Zdeněk Smékal

* 1937

  • „Skákali jsme z balonu i letadel, toto byl myslím druhý seskok z balonu s otevřením záložního padáku. Na zádech máš hlavní padák, vepředu byl záložní. Abys mohl v nebezpečí použít záložní, musel jsi mít udělaný seskok, abys věděl, jak se máš zachovat. To se mělo otevřít, otevřel jsi to rukou, měl jsi ten vrchlík vzít a odhodit před sebe, aby ses do něj nezamotal, poněvadž to ti zůstane na rukou. Mně se to zrovna stalo, že mi padák vypadl pod nohy – a teď vítr, jak padáš, to tě zvedlo, všechno kolem jsem měl bílé, nic jsem neviděl. Říkám: Co teď?! Tak jsem šlapal nohama, to byl pokyn, jak se máš zachovat. Tak jsem šlapal, šlapal, až jsem se z toho vyšlapal, ale hlavní padák jsem měl otevřený, že... Padal jsem na lanu. Sotva jsem dopadl na zem, otevřel se mi ten záložní padák úplně. Odhodil jsem ho, už jsem byl na zemi.“

  • „Říkalo se, že je pak zastřelila [sovětská komisařka] za dědinou, jak je škola. Pak se tam stavěla škola, tam byli zastřelení a zakopaní. Když se stavěla škola, zase je vykopali, přišlo to ven. Když je vykopávali, vykopával je i můj strejda Lojza. Byli zastřelení na jeho pozemku, tam, kde se stavěla škola, a tak je vykopávali, poněvadž se tam mělo stavět, a odvezli je pryč, někde na hřbitov ke zdi.“ – „Takže jsou stále pohřební ve Ptení, na nějakém neoznačeném místě?“ – „Ptenští je prý nechtěli pochovat, tak to udělal Revoluční výbor – chlapi z Vícova – pochovali je na hřbitově, asi někde u zdi. Měl tam být ještě jeden zastřelený Němec. Nevím, o jaký případ šlo, ale tak se to mezi lidmi tradovalo – na pravé straně, u první brány. Nebyly tam hroby, dnes tam ty hroby jsou. Hroby z války se rušily a dneska jsou tam obsazené hroby.“

  • „O partyzánech se mluvilo, že tady působí, ale nic bližšího, nějaký velký... to jsou pamětníci, kteří už jsou všichni mrtví... Doktor Šindelář, ten... na Holubicích, v prvním baráku bydleli nějací Rozsívalovi a údajně tam měli mít lazaret, když se něco stalo nebo... Bylo to hned u cesty, pod svícnem bývá tma. Tam měl být lazaret a tam doktor Šindelář chodíval a obstarával jim léky. Jinak působili v hostinci Na Pohodlí, hostinský Vítek je zásoboval jídlem, tam se to scházelo. Pak konfidenti zapracovali a pana Vítka sebrali. Byl vězněný, i jeho syn, mám dojem, že studoval v Brně a zahynul v koncentráku, ale ten hospodský se z vězení vrátil.“

  • Full recordings
  • 1

    Ptení, 03.02.2025

    (audio)
    duration: 02:03:53
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Přihlášky do KSČ jsme s kamarádem vyhodili z oken vlaku

Zdeněk Smékal při natáčení pro Paměť národa, Ptení, březen 2025
Zdeněk Smékal při natáčení pro Paměť národa, Ptení, březen 2025
photo: Paměť národa

Zdeněk Smékal se narodil 23. března 1937 ve Ptení rodičům Jindřichovi a Františce Smékalovým jako nejmladší ze tří dětí. Otec pracoval jako tesař, měli malé hospodářství. Zdeněk vyrůstal za druhé světové války, prožil lokální válečné události, uvěznění strýce gestapem za poslech zahraničního rozhlasu i osvobození obce. Byl svědkem krutého výslechu vlasovců v den osvobození Ptení. V letech 1952 až 1954 se vyučil údržbářem a opravářem strojního zařízení v Uničově, v tehdejší pobočce Závodů V. I. Lenina. Pracoval pak většinu života v prostějovských železárnách na pozici mistra údržby. V letech 1956 až 1958 absolvoval tvrdý vojenský výcvik, nejprve v Prešově u parašutistů, kde roku 1957 vystudoval i poddůstojnickou školu. Velitelem jednotky byl plukovník František Mansfeld. Druhým rokem byli odveleni do Sabinova k nově vznikající jednotce zvláštního určení. Když se roku 1958 vracel do civilu, měl za sebou dvacet pět seskoků. Roku 1959 se oženil s Marií, rozenou Osohovou. Vychovali spolu děti Zdeňka (1960) a Hanu (1965–2024). U prověrek v zaměstnání po roce 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. V době natáčení, v roce 2025, žil ve Ptení.