The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Škvor (* 1935)

• narozen 14. června 1935 v Praze

• vyrůstal v podnětném prostředí vlastenecky zaměřené rodiny

• má mnoho vzpomínek na velký nálet na Prahu v únoru 1945

• intenzivně sledoval dění během Pražského povstání, sám pomáhal stavět barikádu

• vzpomíná i na napjatou atmosféru krátce po osvobození

• účastnil se oslav konce války v Praze

• byl přítomen pohřbu Edvarda Beneše i Jana Masaryka

• vystudoval reálné gymnázium a poté ČVUT

• profesně se jako matematik věnoval vývoji analogových počítačů

• přednášel na Karlově univerzitě

• žije (r. 2025) v Praze

Šťastní rodiče při křtu svého syna, oslava prvních narozenin, rodina na výletě, při oslavě Vánoc. Podobné fotografie lze najít v mnoha rodinných albech – zachycují důležité životní okamžiky, chvíle, které si chceme pamatovat. Na těchto je malý chlapec Vladimír, narozený v roce 1935, nedlouho před začátkem druhé světové války. Jeho otec ho vyfotografoval nesčetněkrát a zaplnil víc než jedno album. Fotil totiž nejen důležité okamžiky Vladimírova života, ale i dobu, ve které vyrůstal. Zachytil tak svého syna s vojáky během mobilizace v roce 1938, stojícího před vyhláškou hlásající vznik Protektorátu Čechy a Morava, u trosek domů po náletu na Prahu, před vyhořelou Staroměstskou radnicí nebo s vojáky Rudé armády.    

Rodinná idyla

Vladimírovi rodiče se jmenovali Ladislav a Marie Škvorovi. Vladimír byl jejich druhým potomkem, který měl kvůli komplikovanému zánětu středního ucha o něco obtížnější start do života. Díky účinné léčbě, ale především díky starostlivé péči rodičů se úspěšně vyléčil, a to až do té míry, že v pěti letech mohl začít hrát na klavír. Postupně se učil i na další nástroje a byl úspěšný. Dokonce natolik, že ho představili i slavnému dirigentovi Rafaelu Kubelíkovi. Zdálo se, že o Vladimírově budoucí profesní dráze není pochyb. Jenže otec malého Vladimíra nadchl i pro divadlo. Nevynechali žádnou premiéru v Národním nebo Vinohradském divadle a společně se začali věnovat ochotnickému divadlu. Rodina se stýkala také s významnými výtvarnými umělci té doby, a tak mohla tehdy dvouletého Vladimíra zvěčnit slavná dětská portrétistka Vilma Vrbová-Kotrbová a bustu jeho staršího bratra Zdeňka vytvořit sochař Emanuel Kodet. Ale ani tím to nekončilo, Vladimír cvičil v Sokole, Zdeněk byl členem Skautu, s rodiči vyráželi na výlety, učili se lézt po skalách, byli vychováváni k odvaze a zdatnosti. Učili se milovat Československou republiku a nebát se postavit za správnou věc. 

Oběma chlapcům se vrchovatě dostávalo množství zážitků a podnětů, ale i do jejich téměř idylického života začaly zasahovat události z vnějšího světa. Na jedné z fotografií, kterou pořídil Ladislav Škvor na konci září 1938, jsou Zdeněk a Vladimír spolu s československými vojáky. Starší Zdeněk zkouší, jak vystřelit z kulometu, mladší Vladimír jeho počínání přihlíží. Na další fotografii je zachycena celá rodina v plynových maskách. Pod snímkem se nachází ironická poznámka Ladislava Škvora: „Rodinná idyla, září 1938.“ Československá republika se intenzivně připravovala na obranu před nacistickým Německem. 

