Štefan Škulavík

„Tenkrát jsme hráli v Lomnici u Sokolova, to byl takový další hodně zvláštní konflikt s policií. V té době si komunisti vymysleli, že budou nealkoholické zábavy pro mládež, aby mládež nepila. Budou končit v deset hodin a nebude se tam pít alkohol. Přesný rok nevzpomínám, ale vím, že to bylo po té Politické písni [Festival Politické písně Sokolov, 1988]. Nějak potom. Takže my jsme tam hráli. Tenkrát jsme hráli sami, jindy jsme vystupovali s Vindobonou, Boronem a jinými kapelami. Najednou ve dveřích stál policajt… Vlastně to bylo ještě jinak. My jsme seděli v šatně. Karel Hrabák, který už s námi nehrál, měl v té době narozeniny. Bylo mu jednadvacet. Přijel za námi do Lomnice a donesl dvě lahve vína, Pražského výběru, tenkrát skoro nic jiného nebylo. Přinesl to a říkal: ,Mám narozky.’ My jsme seděli v šatně vedle jeviště, byl tam takový podlouhlý stůl. Vzali jsme si s sebou nějaké pití, i když jinak jsme při hraní moc nepili. Najednou se rozletěly dveře a vtrhli tam dva nebo tři policajti. A: ,Kdo je tady kapelník?!’ ,Já jsem kapelník. Co se děje?’ řekl jsem. Nikdo nevěděl, co se děje, v sále byl normální hukot, tam to jelo. ,Zábava se ruší,’ řekl policajt. Já jsem řekl: ,A proč?’ A byl jsem trochu vzdorný. Prý: ,Zábava se ruší, protože se tady pije alkohol.’ Teď ho viděl i u nás na stole. Říkám: ,Tady kamarád má narozeniny.’ On Karel byl už hodně opilý, měl umakartový čelo, ležel na stole. Říkám: ,On tady Karel má narozeniny, tak přijel za námi, protože s námi dříve hrál.’ Snažil jsem se to nějak vysvětlit. A teď on vzal toho Karla, který měl takový dlouhatánský vlasy, – dneska už je nemá – takhle ho chytil za vlasy a zvedl ho, otočil ho a řekl: ,Jméno, občanský průkaz.’ A Karel, jak už byl úplně mimo, mu řekl takovou krásnou větu, která se tady mezi muzikantama říká dodnes: ,Od dvanácti do dvanácti třiceti.’ A zase upadl na ten stůl. A policajt z toho byl tak vyšinutý, že ho nechal být a začali kontrolovat další občanky. Jeden z policajtů šel na jeviště, kde byl mikrofon. Náš zvukař, Zlaťák, musel jít k pultu a pustit mikrofon. Policajt tam stál v té zelené uniformě, vidím ho jako dneska, se slovy: ,Zábava se ruší. Kontrola občanských průkazů.’ A ještě Karel Idlbek měl k policajtům nějaké povídání. A teď policajt ho takhle vzal, chytil ho, hodil ho za dveře na záchody a zabouchl za ním. ,Co je, co se děje,’ chtěli jsme vzdorovat. Ze záchodů se ozýval jakýsi rachot. Za chvilku vyšel policajt i Karel. Pak samozřejmě probíhala kontrola občanských průkazů. Jeden policajt se psem stál u vchodu, druhý policajt se psem obcházel stoly a dělali kontroly občanek. Kdo neměl občanku, toho vyvedli ven, tam udělali špalír. A všechny, co neměli občanky, tam nechali nastoupit a odvedli je z Lomnice do Sokolova na policii. Policajti odešli a nás tam nechali. Říkali jsme: ,Proč to zakázali?’ Když odváděli ty lidi, my jsme to pořádně ani neviděli. Ale potom jsem mluvil s lidmi a dozvěděl jsem se, že ty, co neměli občanku a měli dlouhé vlasy, ještě navíc ostříhali. Bylo to docela brutální. A ještě taková jedna věc. Ptal jsem se Karla, co se dělo na záchodech s tím policajtem. Ten policajt byl docela velký, Karel byl proti němu jak střízlík. Karel říkal: ,On se mě ptal, co dělají rodiče. Tak jsem mu řekl, že táta dělá na ministerstvu. Tak on ztuhl, otevřel dveře a pustil mě.’“ 

