The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šmitmajer (* 1920  †︎ 2010)

• narozen 10. 7. 1920 v Protivíně

• v letech 1941 až 1944 působil v protivínské odbojové organizaci Obrana národa

• 28. 4. 1944 zatčen a převezen do Terezína, kde pobýval půl roku

• poté odvezen na práce do Poldi Kladno a do vězení na Pankráci

• odvezen na soud do Drážďan, za odbojovou činnost odsouzen na dva roky

• konce války se dočkal ve vězení ve městě Bayreuth

• po válce ředitelem pošty ve Strakonicích

• v současnosti členem Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze a jeho základní organizace ve Strakonicích

• zemřel 27.10.2010 ve věku 90 let

Mládí:

Jaroslav Šmitmajer se narodil v Protivíně roku 1920: „Tak já se jmenuji Jaroslav Šmitmajer, pocházím z Protivína. Narodil jsem se 10.7.1920, je mi osmaosmdesát let a jsem pamětníkem doby, kdy byla druhá světová válka.“

Byl studentem gymnázia, které se přesouvalo kvůli záboru pohraničí sudetskými Němci: „To jsem byl studentem prachatického gymnázia, které v té době bylo vyhnáno z Prachatic, páč Prachatice byly zabrány jako město, které patří Němcům a odsunuto do Písku, kde jsme teda dokončili to gymnázium.“

Poté pracoval u pošty: „Po maturitě jsem šel pracovat k poště.“ Rodinné zázemí: „Tatínek byl hajným a maminka byla v domácnosti.“

Člen odbojové organizace Obrana národa:

V roce 1941 vstoupil do odbojové organizace Obrana národa, v 21 letech: „A v dobu let čtyřicátých, kdy jsem pracoval u pošty se mi přihodila tahle událost, která mě poznamenala na celý život.“

V Protivíně byla odbojová organizace, ale hlavní organizace byla z Písku: „A ten můj osud, ten můj důvod, jak jsem se dostal do toho odboje byla založena na tom, že v Protivíně byla založena organizace odbojová, která pracovala pod jménem Obrana národa a to byla odnož písecké hlavní správy Obrany národa.“

Hlavní vedoucí byl nadporučík Rod, jednalo se o vojenské seskupení: „Vedoucím této skupiny, protivínské skupiny, byl nadporučík Rod. Bývalý důstojník československé armády, který byl zaměstnán v mlékárně v Protivíně.“ Dalších spolupracovníků bylo celkem devět, z nichž byli všichni zaměstnaní v různých podnicích: „A měl své spolupracovníky, jichž bylo celkem devět. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl rotný Průša, také bývalý voják československé armády. Další členové byli Dort, to byl zaměstnanec dráhy, Meidl, zaměstnanec dráhy, Hotový, Černý, to byl zaměstnanec českých závodů motocyklových ve Strakonicích, Hanzlík, Schückl, Váša, to byli zaměstnanci mlékárny jako velitel Rod. A já jako zaměstnanec pošty. To byla devítičlenná skupina, protivínská, která pracovala v této odbojové skupině.“

Hlavním stanoviskem odboje bylo zničení německé munice, což se však nestačilo připravit a rozšiřování ilegálních tiskovin: „Cílem této skupiny bylo prostoru Protivína zabezpečit přípravu zlikvidování skladů německé armády, které byly na nádraží protivínském, rozšiřování letáků a ilegálně tištěného Rudého práva, časopisu V boj a jiných tiskovin.“

Protivínská odnož Obrany národa fungovala od roku 1941 do roku 1944: „Tato činnost fungovala od roku čtyřicet jedna až do konce zatčení celé skupiny.“ Jaroslav Šmitmajer roznášel letáky, což byl v době večerky velmi obtížné: „Moje práce spočívala v tom, že jsem dělal roznášení oněch tiskovin a těch letáků, vyvěšováním a předáváním osobám, které byly spolehlivé a které byly ochotny ten tiskopis dále předat dalším zájemcům. Tato činnost byla samozřejmě přísně trestána a mohla se konat jen v nočních hodinách, páč přes den to nepřipadalo v úvahu. A v nočních hodinách se nikdo nesměl pohybovat venku, poněvadž v deset hodin večer byla takzvaná večerka, nikdo nesměl na ulici až do ranních hodin.“

V ulicích bylo jen gestapo a pracovníci na nočních směnách: „Na ulicích se mohl objevit jenom ten, kdo šel z odpolední směny nebo na noční směnu a ten měl potvrzení, že může v této době chodit po městě nebo v ulicích.“ V ulicích byli hlídky: „Ta práce po desáté hodině - rozšiřování těchto letáků byla velice náročná a nebezpečná, poněvadž kdykoliv mohl člověk narazit na ty hlídky, které fungovaly.“

Svou činností zabránili vytvoření vojenského zázemí wehrmachtu na Prácheňsku. Tajná činnost roznášení letáků, pomocí které se soustředil odpor obyvatelstva, doprovázela i vládní kroky: „Největší úkol, který jsme provedli bylo, že v té době, v roce čtyřicet čtyři, myslím, se připravovala taková věc:  že se vysídlí oblast Prácheňska pro účely vojenské armády jako cvičiště. Cvičiště už bylo uděláno v oblasti Sedlčanska a totéž mělo vzniknout tady v jižních Čechách. A bylo to už vyhlášeno i protektorátním rozhlasem, že se to připravuje. Tedy vydáme leták, kterým jsem vyzývali občany, že až se tato příležitost zveřejní, abychom protestovali, abychom odporovali a znemožnili tu okupaci nebo vyhnání z tohoto prostoru pro německou armádu. Tento leták samozřejmě byl ilegální a velmi těžko se roznášel.“ Vláda přesvědčila německá orgány, že Prácheňsko není vhodný prostor: „To mělo ovšem obrovský význam, poněvadž  leták ovlivnil rozhodnutí protektorátní vlády, která pak s německými orgány (se dohodla), že ten prostor není vhodný vysídlit pro účely německé armády. A nějakým způsobem právě tímhle letákem a strach z toho odporu těch lidí přece jenom zabránil tomu, že k tomu nedošlo. Takže to byl velice důležitý akt, který jsme tenkrát provedli na Písecku, Protivínsku a té oblasti.“

Další činnost bylo rozšiřování tiskovin:„Další nejrozšířenější bylo Rudé právo, které se tisklo na cyklostylu. To nebyly noviny, to byl jen takový plátek, často velmi nečitelný. A to se předávalo jen osobám, o kterých jsme věděli, že to nejsou zrádci a že jsou ochotní dál předat, někomu jinému, kdo nás neprozradí.“

