The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Smržová (* 1930  †︎ 2019)

• narozena v roce 1930 v Horních Hošticích (Ober–Gostitz) na Javornicku

• má německou národnost

• byla svědkem pochodu smrti vězňů z koncentračního tábora Březinka (Birkenau)

• od roku 1948 do roku 1950 odsunuti na práci do Bedihoště na Prostějovsku

• její teta Marta Lorenz jako řádová sestra internována v Bílé Vodě

• v současnosti žije v Bílé Vodě

• zemřela 23. srpna 2019

Hedvika SMRŽOVÁ (Salomon)

V obklíčení hranic

Hedvika Smržová, za svobodna Hedvika Salomon, se narodila v roce 1930 v Horních Hošticích (Ober-Gostitz) na Jesenicku. Oba její rodiče byli německé národnosti a stejně jako její předci pocházeli z kraje kolem Javorníku (Jauernig) ležícího pod Rychlebskými horami. V oblasti, kde až na výjimky do roku 1945 žili jen obyvatelé německé národnosti, kteří byli v roce 1946 odsunuti do Německa. Rodná obec pamětnice i celý kraj již nikdy nebyl dosídlen do předválečného stavu. Mnoho obcí a osad zůstalo zcela pustých a v šedesátých letech byly zbourány. Rodina Salomonova do odsunu zařazena nebyla a zůstala v Horních Hošticích. V roce 1948 byli ale vystěhováni na Prostějovsko, kde ve velmi těžkých podmínkách strávili několik let, než se mohli vrátit do rodné obce.

Dům Salomonů stál a i dnes stojí jen kousek od lesa ve vrchní části Horních Hoštic. Oba rodiče pamětnice v lese pracovali. Otec po celou sezonu a matka, která se starala hlavně o domácnost, si v něm občas přivydělávala. Tímto způsobem se v této chudé obci živila spousta rodin. Stálo v ní jen několik větších statků a několik lidí také dojíždělo za prací do blízkého Pačkova (polsky Paczków, německy Pazkau i Patschkau), který se nacházel za hranicemi v Německu. Obyvatelé Horních Hoštic měli s Německem čilé spojení, vždyť spodní část obce přímo navazovala na německý Gostitz (dnes Gościce). „Jak je dnes autobusová zastávka, tak tam byla finanční (hraniční) stráž.“

Válečná léta

Dětství paní Hedviky se s ohledem na tehdejší dobu nijak výrazně nelišilo od ostatních. Chodila do školy v Horních Hošticích, odpoledne pomáhala na malém rodinném hospodářství nebo si hrála s ostatními dětmi. Zpočátku se nic nezměnilo ani s příchodem války.

Po mnichovské dohodě v roce 1938 bylo nacistickým Německem zabráno pohraničí a s ním i celé Javornicko. Pamětnici bylo v té době pouhých devět let. Přesto vzpomíná, že do Javorníku měl zavítat samotný Adolf Hitler. I když nakonec nepřijel, několik hodin lemovaly cesty špalíry nadšených obyvatel z širokého okolí. „Já si jenom pamatuju, že do Javorníka měl přijet Hitler, a bylo tam strašně moc lidí. Lidi stáli až půl kilometru za Javorníkem a čekali, a stejně do Javorníku nepřijel.“ Obyvatelé prý byli zpočátku nadšeni z připojení k nacistickému Německu. Později však jejich entuziasmus rychle vyprchal. „Na začátku byli ti lidi všichni pro, protože za první republiky se ti lidi tady neměli nijak dobře. Měli tu bídu. Mysleli, Bůh ví, co nás tady čeká, a byl tady strejda, co bydlel v Němcku. Byl tady jenom na návštěvě a říkal: ,Však počkejte, co vás všechno čeká, až přijde Hitler.‘ On to znal, co byl zač.“

Hedvika Smržová také vzpomíná, že mnoho místních mužů muselo narukovat do wehrmachtu, kde jich prý kolem třiceti padlo. „V jedné rodině u sousedů, jak bydleli Kortovi, tam byli tři syni, kteří se nevrátili.“ Narukovalo i několik příbuzných paní Hedviky. „I z rodiny tam někteří padli, mladí kluci, kteří ještě studovali, tak to bylo dost smutný.“ Mezi lidmi, kteří narukovali do wehrmachtu, byli i oba učitelé místní školy Wolf a Jung. Škola proto měla jen jednu vyučující. „Jak ten učitel musel do války, tak jsme chodili střídavě. Jedna třída chodila dopoledne a druhá odpoledne.“ Ve škole byly děti často masírovány propagandou a mladé dívky na základě povinného členství musely vstoupit do Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädel), což byla ženská odnož Hitlerjugend. Členkou svazu tak byla i Hedvika. „Doma jsem byla vždycky dost vyhubovaná, když jsem tam šla, a když jsem tam zase nešla, tak jsem dostala nadaný tam.“