„A ten Sokolov… Tak jsme přijeli do Sokolova. Tam byly zkoušky. A zase ten obligátní jejich dlouhatánský stůl, kde seděli všichni ti SSMáci já nevím, určitě i nějací komunisti, ale hlavně to SSM, které to pořádalo. A teď teď došlo k tomu, že oni si tam zvali ty jednotlivé kapely a teď s nimi diskutovali o těch textech, o čem to je. A teď my jsme si sedli naproti a čekali jsme nějaký verdikt. A teď ten text koloval mezi těmi, kteří měli rozhodnout, která kapela je nejlepší. A najednou jeden z nich vykřikl: ,Kdo sem dal tuhletu kapelu, to vůbec není politický text!' No a tak jsme vlastně zjistili, že tam v podstatě nemáme co dělat. Tak jsme zahráli na – to nebylo gala – ale předtím bylo vystoupení, tak na tom vystoupení jsme si zahráli. A pak jsme v Sokolově trávili vlastně ještě, tady na hotelu, tam byly různé rauty, a tak jsme si to tam užívali. Ale na gala jsme se nedostali. Ale byli jsme na té desce [Planeta míru, dlouhohrající deska Festivalu politické písně Sokolov 1988], no takže to je takový mišmaš, který, když se nad tím člověk zamyslí, svědčí o tom, kam ten socialismus vedl. Každý si tam dělal vlastně svý. Ale nikdo neví… a ta ideologie byla taková hrozně zvláštní.“

„Přehrávky, to bylo vlastně ohodnocení té kapely podle toho, jak si to představují muzikanti, taková komise. Někdo tam byl z SSM, někdo z národního výboru, a byli tam i muzikanti. Byl tam nějaký pan Mrštík, to byl vedoucí vojenské hudby v Karlových Varech. Ve Staré Roli měli takovou budovu, zkušebnu. No a teď si představte, že tam přijdete, hrajete bigbít, a sedí tam člověk, který hraje dechovku nebo nějaký folklór a teď on má tu kapelu ohodnotit. Vlastně to bylo takové vysvědčení, na jeho základě jsme dostávali nějaký honorář. Byly třídy: jednička byla nejlepší, dvojka byla horší a trojka byla nejhorší, ale pořád hratelná. Takže oni třeba mohli říct, že ta kapela nedosáhla ani na trojku, a když někde hrála, tak hrála zdarma. My jsme dostali blok, kde se zapisovalo, kde hrajem, pro koho hrajem, od kolika do kolika a za kolik hrajem. Jako skupina Baro(c)k jsme dosáhli dvojky a pak se to dostalo na jedničku, že jsme brali 800 korun za vystoupení. Tenkrát to bylo relativně hodně. Ale zase když si člověk vezme, že u toho máte pět, šest muzikantů, tak to zase tolik nebylo. Ale nás to v podstatě netankovalo, protože všechny ty peníze jsme dávali do plakátů a podobně. Ale vrátím se k těm přehrávkám: bylo takovým zvykem, že se objednal nějaký sál. My jsme tenkrát hráli pod Domem kultury Ostrov, který nám zapůjčil prostory, které jsme si upravili jako studio, zařídili akustiku a podobně. A oni nám tam umožnili v tom sále dělat přehrávky. Uprostřed jsme připravili dlouhý stůl, u kterého byly židle podle počtu členů té přehrávkové komise, byly tam dvě až tři láhve Pražského výběru, to bylo takové obligátní české víno, talíře chlebíčků, aby to tak nějak vyšlo, a nějaký dortík a kafe, to nám zajišťoval tenkrát ten kulturák. Ale co bylo nejhorší, my jsme museli předložit seznam skladeb. Oni si z toho něco vybrali, a když jsme tam jsme měli svoje názvy, tak nevěděli, co to je. Většinou si vybrali nějaký Olympic. Abychom mohli hrát, museli jsme mít 70% český produkce, jinak by nás nenechali hrát. No a tak jsme to zahráli a tehdy právě ten pan Mrštík, budiž země lehká… Tenkrát s námi hrál Karel Idlbek na kytaru a používal booster. To je taková krabička, která zkresluje zvuk. No a když oni si vyslechli ty skladby, tak jsme si sedli naproti nim k tomu stolu a čekali jsme na nějaký verdikt. A ten pan Mrštík říkal: ,Chlapci, máte to jako hezký, ale… Neměli byste hrát ty americký akordy.’ A teď ticho, nikdo jsme nevěděli, co to je, samozřejmě jsme to odkývali. Tak jsme tenkrát dostali jasně jedničku, takže všechno dobrý, pořadatel spokojený. Dostali jsme blok a já už jsem potom dělal takovýho ne snad úřadu, ale musel jsem všechno evidovat… My jsme si dělali něco a oni o všem museli vědě. To, že třeba chodili nás sledovat sledovat vyloženě na vystoupení, tam se najednou objevil nějaký člověk, a to poznáte. Najednou tam sedí někdo, kdo tam nepatří. Jsou tam máničky, mladý lidi… a on třebas přišel člověk, který byl také mladý, ale na první pohled tam nepatřil. A teď začal sledovat, co hrajem, jak to hrajem, jestli to odpovídá… Prostě ta doba byla taková.“