Všichni spolupracovníci odbojové organizace se navzájem téměř vůbec neznali: „Ta odbojová skupina v Protivíně, která měla devět členů se skládala z těchto osob, které pracovali na různých místech, ale my jsme o sobě nevěděli. My jsme znali jenom nejvýš jednu osobu, která mě požádala o ten odboj, o tu spolupráci.“ Sám Jaroslav Šmitmajer znal pouze jednoho člověka z devítičlenné skupiny: „Čili ta moje skupina, které velel Hanzlík, který získal mě a Vášu. A s tou spolupracoval. Takže on znal jen ty dva lidi, já jsem znal jenom toho Hanzlíka. Váša znal taky jenom toho Hanzlíka.“ Fungovalo to tak kvůli utajení: „To bylo proto takovéto rozdělení, kdybychom byli zatčeni, abychom neprozradili další spolupracovníky. Já jsem znal jenom Hanzlíka.“Jaroslav Šmitmajer při zatčení mohl tedy mluvit pouze o Hanzlíkovi:“Čili, když šli vyslýchat, tak jsem mluvil jenom o něm. To ale byly všechny skupiny odbojové dělané takovým stylem.“ Jediný nadporučík Rod znal všechny své spolupracovníky: „Takže já jsem vůbec nevěděl, že Rod je můj šéf. On teda znal všechny - jako jediný z té skupiny.“ Poprvé se poznali až v Českých Budějovicích na gestapu, všech devět: „Poznali jsme se všichni až v Budějovicích na gestapu, kdy nás převáželi z Budějovic do Terezína. Tak tam jsme se těch devět setkali. Prvně v životě.“ A v Českých Budějovicích se dozvěděli o odbojové skupině: „A dozvěděli jsme se, že jsme odbojová skupina. To byla taková zvláštnost z  důvodů bezpečnostních. Tak takhle jsem se dostal do odbojové skupiny.“

Do odboje byl vybrán stejně starým Hanzlíkem, znali se ze školy: „Zřejmě jsem byl vybrán tím Petrem Hanzlíkem, protože mi důvěřoval. Byl to student stejně jako já, po maturitě. A on si mě vybral, i když já jsem se s ním nikdy moc nekamarádil. Vyhledávání těchto spolupracovníků bylo velice složité, nebezpečné a náročné, poněvadž nikdy jste nevěděli, co z toho člověka nakonec vyleze. (To byl)  ten můj vstup do odboje, velice zhruba.“

Jaroslav Šmitmajer se snažil o získán dalšího spolupracovníka, ale neúspěšně: „Mým úkolem bylo ještě získat jednoho spolupracovníka, ovšem to už se mi nepodařilo. I když podařilo. Získal jsem spolužačku z jiné školy, kamarádku, se kterou jsem to prohovořil, že by mi pomáhala, ale neuskutečnilo se, poněvadž ona to prozradila svému otci a ten samozřejmě jí neumožnil chodit někde po městě a dělat takovouto činnost. Takže ta se do toho nezapojila, i když je při výslechu velice zajímalo, kde nebo kdo je mým dalším spolupracovníkem.

Zatčení, vyslýchání v Českých Budějovicích a převezení do Terezína:

Zatčen byl na poště ve Vlachově Březí, přímo v práci: „Zatčen jsem byl ve Vlachově Březí, kde jsem pracoval na poště a kam pro mě přijeli gestapáci z Klatov. Poněvadž ředitelství gestapa bylo v Klatovech, Táboře a v Českých Budějovicích. To gestapo klatovské přijelo, gestapák se jmenoval Steinhauer, který mě ve Vlachovo Březí předal březínskému četnictvu, poněvadž on měl další zatýkání a nemohl se mnou zdržovat.“ Popisuje podrobněji ono zatýkání.

Odpor Jaroslav Šmitmajer nekladl:„To zatčení bylo docela běžné. Já seděl u přepážky ve Vlachově Březí na poště, přijeli tam gestapáci z  Klatov, jak jsem řekl. Požádali vedoucího pošty, jestli jsem tam. Ten na mě ukázal, oni ke mně okamžitě skočili. Ptali se, jestli jsem Šmitmajer. A když jsem řekl, že ano, tak mě začali ruce tahat dozadu, prošacovali, zda nemám nože nebo revolver nebo všechno možný. Přečetli mi, že z rozhodnutí říše jsem zatčen z důvodu…já nevím, nějaký důvod uvedli. To už si nepamatuji. A opustil jsem poštu i s nimi. Tak to bylo normální, to bylo běžný.“

Jaroslav Šmitmajer byl předán místnímu četnictvu, velitel gestapa neměla na něj čas: „Tak mě předal četnické stanici ve Vlachově Březí a pán, který velel té četnické stanici měl uloženo mě odvézt na gestapo do Českých Budějovic.“ Převezení do Českých Budějovic bylo časově delší: „Poněvadž vlaky v této době jezdili velice řídce a z Vlachova Březí vlak nejezdi, tak to se muselo do Husince na nádraží pěšky dojít samozřejmě.“

Velitel četnictva čekal na odpoledne, na vlak do Českých Budějovic.: „A ten vlak další jel v odpoledních hodinách a já byl zatčen hned ráno.“ Mezitím se o něj pěkně postaral: „Si mě odvedl do bytu a měl strach, aby neutekl, aby neměl nějaké problémy. Ale uvědomil si, že nejsem zatčen kvůli nějakým zlodějským nebo šmelinářským důvodům a že určitě je v tom nějaká politika.“

Jaroslav Šmitmajer si zpočátku ani nemyslel, že je zatčen kvůli odboji: „Poněvadž to je právě taková smůla: Mě ani nenapadlo, že jsem zatčen z důvodů, že jsem rozšiřoval letáky a takové věci.“ Kamarádi byli zatčení již předtím, ale to Jaroslav Šmitmajer nemohl vědět: „Jsem nevěděl, že ti moji kamarádi jsou už zatčení týden předtím, poněvadž já jsem se v Protivíně nepohyboval, byl jsem ve Vlachovo Březí. Tak jsem se to nedozvěděl. Jsem to nespojoval s tím mým odbojem.“

Velitel četníků provedl poslední službu Jaroslavu Šmitmajerovi, zavolal maminku, aby se sní mohl rozloučit: „A ten velitel četnický ve Vlachově Březí byl velice solidní pán. Paní mě dala oběd ještě. Vedl mě bez želez na nádraží do Husince a dojel se mnou až do těch Českých Budějovic. A ještě dokázal zatelefonovat mým rodičům do Protivína, že jsem zatčen a že v tu a tu dobu pojedu do Českých Budějovic přes Číčenice. Tímhle solidním způsobem umožnil, že tam za mnou přijela maminka, chleba mi přinesla, svetr a rozloučila se se mnou.“

V Českých Budějovicích už na něj čekal tvrdé gestapo a vyslýchání: „Odjel jsem do těch Českých Budějovic, kde mě předal gestapu.“Zde prožil výslechy, které Jaroslavu Šmitmajerovi nalomili zdraví, ale protože byl mladý, tak to vydržel: „Tam jsem prožil ty hlavní výslechy, které bych nikomu nepřál. Ze mě vytloukali, jestli nemám zbraně nebo spolupracovníka. Já jsem nic samozřejmě nepřiznal.“ Jaroslavu Šmitmajerovi byl přiznán pouze jeden leták, nic víc. Díky tomu dostal poté nižší trest: „Akorát jsem přiznal, že jsem dostal jeden leták, který jsem měl předat někomu, ale že jsem ho nepředal, že jsem ho zničil. A víc jsem nepřiznal. A tím jsem snížil tu vinu, kterou jsem napáchal proti Německé říši.“