Hrál jsem na klavír, když začaly padat bomby

Vladimírův otec byl zaměstnancem banky, Vladimírova maminka pracovala také jako bankovní úřednice, ale po narození dětí zůstala v domácnosti. Rodina bydlela v činžovním domě v Nuslích, po německé okupaci v březnu 1939 se ale musela ze svého bytu vystěhovat. „Majitel domu byl Němec a nechtěl tam Čechy, tatínkovi se ale naštěstí podařilo získat služební byt na rozhraní Žižkova a Vinohrad,“ vzpomíná Vladimír Škvor. Poprvé zamířil do školních lavic v roce 1941 a i tam pocítil důsledky německé okupace. „Museli jsme zdravit zvednutou pravicí a další podobné nesmysly po nás chtěli. Na ulici jsme pak ale na Němce nadávali a můj bratr nám za to vynadal. Byl starší a uvědomoval si, jak je to nebezpečné,“ vypráví pamětník. 

Válečné roky ubíhaly ve Vladimírově rodině relativně klidně, teprve v posledním roce přišla změna. Východní i západní fronta se přibližovaly k československým hranicím, spojenecká letadla intenzivně bombardovala území Třetí říše a i nad Prahou se stále častěji rozeznívaly sirény varující před náletem. Svazy spojeneckých bombardérů ale pokaždé pokračovaly v cestě dál na západ. Jiné to bylo 14. února 1945. „Měl jsem zrovna hodinu klavíru, když se ozvaly výbuchy. Paní učitelka chytila za ruku svou starou maminku a pak mě a běželi jsme ze třetího patra dolů do sklepa. Tam jsme ten nálet přečkali, a když to skončilo, šel jsem domů. Pěšky, protože tramvaje nejezdily. Bylo mi deset let a byla to strastiplná cesta, každý krok si pamatuju, protože jsem se bál, co bude doma,“ vzpomíná Vladimír Škvor. 

S tátou jsem se nebál

Cestou viděl poškozené domy na pražských Vinohradech, krátery po dopadu pum v parku Grébovka, krátce se zastavil u zcela zničeného paláce Maceška na Vinohradské třídě. Tam se známý uzenář Maceška snažil spolu s dobrovolníky vysvobodit své zaměstnance, kteří uvázli pod troskami. Nejvíce Vladimíra zasáhl pohled na jeden z hořících domů v Mánesově ulici. „Z jednoho bytu v horním patře šlehaly z oken plameny a z nižšího okna někdo vyhazoval věci, které chtěl zachránit. To bylo už kousek od nás a já jsem šel domů celý rozechvělý. Ale doma bylo naštěstí všechno v pořádku. Jen na plochou střechu protějších Švehlových kolejí Němci postavili protiletadlová děla a stříleli z nich. Z toho jsme tedy moc velkou radost neměli,“ vypráví dál.  

Následující den procházel Vladimír rozbombardovaným centrem Prahy znovu. Tentokrát s otcem, který následky náletu fotografoval. Otec nejhůře nesl, když viděli poškozené Vinohradské divadlo nebo zcela zničené dílny Národního divadla, ve kterých shořely historické výpravy mnoha legendárních představení. Bomby zasáhly i řadu historicky cenných budov, Vladimír Škvor si dodnes vybavuje pohled na Emauzský klášter se zničenými věžemi. Zasaženo bylo mnoho obytných domů, včetně nemocničních objektů. Během náletu ale především zahynulo několik stovek lidí, přesný počet není dodnes znám. „I druhý den byl strašlivý, ale už jsem se alespoň nebál, byl jsem s tátou,“ zakončuje pamětník. 

Jedou německé tanky!

