsem stál na tom podiu, tak vím, že nelétala jen vejce, létaly i brambory, kameny a vše, co se dalo hodit.“ Tyto události však byly pro českou společnost už příliš a na dalších mítincích už k násilí nedocházelo. Po těchto střetech začali lidé hledat politické alternativy. Nastal konec období dvou stran a na scénu nastoupily strany komerční, tažené penězi a marketingem. Úspěch Věcí veřejných byl podle pamětníka pokusným králíkem, který umožnil rychlý nástup dalšího politického subjektu, kterým bylo hnutí ANO. 

“Vedle toho se na půdě ČSSD odehrával boj, jakým směrem se bude orientovat, jakou bude dělat politiku a kterým směrem půjde, do kterého jsem byl vtažen,“ vzpomíná pamětník. “Jasným strategickým cílem ČSSD byl vstup do EU, to bylo součástí genomu obnovené ČSSD.“ Poněkud složitější situace byla kolem vstupu do NATO. Významnou pozitivní roli zde sehráli lidé z exilu a mladá generace sociálních demokratů, především pak Stanislav Gross, Petra Buzková a Richard Dolejš, kteří linii vstupu do NATO prosadili do programových dokumentů a politiky ČSSD. „Pak už jsme moc celonárodních konsenzů nedosáhli. Nebyli jsme schopni definovat další strategické cíle pro národ. Dnes toho vakua využívají síly, které se nás snaží z těchto struktur dostat,“ konstatuje pamětník.

Cesta k lánskému puči

Po odchodu Stanislava Grosse se stal lídrem liberálnějšího – prozápadního proudu strany, které usilovalo, aby se ČSSD nestala postkomunistickou stranou, orientovanou na východ. V tomto duchu se snažil po svém zvolení předsedou v roce 2011 stranu sjednotit. Zvolení Miloše Zemana prezidentem však podle jeho slov polilo zemanovce živou vodou a po parlamentních volbách 2013 vyústilo v takzvaný „lánský puč“.

„Ta skupina, která vlastně chtěla oproti pravidlům a stanovám strany, to znamená s porušením pravidel, získat moc v sociální demokracii, tak ještě před tím měla pocit, že ten jejich krok byl hodně nestandardní a samozřejmě byl porušením veškerých pravidel a veškeré politické kultury, tak měli pocit, že by to měl posvětit Miloš Zeman osobně. Takže někdo z nich dostal pravděpodobně nápad, že by bylo dobré, ještě před tím, než to celé spustí, tak se sejít s Milošem Zemanem, aby jim Miloš Zeman dal to požehnání… Miloši Zemanovi ten lánský puč vyhovoval, protože zaprvé by to dostalo do vedení strany lidi, kteří vůči němu byli loajální a poslušní, to bylo to proruské provýchodní křídlo sociální demokracie, zadruhé to plnilo tu roli, kterou on dlouhodobě měl, to znamená sociální demokracii úplně zničit.“

Takové jednání od svých dlouholetých protivníků ve straně očekával, překvapilo ho však, že se k nim přidali i další – ze strachu či z kariérních pohnutek. „Někteří mi zpětně říkali, že jsem se jich měl zbavit, ale já nechtěl dělat čistky stalinského typu,” vzpomíná pamětník. „Mě to tehdy hodně naštvalo a tahle naštvanost mi, myslím, umožnila to celé nějak ustát a nakonec sestavit vládu.“ 

Tenhle krok vykopal velký příkop

Svůj nástup do premiérského křesla v roce 2013 chápal jako určitý vrchol a příležitost něco změnit. Brzy se však ukázalo, že efektivní fungování vlády zásadně zatěžuje nevyřešený střet zájmů ministra financí Andreje Babiše – kauza Čapí hnízdo, ovlivňování médií a údajné „zaklekávání“ firem. Na jaře 2017 se tyto problémy staly natolik závažnými, že bylo nutné zakročit. Nabízela se možnost odvolání ministra, nebo rekonstrukce vlády, kterou však premiér nechtěl nechat napospas prezidentu Zemanovi. Záběry ze setkání Miloše Zemana s Bohuslavem Sobotkou, na kterých prezident – hrozící holí – tlačí premiéra k podání demise, obletěly celý svět.  

„Tenhle krok vykopal velký příkop mezi ČSSD a ANO, prohloubil ten příkop směrem k Miloši Zemanovi a hodně upevnil spojenectví mezi Milošem Zemanem a Andrejem Babišem, které už existovalo předtím.“

Nebylo to tak těžké rozhodnutí

Před blížícími se parlamentními volbami si byl vědom, že jeho střety s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem jsou velkou politickou zátěží, která by mohla oslabit pozici ČSSD, a učinil osobní rozhodnutí. Za svůj cíl si stanovil: “Dokončit vládní mandát, dovést zemi k řádným volbám a současně nezničit politickou kulturu v zemi tím, že budu ignorovat jako premiér – v rámci svého mocenského zájmu - to, že mám ministra, který je zatížen tolika skandály.“ 

Přestože byl ve volbách 2017 opět zvolen do poslanecké sněmovny, na jaře 2018 na svůj post rezignoval, vrcholnou politiku opustil a nastartoval nové životní období. Několik let ještě zůstával řadovým členem strany, ale před volbami 2021 se s ní definitivně rozešel. „Už jsem s klidným svědomím sociální demokracii volit nemohl.“ 

„Nebylo to pro mě zas tak těžké rozhodnutí, protože jsem odcházel v situaci, kdy to, co já jsem těm lidem na náměstí sliboval ve volební kampani jako opoziční politik, tak to se mi, skoro ze sta procent, podařilo splnit.“ Života v profesionální politice rozhodně nelituje. „Dalo mi to ohromný rozhled a poznání, které bych asi jinak nezískal, možnost potkat se se strašnou spoustou zajímavých lidí. Vzalo mi to soukromí a čas věnovat se rodině, který už nelze dohnat. To byla ta největší daň.“