Nacisté používali psychického týrání pomocí křivých výpovědí: „Oni když proti mně nemohli nic vytlouct, tak mi řekli, že pan Hanzlík, který se mnou spolupracoval, řekl, že mi dával letáky - jak dlouho, všechno a takové věci. Že mi dal i zbraň. Prostě lhali. A já jsem pořád odmítal, tak nakonec mi přinesli jeho protokol, který sepsali s ním. To byl falešný protokol, kde bylo napsáno, že mi předal zbraň, že mi soustavně předával letáky: „Tady to máte černý na bílým. On vás udal. Takhle, tak jak to chcete zapírat?“ jsem povídal: „Je mi líto, ale tohle není pravda.“ A posléze i fyzických: „ Odmítl jsem to, to mě stálo strašný výprask. Postavil mě ke zdi, abych si to přitom rozmyslel. A já jsem do té zdi koukal, oni za mnou chodili, mluvili tam německy.  A za chvilku na mě zařval: „Tak co?“ A já jsem se, jak na mě zařval, otočil od té zdi. A to byla velký chyba, poněvadž jsem se neměl ani hýbat. A praštil mě hlavou do té zdi a způsobil mi, že mi rozbil nos, tekla krev. Jsem měl pocit, že mám zlomený nos, ale naštěstí to dopadlo dobře. A ránu s tím bičíkem, o tom ani nebudu mluvit, to každý prodělal, kdo byl mezi těmito lotry. A tahání za uši, za vlasy, kopání, to bylo normální. Bylo spousta takových, kteří tyto výslechy třeba nepřežili. Já jsem byl ještě mladý, tak já jsem leccos mohl. To teda do smrti nezapomenu.“

Ale pomohla mu jistá známost u německého gestapa: „Tak jsem ještě měl takovou epizodu, ale to nebude uvádět. Snad mi pomohla částečně. Otec byla hajným. A byl přeložen do Jaronína na hájovnu, kde byl německý hajný, který šel do důchodu. A než šel do toho důchodu, tak  měl tři syny a – on byl teda Čech, ale máma byla Němka – ten jeden z těch jeho synů právě pracoval na tom gestapu v Budějovicích. V tom týrání - jak mě tam vyslýchali - tak se nadevřeli dveře a já jsem ho v těch dveřích uviděl. A on mě určitě poznal, zavřel rychle a to týrání zastavil, poněvadž on byl představitelem toho gestapa.“ Zřejmě nařídil konec týráni: „A tím pravděpodobně ukončil další týrání. Mě pak podstrčili protokol, který jsem podepsal, kde jsem měl přiznáno pouze jeden leták.“

Poté odjel do Terezína: „Odtud jsme odjeli ta skupina k místům, které bych nikomu nepřál, k místům, kde se čekalo na další postup situace, která byla horší než v některých koncentračních táborech. Velice tvrdý poměry.“ Z devíti lidí bylo šest popraveno a čtyři odsouzeni: „Tyhlety lidi, co jsem vám jmenoval, tak z nich nežije ani jeden. Ta organizace měla devět členů, z nichž šest bylo popraveno a čtyři jsme to přežili. Hanzlík, Schückl, Váša a já jsme byli odsouzeni jenom nějaké roky a těch šest před námi bylo popraveno. Taková organizace byla tato protivínská. Bylo to úplná (tragédie), že z těch devíti lidí jenom čtyři jsem zůstali. Ten Hanzlík dostal sedm let, Schückl dostal šest let, Váša dva roky a já taky dva roky. Váša taky přiznal jenom jeden leták, tak jsme dostali dva roky. Byli popraveni každý někde jinde, tři byli popraveni v Berlíně a dva byli popraveni v Drážďanech. Dva byli v Drážďanech a tři v Berlíně“.

„Ten (Hanzlík) měl zas spojení s tím nad ním. Já nevím, s kým on spolupracoval z těchto lidí. Jestli přímo s tím Rodem nebo Průšou. Ten Váša na příklad, je to asi teprve čtyři roky, co zemřel. Hanzlík, ten zemřel asi už před patnácti lety. To měli obrovskou radost, že nás zatkli. Že se nás podařilo sebrat. To už vidíte z toho, že šest popravili, že jsme nějakým způsobem jim překáželi. Popravili je hlavně proto, že našli u nich ty zbraně, které jsme shromaždovali. To byla taky naše činnost, té skupiny. Já jsem tam nepracoval. Černý zase nosil ze zbrojovky ve Strakonicích rozebrané revolvery a ty se potom v Protivíně montovali dohromady. Tady pracoval, dojížděl z Protivína. Kradl to tady. Kradlo víc teda, on nebyl sám. Schovali se ty revolvery doma.“

V táboře Terezín:

Další zastávka Jaroslava Šmitmajera byla v Terezíně. Práce tam byla téměř nesnesitelná: „Teď v tom Terezíně. To bylo založeno na tom, že se tam tvrdě muselo pracovat. Cílem bylo prací a hladem zničit ty lidi.“

Pravidlem bylo počítání každé ráno, jestli jsou vězňové všichni: „Každý den ráno se muselo nastoupit na dvůr, tam nás spočítali kolik je nás. Volali jménem a musel jsem zavolat: „Hier“, německy samozřejmě. Tak zkontrolovali, že jsme všichni, že nikdo neumřel přes noc.“ Poté museli jít pracovat, Jaroslav Šmitmajer pracoval ve čtvrtém dvoře: „Rozdělili nás do pracovních skupin a šlo se pracovat. Většinou každá skupina pracovala někde jinde. Já jsem pracoval na takzvaném čtvrtém dvoře, který se připravoval jako rozšíření věznice. Dělali se tam einclíky. To byli kobky pro jednoho nebo dva. Tam jsem pracoval.“

Vzpomíná na příhodu, kdy velitel tábora zabil jednoho židovského vězně: „Jsem měl takovou epizodu: Tam se mnou dělal velice starý žid a já jsem se staral o tu vykopanou zeminu. Teď tam přišel šéf gestapa Jökl. Viděl,že žid má lopatu a já že jezdím kolcem. Tam vtrhl mezi nás a dal pokyn, že já budu tou lopatou pracovat a žid bude jezdit tím kolcem.“ Jenomže pro starého žida byl kolec smrtícím nástrojem: „Ono totiž vyjet s tím kolcem nahoru na tu haldu, to bylo pro něho úplně nemožné, poněvadž on byl senilní. A on to  Jökl dobře věděl. Tak připravil, že já jsem mu naložil a jel jsem na tu haldu. A jeho zmlátil, že zůstal samozřejmě v bezvědomí. A odešel, nezajímalo ho nic. Zavolal tam někoho, aby tam přišli.“ Žid na následky zranění, které mu způsobil velitel, zemřel: „A naštěstí, když jsme se k němu vrátili, tak jsme ho narovnali a posadili ke zdi. A stejně do večera zemřel.To byla epizoda, aby se vědělo, jak se žilo Terezíně.“