Nedlouho poté, v dubnu 1945, překročila na východě Rudá armáda hranice bývalé Československé republiky a Vladimírův bratr Zdeněk dostal předvolání k nástupu do oddílů, tzv. Technische Nothilfe. Stejné předvolání dostaly další desítky studentů českých středních škol. Byli tak nuceni pomáhat německé armádě před střetem s vojáky Rudé armády. Zdeněk měl na Moravě kopat zákopy, ale záhy se mu podařilo „dezertovat“ a vrátil se domů. Německá branná moc ani protektorátní úřady už nebyly schopny všechno uhlídat, a tak si 5. května 1945 Zdeněk oblékl skautský stejnokroj a připravil se, že bude pomáhat při osvobozování Prahy. Dne 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání. Vladimír Škvor pokračuje: „Čtvrtého května jsem jel s maminkou do Motola, a když jsme tramvají projížděli přes Václavské náměstí, tak jsem viděl, jak lidé shazují německé názvy z obchodů. Němečtí vojáci opatrně chodili středem ulice a nenápadně pak někam mizeli. Ale na Václavské náměstí v té chvíli taky přijížděli esesáci s kulomety. Nestříleli, ale přesto na ně byl hrozný pohled. To jsem se začal bát.“ Další den se obyvatelé domu, ve kterém Škvorovi bydleli, pustili do stavby barikády. Pomáhal nejen sedmnáctiletý Zdeněk, ale i desetiletý Vladimír. „A pak jsme si hráli na vojáky, každý držel nějaký klacek a na něm konzervu jako panzerfaust. Rodiče nám zakázali chodit do Riegerových sadů, tak jsme tam samozřejmě šli a viděli odtud, jak hoří Staroměstská radnice. Taky byl vidět oheň na Hradě, a tak jsme to běželi říct domů. Naštěstí na Hradě hořel jen německý archiv, který tam pálili. A potom přišla poplašná zpráva, že k nám jedou tanky,“ vzpomíná Vladimír Škvor. 

Co kluci vnímali jako vzrušující podívanou, dospělí sledovali se vzrůstajícími obavami. Pamětník pokračuje: „Bát jsme se začali pokaždé, až když jsme viděli, že se bojí rodiče. První z těch německých tanků začal stoupat k nám, strmou ulicí nahoru na Žižkov. Ale hned chcípnul a žádný další pak už projet nemohl. Němci už neměli kvalitní pohonné hmoty, takže tam zůstal trčet.“

Kapitulace

U jednoho ze zničených německých tanků, který zůstal stát v Opletalově ulici, otec Vladimíra vyfotil. A mnoha dalšími snímky zaznamenal dění posledních tří dnů druhé světové války v pražských ulicích. Stavbu barikády v jejich ulici, tanky a vojáky Rudé armády, následky bojů včetně vyhořelé Staroměstské radnice, před kterou stojí Vladimír a Zdeněk Škvorovi. Pamětník dál vypráví, jak se jeho bratr Zdeněk vydal s otcem na Národní třídu, kde se nečekaně ocitli v nebezpečí, když se tam strhla přestřelka mezi povstalci a německými vojáky.  A také vzpomíná, jak se Zdeněk vydal na nebezpečnou cestu do pražské čtvrti Pankrác, aby pomohl rodinným příbuzným dostat se do bezpečí. Na Pankráci probíhaly jedny z nejtěžších bojů mezi jednotkami SS na jedné straně a povstalci a vlasovci na straně druhé. A příslušníci SS tam brutálním způsobem vraždili také civilisty. 

V nedaleké Švehlově koleji, kterou opustila německá posádka, byl v době povstání zřízen provizorní lazaret pro raněné obránce Prahy. Vladimír Škvor dodává, že se často jednalo o těžká zranění. „Měli třeba jen pušku a pět nábojů a šli tak proti Němcům. Maminka do toho lazaretu odnesla léky, sulfonamidy. Moc jí děkovali, protože penicilin tenkrát neměli a ta zranění byla často strašlivá,“ pokračuje pamětník. Teprve 9. května dorazily do Prahy první sovětské tanky. Vojáci Rudé armády byli v Praze vítáni jako osvoboditelé, ale Praha se z velké části osvobodila sama. Již den předtím, 8. května, vyjednalo vojenské velení Prahy s Němci kapitulaci.  

