Vladimír Smetana

* 1950  

  • „Jednou jsme byli v Krkonoších na chajdě, kterou jsme si půjčili od televize. Večer děti i Alena usnuly a já jsem šel do hospody, která stála hned vedle. Ve výčepu jsem potkal Ondru [Němce] a [Jáchyma] Topola. Pili jsme společně pivo a oni mi vyprávěli o tom, že jim vybouchl byt, ve kterém chtěli pořádat Silvestra. Tak jsem jim nabídnul, že to můžou uspořádat klidně u nás, v našem čtyřpokojovém bytě na Zborovské. Organizace se tenkrát ujala Olina Stankovičová a celá parta holek kolem ní. Přišel dokonce i Havel. Všechno trvalo až do rána a spodním sousedům se nad hlavou houpal strop, kvůli tomu, kolik u nás bylo lidí. Kobereček ze záchodu jsem potom musel vyhodit, protože byl úplně prochcanej. Tenkrát se hrála nějaká hra na fanty, takže jsem musel taky vyhodit hromadu krámů, která tam po nich zůstala. Nějakou dobu jsem pak nacházel po celém bytě flašky, které si příchozí ulívali za skříň a pak na ně zapomněli, protože na balkóně stál velký demižón červeného vína.“

  • „18. nebo 17. srpna 1969 jsem si pustil rádio a uslyšel, že jsou v Praze velké demonstrace proti okupaci. Všeho jsem okamžitě nechal, sbalil si svých pět švestek a utíkal na nádraží, kde jsem nasednul do prvního Pařížského expresu. Neměl jsem s sebou ani korunu, a tak jsem řekl průvodčí, že jedu zachránit Prahu. Ona na to odpověděla, že je všechno v pořádku, a že pohlídá, aby mě nekontroloval nikdo jiný. Z Hlaváku jsem šel rovnou ke koni, kde stála horda chlapů v helmách a s pendreky. Otočil jsem to tedy rovnou dolů do hospody, která se jmenovala Ovocný trh. Dneska tam už stojí nějaký barák, ale kdysi tam býval park s hospodou, ve které jsme se scházeli. Tenkrát jsem se tam potkal s Quidem [Machulkou] a nějakými dalšími lidmi. Dali jsme si rovnou dvě piva a rozhodli se, že se přesuneme ke Zpěváčkům. Jeli jsme tramvají číslo devět kolem Dětského domu a projeli myší dírou na Jungmannovo náměstí. Přímo u jeho sochy jsme převrátili jeden ze dvou tramvajových vozů. Domluvili jsme se snad se všemi, kdo stáli na zadní plošině, že nám pomůžou. Jenomže jsme to převrátili špatně [pauza]… nebo převrátili jsme to dobře. Pak se ovšem stalo to, že Quido zdrhnul a mě chytili. Bylo tenkrát léto a já měl na sobě vietnamky, kraťasy a tričko. Popadli mě za ty moje dlouhé vlasy a odtáhli do Bartolomějské.“

  • „Když v roce 1968 přijela sovětská vojska, tak jsem se šel podívat přes most k rozhlasu. Tenkrát totiž ještě fungovalo vysílání. Schoval jsem se do barikád z nábytku a viděl na vlastní oči hořící tank i vojenské náklaďáky. O trochu dříve jsme dokonce byli u Maďarské kultury a pozorovali, jak ostřelují Národní muzeum. Stáli jsme tenkrát uprostřed Václavského náměstí, ale dál už jsme se neodvážili, protože nám bylo jasné, že do toho pálí z kulometů. Pak se nám podařilo dostat nahoru k rozhlasu, odkud jsem telefonoval mámě. Bylo mi tenkrát necelých osmnáct let, a tak jsem musel zavolat domů, že je všechno v pořádku. Nakonec jsem se nemohl vůbec dostat zpátky domů, protože vojáci hlídali všechny mosty. Někdo mě tenkrát převezl přes Vltavu lodí. Přesně o týden později si ta jejich armáda udělala v hospodě U Vlasty, která byla tenkrát v naší ulici Na Bělidle, štáb. S kamarády jsme se občas setkávali před naším barákem. Dva vojáci šli tenkrát kolem nás a já jsem zrovna řekl něco nevhodného. Odvlekli mě rovnou na štáb a zachránit mě musel až můj táta. Běžel tam tenkrát v podvlíkačkách a v županu. Dopadlo by to asi hodně špatně, kdyby tam pro mě nepřišel.“