Další vzpomínka, kterou zažil, tentokrát jen jako divák, kdy byl opět další člověk nesmyslně umlácen: „Nebo jsem zažil: Nesli na márách mrtvého v bedně trestanci čtyři veprostřed dvora. Tam tomu jednomu od těch már praskli (podpěry), ono to bylo zpuchřený, jedna jim spadla z těch már a ten mrtvý vypadl z té bedny. Gestapák pak, co šel za ním a to viděl. Vyskočil k nim, zmlátil tam hned. Tomu jak to upadlo. Tak ten byl v bezvědomí.“ Byl vzat k mrtvému a spálen v peci, aniž se vědělo, zda je mrtev či ne: „Šoupli ho k tomu mrtvému. I zkoumali, zda je mrtvý nebo není mrtvý. Nesli ho do toho prostoru, kde dávali ke spalování mrtvý.“ Jaroslav Šmitmajer se díval z okna na celou situaci: „Jsme si říkali, jsme se na to dívali z okna, poněvadž tenkrát byla neděle, tak jsme nepracovali. A nikam se nesmělo, jenom koukat přes ty mříže ven. Jsme zkoumali, zda ho nespálili živého. Takhle se tam zacházelo s některými.“

Mrtví lidé byli většinou spáleni:„Oni většinou je pálili asi, poněvadž on to nikdo nepochovával. Kam by to pochovávali ty mrtvý. My nevíme, prostě byl odnesený jako mrtvý v bedně. A tam určitě nezkoumal nikdo, tam určitě šel do spalovny.“ Případů, kdy se podobně zacházelo s vězni bylo víc: „To nevíme, ale prostě jak  zacházeli s těmi lidmi, to se nedá vůbec zažít. Taky byl ještě jeden případ z Terezína.“

Poslední třetí vzpomínka, kde je osobně Jaroslav Šmitmajer zainteresován: „Tam jsem pracoval s takovým mládencem. Jsme taky na tom čtvrtém dvoře. A přišel zase tenhle Jökl, šéf toho Terezína, se podívat, dělal takovou revizi, jestli  se pracuje dobře.“ Mladík si dovolil nesundat čepici a málem ho to stálo život: „A vždycky když šel gestapák, tak naší povinností bylo sundat čepici. On tento mládenec, poněvadž byl otočen zády k tomu Jöklovi, ho neviděl a tu čepici nesundal. Tak on k němu přiskočil a dal mu takovou facku, takovou ránu za krk, že ho prakticky skoro zabil. On uměl jednou ranou zabít ten Jökl. To uměli ti gestapáci. A dal mu rakovou ránu, že se samozřejmě sesypal. Ten Jökl myslel, že je mrtvý a odešel. Tak jsme k němu přiskočili  a on náhodou mrtvý nebyl, tak jsme ho vzkřísili. Ten to přežil, ten tedy měl štěstí. Ale i takové tam byly situace. Ještě horší, které já jsme teda měl to štěstí, že jsem nezažil.“

Celý den se pracovalo, začínalo se ranním nástupem: „Ráno nástup na dvůr.“ Práce byla často velmi dlouho a těžká:„Od nevidím do nevidím. Nebo někdy to bylo kratší, podle toho jak ta práce tam vypadala.“ Hroznou práci zažil v Ústí nad Labem, když opravoval nádraží, odkud má trvalý následky: „Já jsem třeba taky zažil, že jsem jezdil až do Ústí nad Labem, opravovat nádraží bombardovaný. A tam jsme jeli zvláštním vlakem, který vezl ty trestance jenom z Litoměřic do Ústí.“ Nejhorší byla právě ta zima: „A to bylo už v zimě, (byla)tvrdá zima. A my jsme tam bez rukavic, bez oblečení a bez jídla dělali takovou těžkou práci.“

Byla to nejhorší práce:„To byla hrůza. To bylo nejhorší místo, které jsem tam zažil, poněvadž tam jsem omrzl. Mám také následky.“ Celou cestu však museli dávat najevo veselou náladu: „A to byla taková zvláštnost:  Když jsme projížděli tím vlakem těmi nádražími, tak jsme museli zpívat, aby viděli, že jsme šťastní, spokojení, radostní. A kdo nezpíval, tak ho zmlátili. Tak to byla taková zvláštnost, taková epizoda života tam.

Hodní Němci v Terezíně

Ne všichni Němci byli tak zlí, ale morálka v táboře je donutila, aby zlí byli: „V Terezíně byli asi dva nebo tří, kteří nebyli tak zlí.  Takoví nenápadní SSáci to byli, oni je sledovali a zjistili, že nejsou tak tvrdí na nás.“ Pokud byl nějaký Němec moc hodný, tak ho čekal odjezd na frontu: “Tak oni se ti co nás tam hlídali, báli té fronty, tak každý se snažil být nejtvrdší, nejhroznější, řval jak pavián. Jenom, aby se prokázalo, že se k nám chová velice tvrdě a tím se zachránil. Jsem zažil, že asi dva nebo tří museli odejít a šli na frontu.

Na práci v Kladně a ve vězení na Pankráci:

Z Terezína byl převezen na práci do Kladna a poté do Pankráce: „V tom Terezíně jsem byl asi dva měsíce nebo tři a převezli nás na Kladno, kde jsme skládali uhlí a železo.“ V Kladně už zůstali, ale štěnice vytvářeli místo spánku stejně děsivým: „Poněvadž vozit nás zpátky do Terezína bylo nákladný, tak nás tam odstěhovali. Jsem bydleli v sokolovně, kde byly miliony štěnic. Miliony úplně. To byla prostě zamořená ta sokolovna.“

V práci se setkávali se svobodnými osobami: „A při práci ve firmě Poldovka, kde jsem skládali  uhlí jsme měli možnost si pohovořit s civilními zaměstnanci Poldovky.“ Toto však nebylo povoleno: „To bylo přísně zakázáno a oni to velice hlídali, tak to neuhlídali.“ Jaroslav Šmitmajer tohoto styku využil a jednomu z nich strčil moták adresovaný rodičům: „Oni nám nastavovali ty vagony k tomu skládání tihle civilisti, takže byla možnost s nimi. A toho já jsem využil tenkrát. Jsem poslal domů moták přes toho jednoho dělníka. A ten moták mám.“ Samozřejmě, že dbal na to co píše: „Opatrně, páč bych tam napsal nějaký (hlouposti). Neměl jsem jistotu, jestli to předá. Riskantní že? Nevím, proč to tu je spálený, to jsem nezjistil. Takže ho dostali, poněvadž když jsem přišel z války domů (tak tam byl)“.

