Petr Slezák

* 1964

  • „Udal mě údajně číšník z Feminy. Tamten, co emigroval, tak místo něj byl nějaký Kapuč, Capuč, nevím, jak se jmenoval. Tak ten měl údajně říct, že znal moji přítelkyni, tenkrát přítelkyni, dneska manželku, jménem dokonce. Protože byl na interně a měl tam maminku nebo někoho, a tak ji znal jmenovitě. A já jsem byl doma v tom 2+0 a zazvonili dva pánové a já jsem otevřel dveře. Sháněli paní Malimánkovou, teda slečnu Malimánkovou. Podíval jsem se na ně, fízlovský držky, ty hned člověk poznal. Řekl jsem, že tady nebydlí, že bydlí jinde, ale že ji znám jenom od vidění a takový to, a oni se s tím spokojili a odešli. Měl jsem čas doma zamést. Druhý den ráno jsem měl domovní prohlídku, takže mě jmenovitě neznali, znali mě přezdívkou a jinak mi nikdo neřekl. A oni si tímhle naběhli, že tam přišli. Číšník Erich, nevím, jak se jmenoval dál, dělal svědka té domovní prohlídky. Tak já jsem večer si u něj všechno schoval. Takže jsem prošel všechny ty papíry a jeden ten podpisový arch jsem měl prostě u sebe… Úplně jsem měl vymydleno, tak jak jsem všechno schovával, tak ten jsem tam měl. A oni byli opravdu důkladní a vlezli i do pračky. A já jsem si potom na to vzpomněl, že to mám v té bundě, a tu bundu potom taky šácli.“

  • „Ale mezitím jsem zase udělal takovou tu demonstraci, kdy jsem na kus papíru, já nevím, třeba metr na padesát, jsem napsal: ‚Pryč s atomovými zbraněmi z našeho území.‘ Protože v té době chtělo Rusko rozmístit – nebo už je začalo rozmisťovat – atomové zbraně u nás. S tím jsem prostě vnitřně nesouhlasil a nějak mě to úplně... A na vytírání místností se dělala taková téčka. Byla to do písmene ‚T‘ stlučená prkna, na ně se dal hadr a lépe se s tím vytíralo. A já to na to téčko přitloukl a nějak jsem s tím demonstroval. Všichni to nějak prošli. Potom jsem to odložil do úklidové místnosti, ten [transparent], protože jsem šel na ‚špak‘, jak se říkalo, hlídat. To jsi měl dvouhodinovou službu, tak to bylo jen tam na okraji. Takže jsem vzal samopal a šel jsem hlídat. Mezitím byl někdo aktivní a už mě napráskal. Takže tam přijel nějaký major, který to našel, ale to byla blbost, protože to musel někdo ‚natřít‘. No to bylo takové úsměvné, jak mě lákali dolů – měl jsem šedesát ostrých u sebe, samopal a volali: ‚Pojď dolů.‘ Protože jsem hlásil nebo jsem měl na starosti silnici z Chebu a měl jsem hlásit průjezdy a dalekohledem, kdo jede. No a jel první UAZ, druhý UAZ, třetí UAZ, civilní auto, mezi nimi UAZ. Vždycky jsem jim to zahlásil, no, a pak mě lákali dolů. Mně to nedošlo, že mě jdou vystřídat nebo něco. No a tam mě slavnostně zatkli. Bylo to mohutné, prohlídli všechno a potom jsem měl nějaké výslechy. Převezli mě do Chebu, tam mě dali do basy. A byl kolem toho celkem takový tyjátr, ale ani se nedivím, v té době.“

  • „Měl jsem potom potíže se Státní bezpečností kvůli letákům a možná to bylo i kvůli různým jiným věcem. Tak byli asi dvakrát, třikrát za mnou. Když tam byli poprvé, tak přišli ráno. To měli ve zvyku vždycky v osm hodin, v půl deváté kafíčko a jedeme si pro něj. Přijeli do Rudolfovy Hutě do kuchyně a tam všichni pos*aný. Oni důležití, vrátná byla zlomená v pase, že se nemohla narovnat za týden. Teď přišli dovnitř a chtěli si mě odvést. V kanceláři byl starý účetní, teď si nevzpomenu na jméno, ale byl z Bystřice. Sedmdesátiletý chlap, který přesluhoval, a měl modrý plášť. Takový ten pravý účetnický šedivý pán a on přišel, a jak už byl taková ta první republika, tak k nim přišel a říká: ‚Pánové, vy těch čtyři sta jídel tady dovaříte? Nebo je zaplatíte? Nebo co těm lidem dáme?‘ Měl jsem rozvařeno, neměl jsem [hotovo]... Samozřejmě mě mohl nahradit, zvládli by to nebo tak… A říká: ‚Takže přijďte, až bude po výdeji, ve dvanáct hodin. Já vám tady pana Slezáka pohlídám.‘ A oni koukali a sebrali se a opravdu odešli. Nevím, šli tam někam do kanceláří a čekali na jedenáctou hodinu, až ta jídla vydám, až se dovaří, a pak si mě odvezli. Ale ten pán byl velmi statečný a nějak takhle to řekl. Mezitím mi děvčata z kuchyně zakoupila v kantýně cigárka, abych měl s sebou, dala mi tam skleničku vína, abych byl odvážný. To bylo hezké, rád na to vzpomínám, že tam byl opravdu dobrý kolektiv.“

  • Full recordings
  • 1

    Teplice, 25.07.2024

    (audio)
    duration: 01:45:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ještě v září 1989 mě odsoudili za petici Několik vět

Petr Slezák během vojenské služby u Pohraniční stráže útvaru 8842 v Chebu, 1982
Petr Slezák během vojenské služby u Pohraniční stráže útvaru 8842 v Chebu, 1982
photo: Archiv pamětníka

Petr Slezák se narodil 28. června 1964 v Teplicích. Od dětství vyrůstal v nedalekém Dubí, kam se jeho rodina přestěhovala po konci druhé světové války v rámci nového osidlování pohraničí. V osmnácti letech nastoupil na vojnu a byl určen k jednotce Pohraniční stráže do Chebu. Zde se poprvé vymezil vůči politice KSČ a vytvořil transparent odsuzující umisťování atomových bomb na československém území. Následně byl převelen do Olomouce, kde vojnu dosloužil. Po návratu do civilu začal pracovat jako kuchař a naplno se ztotožnil s punkovou subkulturou v Teplicích. Jako tzv. bedňák skupiny F.P.B. jezdil po koncertech a různých akcích spojených s hudebním vystupováním. Během osmdesátých let se aktivně podílel na rozšiřování a distribuci samizdatových tiskovin. Od roku 1988 se účastnil protikomunistických manifestací, na kterých byl zasahujícími jednotkami napaden, zatčen a později vyslýchán. V roce 1989 aktivně sbíral podpisy k petici Několik vět. Za tuto činnost byl později odsouzen, ale s pádem režimu mu byl trest zrušen vyhlášenou amnestií. Po sametové revoluci si dodělal vyšší odborné vzdělání v oblasti bezpečnosti práce. V roce 2024 získal za svoji protikomunistickou činnost osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V době natáčení (2024) žil se svou manželkou v Dubí u Teplic.