The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šmejkal (* 1950)

• narozen 20. července 1950 v Praze

• po rozvodu rodičů se matka Marie vdala za Jana Fišera

• v roce 1960 se rodina přestěhovala do Jáchymova

• strýc Stanislav Zima odsouzen k 17 letům za špionáž

• v roce 1963 přestěhování do Zlivi

• vychodil průmyslovku v Písku

• vojenskou prezenční službu vykonal u Pohraniční stráže

• po vojně nastoupil do úpravny uranové rudy MAPE

• v úpravně byl svědkem zatajování ekologických havárií

• kvůli zájmu o západní hudbu sledován agenty StB

• v roce 1986 poprvé vyslýchán StB

• veden jako kandidát tajné spolupráce Oto

• dekonspiroval kpt. StB JUDr. Josefa Malechu

• v listopadu 1989 zásoboval studenty materiálem pro výrobu plakátů a letáků

• byl členem Občanského fóra ve Zlivi

• pověřen řízením závodu MAPE během privatizace

• v roce 2017 odešel do důchodu

Zbudovská blata jsou symbolem romantické rybničnaté krajiny jižních Čech s úrodnými lány polí, na kterých se odehrál velký historický příběh sedláka Jakuba Kubaty, popraveného roku 1581 za vzpouru proti vrchnosti, nebo Klostermannův román Mlhy na blatech, podle kterého v době nacistické okupace František Čáp natočil stejnojmenný film, jímž chtěl posílit národní uvědomění v době nesvobody. V současnosti jsou Blata ceněna hlavně pro svou přírodní hodnotu – zejména díky mokřadům a nedávno vyhlášenému ptačímu parku.

Od ptačího parku nebo monumentálního Kubatova pomníku stačí ale popojít pár desítek metrů za vysoký železniční násep, který nám brání ve výhledu do krajiny severním směrem, a naskytne se nám pohled na měsíční krajinu bývalých odkališť závodu MAPE, která jsou teprve pozvolna rekultivována a zavážena. Téměř 300 hektarů odkališť představuje dodnes obrovskou ekologickou zátěž jihočeské krajiny. Od roku 1962 zde byl ukládán odpad ze zpracování uranové rudy. Získaný koncentrát byl odesílán do SSSR. Zpracovna uranových rud MAPE-Mydlovary je dodnes velkým tématem pro odborníky zabývající se ekologickými dopady provozu i zdravotními následky u jejích zaměstnanců.Ti do úpravny dojížděli převážně z nedaleké Zlivi, kde kvůli úpravně vyrostlo celé sídliště. Jedním z těch, kdo spojili značnou část svého života s uranovou úpravnou, je i Miroslav Šmejkal.

Lyžování nad jáchymovskými lágry

Rodilý Žižkovák nepřišel do Zlivi, kde dodnes žije, kvůli práci v úpravně, ale měl zde rodinné kořeny z matčiny strany. Narodil se 20. července 1950 a jeho tatínek pracoval jako úředník na žižkovském ONV. Na Žižkově ovšem Miroslav vychodil jen tři třídy základní školy, když se rodiče rozvedli. Maminka Marie, rozená Zimová, se znovu vdala za Jana Fišera, který získal dělnickou práci v Jáchymově – tam se také celá rodina v roce 1960 přestěhovala.

Pro desetiletého kluka nabízelo okolí Jáchymova mnohem více než Žižkov. Ve stráních nad městečkem se v zimě dalo lyžovat, byl tu i skokanský můstek a sníh se tu držel hodně dlouho. Spolužáci ve škole mluvili směsicí několika jazyků – podle toho, jestli šlo o potomky neodsunutých Němců, nebo dosídlenců z východních koutů republiky. Klukovské výpravy i rodinné procházky ale často vedly kolem všudypřítomných pracovních lágrů s vězni, kteří zde dobývali uranovou rudu: „Když jsme šli s rodiči třeba kolem velkého koncentráku Plavno, tak hned vyběhli strážci se psy a hned nás lustrovali. Za Jáchymovem byl 60metrový skokanský můstek, ale muselo se projít kolem koncentráku, který však již byl v likvidaci.“ Když občas ráno stáli policajti u všech autobusů a vlaku a na cestách z Jáchymova, bylo všem jasné, že v noci utekl nějaký vězeň.