Hedvika Smržová také vzpomíná, že jako dítě si musela dávat pozor na to, co říká. V obci bylo několik zapálených nacistů a nikdo si nemohl být ničím jistý. „Jako děcko jsem musela dávat pozor, abych ve škole něco neřekla, aby rodiče nebyli zavření. Třeba doma se něco mluvilo se sousedama. My jsme to poslouchali a už jsme si trochu uvědomovali, že to nesmíme říkat.“

Lidé, kteří museli narukovat do wehrmachtu, umírali daleko od domova, ale válečný konflikt zasahoval i přímo do Horních Hoštic. V jejich blízkosti na samotě Na střelnici (Hundorf) se nacházel zajatecký tábor, kde byli umístěni polští a sovětští zajatci. Pamětnice vzpomíná, že někteří z nich bydleli přímo v obci a museli pomáhat v lese nebo v hospodářstvích. V lednu 1945 krajem procházel takzvaný pochod smrti. Byli to vězni z koncentračního tábora Březinka (Birkenau). Hedvika tento pochod viděla na vlastní oči a dodnes jí tento otřesný zážitek utkvěl v paměti. „Kilometry to byly, jak ti lidi šli. To bylo takových čtyři pět kilometrů a ty, co nemohli, tak zastřelili.“

Sovětské vojsko do obce vstoupilo až v květnu 1945 a pamětnice vzpomíná, že jeho vojáci v obci znásilnili několik žen. Její rodině se toto naštěstí vyhlo.

Odsunuti do vnitrozemí

Těsně po válce, než do obce přišel český správce, byl starostou místní Němec Karl Ehrlich. Do obce začali putovat první osadníci, a to většinou z Ostravska, Valašska a Slovenska. Ti první často jen vydrancovali statky a zase odešli. I k Salomonům se nastěhovala česká rodina a oni museli odejít do výměnku. Paní Hedvika na ně dnes nemá žádné vzpomínky. Říká, že se s nimi prakticky vůbec nestýkali.

Po odsunu Němců v roce 1946 v obci žila jen polovina obyvatel jejího předválečného stavu. Odsunuti byli i všichni příbuzní rodiny Salomonovy. Podle vzpomínek pamětnice v obci zůstalo jen pět německých rodin. Mezi odsunutými byla také spousta kamarádek tehdy šestnáctileté Hedviky. „Mně bylo všelijak, bylo mně hrozně smutno.“

Rodina Salomonova nebyla odsunuta kvůli nemocnému synovi nejstarší sestry pamětnice Anny, která v té době byla již vdaná za Josefa Niče. Takto na to dnes vzpomíná Hedvika Smržová: „Od mojí nejstarší sestry byl nemocný syn. Měl zápal plic. Ona byla vdaná, tak jsme žádali, jestli bysme nemohli jít až při druhém transportu. Tak nám vyhověli, a potom už jsme nešli. Už nás nenapsali a už jsme nikdy nešli.“

Někdy v té době musela šestnáctiletá Hedvika odejít pracovat na české hospodářství do Bukové (Buchsdorf). Byla tam odvezena z Bílé Vody (Weißwasser), kde byla zaměstnána. „Přišel jeden z obecního úřadu a jeden od policie. Sebrali mě a odvezli do Bukové. To je u Bernartic. Do nějaké rodiny, kde jsem se měla postarat o děcka. Bylo mně šestnáct roků. Mohla jsem jít napřed dom sebrat si nějaké věci. Já jsem bydlela tady v Bílé Vodě u jedné rodiny, protože tenkrát tady autobusy nejezdily, tak jsem tady přes ten týden u nich bydlela. Sebrala jsem si těch pár věcí, co jsem tady měla, a zavezli mě do Hoštic. Tam jsem si mohla ještě něco vzít a říct rodičům, že mě odvezli. Ale nikdo nevěděl kam. Ani rodiče, ani já jsem nevěděla, kam půjdu. Tak mě odvezli. Byl to takový statek. Byla tam i pila a tam jsem měla dělat v domácnosti. A paní, ta čekala miminko. Tak jsem se starala o ty starší děcka. Už chodily do školy. Měla jsem je ráno vypravit do školy, udělat jim snídani a tak dál.“ Jednalo se o omyl. Do Bukové na práci měla být odvezena jiná Němka a paní na statku Hedviku po nějakém čase poslala domů.

