The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Smolíková (* 1927  †︎ 2021)

Kromě koupelny byly odposlechy všude

  • narozena 24. května 1927 v Načeradci

  • otec Václav Vecker po celou dobu války vězněn

  • otec internován v Dachau, kde se spřátelil s Josefem Čapkem, a poté v Buchenwaldu

  • za války pracovala v Masarykově sociologické společnosti, na tzv. tajné vysoké škole

  • po válce působila jako sekretářka na ÚV KSČ

  • po vyloučení ze strany po roce 1968 v Domě železničářů

  • v červnu 1952 si vzala Romana Smolíka, ten pracoval v letech 1952–1968 na ministerstvu zahraničních věcí

  • v letech 1966–1968 žili ve Východním Berlíně, kam byl muž vyslán na velvyslanectví

  • v roce 1968 na velvyslanectví zorganizoval protestní akci proti okupaci Československa a o práci přišel

  • v roce 1969 obžalován z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a pomoci k vniknutí na území republiky

  • ve stejném roce se manželé neúspěšně pokusili o emigraci do Západního Berlína

  • v době natáčení rozhovoru (2018) žila v Domově Sue Ryder v Michli

  • zemřela 28. května 2021

Měla jsem velice smutné dětství

Miloslava se narodila 24. května 1927 v Načeradci. Její tatínek Václav Vecker byl zastupitelem na obecním zastupitelství ve Vlašimi a maminka Marie pracovala jako zemědělská dělnice. Ještě předtím, než Miloslava nastoupila do školy, na přelomu roku 1932 a 1933, přechodila maminka chřipku a dostala zánět srdečního svalu, na který v lednu 1933 zemřela. „Všechny zásadní události v mém životě, jako nacistická okupace, válka, sovětská okupace, byly hrozné, ale smrt maminky byla nejhorší. Kdyby žila, tak bych to, co se potom dělo, snášela líp, protože by se o mě starala. Takhle jsem byla pořád dítě bezprizorní.“

Miloslava pobývala nějakou dobu u tety v Praze, než se vrátila do Načeradce k tatínkovi, který se znovu oženil. Její situace se ale nezlepšila: pouhé tři dny po začátku nacistické okupace doplatil její tatínek na své komunistické přesvědčení a nesouhlas se záborem Sudet, který vyjádřil na Táboru lidu ve Vlašimi na podzim 1938. „Pamatuji si to jako dnes. Byla sobota, 18. března, tenkrát padal sníh a my jsme sáňkovali. Já jsem musela jít odpoledne domů přikládat do kamen, aby nevystydlo, a tatínek šel s macechou na nákup. Už se nevrátil. Zatkli ho přímo na náměstí.“

Bezprizorní dítě ve válečných letech

Sedm týdnů byl tatínek společně se svým bratrem vězněn ve Vlašimi, kam ho Miloslava chodila navštěvovat. Vlašimská základní škola, do které tou dobou jako jedenáctiletá chodila, stála přímo naproti soudu, a když šla odpoledne domů, tatínek jí mával z okna. Sedmý týden v sobotu za ním šla Miloslava s čistým prádlem jako obvykle a dozorce jí oznámil, že tatínka i strýce odvezlo gestapo a neznámo kam. To bylo na začátku května. Až do prosince neměla Miloslava o tatínkovi jedinou zprávu.

Ten půlrok žila sama s macechou, která si záhy našla nového přítele. „Tenkrát jsem se to dozvěděla a byla jsem ošklivá. Macecha přišla z práce a hubovala mě, že jsem ještě neobstarala úklid bytu. Tak jsem jí řekla, aby byla ujištěna, že až se vrátí od toho svého, všechno bude uklizené. Dělala jsem úkoly a měla jsem na stole takový dřevěný penál, jaké bývaly. A ona vzala ten penál a praštila mě do hlavy, že mi začala téct krev. Utekla jsem oknem k tetě, kam macecha později dorazila a prohlásila: ‚Už se o tebe nestarám. Dělejte si s ní, co chcete, já ji dám na sociální péči.‘“

