Petr Sobíšek

* 1944

  • „Když přišel vedoucí údržby, nějaký pan Říha, a potřeboval lidi na přesčas nebo na noční, pokaždé se mu hlásilo pět šest dobrovolníků. ‚Kluci, děkuju, mně stačí jen dva nebo tři.‘ Ti lidé měli opravdu kladný vztah k práci a na přesčasy se hlásili. Když jsem se ale v roce 1972 na plynárnu vrátil a přišel vedoucí: ‚Kluci, potřebuju dva kluky na noční, máme havárii,‘ nikdo se nehlásil. Za Husáka to bylo: ‚Já musím do školky‘, ‚Já mám nemocnou manželku.‘ Bylo vidět, jak národ přestal fungovat.“

  • „Že něco udělám, bylo moje osobní rozhodnutí. Dvacátého srpna [pamětník má na mysli 19. 8. 1970] jsme dělali na plynárně tzv. fenolové tanky, které se vytáčely do výšky po rolnách. A já jsem vzal mastek a napsal jsem na ně: ‚Vzpomeňte výročí okupace ČSSR SSSR.‘ Velkými písmeny, která byla vidět z dálky. Druhý den pracujeme, jako by se nechumelilo, a najednou přišla ochranka asi ze Staliňáku [Stalinovy závody, dnes Chemické závody.] a říkala: ‚Co to má znamenat?‘ A abychom to smazali. Já říkám: ‚Proč se to bude mazat? Zítra je výročí, nic se mazat nebude!‘ Tlačili na nás, protože nevěděli, kdo to psal. Pak řekli: ‚Za hodinu přijedeme, tak ať je to pryč!‘ a odjeli. Když se vrátili, ta půlmetrová písmena tam byla pořád. ‚Tak vy jste to nesmazali?!‘ Já říkám: ‚Ne, nesmazali.‘ Zase odjeli. Asi si ale zjistili, jaká jsme firma. Najednou k nám volá kolega a říká: ‚Máte jít za vedoucím montérem.‘ Tak jsme se sebrali a říkali si: ‚Co nám chtějí?‘ V montérkách, jak jsme byli, jsme šli přes vrátnici a tam stáli… teď už nevím, jestli StB. Prostě policie. ‚Vy jste z Chemontu Brno?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Tak půjdete s námi!‘ Já byl aktivní a ptám se: ‚A kam? My jsme v montérkách.‘ – ‚Jdete k výslechu do Mostu.‘ – ‚Ale já mám na parkovišti auto.‘ – ‚Vaše auto nás nezajímá.‘“

  • „Nastoupil jsem trest a muzika byla zase se mnou. Když byl silvestr 1971 až 72 [má na mysli 1970 až 71], na Borech chtěli vězňům uspořádat zábavu v kinosále. V té době tam byl Antonín Gondolán. Tonda Gondolán hrál na basovou kytaru, spolupracoval se Štaidlem… A s ním jsme společně odehráli silvestra. Já jsem hrál na bicí, on na basu, ale ostatní spoluhráče už si nepamatuji. Vězni hráli vězňům na silvestra na Borech.“

  • „Nám tady vtloukali do hlavy Dědu Mráze, jolku a 7. listopad. Ale náš státní svátek? [myšlen 28. říjen] Když dnes mluvím s nějakým komunistou, ptám se: ‚Víš, že jste nám zrušili státní svátek? Vezmi si kalendář před rokem 1989, tam je napsáno pracovní den. A to vy jste udělali? Na den založení státu?‘ Já mám doma pověšen obraz Masaryka… Ale oni by zapřeli i založení státu!“

