The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Smáhová (* 1930)

Prožijte ve skautu tak krásné chvilky jako já

  • narozena 30. července 1930

  • členka Sokola

  • 1946 - začala chodit do Junáka

  • středoškolská učitelka němčiny a češtiny

  • roku 1968 se podílela na obnově skautingu v Blansku, středisková vedoucí

  • po zákazu Junáka v roce 1970 se přidala k Pionýru, ale po dvou letech odešla

Božena Smáhová (Božula)

„Prožijte ve skautu tak krásné chvilky jako já.“

 

Dětství a rodina

Božena se narodila 13. července 1930 v Blansku. Její tatínek byl advokátem, takže rodina byla dobře zajištěna. Vyrůstala se sestrou a rodiče se o ně moc hezky starali. „Byla to sokolská rodina se vztahem k přírodě, k lidem a k veřejné činnosti. Otec byl velmi činný a maminka taky.“ vzpomíná na své rodiče Božena.

 

Začátek skautingu

Ke skautingu se dostala prostřednictvím svých přátel. Od jedenácti let jezdila studovat na gymnázium do Brna. Do školy dojížděla každý den s partou kamarádů, všichni se velmi dobře znali. Výuku měli až odpoledne, protože se ve třídách střídali. Standa Tycl, Přemek Velc a další její kamarádi se stali junáky. Přemek ji přemluvil, aby se na ně přišla do skautu podívat. Roku 1946, když se konala v zámeckém parku akce k výročí osvobození a byli tam i skauti, šla se tam Božena podívat. Skauti tam měli postavené stany, vařili v kotlíku čaj, měli kroje a klobouky a všechno to vypadalo moc hezky. Tak Božena slíbila, že přijde na schůzku.

Na první dívčí schůzce se potkala se svými spolužačkami z obecné školy, což ještě víc podpořilo její zájem o skauting. Začala tedy chodit do oddílu, který měl několik družin. Nejstarší družina se jmenovala Amazonky a vedla ji Eva Svobodová. Další družina se jmenovala Štiky, tu vedla Eva Dvořáková, která se přistěhovala do Blanska z Prahy.  Do družiny Jisker chodila nejmladší děvčata a Božena chodila do družiny Lišek. Schůzky měly skautky každý týden u Tyclů v restauraci (dnešní hotel Punkva). Místnost v restauraci ale musely později opustit. Boženin otec jim umožnil scházet se u něj v kanceláři. Božena přestala kvůli skautu chodit do Sokola, protože jí na to kvůli skautu a škole už nezbýval čas. Kromě schůzek chodili každý týden na výlety. Někdy šla jenom děvčata, občas šlo celé středisko. Někdy šli jenom na odpoledne, někdy na celý den. „Když jsme šli přes Blansko, tak jsme vždycky zpívali,“ popisuje Božena své skautské začátky. Na výlety nejčastěji chodili směrem k Novému Hradu, ale prochodili i celý Moravský kras.

 

První Boženin dvoudenní výlet

Na svůj první výlet Božena vzpomíná s úsměvem, ty krásné chvíle strávené v přírodě s přáteli se jí navždy vryly do paměti. „Vyšli jsme v sobotu odpoledne, šli jsme údolím Sloupečníka až někam za Petrovice. Šli jsme po skupinách a měli jsme rozdělené úkoly a dávali jsme si značky po cestě a podle těch značek jsme šli. U Petrovic jsme si nalámali větvičky, na ty větvičky jsme si dali deku, druhou dekou jsme se přikryli a tak jsme přespali. Protože tenkrát žádné spací pytle neexistovaly. Ráno jsme si uvařili čaj a pokračovali jsme dál v cestě na Suchý. Na Suchým tehdy ještě žádné chaty nebyly. Byl to jen rybník a vesnice. Tam jsme měli dovolené se koupat. Eva Dvořáková zvaná Klíčnice dostala za úkol pro nás pro všechny uvařit polévku v kotlíku. Z čeho ji vařila, nevím. Ale vím, že chtěla být rychle hotová, aby se mohla jít koupat. Tak kotlík celý obehnala chrastím a chvojím, aby ji to rychle sevřelo. Všechno, co bylo kolem toho kotlíku, napadalo dovnitř do té polívky. Takže to byla polívka velmi zvláštní, ale nám to vůbec nevadilo. Byl to moc krásný výlet.“

 

Tábory

První Boženin tábor se konal v Rakovnickém údolí u Jedovnic. Do Jedovnic jel oddíl autobusem. Donést věci na místo dívkám pomáhali chlapci. Tábor budovali celý týden. Museli si všechno postavit sami. Jídlo si vařili v kotlíku a nakupovat chodili každý den.  Večer měli táboráky, protože potřebovali oheň. Buď měli táboráky s programem, nebo měli ohně, na kterých se mlčelo a přemýšlelo.

Na druhém táboře byla ve Vrátné dolině na Slovensku. Na Slovensko se dopravili vlakem a vojáci jim pak pomohli s věcmi. Tábor si půjčili postavený. Nebyla s nimi už jejich oddílová vedoucí Vlasta Pšíkalová, protože se vdávala. Vedoucí jim dělala nejstarší členka Eva Hátová. Ale opravdovým vůdčím duchem oplývala především Eva Dvořáková a Věra Mazancová. „To byly opravdu skautky. Ty se vyznaly. Věděly, uměly,“ popisuje Božena své tehdejší vzory. Na nákupy je vozili vojáci. Vojáci hlídali tuto oblast, protože přes ni táhli banderovci (1). Kvůli nim nemohli chodit na výpravy mimo tábor a nakonec museli kvůli této nebezpečné skupině utečenců tábor předčasně ukončit.

