Štefan Škulavík

* 1958

  • „No a pak byl sedmnáctý listopad, že jo? A začaly aktivity. Jirka Kotek začal svolávat lidi k ,ruce’. Tam u pošty byla vztyčená taková viktorka. Říkal: ,Přijďte se tam podívat.' A to byl pro mě takový hrozně těžký moment. Pracoval jsem v Drahovicích na internátu. Řekl jsem: ,Tak já přijdu.’ To byl myslím druhý den, osmnáctého nebo devatenáctého. To už si nepamatuju. Jirka říkal: ,Přijďte, budete tam vítáni, čím víc lidí tam bude, tím spíš se něco stane.’ A tak si vzpomínám, jak jsem tam šel. Šel jsem shora okolo Thermalu a ze svahu jsem se podíval dolů [k poště]. Ocitl jsem se na jakémsi rozhraní. Tam dole u té ,ruky’ jsem viděl dav lidí a další houf lidí, co pobíhali na střechách. Šel jsem blíž a bylo vidět, že na střechách jsou stojany s velkými kamerami. Všechno se to natáčelo. Takže jsem si položil otázku: ,Mám tam jít, nebo nemám?’ Měl jsem dvě děti, rodinu, práci. Říkal jsem si: ,Mám nebo nemám do toho jít?’ Ale pak jsem sám v sobě nějak dospěl k závěru, že právě kvůli těm dětem tam jít musím. Takže jsem šel dolů. Přišel jsem tam, byl tam Jirka Klsák a další tihle lidi, které jsem znal z těch setkání, v Budvaru, ve Smícháči. To bylo podhoubí místního androše. Tak jsem si řekl: ,Tam sem asi patříš, to je fajn.’ Ještě teď mám husí kůži z toho, co se mi stalo pak. Najednou tam do mě někdo strčil. Podíval jsem se, byl to spolužák ze základní školy. A řekl mi: ,Hele, víš co, vyprdni se na to. Vypadni odsud. My tady všechno natáčíme a bude se zavírat.’ Já jsem ztuhl, vůbec jsem nechápal, co se děje. Zrovna tam byli nějací studenti z Prahy. Tehdy ještě mluvili do megafonu, do toho jsem [jako zvukař] ještě nebyl zapojený. A teď jsem vedle sebe viděl toho spolužáka, o kterém jsem vůbec netušil… To byl prostě estébák až na půdu. Tak jsem ho poslal do patřičných míst a zůstal jsem tam. On potom nějak zmizel v davu.“ 

  • „Tenkrát jsme hráli v Lomnici u Sokolova, to byl takový další hodně zvláštní konflikt s policií. V té době si komunisti vymysleli, že budou nealkoholické zábavy pro mládež, aby mládež nepila. Budou končit v deset hodin a nebude se tam pít alkohol. Přesný rok nevzpomínám, ale vím, že to bylo po té Politické písni [Festival Politické písně Sokolov, 1988]. Nějak potom. Takže my jsme tam hráli. Tenkrát jsme hráli sami, jindy jsme vystupovali s Vindobonou, Boronem a jinými kapelami. Najednou ve dveřích stál policajt… Vlastně to bylo ještě jinak. My jsme seděli v šatně. Karel Hrabák, který už s námi nehrál, měl v té době narozeniny. Bylo mu jednadvacet. Přijel za námi do Lomnice a donesl dvě lahve vína, Pražského výběru, tenkrát skoro nic jiného nebylo. Přinesl to a říkal: ,Mám narozky.’ My jsme seděli v šatně vedle jeviště, byl tam takový podlouhlý stůl. Vzali jsme si s sebou nějaké pití, i když jinak jsme při hraní moc nepili. Najednou se rozletěly dveře a vtrhli tam dva nebo tři policajti. A: ,Kdo je tady kapelník?!’ ,Já jsem kapelník. Co se děje?’ řekl jsem. Nikdo nevěděl, co se děje, v sále byl normální hukot, tam to jelo. ,Zábava se ruší,’ řekl policajt. Já jsem řekl: ,A proč?’ A byl jsem trochu vzdorný. Prý: ,Zábava se ruší, protože se tady pije alkohol.’ Teď ho viděl i u nás na stole. Říkám: ,Tady kamarád má narozeniny.’ On Karel byl už hodně opilý, měl umakartový čelo, ležel na stole. Říkám: ,On tady Karel má narozeniny, tak přijel za námi, protože s námi dříve hrál.’ Snažil jsem se to nějak vysvětlit. A teď on vzal toho Karla, který měl takový dlouhatánský vlasy, – dneska už je nemá – takhle ho chytil za vlasy a zvedl ho, otočil ho a řekl: ,Jméno, občanský průkaz.’ A Karel, jak už byl úplně mimo, mu řekl takovou krásnou větu, která se tady mezi muzikantama říká dodnes: ,Od dvanácti do dvanácti třiceti.’ A zase upadl na ten stůl. A policajt z toho byl tak vyšinutý, že ho nechal být a začali kontrolovat další občanky. Jeden z policajtů šel na jeviště, kde byl mikrofon. Náš zvukař, Zlaťák, musel jít k pultu a pustit mikrofon. Policajt tam stál v té zelené uniformě, vidím ho jako dneska, se slovy: ,Zábava se ruší. Kontrola občanských průkazů.’ A ještě Karel Idlbek měl k policajtům nějaké povídání. A teď policajt ho takhle vzal, chytil ho, hodil ho za dveře na záchody a zabouchl za ním. ,Co je, co se děje,’ chtěli jsme vzdorovat. Ze záchodů se ozýval jakýsi rachot. Za chvilku vyšel policajt i Karel. Pak samozřejmě probíhala kontrola občanských průkazů. Jeden policajt se psem stál u vchodu, druhý policajt se psem obcházel stoly a dělali kontroly občanek. Kdo neměl občanku, toho vyvedli ven, tam udělali špalír. A všechny, co neměli občanky, tam nechali nastoupit a odvedli je z Lomnice do Sokolova na policii. Policajti odešli a nás tam nechali. Říkali jsme: ,Proč to zakázali?’ Když odváděli ty lidi, my jsme to pořádně ani neviděli. Ale potom jsem mluvil s lidmi a dozvěděl jsem se, že ty, co neměli občanku a měli dlouhé vlasy, ještě navíc ostříhali. Bylo to docela brutální. A ještě taková jedna věc. Ptal jsem se Karla, co se dělo na záchodech s tím policajtem. Ten policajt byl docela velký, Karel byl proti němu jak střízlík. Karel říkal: ,On se mě ptal, co dělají rodiče. Tak jsem mu řekl, že táta dělá na ministerstvu. Tak on ztuhl, otevřel dveře a pustil mě.’“ 

