The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milena Slaninová (* 1946)

• narozena 13. června 1946 v Ostravě

• oba rodiče kvůli židovskému původu za války vězněni v nacistických koncentračních táborech

• rodina žila v Orlové

• v roce 1958 se přestěhovali do Ostravy

• Milena studovala právnickou fakultu

• studia nedokončila kvůli narození syna

• dálkově vystudovala filozofickou fakultu

• pracovala ve vědecké knihovně

• v roce 2018 byla předsedkyní Židovské náboženské obce v Ostravě

Oni si zbyli

Milena Slaninová se narodila pod jménem Müllerová 13. června 1946 v Ostravě. Brzy se do rodiny narodila další holčička Hana. Müllerovi bydleli v Orlové na Karvinsku. „Já jsem měla přenádherné dětství. První co, tak moji rodiče, když se vrátili z koncentráku, tak se zařekli, že už nikdy v životě nechtějí mít hlad. U nás, i kdyby nebylo na boty nebo na nic jinýho, tak na jídlo vždycky bylo.“

Rok před tím, než se Milena narodila, v Evropě skončila druhá světová válka. Pro její rodiče tím skončilo nepředstavitelné utrpení. Oba byli židovského původu a za války prošli několika koncentračními tábory. „Moje maminka pocházela z Katowic z takové středostavovské židovské rodiny.“ Před válkou prožívala Milenina maminka krásné mládí v intelektuálním prostředí Katowic. Otec naopak pocházel z dělnické domácnosti z Orlové a pracoval jako úředník.

Rodiče se seznámili v Osvětimi. Otec díky svému úřednickému povolání získal práci písaře a to mu i dost možná zachránilo život. Potřeboval k práci výpomoc, tak mu dozorci povolili si jít vybrat do ženské části tábora někoho, kdo mu bude k ruce. Vybral si mladou polskou ženu Theu.

Po osvobození Osvětimi se Erich Müller vrátil domů, kde čekal na návrat svých příbuzných. „Tatínek se vrátil z války a čekal asi měsíc. Pak zjistil, že se nikdo z jeho rodiny nevrátil. Asi měsíc před začátkem války se oženil, takže přišel o manželku, sestru, rodiče.“ Milenin otec se rozhodl, že když všechny hrůzy přežil, tak musí začít znovu. „Tak si vzpomněl na tu svoji spoluvězeňkyni a zajel do Polska, kde ona zůstala, a požádal ji, jestli by si ho nevzala. Bylo to úžasné manželství a strašně se měli rádi a hlavně teda tatínek na mamince nesmírně lpěl, ale bylo to tak, že oni si zbyli.“

Po svatbě se manželé přestěhovali do Orlové. Milenině mamince také zemřela v koncentračních táborech celá rodina, takže neměla důvod v Katowicích zůstávat. Müllerovi dostali k bydlení tzv. úřednický dvojdomek. Neměli žádné peníze, ale o rodinu se dokázali postarat. Původně chtěli odjet po roce 1948 do nově založeného státu Izrael, ale Hana měla zdravotní problémy, tak raději zůstali v Československu. „Jak se říkalo, že lidé, kteří přežili holocaust, tak buď je to zocelilo a nebo srazilo. Tak maminku to muselo posílit. Tatínek byl, což jsem se dozvěděla mnohem, mnohem později, depresivní. Trpěl depresemi a on třeba i v noci křičel ze spaní. Někdo to tou ocelovou pěstí musel vést a to byla moje maminka.”

Z krku nám sundali židovské hvězdy

V Orlové bylo před válkou velké množství židovských obyvatel. Po válce zůstalo jen pár rodin, ale i přesto v Orlové pokračovala činnost židovské obce. „Všichni se vždycky scházeli u nás, takže tatínek tomu říkal hotel Müller.“ Po nějaké době byla židovská obec v Orlové spojena s tou ostravskou. A v roce 1958 se do Ostravy stěhovali i Müllerovi.

Rodina byla sice součástí obce, ale do synagogy chodili jen na velké židovské svátky. Rodiče své dcery nevedli k židovské víře. „Byla 50. léta a dětem už se sundavaly třeba křížky z krku. Rodiče nám taky nechali udělat židovské hvězdy na krk, tak nám je pak radši zase vzali, abychom komunisty neprovokovaly.“ Po roce 1968 zůstalo v obci už jen pár lidí. „Pak přišel srpen 1968 a polovina těch lidí, co neodešli po roce 1948, tak odešlo teď. Takže tady už zbyly jen zbytky té obce.“ Milena vzpomíná, že otec i ve stáří dojížděl na nějaké obřady, protože podle židovské tradice se může obřad uskutečnit jen tehdy, pokud je v synagoze deset mužů. Bez Ericha Müllera by jich tam deset nebylo.