Další tábory už oddíl nepořádal, protože přišel rok 1948. Božena ukončila roku 1949 skautskou činnost a přešla s jednou kamarádkou k plavcům.

 

Návrat k Junáku po roce 1968

Jiří Mold, Vojta Němec, Ludmila Maňoušková a Božena přišli v roce 1968 s myšlenkou obnovit Junák v Blansku. Ostatní bývalí skauti z Blanska se k nim nepřidali, protože si na to buď přišli moc staří, nebo nevěřili tomu, že by ta obnova mohla vyjít. Dále se k nim přidali lidé, kteří se do Blanska přistěhovali. Dobrým vůdcem byl podle Boženy Valdemar Koliáš, v jeho oddíle byl Boženin starší syn. Další novou vedoucí byla paní Fadrná. Božena byla v té době střediskovou vedoucí. V létě objížděla a kontrolovala tábory. Objíždět tábory bylo náročné, protože dopravní síť nebyla tak hustá jako dnes. Ale Božena to dělala ráda. Když přijela na správný skautský tábor, pohladilo ji to po duši a byla ráda, že nějakou měrou také přispívá k správnému fungování střediska.

Oddílovou vedoucí se sestra Božena nestala, protože na to neměla dostatek času. V té době byla kantorkou na gymnáziu v Blansku. Učila čeština a němčinu. Hodně času jí zabrala příprava na hodiny a opravy sešitů. Měla dva dospívající syny a manžela, který jí moc věcí neulehčoval (později se s ním Božena rozvedla a vdala se znovu). O prázdninách měla více času, takže si mohla dovolit dělat střediskovou vedoucí a jezdit kontrolovat tábory.

Tábor v roce 1970 si troufl pořádat už jen Vojta Němec. Posbíral starší kluky a šel s nimi tábořit do Jeseníku. Na tábor jeli i Boženini synové. Tento tábor byl na zapřenou.

 

Pionýři

Po opětoném zákazu skautingu dostala Božena funkci u pionýrů, musela se pouze účastnit nějakých akcí. Přechod k pionýrům pro ni nebyl příjemný, bála se však tuto funkci odmítnout. Měla strach, že by ztratila práci. Vydržela tam dva roky. Musela se účastnit pouze nějakých schůzí. Přesto na to nerada vzpomíná. Nelíbil se jí přístup pionýrských vedoucích, kteří podle ní neměli dostatečný zájem o děti a jejich výchovu.

 

Pohřeb Přemysla Velce

Přemysl Velc byl junákem a Boženiným kamarádem. Společně chodili s partou na tancovačky. V sobotu večer byli tancovat ještě všichni, a když se sešli v neděli dopoledne, Přemek už nepřišel. Dostal v neděli na prudký zánět mozkových blan a nemoci podlehl. Jeho kamarádi mu na pohřbu stáli junáckou stráž. Jeho smrt byla pro kamarády velkou ztrátou.

 

Kroniky a fotky

Každá družina si poctivě psala kroniku. Kronika Lišek zůstala u Boženy. Ale Božena se několikrát za život stěhovala, a když se boural dům jejich rodičů, tak přišla o všechny své deníky a ztratila i kroniku Lišek. Fotky Božena nedávno zničila, protože si dělala pořádek ve svých věcech a domnívala se, že fotografie z jejího mládí nikdo nebude chtít.

 

Co skauting Boženě přinesl do osobního života

Na tuto otázku Božena odpověděla jednoduchým slůvkem: „Moc!“ A dále začala to „moc“ rozvádět dalšími slovy: „V první řadě to byl vztah k přírodě, my jsme se vždycky učili, že se v přírodě má člověk chovat jako zvěř. Vztah k přírodě a poznávání přírody. Vztah k historii, k vlasti, k národnímu majetku. Ono to bylo posíleno tím, že jsme prožili válku. Nedovedu si představit, že by dneska patnáctiletá, šestnáctiletá mládež vzala kbelík s barvou a šla dobrovolně natírat po Blansku lavičky. Ale my jsme to dělali a rádi. Ke vztahu k lidem jsme zastávali krásné heslo: vykonat alespoň jeden dobrý skutek denně. Nosit starým lidem kabelu, to byla pro nás samozřejmost.“

Skautské výchovné metody používala i ve svém povolání. Naučila se naslouchat mladým lidem a její studenti to oceňovali.

Sestra Božula se díky skautingu naučila, jak se správně chovat k přírodě, jak se chovat k majetku, jak se chovat ke všem lidem. Ve skautu prožila krásné chvíle, na které vzpomíná s úsměvem i ve svých osmdesáti letech. Jejím hlavním vzkazem pro skauty všech generací je, abychom se snažili držet se skautských hodnot. Žili podle zásad, ve kterých nás skauting vychoval, a hlavně abychom prožili tolik krásných chvil jako Božula.

 

Nahrála: Klára Matušková

Zpracovala: Petra Kunstová

(1)Banderovci http://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_ukrajinsk%C3%BDch_nacionalist%C5%AF#Banderovci_v_.C4.8Ceskoslovensku

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts

  • Witness story in project A Century of Boy Scouts (Petra Kunstová)