I přesto, že rodina nebyla odsunuta, v Horních Hošticích dlouho nezůstala. V roce 1948 v rámci rozptýlení zbylých Němců byli obyvatelé německé národnosti stěhováni z pohraničí do vnitrozemí, kde si je rozebrali čeští hospodáři. Celá rodina se tak ocitla v Bedihošti u Prostějova. Takto celou událost dnes popisuje Hedvika Smržová. „Přišli nám říct, že za 24 hodin musíme být nachystaní a půjdeme pryč. Tak jsme si nachystali všechny naše věci a přijelo auto a odvezlo nás na nádraží do Javorníku. A tam nás odvezli do Bedihoště. Jeli jsme tam dva dny tím nákladním vlakem i s dobytkem. I my děti jsme byly v jednom vagonu. Sestra měla ty děcka. Ty dvojčata. Tak jsme tam byli všichni. I kozy, všechno. A ještě jsme nebyli vystěhovaní a už tam přišli na ten barák a už tam chtěli drancovat. Jak jsme bydleli v tom baráku v Hošticích. (...) Napřed jsme přišli na nádraží do Prostějova. A ti kluci, co tam byli taky odsunutí kolem toho Prostějova. Němci v mých rokách. My jsme jim napsali, že tam přijedeme, a to už na nás čekali. A přijel tam traktorem ten pacholek z toho statku. Ti kluci nám tam pomáhali nakládat a vezli nás na ten dvůr, kde jsme měli pracovat. A dostali jsme takovou místnost, která nebyla ani tak velká jako tady ta kuchyň, a tam jsme spali. Tam byly jenom takový kamna. Ale horší jak tady tyto a uprostřed byl darling, co pumpoval vodu pro dobytek do chléva pro krávy. Tam jsme přebývali. Já se sestrou jsme ležely na zemi. Tatínek s maminkou tam měli postel. A tam jsme byli asi víc než rok. Potom nám slibovali, že nám dají nějaké bydlení. A on tam měl nějakej výměnek přes barák. Ty baráky tam byly všechny v jedné řadě. Přes ten barák tam bydlela maminka toho sedláka a tam byl nějaký chlív a z toho chléva nám udělali dvě místnosti. Kuchyň a ložnici. Tak jsme potom asi za ten rok nebo rok a půl šli tam a tam jsme bydleli.“

Maminka se starala o dvojčata dcery Elizabet a pamětnice, její sestra Elizabet a otec byli zaměstnáni na statku. Za práci dostávali nějaké peníze a zbytek jim měl být vyplácen v naturáliích. „Brambory jsme sice dostali, ale to ostatní jsme vůbec neviděli. Nic jsme nedostali. Topení a všechno jsme si museli sami sehnat. (...) Ten sedlák nás využíval, jak mohl.“ Ze statku odešli až v květnu 1950 a potom byli zaměstnáni v blízkém cukrovaru, k čemuž patřilo i slušné ubytování. V listopadu téhož roku se mohli konečně vrátit zpět.

Zpět v rodném kraji

Jejich rodný dům byl ale již obsazen slovenskými reemigranty z Rumunska, a tak se museli nastěhovat do přidělené usedlosti v blízké Bílé Vodě. Za dva roky se dům v Horních Hošticích uvolnil a rodiče pamětnice se do něj vrátili. Paní Hedvika se ještě na Prostějovsku seznámila s Jiřím Smržem, který za ní do Bílé Vody přijel. Vzali se a dodnes spolu žijí v této obci.

Bílá Voda (německy Weißwasser) dnes leží v nejsevernějším cípu Javornicka a ze tří stran ji obklopují hranice s Polskem. Tato zapadlá obec měla před válkou až na výjimky jen německé obyvatelstvo a od roku 1950 až do pádu komunismu byla využívána k internaci řádových sester. Sešlo se tam několik stovek sester z 12 kongregací. Mezi nimi byla i sestra maminky Hedviky Smržové Marta Lorenz z Kongregace Školských sester. Pamětnice vzpomíná, že sestry byly pevnou součástí obce. „Bez těch řádových sester je to tady mrtvý.“ Unikátní se stal místní hřbitov, kde spočívá na sedm set řádových sester a v roce 2000 byl vyhlášen kulturní památkou. Nachází se v něm také společný hrob obětí pochodu smrti, kterého byla ve čtrnácti letech paní Hedvika svědkem.

V Bílé Vodě dnes žije méně než tři sta obyvatel. V roce 1930 jich tam přitom bydlelo více než tisíc a ještě na počátku šedesátých let skoro sedm set. Hedvika Smržová vzpomíná, že když do obce přišli, bylo tam mnohem více pracovních příležitostí a kultury, než je dnes. Jednou z posledních ran bylo zbourání několika chátrajících domů v šedesátých letech. „Tady jsme zažili, jak to zbourali. To už jsme byli tady. Bylo to kolem šedesátého roku nebo jednašedesátého. Zbourali tady na kopci ten barák. A jak ho vyhodili do vzduchu, tak nám všechny kameny lítaly na střechu. Moc tady bylo zbouranýho.“

Pro Post Bellum v roce 2012 natočila zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam, tel. 776 050 666