Další zastávkou Miloslavina života měl být tedy sirotčinec. V něm ale nakonec přespala jen jednu noc, hned druhý den si pro ni přijela teta, která ji vzala k sobě do Prahy. Bohužel Miloslava zaslechla přes dveře důvod tetina počínání: „Kdybychom ji nechali v sirotčinci, co by řekli lidi…“

Josef Čapek tatínkovi zachránil život

V prosinci roku 1939 přišel první dopis od tatínka. Dorazil z vazební věznice v Drážďanech a byl psaný německy. „Německy jsem moc dobře neuměla, tak nám ho překládal soused,“ vzpomíná Miloslava. Dalšího půl roku neměli o tatínkovi žádné zprávy, dokud nepřišel jednoho dne dopis z koncentračního tábora v Dachau. Tam umístili nacisté tatínka i jeho bratra Jindřicha a právě se tam tatínek spřátelil s Josefem Čapkem. Ten mu při vypuknutí tyfové epidemie zachránil život.

„Josef Čapek si jednoho dne všiml, že tatínek zmizel. A tak oslovil dozorce, o kterém se vědělo, že není esesák, ale je nabraný z kriminálu, a zeptal se ho, jestli neví, co je s tátou. A on říká: ‚Ten umírá.‘ Řekl Čapkovi, že dostal horečku a že už má přes čtyřicet. Jenže Čapkovi se podařilo propašovat do tábora léky a ty léky mu po tom Němci poslal. Dohodl se s ním, že tatínka ukryje, a vysvětlil mu, kolik léků mu má dát. S jiným Čechem se pak dohodl, že až budou na apelplacu volat tatínkovo číslo, tak se on bude hlásit. Tohle Čapek zorganizoval a tatínka tak zachránil.“

Když byl dostavěn koncentrační tábor Buchenwald, všechny Čechy z Dachau do Buchenwaldu převezli, tedy tatínka, jeho bratra Jindřicha a také Josefa Čapka.

Buchenwald: vězeňský odboj a Čapkova smrt         

V Buchenwaldu byl Miloslavin tatínek napojen na odbojovou organizaci, která se mezi vězni postupně zformovala. „Po válce vždy říkal: ‚Já jsem byl voják pouze v Buchenwaldu!‘“ vzpomíná Miloslava na slova tatínka, který mimo válku nasazen nebyl. V Buchenwaldu pracoval za branou tábora a při zpáteční cestě do tábora společně s dalšími vězni pašoval pod čepicí součástky, ze kterých pak v táboře vyráběli zbraně. „On o Buchenwaldu nechtěl vyprávěl, ale tu a tam něco řekl. Pamatuji si, že mi ukazoval, jak pašovali do tábora pro malé děti mlíko. Podařilo se jim tehdy sehnat malé lahvičky, do kterých za branou tábora mlíko od pasoucích se krav nadojili. Když se vraceli přes bránu, tak museli smekat, a oni se naučili smekat tak, že drželi tu flašku. Tatínek smekl a potom posadil čepici i s flaškou zpátky na hlavu.“

Stejným způsobem vězni pašovali právě součástky ze zbrojní továrny a další „objemnější“ předměty, zatímco ploché spisy vězňů pronášeli na těle pod oblečením (pro Paměť národa o tom vypráví Hana Smekalová a Eva Krupičková v soutěžním příběhu Sedm životů Zdeňka Polanského). Němci o existenci odbojové organizace věděli, ale nedařilo se jim nikoho odhalit. „Tatínek vyprávěl, že nasadili mezi politické vězně zvědy, aby něco vypátrali, ale nepodařilo se jim to. Odbojová skupina měla velmi přísná pravidla, vždy jeden věděl o jednom a ten zase jen o jednom a tak dál. Když zemřel Čapek, zorganizovali za něho tryznu. Zkrátka v jednu dobu se najednou celý Buchenwald zastavil. Všechno si mohli sdělit. Ale každý znal vždy jen jednoho.“

Okolnosti smrti Josefa Čapka jsou dodnes velmi nejasné. Existují různé hypotézy ohledně času, místa i příčiny jeho úmrtí. „Není pravda, že Čapek zemřel na tyfus, jak se všude píše. Tatínek mi vysloveně řekl: ‚Čapka Němci zavraždili!‘ V březnu 1945 ho odvezli z Buchenwaldu do Bergen-Belsenu a záhy vrátili jeho tělo do Buchenwaldu do krematoria. Tak rychle by se tyfem nakazit nestihl. Oni ho zabili,“ je dodnes přesvědčena pamětnice.