Nejvíce ho trápily štěnice: „V sokolovně, v Kladně ty štěnice, ty mě měli strašně rádi. Ne na každého šli. To je taková zvláštnost. Ti měli určitou krevní skupinu, která jim vyhovovala.“ Proti nim nebylo žádné obrany: „A mě teda trápily příšerně. A nebyla žádná pomoc v boji  proti tomu. Tak jsme dávali lavory s vodou, věřili jsme, že přes to nepřelezou. Ale leze po stěně po nahoru na strop a spadne na vás dolu, když vás chce získat. Ta je příšerná. Tam jsem přežil teda hrůzu.“ Z oněch štěnic byl Jaroslav Šmitmajer nemocný, ale mnozí dopadli ještě hůře: „Byl jsem úplně z toho nemocen, protože to strašně svědí to její štípnutí. Jsme si to rozedřeli na krev a spousta nebo několik nepřežilo, poněvadž dostali otravu krve a zemřeli.“

Byl odvezen na věznici na Pankráci: „Z toho Kladna jsem byl odvezen na Pankrác.“ Dodnes neví, proč tam byl odvezen: „Tam jsem byl asi měsíc, ale to byla taková zvláštní…nevím, proč jsem tam bylo odvezen. To dodneška nevím.“ Jedním z jeho spoluvězňů byl i skladatel Rudolf, který byl často mlácen: „Tam jsem byla na cele s hudebním skladatelem Karlem Rudolfem, velice známý hudební skladatel oper. A ten skladatel tam byl asi dva roky na Pankráci velice tvrdě vyslýchán a nemohli z něho nic vytlouct.“ Byl tam tedy ještě s dalšíma dvěma spoluvězni: „Další, který byl se mnou na cele, byli jsme tří, Jánský se jmenoval. Myslím, že byl z Radotína a byl to lékárník.“

Skladatel Rudolf složil na Pankráci hudbu k opeře, lístky tajně pašoval skrz spodní prádlo: „Proč toho Rudolfa týrali to jsem se jaksi nedozvěděl, já jsem to už zapomněl, ale byl tak tvrdě vyslýchán, že když ho přivezli z pečkárny po tom výslechu, tak jsme ho vždycky dávali dohromady, páč měl už všechny zuby vytlučené. Neměl ani jeden. To z něj nějak nevytloukli.“ Skrz výměnu prádla mohl skladatel psát: „Ale proč vám to říkám: Karel Rudolf měl takovou výsadu, že každých čtrnáct dní mu mohla na Pankrác manželka přinést prádlo čisté a on jí dal špinavý prádlo zpátky. Taková pro Pražáky výsada. Nebo jenom pro něj – to nevím. A on toho využíval tak, že skládal hudbu k opeře Dlouhý, široký, bystrozraký, k této pohádce. Ta byla zhudebněná. Taky jsem ji slyšel v rozhlase po válce. Žádný klavír neměl, ani housle, nic. Prostě to takhle zhudebňoval s použitím živočišného uhlí. To psal na kloset papír, stočil to vždycky do takový ruličky a jak mají trenýrky gumu, tak ji odpáral a tam to vždycky nacpal v té gumě. A teď se (vracel) s tím špinavým prádlem zpět zase v těch trenýrkách čistých  kloset papír, aby mohl (psát). Takhle složil celou operu na tom Pankráci.“ Po návratu z pankráckého vězení ale brzy umřel: „Vrátil se z pankráckého vězení a přežil to asi jenom půl roku.“

Třetí osobou byl jasnovidec Jánský, který dokázal předpovědět invazi spojeneckých vojsk v Normandii: „Druhá osoba, Jánský. To byl takový zvláštní člověk, který věřil ve sny a vždycky nám vykládal: „Mě se zdálo tohle a tohle a stane se tohle a tohle.“ 6. června 1944 byla invaze. A on před tou invazí vylétl ráno a říkal: „Chlapy, mně se zdálo, že vidím obrovský parník. Na jeho čele byl obrovský kříž a okolo toho kříže svatozář. A blížila se ta loď k evropským břehům…“Z Ameriky on říkal, ne z Anglie“…Určitě se musí něco stát.“ Poněvadž přece jenom my, i když jsme neměli žádné informace, tak jsme na tu invazi čekali všichni. On jí vlastně předpověděl tímto snem. Skutečně se to stalo.“ Stal se poté velmi oblíbeným: „Čili on se stal velice slavným mezi námi. Ukázal, že sny skutečně jsou pravdivé někdy. Ale co ještě dál.“ Jánský byl odvezen do Drážďan, stejně jako Jaroslav Šmitmajer o něco později: „On měl to štěstí, že byl potom z toho Pankráce – ne štěstí, ale byl odvezen do Drážďan k soudu a byl odvezen o týden dřív než já.“

Na soudu v Drážďanech:

Jaroslav Šmitmajer byl odvezen do Drážďan oklikou přes Terezín: „Já tam totiž taky byl odvezen do Drážďan z Pankráce. Z Pankráce ještě byl odvezen do Terezína a potom do Drážďan..“ Jánský byl odvezen k trestu smrti: „…ale on byl odvezen přímo do těch Drážďan a byl odsouzený k trestu smrti.“ Jaroslav Šmitmajer  byl odsouzen na dva roky, přestože měl dostat více: „Já jsem tam přijel do Drážďan a byl jsem odsouzený osmého listopadu k těm dvěma letům vězení. Bylo mi navrženo pět let a dostal jsem jenom dva roky.“

Před soudem se museli trochu regenerovat, aby se vzchopili: „Než jsme k tomu soudu přišli, tak nás tam chvilku dávali dohromady, abychom nějak vypadali. Poněvadž z těch koncentráků jsme vychrtlí, úplně nemožní, špinaví.“ Ta doba regenerace a čekání byla dva týdny: „Tak asi čtrnáct dní vždycky se čekalo na ten soud. A těch čtrnáct se nesmělo pracovat, abychom se vzpamatovali.“ V Drážďanech potkal Janovského jak míří pryč odsouzený k trestu smrti: „A chodili jsem každý den na dvůr drážďanské věznice. Jorge se jmenovala ta věznice. Tam jsme prostě měli tak zvanou procházku. A teď já najednou uvidím na konci té cesty, co jsme tam chodili, že jde tenhle v uniformě odsouzenců k trestu smrti.“

Jánský nebyl zabit hned: „Se vždycky čekalo sto dní, sto deset dní na popravu. Tam jsem ho viděl, že tam chodí, tak jsem mluvit s nim nemohl. Akorát jsme si takhle mohli zakývat.“ Jaroslav Šmitmajer byl odvezen do věznice v Bayreuthu: „To já byl odsouzen a odvezen odtud do toho Bayreuthu z Drážďan.„ Pěkné překvapení bylo pro něj, když se objevil Jánský u jeho domu: „O jeho osudu jsem samozřejmě nic nevěděl. Jsem se vrátil domů, jsem to přežil. Tak s tímhle jsem nepočítal samozřejmě, jsem si myslel, že (je popraven).On popraven nebyl, ještě měl nějaký  dny.“ Ven se dostal pomocí spojeneckého bombardování Drážďan a jimi rozbořené věznice: „V té doby, nějak v únoru, byly bombardovány Dráždany a byly srovnány se zemí. A ta věznice byla zasažena také, dokonce do středu toho dvora.“