Shodou okolností byl tehdy v jednom z jáchymovských lágrů i pamětníkův strýc Stanislav Zima, který si zde odpykával trest za údajnou špionáž. Začátkem 50. let se chtěl s kamarády zapojit do protikomunistického odboje. Snažili se získat informace o těžbě uranu na Sokolovsku. Šli na to dost naivně, informace se snažili získávat po hospodách a neměli ani žádný kontakt na Západ; skončilo to zatčením a soudem. Dne 26. října 1952 byl státním soudem v Lokti odsouzen k 17 letům odnětí svobody, k propadnutí veškerého majetku a ke ztrátě občanských práv na 10 let.

Miroslavův nevlastní otec se jako civilní zaměstnanec dolů občas se Stanislavem potkal a dal mu na přilepšenou chleba nebo něco jiného k jídlu. Výsledkem ale bylo, že za to Stanislav Zima dostal několik kázeňských trestů, kdy musel za přijetí krajíce chleba strávit tři týdny v temné kobce s omezenou stravou a pohybem za nedovolený styk s civilní osobou. U pamětníka doma pak proběhla velká domovní prohlídka. 

Když strýce na amnestii v roce 1960 propustili, byl zrovna duben, a protože byl kdysi zatčen v létě, přišel domů ke své sestře (pamětníkově matce) celý promrzlý v letních šatech. Z vězení vyšel s podlomeným zdravím, pracoval pak jako železniční zřízenec v Karlových Varech a zemřel již v 46 letech. Miroslav Šmejkal si vybavuje zážitek z pohřbu: „Okolo rakve stála stráž v drážních uniformách a osoba, která o něm četla projev, říkala, že byl strýc oddaný socialismu a podobný bolševický řeči. I mě se to v 26 letech velmi dotklo, když jsem věděl, že strávil osm let v jáchymovských koncentrácích. Strýc však nesměl o tomto vězení mluvit ani s nejbližšími příbuznými – i toto byla podmínka propuštění z vězení.“

Stěhování do Zlivi a nástup k Pohraniční stráži

V první polovině 60. let se začala těžba uranu u Jáchymova omezovat, a tak už po třech letech se pamětník s rodiči a bratrem Jaroslavem znovu musel stěhovat. Tehdy byla budována nová chemická úpravna uranových rud nedaleko jihočeské Zlivi, kde měli domek maminčini rodiče. Závod MAPE-Mydlovary nabíral velké množství pracovníků a zájem byl hlavně o ty, kteří už v uranovém průmyslu někdy pracovali. Miroslavův nevlastní otec tak zde snadno získal práci, stejně jako někteří další zaměstnanci jáchymovských dolů. Nové spolužáky už pamětník znal, protože k babičce jezdil na prázdniny, a přišla sem i řada jáchymovských spolužáků, jejichž rodiče také odešli pracovat do MAPE. Jen ty kopce, na kterých by se dalo lyžovat, tu nebyly. 

Po základní škole nastoupil Miroslav do Písku na elektrotechnickou průmyslovku. V srpnu 1968 trávil středoškolské prázdniny u nevlastní sestry Marie v Ostrově nad Ohří. Bylo to blízko Božího Daru, odkud se valily východoněmecké tanky na Karlovy Vary. Podél silnice byly po průjezdu „bratrských“ vojsk vyvrácené sloupy, značky i menší dřevěné stavby. V posledním ročníku střední školy chodil na kurz pro budoucí obsluhu radiolokátorů, ke kterým měl narukovat na základní vojenskou prezenční službu. Z neznámých důvodů k tomu ale nedošlo a v povolávacím rozkaze si přečetl jako místo určení budějovickou brigádu Pohraniční stráže.