Tou dobou už byla odbojová organizace velmi rozrostlá a dobře koordinovaná, netrvalo dlouho a předávala Američanům Němce v podstatě zajaté. Po definitivním konci války se tatínek společně s bratrem Jindřichem, kterému v Buchenwaldu český lékař zachránil život, když mu odoperoval vředy a nechal ho u sebe ve vězeňské nemocnici jako lapiducha, vrátili domů. Miloslava ani jednoho nepoznala, oni ji také ne.

Na Josefa Čapka má Miloslava Smolíková dodnes krásnou památku, pivoňku ze zahrady Scheinpflugových, kterou jí přinesl její soused, zahradník Scheinpflugů pan Proum, když na zahradě v 60. letech likvidoval staré dřevité keře. Pivoňka je zasazená v zahrádce na Chodově, kde pamětnice ještě do loňského roku bydlela. Stále na jaře kvete, už přes padesát let.

Doba po válce byla zlá

„Já jsem jako malá chtěla být filozof nebo psycholog, tatínek myslel, že půjdu na vysokou, ale macecha za války řekla: ,Ta nepotřebuje studovat, půjde dělat do fabriky.‘“

Naštěstí Miloslavu její bývalá učitelka ze základní školy, která ji měla velmi ráda, poslala za svým bratrem, profesorem Formanem, a ten ji ve své společnosti zaměstnal jako kancelářskou elévku a přihlásil ji do večerní obchodní školy. „Ta společnost sídlila v budově pojišťovny mezi Spálenou a Vladislavovou, jmenovala se Masarykova sociologická společnost a byla to tajná vysoká škola. Přednášeli u nás profesoři z filozofické fakulty, psala se skripta a dělalo se to pod zástěrkou osvětové činnosti. V lednu nebo únoru 1945 nás někdo udal. Jednoho dne jsem přišla do práce a nějaký pán mi podával klíče a říkal: ‚Kancelář může pokračovat, ale nesmíte dělat žádné přednášky. Vaše vedení je zavřené.‘ Naše vedení, to byli profesor Forman, doktor Šíma a Čestmír Císař.“

Když se tedy tatínek vrátil z války, osmnáctiletá Miloslava už vydělávala, a než tatínek sehnal práci, dělila se s ním o svůj plat. „Byla to zlá doba, neměli jsme byt, všechno zůstalo maceše, takže jsme neměli ani hrnek a lžičku, abychom si zamíchali kafe, pokud jsme nějaké měli. Macecha se k tatínkovi chtěla vrátit, ale on jí tehdy řekl: „Mohl bych pochopit, že jsi nemohla být bez mužskýho. I kdybych to pochopil a odpustil ti, pořád ti nemůžu odpustit, co jsi udělala Milušce. To se odpustit nedá.“

Miloslavina první láska padla 5. května na barikádách před rozhlasem. Z její druhé lásky se vyklubal násilník a alkoholik, který se shodou nešťastných úmyslů a náhod v září roku 1947 oběsil v okně na pásku od županu. Miloslava zůstala sama s holčičkou, která se jí toho roku narodila.