  • „Slyšel jsem i na chodbách, že tam někoho seřezali. Třeba, jak se házelo z okna, tak měli přehled z kterého. Bylo nás na cele asi čtrnáct, takže člověk slyšel, že třeba tam letěli po chodbě, někde otevřeli, někoho vytáhli na chodbu, zavřeli a zmlátili ho pendrekem, že házel motáky. To bylo slyšet. To bylo běžný. Domluva byla hodně přes zeď morseovkou: ‚Kdo je novej, kdo není novej.‘ Ve vazbě se hned první dny každej ptá: ‚Co máš?‘ Když jsem řekl: ‚Napsal jsem výročí okupace.‘ – ‚Tebe pustěj.‘ V těch čtrnácti to byl samý běžný kriminálník, zloděj nebo příživa, ale byl tam Petr Týle z České Lípy, že měl neschopný zbraně a že se připravoval na výročí. S tím jsem tam byl v kontaktu. Já mám seznam lidí, se kterými jsem byl v Litoměřicích, a rád bych se s nimi sešel. Většinou to byly normální kriminální trestné činy.“

  • „Když jsem měl průšvih v Košicích, tak mě eskortovali do Štúrova a zase zpátky do Košic. Pak nakonec, aby to nemuseli eskortovat, tak vyndali matračku a udělali basu, když někdo třeba přetáhl vycházku nebo něco. Já tam třeba hrál svatbu a přišel jsem za dva dny a major, toho vidím, jako kdyby to bylo včera: ‚Sobíšek, kde ste bol?‘ Říkám: ‚Já byl na svatbě, na civilní svatbě jsem byl hrát. A já nevím, že tady je svatba dva tři dny. U nás v Ústí je svatba v sobotu do půlnoci, do rána, a konec.‘ Hned mě zavřel a hned mi dal jednadvacet basy. Na vojně to bylo kvůli muzice, že jsem tyhlety věci měl.“

  • „A už se to tak nějak uvolňovalo, že jsme mohli hrát muziku jakoukoliv, že jsme hráli třeba i rokenroly. Obzvlášť potom, když jsem přišel z vojny, tak nějaký anglický názvy, vždyť to víme z těch elpíček, byli to Greenhorni, byli to Rangers, ale potom za Husáka se to muselo všechno přejmenovat. To samé, když jsme hráli přehrávky, tak na těch přehrávkách nemohl být jen tak seznam anglických, že to je třeba od Beatles. Ten kapelník taky riskoval, že tam napsal Vejvodu, Kmocha, ta komise to přečetla a prošlo to. Určitě se to uvolňovalo v šedesátých letech: 1964, 1965, 1966, 1967. Vyvrcholilo to samozřejmě 1968.“

  • Full recordings
  • 1

    Děčín, 24.10.2017

    (audio)
    duration: 02:08:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Ústí nad Labem, 04.11.2021

    (audio)
    duration: 02:26:43
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Za nějaký nápis mě přeci nemůžou zavřít

Petr Sobíšek na archivním snímku
Petr Sobíšek na archivním snímku
photo: Archiv pamětníka Petra Sobíška

Petr Sobíšek se narodil 1. října 1944 v Českém Brodě. Krátce po jeho narození se rodina kvůli nedostatku pracovních možností přestěhovala nejprve do Hynčic u Krnova a nakonec do Ústí nad Labem. Otec pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Rodina žila v Předlicích, kde pamětník vychodil základní osmiletou školu. Po jejím absolvování se vyučil a pracoval v Severočeské armaturce. V prosinci 1966 nastoupil do Tlakové plynárny Úžín a posléze se stal zaměstnancem Chemických závodů, n. p. Záluží (dodavatelský podnik Chemont Brno). Zde v předvečer druhého výročí sovětské okupace Československa, 19. srpna 1970, napsal dva nápisy, které tyto události připomínaly. Následně byl zatčen a držen ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích. V říjnu 1970 ho Okresní soud v Mostě odsoudil k osmi měsícům vězení nepodmíněně. Odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem v listopadu 1970 tento rozsudek potvrdil. Trest si odpykával v plzeňské věznici na Borech. Podmíněně propuštěn byl koncem února 1971. Po návratu z vězení pracoval opět v Tlakové plynárně Úžín a po přestěhování do Děčína jako školník na základní škole. V roce 2021 byl ženatý, měl čtyři dcery a žil v Boleticích nad Labem (část statutárního města Děčína). Byl rovněž členem děčínské pobočky Konfederace politických vězňů České republiky. Příběh pamětníka mohl být zaznamenán díky podpoře Ústeckého kraje.