The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Karel Slanina (* 1927)

• narozen 28. 10. 1927 v Brně

• po okupaci se zapojil do hasičského dorostu, drobné sabotáže

• po otcově boku se stal spojkou v odbojářské organizaci Delta 1

• ke konci války se podílel na ozbrojené partyzánské činnosti

• v roce 1947 byla jejich partyzánská skupina využita na potlačení banderovců

• v roce 1951 se stal poručíkem a v roce 1953 nadporučíkem, ale kvůli špatnému kádrovému posudku nemohl na vysokou školu

• až do roku 1968 v armádě, poté protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy, vyloučen v roce 1970 ve funkci majora

• roku 1990 plně rehabilitován a povýšen na plukovníka

• je předsedou okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu

Mládí a nenávist k Němcům

Karel Slanina se narodil se 28. 10. 1927 v Brně. „…moji matku jako rodičku vezla sanitka do porodnice. Tato sanitka byla zastavena na náměstí Moravském v Brně z důvodu, že zde byla nastoupena vojenská posádka k slavnostní přehlídce na počest devátého výročí vzniku samostatného našeho státu. Sanitka s rodičkou – mou matkou – byla zastavena a řidič se dožadoval uvolnění pro rychlý průjezd do porodnice pro naléhavý zásah lékařů. Po kratší době bylo toto řidiči umožněno a sanitka projela nastoupenou jednotkou na náměstí. V sanitce můj nastávající otec prohlásil matce: ‚Z mého kluka bude voják. To si zapamatujte.‘ A tak se i stalo.“

Otec byl velký vlastenec a neměl rád německý živel za protičeské nálady. „Na škole jsem se odmítal učit německy. Pochodující mládeži Hitlerjugend jsme natírali kolomazí bílé punčochy. Ničili jsme plakáty, natírali jsme známý německý dům a tak dále.“ Prováděli skautskou činnost, po okupaci se jednalo o ilegální aktivity. Říkali si hasičský dorost. Učili se také tábořit v zimě v iglú, což bylo v pozdější partyzánské činnosti velmi potřebné. Karel Slanina sabotoval opravy automobilů pro zákazníky z řad okupantů – do opravených vozů vkládal smirek tak, aby způsobil opětovné vyřazení vozidla. Otec dával smirek do ložisek kol.

V odbojové skupině Delta 1

Činnost Karla Slaniny byla ovlivněna otcem, který vstoupil v roce 1941 do odboje a měl na starost zpravodajskou činnost. „Často se u nás doma objevovali cizí lidé, převážně v noční době. Otec přísně dbal, abych se o tom nedozvěděl. Dařilo se mu to. Až jednou, kdy jsem v hasičském domě v Brně v Králově Poli zastihl příchod cizích lidí do bytu. A ptal jsem se otce, kdo to je. A otec mě umlčel, že se o takové věci nemám zajímat a ne abych to někomu vykládal.“

Matka věřila otci a byla také vlastenka. „Že byli vlastenci, tak si nijak nepřipouštěli, že by mohlo dojít k nějakému takovému zatčení. A že by na to doplatila celá rodina. Věřili tomu a ono to vyšlo.“ Žádné potíže se svou odbojovou činností neměli. Opoziční aktivity vyvíjeli do roku 1944 při zaměstnání, „kde jsme byli normálně vedeni jako občané, ale zúčastňovali jsme se různých sabotážních činností“.

U hasičů se Karel naučil jezdit po dvoře automobilem Zetkou. Chtěl po otci, aby mu povolil vyvézt smetí z kůlny. Otec souhlasil. „Já jsem ovšem při tomto uklízení našel zaletovanou krabici, neměl jsme ji ovšem čas rozdělávat. A vyvezl jsem ji se smetím zmíněným osobním automobilem. Navečer se otec zajímal, co jsem dělal. A když slyšel, co jsem vyvezl, že tam byla i nějaká krabice, zbledl. A rychle jsem musel znovu s ním jet na smetiště. Krabici jsme naštěstí našli a v této krabici byla umístěna pistole, dvě stě nábojů a dva ruční granáty.“ Otec měl velikou radost, že byla krabice nalezena, ovšem musel synovi znovu důrazně připomenout, aby mlčel. Karel se dozvěděl, k čemu věci v krabici jsou a že otec slouží v odboji. Tyto věci si schoval v roce 1938 při mobilizaci pro případ možného konfliktu s Němci.