Na ministerstvu zahraničí

Na začátku 50. let začala Miloslava pracovat jako sekretářka v tiskovém odboru ÚV KSČ, kde se seznámila s Romanem Smolíkem, který zde působil jako tiskový přidělenec, 7. června 1952 se vzali. Tou dobou oba, po vlastních válečných zkušenostech členové komunistické strany – Roman Smolík byl totálně nasazený v Lipsku – v souvislosti s politickými procesy definitivně prozřeli. Ze strany nevystoupili, ale opustili ústřední výbor a začali se otevřeně hlásit ke svým názorům. Velmi brzy se objevily první problémy. „Manžel si toho všiml náhodou. Když začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, chodíval z práce pěšky s kolegou, který bydlel na nábřeží. Tam pak sedl na elektriku a jel nahoru na Vinohrady, kde jsme tou dobou bydleli. Po nějaké době zaregistroval, že za nimi pokaždé jede černý luxusní vůz č. 603 a pak se tatáž šestsettrojka objevuje u tramvaje, ze které manžel vystupoval. Bylo to stejné číslo a doprovázelo ho každý den domů.“

V té době byl Roman Smolík ministerstvem opakovaně navrhován jako adept na dlouhodobý pracovní výjezd do zahraničí, ale opakovaně byly jeho výjezdy komunistickými schvalovacími orgány bez udání důvodů zamítnuty. Přátelil se tehdy s Jiřím Hájkem, náměstkem ministra zahraničí, pozdějším ministrem školství a také disidentem a mluvčím Charty 77, a ten se za něj na přelomu let 1965/1966 přimluvil. Napsal dopis na ÚV KSČ, ve kterém žádal o udání důvodů, pro které nemůže Smolík vyjet do zahraničí. Jako odpověď přišlo povolení k vyslání Smolíka jako tajemníka na velvyslanectví a 1. července 1966 už jeli manželé do Východního Berlína.

60. léta ve Východním Berlíně se štěnicemi v zádech

Současně se Smolíkovými odjel do Berlína také jejich přítel a Smolíkův spolupracovník Milan Tokár, československý diplomat a později překladatel z ruského a německého jazyka. S Milanem Tokárem a jeho rodinou se Smolíkovi v Berlíně pravidelně stýkali. Blízké přátelské styky udržovali také s americkou novinářkou Helgou Lohr, která společně se svým mužem pracovala v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, než zde její muž v roce 1964 zemřel a ona odjela do Východního Berlína. „V roce 1968 jsme jí pomohli provdat se zpátky do Ameriky, aby se mohla vrátit. Měli jsme diplomatické pasy a tím pádem volný přístup do Západního Berlína, odkud jsme posílali její dopisy.“

Miloslavin manžel měl podezření, že sledování bude pokračovat, a jednoho dne pozval do bytu na Koppenstraße 56, který jim v Berlíně přidělili, jednoho známého, jakéhosi elektro-odborníka. „Měl takovou krabičku, se kterou chodil po bytě a hledal odposlouchávací zařízení. Byla všude. Kromě koupelny byla úplně všude.“ Tento známý potom Smolíkovým vyrobil rušičku signálu, kterou umístil do okna a napojil na gramofon. „Když jsme měli návštěvu, tak jsem pouštěla gramofonovou desku. Tenkrát jsem jim schválně pouštěla Caravelliho, protože v té době byl zakázaný jeden film s Caravelliho hudbou.“

Když chceš mít klid, tak zlikviduj Smolíka aneb Es meldet sich niemand

Ve Východním Berlíně a s rušičkou na gramofonu žili Smolíkovi dva roky. Až přišel srpen 1968 a události se seběhly velmi rychle. Bezprostředně po okupaci Československa zorganizoval Roman Smolík na velvyslanectví protestní akci. Poté odjeli manželé na několik dnů do Prahy. „Dcera se vracela pár dnů po začátku okupace domů z práce a na mostě ji zastavil nějaký Rusák a zval ji někam. Ona mu perfektní ruštinou odpověděla, aby si šel hledat do Moskvy a nehledal v Praze. A on na ni namířil a říká ji ‚suči‘. Šel kolem naštěstí nějaký důstojník a viděl to. Skočil k nim a obrátil zbraň nahoru. Rána šla do vzduchu. Dcera přišla domů s tím, že tady nezůstane ani minutu. Sebrala se a emigrovala do Západního Německa.“