Po narukování do areálu PS na předměstí Českých Budějovic byl pamětník poslán do ženijní poddůstojnické školy do Seredě na Slovensku. U Váhu se budoucí ženisté učili pokládat několikakilometrová protitanková minová pole, učili se vyznat v různých náložích a rozbuškách. Řada velitelů zde byla maďarského původu a k českým vojákům se chovali s odstupem, ale nějakou výraznou šikanu tu pamětník nezažil. 

Po půl roce se vrátil k 15. brigádě do Českých Budějovic. Byla to doba, kdy důstojníci PS procházeli politickými prověrkami v souvislosti s jejich postoji v roce 1968. Ti, kteří neprošli, dosluhovali poslední měsíce ve službě a jejich vztah k vojákům základní služby byl mnohem volnější než dřív a než po nástupu nových prověřených kádrů. Miroslav Šmejkal se ale v Českých Budějovicích dlouho neohřál. Byl přidělen k ženijní rotě, která zajišťovala ženijní práce v úseku celé budějovické brigády. Na počátku normalizace se ostraha státní hranice začala opět zpřísňovat. Po odpojení smrtícího vysokého napětí tzv. EZOHu na železné oponě koncem roku 1965 byla v původní trase zátarasu instalována signální stěna. Od státní hranice byla ale vzdálena většinou jen několik stovek metrů. Nyní pohraničníci potřebovali získat větší operační prostor ke stíhání narušitelů. Během 70. let tak byla budována nová trasa signální stěny, výrazně posunutá hlouběji do vnitrozemí.

Ženisté Pohraniční stráže káceli a planýrovali průseky a natahovali novou signální stěnu od Lipenska po Novohradské hory. Jak pamětník podotýká: „Mojí zbraní na západní hranici bylo kladívko, skobičky a ostnatý drát.“

V cestě nové železné oponě často překážely opuštěné budovy i několikasetleté stromy: „Do sklepů budov se dávaly desetikilový protitankový miny. Domek vyskočil, spadnul, přijely buldozery a srovnaly to.“ Na mohutné buky a duby používali vojáci 200gramové a 400gramové nálože TNT, které připevnili kolem kmenu, a strom tak byl doslova ustřižen. 

K budované trase signální stěny neexistovala žádná podrobná dokumentace. Důstojník ukázal v terénu, kudy má průsek vést, odjel zpět do Budějovic a více vojáky nikdo zvlášť nekontroloval. Ti tak s prací příliš nespěchali a denním maximem bylo asi 50 metrů signální stěny. Do průseku natloukli impregnované sloupy a na ně skobičkami upevnili osnovu 13 ostnatých drátů. Pamětníkovo družstvo o deseti vojácích mělo pro prostor Novohradských hor zřízeno zázemí ve staré hájovně Baronův most mezi Leopoldovem a Pohořím na Šumavě. Pod svou postelí měl naskládané trhaviny, které nebyly ani přesně evidovány, a jak se později ukázalo, někteří vojáci si brali nálože domů: „Kluci z Moravy si 75gramové nálože TNT brali domů a dělali tam s tím veselo při různých moravských slavnostech. Házeli to třeba do rybníků.“ Vojáky vyšetřovala kontrarozvědka, ale nikdo potrestán nebyl a nálože byly od té doby uskladněny v oploceném skladu vedle hájovny.