  • „Šel jsem zpátky do hospody, ve které jsem potkal svého kamaráda, sochaře Ivana Tlustého. Řekl mi: 'Zítra jedu do Berlína dělat sochy. Když tě vyhodili, nechceš se mnou? Máme tam bezdomovecký byt, ve kterém nám dovolí dělat sochy.' Tak jsem si řekl: 'No to je dobré, tak jedem.' Nahlásil jsem doma Aleně, že mě zrovna vyhodili, a že musím vydělávat na děti. Nakonec to pro mě byly úplné prázdniny. Náš ateliér byl v bezdomoveckém squatu. Byl to první obchodní dům po Hitlerovi v Berlíně. Nedokážou to zbourat, protože je to celé ze železobetonu, tak to obsadili umělci. Nakonec jsme se na ten byt úplně vykašlali, protože jsme pořád chodili na ouzo a na pivo k Řekovi. Bavili jsme se a dělali sochy. Mezitím se tam objevily zase nějaké holky a bůhvíco [pauza]… mně už bylo tenkrát asi dvaačtyřicet. Pak byla vernisáž, výstava a pak jsme se vrátili. Dostal jsem tenkrát zaplaceno ještě v markách, nebyly to žádné eura.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.11.2018

    (audio)
    duration: 01:45:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 13.11.2018

    (audio)
    duration: 01:45:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 20.11.2018

    (audio)
    duration: 01:34:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Žádná politika, jenom hudba!

Vladimír Smetana
Vladimír Smetana
photo: Dobová: Jan Ságl, II. Beatový festival, 1968;

Vladimír Smetana se narodil 12. října 1950 v Praze. Během docházky do knihvazačského učiliště se seznámil s básníkem Quidem Machulkou. Společně s dalšími spolužáky poslouchali zahraniční rádio a četli beatnickou poezii. Přirozeně je to tehdy táhlo na schody Národního muzea, kde se koncem šedesátých let scházely všechny pražské “máničky”. Vladimír se záhy seznámil s Milanem Knížákem, který jej zasvětil do struktury hnutí Aktual. Přibližně ve stejném období se stal rekvizitářem kapely The Primitives Group, kolem níž se už tehdy vytvářelo undergroundové podhoubí. Na pozici jevištního technika působil i u kapel The Plastic People of the Universe a DG 307, v jejíž první sestavě dokonce bubnoval. Na konci srpna roku 1969 se aktivně podílel na demonstracích proti sovětské okupaci, za což byl zatčen, souzen a uvězněn na několik týdnů. V roce 1973 se s lidmi kolem DG 307 přestěhoval na hrad Seeberg ve vesnici Ostroh v západních Čechách. Skupina “mániček” zde žila skoro půl roku v unikátním komunitním uspořádání. Po uvěznění některých členů kapel The Plastic People of the Universe a DG 307 následovaných vznikem Charty 77, se Vladimír Smetana stáhl kvůli rodině do ústraní. Během sametové revoluce se aktivně účastnil tzv. garážových schůzí v Československé televizi, kde byl zaměstnán jako rekvizitář. Od poloviny devadesátých let pracoval na stejné pozici v komerční televizi Nova a aktivně cestoval do zahraničí. Několik měsíců strávil v berlínském uměleckém squatu. V současnosti je provozovatelem smíchovské Galerie PZ, pojmenované po básníkovi Pavlu Zajíčkovi.