Smolíkovi emigraci zvažovali kvůli mladšímu synovi, který neuměl německy. Když se odhodlali, byl už začátek roku 1969. „Plánovali jsme jet do Východního Berlína a na diplomatický pas projít do Západního, to neměl být žádný problém. Manželovi ale z ministerstva nečekaně oznámili, že má v Praze setrvat do příjezdu nového ministra zahraničí, který byl tou dobou na Slovensku. Roman mi říkal: ‚Je to podivný, jeď, já ti zítra zavolám.‘“

Miloslava odjela do Východního Berlína a čekala na telefonát. Byla středa a manžel nevolal ve středu, nevolal ve čtvrtek a nevolal ani v pátek. „V pátek jsem začala volat na telefony známých, které jsem měla k dispozici, ale oni mě nespojovali. Pokaždé se ozvalo: ‚Es meldet sich niemand‘, u pátého telefonátu, ‚es meldet sich niemand‘. Tak mě napadlo zatelefonovat v šest hodin ráno, kdy se mění služba, a povedlo se. Dovolala jsem se tchánovi dcery a zaúkolovala jsem ho, aby jel za mým tatínkem a vyřídil mu, že mě nespojují s Prahou a nevím, co je s Romanem. Ať mi v pět hodin odpoledne zavolá.“

Toho dne se Miloslava ještě vypravila do Západního Berlína rozloučit s Helgou Lohr, ale na hraničním přechodu už ji nepustili. „‚Do Západního Berlína nesmíte, obraťte se na svého velvyslance.‘“ Miloslava se rozjela k rodinnému příteli Milanu Tokárovi. „Bylo vidět, že je mu hrozně nepříjemné, že jsem přišla. Řekl mi: ‚Jedu do Prahy. Neměla jsi sem chodit.‘“ Miloslava šla domů a čekala na pátou hodinu. V pět hodin telefonoval tatínek. Řekl Miloslavě, že její muž nepřišel již před několika dny domů. Místo něho přišli dva muži, kteří oznámili synovi, aby na tatínka nečekal, že jede na nějaké porady mimo Prahu. „Bylo mi jasné, že je zle.“

Roman Smolík přišel o práci na ministerstvu, byl obžalován z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a pomoci k vniknutí na území republiky, zadržen v ruzyňské vazební věznici a společně s Miloslavou vyloučen z KSČ. „Nejspíš novému velvyslanci tehdy řekli: ‚Když chceš mít klid, tak zlikviduj Smolíka.‘ Celá žaloba byla ale postavená na lživé tezi, podle které měl manžel převézt našeho známého přítele, německého spisovatele Petra Anderse, do Západního Berlína a potom mu měl pomoct nelegálně vniknout do Československa. Nebyla to pravda, při výslechu v Bartolomějské jsem vyvracela větu po větě a manžela museli propustit.“

Roman Smolík byl ovšem dalších dvacet let evidován jako nepřátelská osoba a do diplomatického úřadu se pochopitelně nevrátil. Od roku 1969 pracoval dva roky jako podlahář a poté dvanáct let ve Velkoobchodních skladech na Žižkově.

Estébáka jste nepoznali

Když na jedno z našich posledních setkání přicházím s otázkou, co si pamětnice myslí o zapsání literárního a filmového kritika a politika Antonína J. Liehma, dobrého přítele Romana Smolíka po roce 1968, v protokolech spolupracovníků StB, setkává se Miloslava Smolíková s touto informací poprvé. „Byli jsme sledovaní téměř po celou dobu komunistického režimu. Estébáka jste nepoznali. V 70. roce u nás seděli Milan Tokár s manželkou večer na víně a Milan najednou povídá mému muži: ‚Romane, já jsem veliká svině. Byl jsem na tebe celou dobu nasazený, proto jsme odjeli do Berlína stejný den jako vy.‘ Manžel mu to nejdřív nechtěl věřit a vymlouval mu to. No, a pak uvěřil. Od té doby už jsme se s Tokárovými nestýkali. No jo… Život nebyl peříčko.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Eliška Raiterová)