Otcova činnost pokračovala. „A já jsem byl pověřován postupně úkolem spojky, roznášet různé tiskoviny. A tato činnost také vyvrcholila připravovanou akcí, která se také uskutečnila – kdy partyzáni z Tišnovska se potřebovali přepravit na Lipnicko. K tomu využili hasičské auto.“ Tuto akci připravoval otec Karla Slaniny. Domluvil přepad hasičské zbrojnice a spolu se sovětskými partyzány ukradl auto. „Nastoupili do toho vozidla sovětští partyzáni a přepravili se do uvedeného prostoru. Zapnuli požární světla, auto projíždělo Brnem a dalšími městy až na to Lipnicko. Dokonce německé vojenské hlídky jim uvolňovaly cestu. To byla taková akce, na kterou jsem nikdy nezapomněl a často na ni vzpomínám.“

Na Českomoravské vysočině působila v té době Rada tří – generál Luža, profesor Grňa a plukovník Štainer-Veselý. Úkolem skupiny Delta 1, do které patřil i Karel Slanina, byla zpravodajská činnost. S postupem fronty se však skupina zaměřovala i na napadání německých motospojek, získávání zbraní nebo přemísťování směrových tabulí. Odbojová činnost zesilovala a trvala až do konečného osvobození. „Do naší činnosti také zapadla jedna akce, o které bych se chtěl zmínit a kterou si pamatuji, protože se konkrétně stala na chatě, kde jsme taky občas přebývali a kde další členové naší rodiny byli před příchodem fronty v Brně ubytováni. 16. 4. 1945 bylo nad Brnem sestřeleno čtyřmotorové letadlo s osmičlennou posádkou. Byl to americký letoun Liberator, který vezl zbraně a další materiální zabezpečení pro partyzány na Vysočině. Tento letoun před zřícením opustilo všech osm amerických letců a zřítil se u Tišnova. V této době jsme byli na chatě, kde jsme se zastavili za rodinou. A v noci, protože se ozývala střelba, domnívali jsme se, že je nějaký výsadek vysazen u Tišnova. Zatímco ovšem toto letadlo hořelo a při jeho požáru vybuchovala zmíněná přepravovaná munice a další vybavení.“ Jelikož často otevírali dveře od chaty, američtí letci uviděli světlo. Postupně přišli čtyři sestřelení vojáci. Byli předáni na velitelství partyzánské jednotky a další čtyři byli zachráněni jinou skupinou. „Takže všech osm letců amerických se zachránilo a nedostalo se do zajetí k fašistům.“ Po konci války bylo všech osm letců odevzdáno americkým zástupcům na náměstí Svobody v Brně.

Příběh s hladovými Němci: „Není to přímo nějaká akce bojová, ale matně si vzpomínám. Byl vyhlášen konec války devátého května a od fronty v Brně ustupovali vojenští zběhové němečtí fašističtí, kteří měli jeden cíl – dostat se do amerického zajetí.“ Karel Slanina a jeho skupina na tyto jednotky, které se nacházely blízko nich, zapomněli. „Když jsme dostali zprávu, že je konec války, tak jsme to šli oznámit dalším a narazili jsme na skupinu těchto fašistů, SS, kteří samozřejmě nás osobně prohlédli. A když našli u nás pistole a granáty, tak se připravovali, že nás zlikvidují. Naštěstí kolega, který uměl perfektně německy, jim vysvětlil, že jsme tyto zbraně – granáty a pistole – našli pohozené na kraji lesa a že jdeme zkusit nějaký ryby ulovit v řece.“ Němci si také chtěli nějaké ryby pomocí granátu ulovit. „Hodil granát do řeky a Němci na nás v tu ránu zapomněli, protože na hladině začali chytat ryby, které byly ohlušeny granátem. Této situace jsme využili, že jsme se dostali mimo jejich pozornost, a podařilo se nám utéct.“

V partyzánské skupině proti banderovcům

Po válce se přidal Karel Slanina se svojí skupinou k armádě. „V roce 1947 byla naše republika ohrožována bandami banderovců, kteří procházeli přes naše území a chtěli se dostat do americké okupační zóny.“ Armáda a partyzáni se banderovcům postavili. „V tom smyslu, že jim chtěla zabránit průchodu naším územím, který byl spojen s terorizováním našich občanů zejména v prostoru Beskyd.“ Partyzáni nebyli dobře vycvičeni a při střetech měli banderovci převahu, neboť dodržovali zásady boje a měli jisté bojové zkušenosti. Později se změnila taktika, armáda a partyzáni drželi hlídky na hájenkách. Banderovci tak přicházeli o zázemí, neměli ani volný prostor k manévrování. „Vše vyvrcholilo zajetím jejich velitele. A celá akce byla skončena v průběhu roku čtyřicet sedm.“