Chemická úpravna uranové rudy MAPE-Mydlovary

Po návratu z vojny v roce 1971 do Zlivi se pamětník rozhodoval mezi prací v nedaleké šamotce a úpravnou rud MAPE. Tam stále pracoval jeho nevlastní otec a podnik nabízel zaměstnancům mnoho výhod. Miroslav nastoupil do sekce měření a regulace. První dny v úpravně byly pro každého nováčka velice tvrdé: „Byly tam kyseliny sírová, dusičná, čpavek. Moje první seznámení s provozem bylo na kyselém loužení. Okamžitě jsem měl oči plný slz a nemohl jsem dýchat. Ale to bylo v podstatě v celém areálu. Jako člověk, který tam přišel z čistého prostředí a ovzduší, tak jsem to nesl hodně těžce, ale za nějakou dobu si každý zvykl.“ 

Snad nikdo z tehdejších zaměstnanců si nepřipouštěl, že by si z takového provozu mohli odnést nějaké zdravotní následky. Do provozů s kyselinami sice obsluhy zařízení dostávaly plynové masky nebo roušky, ale používání ochranných prostředků téměř nikdo nedodržoval nebo jen minimálně. Nejhorší prostředí bylo v drtírně, kde se uranová ruda drtila a všude z ní byl zvířený prach. Pověřený technik jednou měsíčně vyhodnocoval dozimetry, prašnost a jiné veličiny. V oficiálních protokolech ale vše bylo vždy v normálu... 

Naopak jedním z podnikových benefitů bylo přidělení velkého bytu hned po svatbě v roce 1975 s Marií Homolovou. Závod měl vlastní autobus a často se jezdilo na fotbalová a hokejová utkání do Prahy, dále měl několik rekreačních objektů, například v Krkonoších, Vysokých Tatrách a jinde. Přímo v podniku byl lékař, zubař a laboratoř. Jednou za rok se musel každý zaměstnanec podrobit týdennímu vyšetření v „uranové“ nemocnici v Příbrami. V MAPE byla i moderní sauna, ve které byla perfektně vybavená místnost, kde vedení pořádalo dýchánky, když si Rusové přijeli převzít zpracovaný uranový koncentrát nebo přijela spřátelená delegace na krátkou prohlídku závodu. Saunu používali zaměstnanci, ovšem „ona“ místnost byla neustále zamčená. Pod administrativní budovou byla místnost pro odposlech telefonních hovorů, což využívalo úzké vedení MAPE ve spolupráci s StB.

Větší nebezpečí než radiace představovaly všudypřítomné kyseliny a čpavek. Někdy stačilo projít určitým provozem a pamětník měl děravé montérky od výparů kyseliny sírové. Dokonce v prádelně, kam si zaměstnanci dávali čistit pracovní oblečení, směly pracovat jen ženy starší 40 let, právě kvůli obsahu chemikálií v čištěných oděvech. 

V úpravně nebyla nouze o nejrůznější havárie. Jednu způsobila i pamětníkova pracovní skupina, když instalovala měřicí sondy do nádrže čpavku. Po zapnutí čerpadla nádrž čpavku přetekla. Téměř každou podobnou havárii včetně úniků dalších chemikálií se vedení podniku snažilo udržet v tajnosti. Také venkovní provoz s čerstvě dovezenou rudou byl nebezpečný. Zvláště v zimním období, kdy ruda v železničních vagonech byla zmrzlá a mnohdy nepomohl ani později postavený rozmrazovací box vyhřívaný párou z nedaleké mydlovarské uhelné teplárny a elektrárny. Pracovníci na vykládce se snažili velké kusy rudy vypáčit tyčemi, někdy musela být ruda uvolněna menším množstvím trhaviny. V archivních materiálech jsou doloženy nehody, kdy příliš velká nálož trhaviny roztrhala celý železniční vagon a v samotné vytěžené rudě byly nalézány nevybuchlé rozbušky z dolů, které také zvyšovaly riziko úrazů.