Ještě dnes se mi tají dech  

Vladimíra i Zdeňka na několika dalších fotografiích zachytil otec s vojáky Rudé armády. Vladimíra navíc s malým rudoarmějcem v uniformě, chlapcem možná mladším, než byl tehdy pamětník. Na fotografiích jsou mnohokrát sovětské tanky, unavení nebo usmívající se vojáci, slavnostně vyzdobené domy, vyvěšené československé vlajky. Vladimír a Zdeněk stojí na jedné z fotek před plakátkem s poděkováním Rudé armádě. Válka skončila a Praha se chystala k velkolepým oslavám. To nejhorší měl ale malý Vladimír teprve prožít. Pomsta za šest let frustrace a pro mnohé i bolesti měla být pro Němce a kolaboranty krutá. „Viděl jsem strašlivý věci. Nějakého člověka zkopali, z ucha mu tekla krev. Protože prý udával. Naši mě odvedli pryč, ale když jsme došli k Muzeu… to se mi tají dech dodnes… visel tam už scvrklý gestapák na kandelábru. Pod ním hořel benzin. Měl vytrhaný řemeny kůže ze zad a byla u něj cedule, že třem dětem usekal sekerou prsty před zraky jejich rodičů. Tak na to jsem nezapomněl… a nějaký zajatý Němce tam ubíjeli a polévali vodou. Řídil to někdo, komu zahynula rodina v koncentráku… ale samozřejmě to odnesli i nevinný lidi.“ 

Vladimír se ale s otcem zúčastnil i světlých okamžiků konce války. Z Londýna se vrátila exilová vláda v čele s prezidentem republiky Edvardem Benešem, vraceli se českoslovenští vojáci, kteří bojovali za znovuobnovení republiky v zahraničí. Pamětník vítal nejen prezidenta, ale z oken kanceláří banky v ulici Na Příkopě, kde tehdy jeho otec pracoval, zhlédl i slavnostní vojenskou přehlídku. „Viděl jsem pochodovat československý vojáky z východní i západní fronty. A generála Klapálka na bílém koni, to bylo něco nádhernýho,“ říká. 

Nikdo nevěřil, že Masaryk skočil z okna sám

Součástí oslav konce války bylo i slavnostní znovuotevření Národního divadla. Vladimírovi rodiče si první představení nemohli nechat ujít a pamětník byl samozřejmě s nimi. Vzpomíná, jak se v divadle seznámili s důstojníky Rudé armády, kterým poté nabídli ubytování. „Zjistili jsme, že to nejsou Rusové, ale Ukrajinci, kteří pak byli nadšení, když u nás v knihovně našli Gogola, Tolstého a hlavně ukrajinského básníka Ševčenka. Jsem s nimi taky fotografovaný,“ vypráví Vladimír Škvor. O pouhé tři roky později vystřídal poválečnou euforii národní smutek – za dodnes nevyjasněných okolností zemřel jen krátce po komunistickém převratu ministr zahraničí Jan Masaryk a v září pak prezident Edvard Beneš. Těsně před samotným převratem, 25. února 1948, se na Pražský hrad vypravili studenti především vysokých škol, aby Beneše, čelícího tlaku ze strany komunistů, podpořili. 

Vladimír Škvor pokračuje: „Můj bratr byl jedním z iniciátorů studentského pochodu, studoval v té době komerční inženýrství a domů se vrátil s obrovskou modřinou na hlavě. Utržil ránu, když je Lidové milice nebo kdo rozháněly. A když pak zemřel Masaryk, šel jsem se s ním s tatínkem rozloučit. Procházeli jsme Nerudovou ulicí až k ministerstvu zahraničí, kde byl ve vestibulu na katafalku. Nikdo tenkrát nevěřil, že by Masaryk sám skočil z okna. A pak jsme s otcem stáli v pětistupu na Pražačce, odkud šel průvod na Vítkov, rozloučit se s prezidentem Benešem. Byl jsem malej kluk, a tak mě nějaký legionář vyzvedl, abych viděl. Stáli jsme tam asi čtyři hodiny, v noci.“