  • „A ten Sokolov… Tak jsme přijeli do Sokolova. Tam byly zkoušky. A zase ten obligátní jejich dlouhatánský stůl, kde seděli všichni ti SSMáci já nevím, určitě i nějací komunisti, ale hlavně to SSM, které to pořádalo. A teď teď došlo k tomu, že oni si tam zvali ty jednotlivé kapely a teď s nimi diskutovali o těch textech, o čem to je. A teď my jsme si sedli naproti a čekali jsme nějaký verdikt. A teď ten text koloval mezi těmi, kteří měli rozhodnout, která kapela je nejlepší. A najednou jeden z nich vykřikl: ,Kdo sem dal tuhletu kapelu, to vůbec není politický text!' No a tak jsme vlastně zjistili, že tam v podstatě nemáme co dělat. Tak jsme zahráli na – to nebylo gala – ale předtím bylo vystoupení, tak na tom vystoupení jsme si zahráli. A pak jsme v Sokolově trávili vlastně ještě, tady na hotelu, tam byly různé rauty, a tak jsme si to tam užívali. Ale na gala jsme se nedostali. Ale byli jsme na té desce [Planeta míru, dlouhohrající deska Festivalu politické písně Sokolov 1988], no takže to je takový mišmaš, který, když se nad tím člověk zamyslí, svědčí o tom, kam ten socialismus vedl. Každý si tam dělal vlastně svý. Ale nikdo neví… a ta ideologie byla taková hrozně zvláštní.“

  • „Přehrávky, to bylo vlastně ohodnocení té kapely podle toho, jak si to představují muzikanti, taková komise. Někdo tam byl z SSM, někdo z národního výboru, a byli tam i muzikanti. Byl tam nějaký pan Mrštík, to byl vedoucí vojenské hudby v Karlových Varech. Ve Staré Roli měli takovou budovu, zkušebnu. No a teď si představte, že tam přijdete, hrajete bigbít, a sedí tam člověk, který hraje dechovku nebo nějaký folklór a teď on má tu kapelu ohodnotit. Vlastně to bylo takové vysvědčení, na jeho základě jsme dostávali nějaký honorář. Byly třídy: jednička byla nejlepší, dvojka byla horší a trojka byla nejhorší, ale pořád hratelná. Takže oni třeba mohli říct, že ta kapela nedosáhla ani na trojku, a když někde hrála, tak hrála zdarma. My jsme dostali blok, kde se zapisovalo, kde hrajem, pro koho hrajem, od kolika do kolika a za kolik hrajem. Jako skupina Baro(c)k jsme dosáhli dvojky a pak se to dostalo na jedničku, že jsme brali 800 korun za vystoupení. Tenkrát to bylo relativně hodně. Ale zase když si člověk vezme, že u toho máte pět, šest muzikantů, tak to zase tolik nebylo. Ale nás to v podstatě netankovalo, protože všechny ty peníze jsme dávali do plakátů a podobně. Ale vrátím se k těm přehrávkám: bylo takovým zvykem, že se objednal nějaký sál. My jsme tenkrát hráli pod Domem kultury Ostrov, který nám zapůjčil prostory, které jsme si upravili jako studio, zařídili akustiku a podobně. A oni nám tam umožnili v tom sále dělat přehrávky. Uprostřed jsme připravili dlouhý stůl, u kterého byly židle podle počtu členů té přehrávkové komise, byly tam dvě až tři láhve Pražského výběru, to bylo takové obligátní české víno, talíře chlebíčků, aby to tak nějak vyšlo, a nějaký dortík a kafe, to nám zajišťoval tenkrát ten kulturák. Ale co bylo nejhorší, my jsme museli předložit seznam skladeb. Oni si z toho něco vybrali, a když jsme tam jsme měli svoje názvy, tak nevěděli, co to je. Většinou si vybrali nějaký Olympic. Abychom mohli hrát, museli jsme mít 70% český produkce, jinak by nás nenechali hrát. No a tak jsme to zahráli a tehdy právě ten pan Mrštík, budiž země lehká… Tenkrát s námi hrál Karel Idlbek na kytaru a používal booster. To je taková krabička, která zkresluje zvuk. No a když oni si vyslechli ty skladby, tak jsme si sedli naproti nim k tomu stolu a čekali jsme na nějaký verdikt. A ten pan Mrštík říkal: ,Chlapci, máte to jako hezký, ale… Neměli byste hrát ty americký akordy.’ A teď ticho, nikdo jsme nevěděli, co to je, samozřejmě jsme to odkývali. Tak jsme tenkrát dostali jasně jedničku, takže všechno dobrý, pořadatel spokojený. Dostali jsme blok a já už jsem potom dělal takovýho ne snad úřadu, ale musel jsem všechno evidovat… My jsme si dělali něco a oni o všem museli vědě. To, že třeba chodili nás sledovat sledovat vyloženě na vystoupení, tam se najednou objevil nějaký člověk, a to poznáte. Najednou tam sedí někdo, kdo tam nepatří. Jsou tam máničky, mladý lidi… a on třebas přišel člověk, který byl také mladý, ale na první pohled tam nepatřil. A teď začal sledovat, co hrajem, jak to hrajem, jestli to odpovídá… Prostě ta doba byla taková.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 06.03.2023