Jánskému se podařilo spolu s jedním Němcem přežít a utéct: „Někteří vězňové tam zahynuli samozřejmě, páč se to na ně zbortilo. A kdo to přežili, se to nezbortilo, tak to vyrazilo dveře těch cel. A on byl na cele s drážďanským vrahem.“ Němec tam byl za vraždu, nikoliv z polických důvodů: „To byl Němec, který byl odsouzený k trestu smrti, ale byl to vrah. Tak on Dráždany znal. Tak sebrali se a (utekli), poněvadž tam přežili vlnový tlak - ty dveře jak vyletěli, tak je nezranili. Během bombardování odtud utekli z té věznice. Ono jich bylo více ještě. Jeden Strakoničák taky tady byl. Jenže ten už dávno nežije.“ Spolu přešli Dráždany a odešli ke známému Němce, který se o něj postaral: „Tak s tímhle vrahem to tam přežili a přešli přitom bombardování – páč on tam znal – nějak na okraj Drážďan, k nějakému jeho známému. A ten jim sundal okovy, převlíkl je do civilu, dal jim šaty.“ Do konce války byl schovaný: „Přežil to za války schovaný.“ Shledání v Protivíně  bylo velkým překvapením: „A teďko asi za měsíc přijel za mnou do Protivína. Já jsem koukal na něj jako na zjevení. A vzpomněl jsem si na to jeho povídání o snech, tak jsem si říkal: „Zdá se mi to, nebo je to on opravdu.“ Tak jsem se dozvěděl jeho historii šťastnou. To je taky jedna taková epizoda z Drážďan.“

Sám Jaroslav Šmitmajer dostal dva roky a neměl ani advokáta, který by ho obhajoval: „Měl jsem advokáta ex offo, čili úředně přiděleného, který se samozřejmě nedostavil. Vogel z Drážďan. Pak mi napsal, že stejně nemůže přijet, že jsou zaneprázdnění. On by tam nebyl nic platný. Navrženo mi bylo pět a dostal jsem dva roky.“ Ale pravděpodobně by byl odvezen do jiného tábora: „S tím, že až skončím ty dva roky, takže nebudu propuštěn, ale budu pokračovat v nějakým koncentráku. Že bych se dostal domů, to nepřipadalo vůbec v úvahu, s tím nikdo nepočítal. Tam žádná obhajoba nebyla třeba. Prostě oni přečetli ten protokol německy. Já jsem řek, že s tím souhlasím a že jsem měl jenom ten jeden leták.“ Soudní zasedání přerušil nálet, ale hned poté soud pokračoval: „Najednou byl nálet, tak soud přerušili, všichni do sklepa a po náletu jsem pokračoval v tom soudu.“

V Bayreuthu ve vězení a osvobození:

Celkově byl Jaroslav Šmitmajer zavřený rok, prošel tábory a vězeními od roku 1944 do 1945: „Já jsem byl zavřený celkem rok. Půl roku jsem byl v Terezíně, 28. dubna 1944 jsem byl zatčen.“ Vězení bylo v Bayreuthu, kde zažil osvobození: „Pak jsem byl v Bayreuthu. Tam jsem se dožil konce války, kdy mě osvobodili Američané.“

Byla zde těžká práce, přesto lepší nežli dříve. Problémem byl všudypřítomný hlad: „Tak tam režim byl trochu mírnější, než jaký byl v Terezíně, pochopitelně. Ale byl to režim velice tvrdé práce a obrovského hladu, poněvadž oni neměli už potraviny, byl konec války. Strašný teda. Ten hlad musel těžce pracovat.“ Jaroslav Šmitmajer pracoval opět s uhlím: „Já jsem pracoval v plynárně, ukládání toho uhlí zase.“

Osvobození proběhlo díky americké účasti: „Byli jsme osvobozeni Američany. A to osvobození byla jedna taková epizoda, která stála za to v mém životě.“ Američané se dostali k Bayreuthu a Němci spolu s vězni chtěli utéct, respektive jít na pochod smrti: „Když Američané obklíčili Bayreuth, tak zbyl ještě jeden takový průchod, kde se mohlo odtud odejít. A toho bylo využito, že jsme nastoupili na pochod smrti, celá ta vesnice před nimi měla odejít před Američany. A někomu tam rozdávali oves na cestu, poněvadž jídlo neměli. Že se musí honem odejít, že už je pozdě. Tak jsme vypochodovali z věznice do bayreuthských  lesů, bavorských.“

V lesích se Němci rozmýšleli co udělají se zajatci: „A bylo nás asi kolem dvou tisíc. Jsme do těch lesů vešli,  tam nás na takové křižovatce zastavili SSáci, že nelze dál pokračovat, že už je tam fronta. Tak se začalo špekulovat co s námi teda. Udělali takový kruh a radili se s našimi průvodci.“ Když Jaroslav Šmitmajer s ostatními seděl, tak ho napadlo, že by mohl utéct: „Nám dali povel, abychom si sedli do pangejtu a čekali.“ Jaroslav Šmitmajer si myslel, že přijde to nejhorší: „To byl takový moment, kdy jsem měl strach, co se stane. Oni nás tam mohli klidně postřílet a nechat. Nebo já nevím, co by se mohlo stát ještě horšího. A čekalo se, co se bude dít.“

Na nápad plukovníka Bubníka utekla skupina do lesů: „Já jsem tam seděl v takové skupině, kde byl přítomen taky vězeň plukovník Bubník a byl z Prahy. Starý pán už taky. Ten měl takový nápad, že bychom mohli utéct. Že nebudeme čekat, co se tam bude dít. Pak jsme slyšeli frontu, kanonádu. A on řekl: „Já uteču, kdo půjde se mnou?“ Tak jsme se k němu připojili, asi dvacet nás bylo.“Avšak nevěděli, kde je špatná a kde dobrá strana: „Přitom to byla ohromná pitomost, poněvadž my to tam neznali a nevěděli jsme, kde je fronta, kde jsou Němci, kde Američani, to jsme nevěděli, tak jsme to riskli.“

Utekli celkem dvě skupiny: „Ještě jedna skupina to taky udělala a ta byla jinde. Tak jsme šli tím lesem, nikdo si nás nevšímal.“ Narazili na statek, jenomže nevěděli, co bude dál: „Až jsme přišli na kraj lesa, louky tam byly a statek uprostřed těch luk na samotě. A na tom statku byla bílá vlajka. Tam se rozhodovalo co dál, jestli se do toho statku půjde.“

Mohli zde být Němci. Jaroslav Šmitmajer byl vybrán, že se tam půjde podívat: „Klidně postřílet (nás mohli), tam schovaní Němci (mohli být). Tak se špekulovalo, jak to provedeme. A poněvadž já jsem byl nejmladší z té skupiny, tak bylo rozhodnuto, že tam teda půjdu já.“ Ostatní byli ženatí, tak poslali Jaroslava Šmitmajera: „Poněvadž ti všichni byli ženatí, měli nějakou rodinu a já jsem byl svobodný. Tak bylo rozhodnuto, že tam dojdu se podívat, co tam vlastně je, kdo tam je a jak to tam vypadá.“