Matematika se stala mým povoláním

První roky po komunistickém puči má Vladimír Škvor spojené ještě s jednou silnou vzpomínkou: „Bylo mi čtrnáct let, když po nás ve škole chtěli, abychom podepsali souhlas s popravou Milady Horákové. Všichni tenkrát onemocněli… učitelé tomu chtěli zabránit, a tak vysvětlovali, přemlouvali... bylo to hrozný. Nakonec jsme podepsali, ale pachuť z toho cítím dodnes.“ Pamětník v té době studoval na reálném gymnáziu, maturoval v roce 1953, rok po dalším z vykonstruovaných monstrprocesů z doby, kdy komunisté utužovali svou moc. Vladimír ale stále dokázal nalézt útočiště před ponurou atmosférou doby, ve které dospíval. Zůstávala rodina, hudba, divadlo. „Hrál jsem divadlo amatérsky, ale nebyli jsme žádná šmíra, režíroval nás třeba Otomar Krejča. Po maturitě jsem ten soubor vedl já a moje drzost rostla. Režíroval jsem takové herce, jako byl třeba Mirek Moravec. Asi jsme měli nějakou úroveň, ale jako herec jsem si nevěřil. Rozhodl jsem se, že budu studovat dramaturgii. A pak přišel úděs v celé mé rodině, když jsem šel studovat techniku. V naší rodině se tradovalo, že nás postihla kletba, protože nikdo nemá talent na matematiku. Pro mě se ale matematika stala povoláním,“ vypráví Vladimír Škvor. 

Do svého prvního zaměstnání nastoupil do Výzkumného ústavu telekomunikací. „Tam bylo utajované oddělení, které se zabývalo řízením protiletadlové obrany. Signály z radarů se přenášely do počítače, který pak měl navádět protiletadlový kanony. Promítala se do toho spousta proměnných a já jsem to všechno počítal,“ pokračuje pamětník. U protivzdušné obrany strávil i povinnou vojenskou službu. Vojnu měl o něco delší, protože v říjnu 1962 vypukla tzv. Kubánská krize, jedno z nejvypjatějších období studené války. Po vojně se vrátil na stejné místo, došlo jen ke změně názvu na Výzkumný ústav matematických strojů. 

Z každé cesty do zahraničí jsem musel podávat referát

V následujících letech se spolupodílel na vývoji československých analogových počítačů. „Vytvářeli jsme modely problémů popsatelných pomocí systémů diferenciálních rovnic. V tom jsem se pak etabloval a začal jsem to přednášet i v zahraničí, na vysokých školách, pro kantory i pro studenty,“ pokračuje. Z Vladimíra se stal špičkový odborník, který byl navíc schopen přednášet v několika jazycích. Díky jeho vysoké specializaci se mu zřejmě podařilo vyhnout se vstupu do komunistické strany, což v té době – míněna jsou sedmdesátá léta tzv. normalizačního období – bylo podmínkou kariérního postupu. „Na otcovu radu jsem jim řekl, že mám nejasno v náboženské otázce. A to jim vadilo. A taky jsem byl v té době na kandidaturu už docela starý,“ dodává. Vstup do komunistické strany po něm chtěli nedlouho po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy během tzv. prověrek museli odejít někteří z členů strany. Vladimír Škvor vzpomíná: „Vedoucího vyhodili, a tak za mnou přišel předseda partaje a říkal, že v tom našem útvaru nemají jediného partajníka a že někoho potřebují a vybrali si mě. Tak to se mi zatajil dech. Nakonec přišlo naštěstí zamítnutí z okresního výboru. Ale z každé cesty do zahraničí jsem musel podávat referát zvláštnímu oddělení.“ 

Pamětník musel informovat o všem, co se během jeho zahraničních cest událo. Podle jeho slov mu nabízeli i soustavnější spolupráci, ale odmítl. Ani v Archivu bezpečnostních složek jeho jméno nefiguruje. Jeho cesty ale nejčastěji vedly na východ od našich hranic. Setkávat se s odborníky ze západního světa mohl jen minimálně. A to zřejmě nejen kvůli jeho vlastním postojům, ale i kvůli bratrovi Zdeňkovi, který v roce 1968 emigroval do Švýcarska.

Demokracie neumí čelit násilí

Vladimír Škvor se v závěru natáčení pro Paměť národa svěřil se svými obavami: „Všude ve světě teď vítězí diktatury, myslím, že je to dáno slabostí demokracie vůči násilí. Někde ještě demokracii alespoň předstírají, ale někde už ani to ne. Je mnoho lidí – a je jich stále víc – kteří si jen užívají. Žijí jen na povrchu, nepřemýšlejí do hloubky. Mnohem víc se zajímají o to, kolik budou mít peněz, než co budou dělat. Mám obavy z budoucnosti, jsem rád, že už jsem starý…“