Západní hudba a všudypřítomní estébáci

Miroslav Šmejkal měl zájem o západní hudbu, nosil dlouhé vlasy a byl z rodiny poznamenané vězněním strýce v 50. letech. V celé jeho rodině nebyl nikdo v KSČ. Přesto byl osloven, aby do strany vstoupil. Místní stranická organizace totiž měla udržovat paritu v členství mezi TH pracovníky zaměstnanci kategorie D (dělníci), mezi které patřil i pamětník. V závodu MAPE byl paradoxně o členství ve straně vyšší zájem mezi TH pracovníky a stranické vedení proto „lovilo“ mezi dělníky. Tehdejší místopředseda odborů a místopředseda strany Bohuslav Wohlschläger tehdy pamětníkovi na rovinu řekl: „Jakmile do tohohle vlaku jednou vstoupíš, tak už z toho není výstupu. Rozmysli to, ale doporučuji ti – zůstaň takovej, jakej jsi, a nikam nechoď.“

Miroslav jezdil na velké rockové koncerty v Maďarsku a právě kvůli muzice se postupně dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Úpravna uranových rud MAPE-Mydlovary byl strategický podnik podléhající utajení. Proto v něm StB řídila celou řadu informátorů na všech pracovištích. Agenti StB zde byli jak mezi TH pracovníky, tak i mezi dělníky. Jedním z těch aktivnějších byl podle pamětníka Miroslav Faktor (podle ABS kandidát tajné spolupráce a posléze agent „Luděk“). Po revoluci si pamětník s úsměvem v Archivu přečetl jeho hlášení na StB ze dne 29. května 1986, podle kterého Miroslav Šmejkal „jezdí několikrát ročně na zahraniční hudební symposia.“

Dalším zájemcem o západní hudbu v MAPE byl i hlavní energetik Ing. Jiří Talíř, jenž v roce 1980 emigroval do Švýcarska. Emigrace technika z vedení závodu, který byl tzv. „nositelem státního tajemství“, představovala pro režim vždy riziko vyzrazení utajovaných skutečností. V případě MAPE-Mydlovary mohly být pro Západ cennými informacemi jakost a množství upraveného uranu, odesílaného do SSSR. Ihned tedy byli StB prověřováni a sledováni všichni emigrantovi známí, kolegové a příbuzní. Spíše úsměvnou pak byla emigrace Jana Hubáčka, který byl podle pamětníka považován za „kovaného komunistu sovětského typu“. Emigrace zaměstnanců MAPE-Mydlovary byly podle materiálů ABS poměrně časté a místní stranická organizace se je raději nesnažila nijak rozmazávat nějakým veřejným odsuzováním. Na rozdíl od aféry amerického pilota vrtulníku Barryho Meekera, který v roce 1975 doletěl přes hranici k přehradě Lipno pro východoněmeckou rodinu. Všichni zaměstnanci MAPE museli být přítomni plamenné řeči vedoucích straníků, po níž následovalo společné odsouzení narušení hranic americkým pilotem. Jak pamětník dodává: „A pak jsme šli do hospody a tam jsme se tomu zasmáli.“

Dekonspirace kapitána StB

Jeden z emigrantů, lešenář Jan Vítovec, byl Miroslavův dobrý kamarád, opět díky zájmu o západní hudbu. Emigroval v roce 1985 do NSR a pamětník s ním udržoval dál písemný kontakt. Obdržel od něj dokonce LP desky skupin Queen a Rolling Stones. Kvůli zvláštnímu režimu MAPE-Mydlovary však musel každý zaměstnanec hlásit vedení podniku veškerý kontakt se zahraničím – a právě kvůli tomuto kontaktu přišlo v roce 1986 pamětníkovi předvolání na StB na Lannově třídě do Českých Budějovic: „Na předvolání bylo napsáno, že pokud se nedostavím, přijede pro mne eskorta.“ 

Jednoho z vyšetřovatelů, Jaroslava Vithu, který byl přítomen u výslechu, dokonce znal ze zlivského fotbalu a pamatoval si ho jako „prostého  kluka“. Na pamětníka byl poté založen pozorovací svazek (arch. č. TS 10232 CB) a kapitán StB JUDr. Josef Malecha, jenž měl na starosti celé MAPE, s ním absolvoval do května 1989 celkem pět schůzek: „Jednou mne vyzval ke schůzce v hospodě, kde jsme každý vypil dvě piva, ale on si je nechal proplatit jako služební piva. Měl široký obzor a přehled o všech lidech, se kterými jsem dělal do fotbalu a i na MAPE.“

