Petr Slezák

„Ale mezitím jsem zase udělal takovou tu demonstraci, kdy jsem na kus papíru, já nevím, třeba metr na padesát, jsem napsal: ‚Pryč s atomovými zbraněmi z našeho území.‘ Protože v té době chtělo Rusko rozmístit – nebo už je začalo rozmisťovat – atomové zbraně u nás. S tím jsem prostě vnitřně nesouhlasil a nějak mě to úplně... A na vytírání místností se dělala taková téčka. Byla to do písmene ‚T‘ stlučená prkna, na ně se dal hadr a lépe se s tím vytíralo. A já to na to téčko přitloukl a nějak jsem s tím demonstroval. Všichni to nějak prošli. Potom jsem to odložil do úklidové místnosti, ten [transparent], protože jsem šel na ‚špak‘, jak se říkalo, hlídat. To jsi měl dvouhodinovou službu, tak to bylo jen tam na okraji. Takže jsem vzal samopal a šel jsem hlídat. Mezitím byl někdo aktivní a už mě napráskal. Takže tam přijel nějaký major, který to našel, ale to byla blbost, protože to musel někdo ‚natřít‘. No to bylo takové úsměvné, jak mě lákali dolů – měl jsem šedesát ostrých u sebe, samopal a volali: ‚Pojď dolů.‘ Protože jsem hlásil nebo jsem měl na starosti silnici z Chebu a měl jsem hlásit průjezdy a dalekohledem, kdo jede. No a jel první UAZ, druhý UAZ, třetí UAZ, civilní auto, mezi nimi UAZ. Vždycky jsem jim to zahlásil, no, a pak mě lákali dolů. Mně to nedošlo, že mě jdou vystřídat nebo něco. No a tam mě slavnostně zatkli. Bylo to mohutné, prohlídli všechno a potom jsem měl nějaké výslechy. Převezli mě do Chebu, tam mě dali do basy. A byl kolem toho celkem takový tyjátr, ale ani se nedivím, v té době.“

„Měl jsem potom potíže se Státní bezpečností kvůli letákům a možná to bylo i kvůli různým jiným věcem. Tak byli asi dvakrát, třikrát za mnou. Když tam byli poprvé, tak přišli ráno. To měli ve zvyku vždycky v osm hodin, v půl deváté kafíčko a jedeme si pro něj. Přijeli do Rudolfovy Hutě do kuchyně a tam všichni pos*aný. Oni důležití, vrátná byla zlomená v pase, že se nemohla narovnat za týden. Teď přišli dovnitř a chtěli si mě odvést. V kanceláři byl starý účetní, teď si nevzpomenu na jméno, ale byl z Bystřice. Sedmdesátiletý chlap, který přesluhoval, a měl modrý plášť. Takový ten pravý účetnický šedivý pán a on přišel, a jak už byl taková ta první republika, tak k nim přišel a říká: ‚Pánové, vy těch čtyři sta jídel tady dovaříte? Nebo je zaplatíte? Nebo co těm lidem dáme?‘ Měl jsem rozvařeno, neměl jsem [hotovo]... Samozřejmě mě mohl nahradit, zvládli by to nebo tak… A říká: ‚Takže přijďte, až bude po výdeji, ve dvanáct hodin. Já vám tady pana Slezáka pohlídám.‘ A oni koukali a sebrali se a opravdu odešli. Nevím, šli tam někam do kanceláří a čekali na jedenáctou hodinu, až ta jídla vydám, až se dovaří, a pak si mě odvezli. Ale ten pán byl velmi statečný a nějak takhle to řekl. Mezitím mi děvčata z kuchyně zakoupila v kantýně cigárka, abych měl s sebou, dala mi tam skleničku vína, abych byl odvážný. To bylo hezké, rád na to vzpomínám, že tam byl opravdu dobrý kolektiv.“