Od lesa to bylo kousek: „Jsem se tam doplazil, páč to bylo asi sto metrů od toho lesa.“ Prolezl zadními vrátky a velmi si oddychl, když vylezl francouzský vězeň: „Zadní vrátka do toho statku nebyla zavřena, tak jsem je otevřel, vlezl jsem dovnitř. Nikde nikdo. Jsem byl na tom dvoře, tak jsem zakřičel: „Haló!“ A ze stáje vylezl chlapík a byl to francouzský zajatec, který pracoval na statku, poněvadž všichni mužský byli na frontě a ty ženy tam měli zajatce jako pomocníky.“ Dorozumívání proběhlo ve francouzštině: „A ten francouzský zajatec na mě spustil francouzsky samozřejmě. A já jsem měl to štěstí, že jsem maturoval z francouzštiny, takže jsem ještě leccos uměl, páč jsem měl právě po maturitě.“ Američané byli jen kousek od statku a Francouz jim ukázat cestu a dal jim najíst: „Tak jsem se s ním dohovořil, že Američané jsou tři kilometry od toho statku, že už je to tam osvobozený. A nás tam nasměroval ten Francouz. Dal nám škopek brambor, které měl. Nic jiného neměl. Všichni přišli, tak ty brambory jsme mu tam snědli i se šlupkama. Jsme měli příšerný hlad.“ Nemohli být vidět: „Šli jsme tím udaným směrem, takovými pěšinami. On nám říkal, abychom nešli na silnici.“

Dostali se k lomu, kde už sídlila americká armáda: „(Pěšinami jsem se dostali) k lomu, nahoře na lom. A v tom lomu dole byly tanky a černošští američtí vojáci.“ Američané hned věděli, že se jedná o zajatce, nenastali žádné komplikace: „Tak jsme k nim seběhli dolů, oni nás okamžitě poznali, že jsme trestanci, tak nás přivítali, dali nám najíst.“ Dostali se do města Kulmbach, kde se poté ubytovali v pivovaře: „Směrovali nás do blízkého města, které se jmenovalo Kulmbach. V tom hradu, v těch zříceninách byl bombardován ten hrad. Byl z poloviny zřícený (v ruce drží pohlednici hradu). Přišli jsme do Kulmbachu. Nás ubytovali v pivovaře.“

Bylo zde dost dalších uprchlíků: „V takových skladech, páč to už  byl večer, tam bylo spoustu uprchlíků různých, kteří tam pracovali totálně nasazení a jiní vězni. Směsice národů taková.“ Ráno přišli na velitelem ohlásit, že musí zpátky do Bayreuthu: „A ráno jsme šli na americké velitelství se ohlásit, že jsme tam a že jsme z Bayreuthu, jestli by nás nějakým způsobem nepřepravili.“ Na velitele měli štěstí, jelikož byl Čechoameričan: „Americký velitel byl český Američan, česky moc neuměl, ale prostě zjistil, že jsme Češi. Velice příjemné takové setkání.“ Ubytoval je v hradu, kde byli uniforma SA. Ty si museli navléknout: „Tak nás pozval do hradu: „ Postele jsou tam a jsou tam uniformy, do těch se můžete převléknout, prádlo je tam. Všechno tam je.“ Drancované ještě zatím v té části, co nebyla bombardována. Tak jsme tam přišli, jenomže tam byly uniformy jen SA, poněvadž tam dřív byla škola vojáků SA.  A tyhle jejich uniformy sice nebyli označený, tak jsme se do nich převlékli a byli jsme jak německá armáda.“

Jenomže do Bayreuthu se nedostali, protože čechoamerický velitel byl již odvelen: „Tam jsme měli čekat až on rozhodne, jakým způsobem se dostaneme do Bayreuthu zpátky. Jenomže, když jsme se ubytovali, tak jsme za ním zase šli. On říkal, abychom přišli mu  říct, jak to je. A on už byl během čtyřech hodin odvelen a ti jeho vojáci byli odvelení jinam.“ Nový velitel s nimi jednal jinak než původní, ale dal jim potraviny: „A už tam byl jiný velitel a s námi se nechtěl bavit: „Jste tam. Čekejte, až přijdou pokyny.“ Dal nám nějaké potraviny, sice málo. Chleba nám dal, spoustu plechovek, konzerv. A pak nám dal omáčku takovou. Brambory si musíme jít sehnat po vsích okolo. Byla to strašná pitomost, ale takhle nás odbyl. Bylo to velice nepříjemné.“

Jaroslav Šmitmajer měl obrovské nežidy, které velmi boleli. Američan to operoval neúspěšně, zatímco německý zdravotník to zvládl perfektně: „Já jsem v té době měl obrovské problémy s vyrážkou na těle, měl jsem takový nežid se tomu říkalo tenkrát. Arbüngel taky německy. Prostě vyroste vám boule podebraná a strašlivě to bolí, je to ze špíny. Teď mě to tak strašně bolelo. Já myslel, že umřu do rána. Tak ráno honem jsem běžel na americké velitelství. Jsem věřil, že tam mají lékaře.  Oni mě strčili do takové ambulance. A tam byl Němec, zajatec německý a doktor tam nebyl. Mně říkal, že doktor přijde až za hodinu nebo za dvě. A já mu ukázal proč jsem tam, abych si sednul. Přišel s fidlátkami, rozříznul to, vymačkal to, vyčistil. Ale jak mi to vyčistil, tak on říkal – mě to ještě čistil Američan den předtím, poněvadž mě to bolelo už den předtím. To už jsem tam byl, ještě když tam byl ten český velitel. A on mi to neudělal správně. A tenhle Němec řekl: „To je Schweinerei, který blbec vám to dělal?“ A tak mě to perfektně vyčistil. Já měl strach, aby mi něco neudělal, protože člověk nevěřil Němcům. A on mi to vyčistil, spravil a bylo to skutečně perfektní. Jsem také zažil takovouhle věc, že mě zachránil. Já bych býval z toho dostal otravu a skončilo by to špatně. Ještě jedna věc v tom Kulmbachu.“