Vojenská kariéra po válce

V roce 1951 se stal Karel Slanina jako absolvent vojenské akademie v Hranicích (a odborného učiliště v Nitře) poručíkem. Zůstal na Slovensku v Nitře, kde se podílel na školení posluchačů. V roce 1953 se stal nadporučíkem. „Velitel učiliště mě vybral ke studiu na vysoké válečné škole v Moskvě. Nebyl jsme však pozván do přípravky v Praze, protože v kádrovém materiálu mě bylo zjištěno, že sestřenice utekla i se dvěma dětmi za mužem do USA, kam emigroval už po roce 1948.“ Odešel z Nitry do Brna studovat na vojenskou akademii. „Velitel mi řekl, proč jsem to neuvedl do materiálů kádrových. Já jsem oponoval tím, že v kádrových materiálech bylo uvedeno, zdali mám nejbližší příbuzné v zahraničí. A sestřenici jsem do nejbližších příbuzných nepočítal. Nicméně byla to první kaňka na mé vojenské kariéře, která se potom se mnou táhla i v dalším období.“

Pád za protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy

V armádě sloužil až do roku 1968. V té době působil na tehdejším Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, dnešní Vojenské akademii pozemního vojska. „V roce 1968 jsem nesouhlasil se vstupem cizích vojsk do naší republiky. Posuzoval jsem to jako okupaci, a to proto, že jsem ji jako vlastenec – když jsem působil v odboji se sovětskými partyzány – odsuzoval, protože jsem to považoval za porušení naší suverenity.“ Kvůli tomu byl v roce 1970 vyloučen s funkcí majora, nesměl působit ani v Československém svazu protifašistických bojovníků.

Jako dobrý mechanik pracoval v drobných firmách jako vedoucí dopravy. Manželka, která učila, nebyla postižena. „I když jsme finančně byli postiženi, toto období jsme celkem překonávali. S odstupem doby řadím toto období od roku 1970 do roku 1989 k nejhorším obdobím po stránce morální, psychické i finanční pro celou moji rodinu.“ Rodina byla postižena především ve finančním ohledu, hlavním živitelem rodiny se stala žena pana Slaniny. 

Rehabilitace a život po roce 1989

V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na podplukovníka, pak na plukovníka. „Dokonce jsem měl návrh, abych sloužil na vojenské akademii ve Vyškově v rámci reaktivizace ve funkci staršího učitele, ale tehdejší ministr obrany, pan generál Vacek, komunista, tento návrh na moji funkci zamítl. A to z důvodu, že nemám vysokoškolské vzdělání. Na moje sdělení a zdůvodnění, proč ho nemám, jsem nedostal žádnou odpověď.“ Za názory roku 1968 a v dalších letech byl Ústřední radou vojenského sdružení rehabilitovaných armády České republiky odměněn čestným pamětním listem za zachování cti. Od roku 1990 pracuje jako předseda okresního výboru Českého svazu bojovníků a v dalších funkcích. Roku 2003 byl odměněn listinou válečného veterána.

„Tento přehled mé činnosti byl ovlivněn mým vlasteneckým cítěním, které jsem v různých situacích dával vždy na první místo. I nadále sloužím své vlasti, i když již jako důchodce, a za tu funkci jsem nikdy nepožadoval žádné odměny, provádím ji dobrovolně bez nároků na nějaké odměny. Nebyl jsem nikdy vězněn jako řada jiných vlastenců, kteří byli perzekuováni nikoliv sami, ale v několika případech i celé rodiny. A trpěli morálně, psychicky a zejména i finančně. Pokud mě zdraví dovolí, budu dále funkci Českého svazu bojovníků vykonávat odpovědně do té doby, dokud tato organizace nebude zrušena, což se plánuje kolem roku 2007.“

Celou odbojovou anabázi by opakoval znovu. „Kdyby to bylo třeba, tak kdykoliv. A kdybych měl ty roky, co jsem měl, tak bych bez váhání celé to martyrium znovu prošel.“

Karel Slanina je v současnosti plukovníkem a předsedou okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu ve Vyškově, členem krajského koordinačního výboru ČSBS v Brně a členem ústředního výboru ČSBS.