Židovství je hodně založené na čtení a vzdělávání. Na  studium svých dcer hodně dbali i Müllerovi. Milena studovala na gymnáziu a pak šla na právnickou fakultu v Bratislavě. „Mezitím jsem se zamilovala a nechala jsem školu. To rodiče strašně těžce nesli.“ Milena se vrátila domů s tím, že se bude vdávat, a brzy otěhotněla. „Dopadlo to přesně tak, jak říkala moje máma. Do roka jsem byla doma zpět i s dítětem a rozvedená.“

Nikdy nebudu jako Hanička

Milena tedy zůstala sama s malým synem Davidem. V tu dobu jí hodně pomohli rodiče. Její otec trpěl silnými depresemi a dokonce musel kvůli tomu odejít do invalidního důchodu. „To děcko ho naprosto vyléčilo. Pořád se mu věnoval.“ Milena musela nastoupit do práce, kterou si našla ve vědecké knihovně. Její maminka odešla do důchodu a starala se o vnuka. Její rodiče se dokonce přestěhovali do stejného domu jako Milena s dítětem, aby jí mohli být k dispozici. „Můj syn byl něco jako moje sestra. Takový malý génius.“

Při práci v knihovně Milena zvládla i dokončit dálkově vysokou školu. Její sestra Hana vystudovala práva v Praze. Jako právnička byla velmi úspěšná a pracovala jako předsedkyně senátu Nejvyššího soudu v Brně. „Měla jsem vždycky problém s tím, že ta moje sestra byla tak hrozně chytrá a úspěšná, že jsem měla vždycky nízké sebevědomí a nebyla jsem cílevědomá. Věděl jsem totiž, že i kdybych se na hlavu postavila, tak nikdy nebudu jako Hanička.“

Mileny sestra zemřela poměrně brzy. Pro Milenu to byla hrozná rána, protože sestry si velmi vážila. Půl roku po její smrti odešla z knihovny do důchodu. V tu dobu už byla podruhé vdaná. Její syn David odjel studovat do Izraele, kde se oženil. Po pěti letech se vrátil domů a pracoval jako novinář. Se svou druhou ženou má dvě děti.

Já jsem tu obec otevřela

Po dlouhou dobu nebyla Milena s židovskou obcí v Ostravě příliš v kontaktu. Potom, co odešla do důchodu, se ale rozhodla kandidovat do představenstva obce. Vedoucí představenstva však onemocněla a členové obce Milenu přesvědčili, aby se postavili do jejich čela. „Já jsem tu obec otevřela. Tady to bylo hodně uzavřené. Nyní můžou přijít na ty svátky všichni naši přátelé, i když nejsou Židi.“ S členy obce pořádá Milena různé výlety za židovskými památkami a nebo zajímavé přednášky. „Problém je, že nemáme v obci žádné děti.“

Ostravská židovská obec má v současnosti okolo 100 členů, ale z toho je tak 40 opravdu aktivních. „Tady v obci v podstatě nejsou věřící. Ta kontinuita víry byla přetržená. Slavili jsme svátky, ale o Hospodinu jsem nic nevěděla.“ Kromě společenských událostí provozuje židovská obec i domácí péči o přeživší holocaustu. Jejich čtyři pečovatelky docházejí ke starým lidem, kteří přežili holocaust, a pomáhají jim s každodenními záležitostmi. Po roce 1989 byla obci navrácená část pozemků, kterou jim komunisté zabavili. Pronajímáním těchto pozemků dnes získává obec finance na svůj provoz. Další potřebné zdroje získají z grantů a nadací.

„Do obce přijímáme členy na základě práva návratu. To znamená, že alespoň jedna babička musí být Židovka... Ta ostravská obec byla progresivní už za první republiky. Nebyli tu ortodoxní Židé. Mnoho našich členek je ze smíšeného manželství.“

S členy obce Milena Slaninová udržuje židovské svátky. Jeden z nich je například Roš ha-šana, tedy židovský Nový rok. „My vždycky chodíme tady k Ostravici. Nalámeme si rohlíky a místo ryb nám to tam jedí kačeny. Ty jsou vždycky rády, že přišli Židé z obce. Říkám své přítelkyni, která je hluboce věřící katolička: ,Jani, vidíš, jak my to máme jednoduché. Jednou ročně to vyhodíme a máme vystaráno.‘“

V roce 1998 zemřela Milenina maminka. „Tatínek nám o válce neustále vyprávěl, zvlášť ke konci svého života. Maminka neříkala nic. O tom, jak přežila koncentrák, nic nevím.“ Otec byl ze ztráty milované ženy zničený. „My jsme nevěděli, jak ho zaměstnat, tak jsme mu říkali, ať sepíše ty svoje vzpomínky. Já jsem z knihovny půjčila psací stroj a táta to za tři dny napsal.“ Několik měsíců po smrti maminky i její otec zemřel.

Milena se obává toho, že se na hrůzy holocaustu zapomene, protože lidé, kteří válku přežili, postupně umírají a mladá generace se o jejich zážitky příliš nezajímá. „Nedokážu pochopit popírače holocaustu... Jeden známý říkal, že není možný, aby nacisti vyvraždili šest milionů Židů. V ten moment pro mě skončil.“ Jako svoje životní motto uvádí Milena Slaninová následující: „Žít život tak, abych se za sebe nemusela stydět.“