Na nádraží byli německé bundy pro letectvo a vepřové maso, které Američané zlikvidovali: „Tam na nádraží byly vagony německé armády. Letecké oblečení pro piloty německé. Kožené bundy, kalhoty, boty, prostě prádlo všechno pro ty letce. Asi dva vagony toho bylo. Pak tam byl vagon vepřových konzerv. Samozřejmě tam někteří naši chlapy zjistili, že to tam je.“ Americký voják se o to nestaral, tak si mohli něco vzít: „Hlídal to nějaký černošský voják a ten neměl vůbec žádný zájem. Tak kluci si tam vzali bundy pilotů, asi tři nebo čtyři. Přišli s tím. A tak my taky, že si nějaký vezmeme.“ Jen na druhou skupinu už nezbylo: „Přišli jsme tam a ty bundy - všechno to bylo vyndáno, i vepřové konzervy na hromadu. Polili to benzínem a spálili. A když jsem se ptali toho, kdo to tam organizoval, proč to dělají, protože my jsme potřebovali vepřové konzervy, on říkal: „Žádný strach, my vám to přivezeme, všechno vám přivezeme.“ Tam právě se ukázal takový ten rozdíl. To je skutečnost, to je realita. A ono se to nerado poslouchá, poněvadž ta armáda, která bojovala byla jiná, než ta, co potom okupovala. Takhle to dopadlo.“ V Kulmbachu byli dva týdny, než odešli domů: „V tom Kulmbachu jsme zůstali asi tři týdny nebo čtrnáct dní. V tom Bayreuthě jsme žili celý měsíc, než jsme se dostali domů.“

A zpět v Československu:

Do Protivína se dostal až po konci války: „Z Bayreuthu jsem se dvacátého května dostal do Protivína. Dávno po válce, tady vydrancováno všechno, rozkradeno. A takže jsem přijel dvacátého domů a neměl jsem se do čeho obléct. A šle jsem na tu komisi, jestli bych taky něco (nedostal).“ Americká armáda je odvezla do Plzně, kde přespali: „To nás odvezli američtí vojáci nás z Bayreuthu dovezli do Plzně, vyložili. Předali repatriační komisi. Tak jsme přespali v Pekle, to byl takový sál, kde se prováděl sportovní sál. Teďko to byl armádní dům, kde jsme spali.“ Hned druhý den odjel z Plzně domů: „A druhý dne ráno, dvacátého května, jel první vlak z Plzně do Budějovic. Opravili trať. Po válce. A dostal jsem se domů. Měl jsem to štěstí, že jsem to přežil. To jsou jen některé takové epizody z toho mého  života.“

Práce po válce:

Po válce pracoval Jaroslav Šmitmajer jako ředitel pošty: „Po válce jsem pracoval u pošty. Až do důchodu. Já jsem jinam nepřešel.“ A zároveň je člen Českého svazu bojovníků za svobodu: „Jinak jsem členem Ústředního výboru českého svazu bojovníků v Praze a tady jsem členem základní organizace ve Strakonicích. Tady ta naše základní organizace ve Strakonicích má už jenom patnáct členů, z nichž převážně jsou pozůstalí. Nejsou to už co bojovali v některých skupinách, těch je málo.“

Dodatky k materiálům (viz. Dodatečné materiály):

Na dokumentech uvádí některé zajímavé prameny. Např. Wagnerovo divadlo v Bayreuthu, které bylo ušetřeno bombardování: „Tady mám doklady. Třeba toto je Wagnerovo divadlo v Bayreuthě, které je zajímavé (tím), že když rozbombardovali Bayreuth, tak  Wagnerova divadlo se nedotknuli. To nechali stát Američani. To je totiž velice populární, tam jsou hry Wagnerovi. Pořádají každý rok.“

Poslal domů dopis z Pankráce, jednou to mohl napsat česky, ale pak už německy: „Dále jsme měli možnost posílat domů rodičům z Pankráce nebo z Bayreuthu jednou za čas dopis. A od 1.března 1945 smím psáti a přijímati dopisy jenom v německé řeči. Takovou kartičku jsem mohl poslat domů česky, potom už jenom německy.“ Opět to nemohl napsat zcela pravdivě, ale falešně: „Takže jsem ji napsal: „Všechny vás srdečně zdravím a moc vzpomínám. Jsem úplně zdráv. Dokonce přibírám na váze. Nashledanou se těším.“ Věci, který jsem mohl psát a nebyla to pravda.“

V Bayreuthě dostal od Američanů průkaz, že byl vězněn: „V tom Bayreuthě jsem dostal takovýto průkaz: „Byl německými úřady držen ve vazbě v káznici Bayreuth pro věc politickou. Po osvobození americkou armádou jest nyní opět svobodným občanem Československa.“ To nám tam dali Američané.“ Na Pankráci zažil návštěvu maminky, ovšem návštěva bylo směrována na jiného Šmitmajera. Jednalo se o omyl: „Na Pankráci když jsem byl, tak mě tam umožnili (návštěvu). Omylem, to byl omyl. Tam byl totiž zavřený taky nějaký Šmitmajer. Oni mě omylem dali možnost setkání s rodinou. To mělo být tomu druhému. A ten tam byl zavřený kvůli nějakým šmelinám, krádežím, já nevím co měl, prostě  to byl zloděj.“ Němci umožňovali návštěvy normálním, ale ne politickým: „To oni umožňovali, to nebrali jako politický samozřejmě. Takže já jsem omylem měl politickou návštěvu, za mnou přijela maminka a měl jsem možnost s ní mluvit asi pět minut. To byla taky taková hrozná příležitost. Jsem dostal takový balíček, samozřejmě my ho nemohla dát.“ Dostal i informace, jak se má chovat při návštěvě: „Nám potom dali takové vyrozumění, jak se máme chovat při těch návštěvách. To byl omyl, který jsem nečekal.“

Dalším dokumentem je pozvánka na Drážďanskou soud: „A tady máte důkazy, kdy jsem byl pozván k soudu v těch Drážďanech. Tak jsem dostal takovýto přípis. Na celu mi ho přinesli, kde mě oznámili, že 8. Novembera 1944 v deset hodin budu souzený za Vorbereitung zumHochverrat, to je příprava k velezradě. Za to byl trest smrti. Každýmu to takhle napsali. Takže člověk měl obrovské obavy, když jste k tomu soudu přišli. A tady jsem měl: „Hanzlík und zwei andere.“ Čili dva další. Takhle jsem dostal předvolání k soudu německé.“

V Bayreuthu se také vydávali některé české tiskoviny: „Tam se vydával i náš časopis s označením Čtrnáctý duben, já jsem byl osvobozený už třináctého. A tam jsou všelijaké věci, které se řešili.“ V Kulmbachu také: „Taky ten Kulmbach, ale to byla jiná parta co toto píše. Někteří tam vydávali básně, tenhle Procházka byl taky v tom Kulmbachu. To jsou taky takové zajímavosti odtud, historické. Jestli to někoho bude někdy zajímat, nevím.“

V brožuře o osvobození Písecka je zmínka o protivínské odnoži Obrany národa: „Je tady brožura o osvobození Písecka spojeneckými vojsky, tak tady je o té naší organizaci. Tady mám naspáno, co jsem vám povídal. Prostě jsme tam začali žít jako lidi v tom Bayreuthu, ten měsíc.“

Poselství:

 „Jenom tu krutost fašismu tímto vyznáním potvrzuji a hlavně volám vás všechny, kteří zatím žijete v míru a klidu, nedejte si mír vzít a dělejte všechno proto, aby byl mír zachován. Zabraňte fašismu, aby v jakékoliv podobě znovu získal možnosti vraždit další občany, vaše blízké, vaše děti.