Podle informací obsažených ve svazku (arch. č. TS 10232 CB) kpt. Malecha předpokládal, že díky umožnění písemného styku s emigrantem Janem Vítovcem a díky informaci o činnosti v zakázané Jazzové sekci Praha získá pamětníka ke spolupráci, a založil na něj svazek kandidáta tajné spolupráce „Oto“. Velmi rychle ale svazek odložil do archivu, když si uvědomil, že Miroslav Šmejkal „švejkuje“ – o osobách, na které se ho vyptával, vždy jen řekl, že „se jedná o dobrého, normálně myslícího člověka, blíže ho charakterizovat nedokáže, protože se o lidi moc nezajímá, v zaměstnání se s nimi baví o běžných problémech.“ A především samotného kpt. Malechu „dekonspiroval“ tím, že o jejich schůzkách vyprávěl manželce a nakonec o nich řekl i kolegům v práci.

I když by se mohlo zdát, že v MAPE nebylo možné nikomu důvěřovat, pamětník dodává, že měl úzký okruh kolegů, kteří si stoprocentně důvěřovali. On sám poslouchal Hlas Ameriky, kamarád z projekčního oddělení dokonce do MAPE přinesl k přečtení Chartu 77. Během listopadových a prosincových událostí roku 1989 Miroslav Šmejkal převážel podnikové zásoby balíků kancelářského papíru na českobudějovickou vysokou školu k výrobě letáků a plakátů. Sami studenti tehdy jezdili do MAPE na veřejné besedy, které probíhaly v závodní jídelně: „Jedna komunistka tam vždycky bouchala plechovými tácy, aby besedy študákům narušovala.“ K žádnému většímu konfliktu tehdy ale v podniku nedošlo. MAPE sice mělo poměrně hodně početné Lidové milice, ale jejich příslušníci zůstali pasivní. Velká řada členů KSČ i LM „prozřela“ v průběhu dalších týdnů a zrušila členství v těchto organizacích. Přechod na nové vedení proběhl bez problémů. Ve Zlivi tehdy pamětník vstoupil do Občanského fóra.

„Rekultivace“ odkališť v divokých 90. letech

Ještě před revolucí se v souvislosti s útlumem těžby uranu a celosvětovým poklesem jeho ceny hledal pro MAPE náhradní výrobní program. Po roce 1989 se zde zvažovala nebo zkoušela výroba baterií, zpracování grafitu, výroba pigmentu do barev a výroba přípravků na čištění vody.

Miroslav Šmejkal v podniku zůstal na pozici obchodního referenta, posléze hlavního inženýra a poté byl pověřen řízením závodu, který dovedl do úspěšné privatizace. Nakonec působil jako správce tzv. čisté části továrny, která byla již zprivatizována. Pracoval zde až do odchodu do důchodu v roce 2017. Byl tak přímým svědkem zániku podniku, likvidace technologických částí a „revitalizace“ odkališť: „Špinavou, kontaminovanou část, kde se zpracovávala uranová ruda, vybraná firma rozřezala a navezla do kališť. K tomu se odstranila i kontaminovaná zemina v částech areálu.“ Také při zavážení v 90. letech kaliště pohltila všechno možné: „Na MAPE se instaloval trhač pneumatik. Přijížděly náklaďáky s pneumatikami, které se pak strojově roztrhaly a navezly do kaliště. Poté se rozhodlo – proč to trhat, když tam jdou dát pneumatiky celé. Jezdily tam nákladní auta především ze sousedních států, které vozily odpady. Co bylo deklarováno a co doopravdy fyzicky vezly, to už se asi nikdo nedozví. Co přivezly, to se dalo do kaliště a hned se to zahrnulo.“ Posléze byla konzervace kalu v kalištích řešena zavážením popílkem z tepláren. Podmínky pro ukládání odpadů se časem zpřísňovaly.