    (audio)
    duration: 02:03:05
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Karlovy Vary, 07.03.2023

    (audio)
    duration: 01:46:54
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

„Dělali jsme svou muziku a to, co je okolo, nás nezajímalo.“ 

Štefan Škulavík, foto na maturitní tablo
Štefan Škulavík, foto na maturitní tablo
photo: archiv pamětníka

Hudebník a zvukař Štefan Škulavík se narodil 12. září 1958 v Karlových Varech. Jeho otec Štefan Škulavík starší přišel na Karlovarsko ze Slovenska se Svobodovou armádou na konci druhé světové války. Jeho matka Anna, za svobodna Scheertlová, byla německého původu. Do regionu se dostala s rodiči na podzim 1938 v rámci německého dosidlování oblastí, které po záboru Sudet opouštělo české obyvatelstvo. Štefan vyrůstal v obci Všeborovice, která se později stala součástí Karlových Varů. Rodina žila prostým životem a o politiku se příliš nezajímala, rodiče však byli členy pěveckého sboru a Štefanův bratr Josef vystupoval s jazzrockovou kapelou J4. Také Štefan si brzy našel cestu k hudbě a začal studovat Střední průmyslovou školu výroby hudebních nástrojů v Kraslicích. Během středoškolského studia založil první bigbítovou kapelu Zkrat. Ta ukončila činnost roku 1980, kdy byl povolán na základní vojenskou službu. Po návratu z vojny roku 1982 založil kapelu Benefice, jež vystupovala převážně na zábavách v karlovarském regionu. Po policejním zásahu na koncertě Benefice roku 1983 hrozil skupině zákaz činnosti, a tak se muzikanti rozhodli změnit jméno na Barock. Novým zřizovatelem se stal Dům kultury v Ostrově nad Ohří. Také Barock byl převážně regionální zábavovou kapelou. V roce 1988 však byla kapela vyzvána, aby se zúčastnila Festivalu politické písně Sokolov. Hudebníci si uvědomovali, že jde o silně prorežimní akci, spíše než jako projev loajality k režimu to však brali jako příležitost zviditelnit se a posunout se na vyšší úroveň. Jedna z jejich písní se dostala na dlouhohrající desku Planeta míru, která vyšla k příležitosti konání festivalu. Na galavečeru v Sokolově nakonec vystoupit nesměli, protože text jejich písně byl shledán nedostatečně politickým. Barock dále pokračoval v koncertování na zábavách, po policejním zásahu na koncertě v Lomnici u Sokolova však čelil dalším politickým problémům. Štefan Škulavík krátce nato z kapely odešel pod vlivem silného zážitku z koncertu kapely Europe v Mnichově. Úroveň jejich skupiny mu v tomto srovnání náhle přišla nedostatečná a rozhodl se s hudbou skončit. V listopadových dnech roku 1989 se podílel na ozvučování demonstrací v Karlových Varech. V devadesátých letech vyjel za prací do zahraničí a pracoval na opravách varhan na Karlovarsku. Okolo roku 2000 si zřídil zvukové studio v Domě kultury Ostrov, kde také provozoval divadélko Točna a hudební klub. Po sporech s vedením Domu kultury však toto působiště opustil. Nadále pracuje jako zvukař na Karlovarsku. Pamětník zaznamenán v rámci finanční dotace poskytnuté Statutárním městem Karlovy Vary.